Článek
Bylo mu sedmnáct, když se uprostřed lednové noci tiše spustil zasněženým Václavským náměstím. Dvě dlouhá dřevěná prkna se pod ním třásla a klouzala po vrstvě čerstvého sněhu. Srdce mu divoce bušilo, z úst stoupala pára každým ostrým nádechem mrazivého vzduchu.
Všude kolem vládlo ticho přerušené jen rytmickým šustěním lyží. Ani noční hlídači si ho nevšimli – temnou Prahou roku 1887 svištěl Josef Rössler, gymnazista, který se právě stal prvním lyžařem v českých zemích.
Ještě před pár týdny neměl ponětí, co slovo „ski“ vůbec znamená – a teď stál v tiché noci uprostřed Prahy a v sobě cítil zvláštní opojení. Co jsou brusle, co jsou sáně proti lyžím? Toť nejskvostnější zimní sport! psal později ve svých vzpomínkách. Ty první dvě rýhy ve sněhu na Koňském trhu – dnešním Václaváku – zmizely do rána. Ale pro něj samotného začala nová etapa, ze které už nesešel.
Ještě téhož roku se o svůj objev podělil. Jednadvacátého listopadu 1887 svolal pár podobných nadšenců a založil Ski-klub – vůbec první lyžařský spolek v Evropě mimo Skandinávii. Zázrak dvou prkének, jenž mu omylem poslali z Norska místo bruslí, chytil za srdce i další. Zprvu na něj mnozí hleděli jako na blázna.
Josef Rössler-Ořovský (uprostřed) s bratrem Karlem (druhý zleva)
Když si s bratrem troufli s lyžemi na ramenou vyrazit po Praze za bílého dne, lidé se prý ušklíbali a ťukali si na čelo. Sport v té době provokoval – byl to „panský rozmar“ a mrhání časem v očích měšťáků. Jenže právě takoví nekonvenční vizionáři byli potřeba. Rössler se nezalekl. Trpělivě šířil svou vášeň dál, krok za krokem.
Už jako dítě se totiž naučil vzdorovat. Ve dvanácti letech tajně spoluzaložil Bruslařský klub, i když škola tehdy žákům sportování zakazovala. Aby unikl trestu, vymyslel si krycí jméno „Ořovský“ – německé příjmení „Rössler“ přeložil po svém (Ross znamená oř, staročesky kůň).
Tímto pseudonymem se pak podepisoval ve sportovních článcích a výsledkových listinách, jako by tušil, že jednou se to jméno stane legendou. V nádechu dospělosti už vedl své vrstevníky k závodům v atletice a vymýšlel nové hry. K sportu přistupoval s hravou vynalézavostí – podobně jako když si omylem objednal první lyže. Každá překážka pro něj byla výzvou, jak posunout hranice.
Ve dvaceti sedmi už měl pověst renesančního sportovce. S útlou postavou a ustřiženým knírkem působil možná nenápadně, ale dosáhl výkonů, o jakých se většině soupeřů ani nesnilo. Byl vynikajícím veslařem, rychlobruslařem, tenistou, atletem i fotbalistou.
Patří dodnes k největším postavám českého sportu – stál u zrodu nesčetných klubů a svazů, které položily základy organizovaného sportu v Čechách. Když se 29. března 1896 na pražské Císařské louce odehrávalo první fotbalové derby mezi Spartou a Slavií, byl to právě on, kdo soudcoval na hřišti s píšťalkou v ústech. Pravidla kopané do češtiny přeložil opět on – do té doby je místní hráči ani neznali.
Za každým takovým „poprvé“ byla léta neúnavné práce v pozadí. Rössler-Ořovský jednal s úřady, sháněl podporu, přesvědčoval skeptiky. Byl také schopným diplomatem. Plynně hovořil několika jazyky a dokázal jednat i ve vysokých kruzích.
Už před první světovou válkou usiloval spolu s kolegou Jiřím Guthem-Jarkovským o to, aby čeští sportovci mohli vystupovat samostatně – nezávisle na rakousko-uherské monarchii. A uspěl.
V roce 1912 vyrazila na olympijské hry ve Stockholmu výprava z Čech pod vlastní vlajkou - vlajka byla bílo-červeno-modrá (české barvy), ale šlo spíše o vlajku zemskou – nikoli státní, protože stát neexistoval. Pro muže, který celý život bojoval za národní uznání sportovců, to bylo zadostiučinění. Stáli tehdy na stadiónu vedle světových velmocí – malý národ, který oficiálně ještě neexistoval, ale díky sportu se slyšel mezi ostatními.
Když o pár let později vypukla válka, stadion vystřídaly zákopy a mnozí mladí atleti odešli na frontu. Jeho vlastní bitvy se však odehrávaly dál, jen měly jinou podobu. Místo svalů zapojil organizační talent a vlastenectví. Ani válečné roky ho nezlomily – naopak, přivedly ho k další historické roli, tentokrát v hnutí skautů.
Právě skauting, tehdy ještě nový a neokoukaný, mu učaroval podobně jako kdysi lyže. Vedl české junáky už během války a snil o dni, kdy je bude moci zapojit do služeb své země. Ten den přišel na podzim 1918.
Rakouská říše se hroutila, Prahu zaplavily davy slavící vyhlášení samostatnosti. V euforii prvních dnů zrozené republiky však zůstávaly všední starosti – třeba jak doručit spěšné vzkazy nově vznikajícím úřadům, když pošta stávkuje a telefony nefungují. Rössler-Ořovský už měl plán.
Využil nadšení a disciplíny mladičkých skautů. Desítky hochů s červenobílými šátky tehdy roznesly stovky důležitých zpráv a dopisů po Praze – rychle, spolehlivě, bez nároku na cokoliv. Skautská pošta fungovala jako nouzová kurýrní síť mezi úřady, a co víc, opatřovala zásilky vlastními známkami.
Ty skromné modré a červené známky s českým lvem se staly vůbec prvními (neoficiálními) poštovními známkami nového státu. Josef Rössler-Ořovský, vášnivý filatelista, je nechal vytisknout ještě před koncem října 1918.
Možná tušil, že chaos brzy propukne – a chtěl být připraven. Myšlenku nosil v hlavě měsíce dopředu a vyřídil vše potřebné během čtyřiadvaceti hodin. Z nápadu, kterému zprvu málokdo věřil, se stal čin, jenž pomohl udržet mladý stát na nohou v nejistých počátcích.
Tím ale jeho služba vlasti nekončila. Jako šéfa českých skautů (Junák) si ho vážili doma i za hranicemi. Na mezinárodní půdě dokonce prosadil, aby světová skautská jamboree nekolidovala s termíny olympiád – sport a skauting pro něj byly spojené nádoby.
Vedl také první vodní skauty a podporoval rozvoj vodáckého sportu; už před válkou přivezl do Čech kanadské kánoe a pomohl založit svaz kanoistů. Kdekoliv bylo potřeba nadšení, organizace a srdce, tam Rössler-Ořovský neváhal podat ruku.
Za svůj život se dočkal mnoha poct. Byl vyznamenán francouzskou Čestnou legií, vysokým holandským řádem i několika medailemi od olympijských výborů různých zemí. Říkalo se mu s úctou „komerční rada“, přestože raději zůstával v pozadí. Ve dvacátých letech psal články, působil jako rádce mladším kolegům, a s hrdostí sledoval, jak jeho milované sporty vzkvétají.
Když se roku 1928 konala v Amsterdamu další olympiáda, jeho zdravotní stav mu už bohužel nedovolil zúčastnit se jako funkcionář. Nemoc mu pozvolna rozežírala kosti a přidaly se i vážné potíže s játry.
Přesto zůstával činný alespoň perem. Ještě v roce 1930 převzal se skromným úsměvem Řád stříbrného vlka, nejvyšší skautské vyznamenání – jako by symbolicky potvrdilo, že celoživotně vedl druhé jako neúnavný vůdce smečky.
Nakonec ho choroba definitivně upoutala na lůžko. V noci z pondělí na úterý 17. ledna 1933 Josef Rössler-Ořovský tiše skonal v podolském sanatoriu. Bylo mu 63 let. Na Vyšehradském hřbitově, kde byl se všemi poctami pochován, dnes jeho jméno možná míjí kolemjdoucí bez povšimnutí.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_R%C3%B6ssler-O%C5%99ovsk%C3%BD
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-pribeh-prvniho-ceskeho-lyzce-tedy-lyzare-zvladl-toho-skoro-vic-nez-cimrman-184820
https://www.kampocesku.cz/clanek/32672/skautska-posta
https://www.stoplusjednicka.cz/kral-ceskeho-sportu-josef-rossler-orovsky-vynikal-ve-vsech-sportovnich-disciplinach
