Článek
Narodil se na Vánoce roku 1899 do zámožné newyorské rodiny. Dětství Humphreyho Bogarta však zdaleka neprovázela hřejivá vánoční atmosféra. Jeho otec byl vážený lékař, matka úspěšná ilustrátorka – oba neustále zaměstnaní a chladní.
Pusa na dobrou noc? V domě Bogartových vzácnost. Matka vyžadovala, aby ji děti oslovovaly křestním jménem, a city dávala najevo spíš poklepáním na rameno než objetím. „Když nám dala pusu, byla to událost,“ vzpomínal později Bogart na bezcitný domov.
Naučil se tak už jako malý kluk schovávat své emoce hluboko uvnitř. Byl vychován bez sentimentu – snad právě proto se navenek formoval v pevného, nepřístupného chlapce. Uvnitř však zůstával člověkem, který možná celý život podvědomě toužil po troše něhy, již v dětství nepoznal.
Když dospíval, Amerika vstoupila do pekla první světové války. Bogart byl tvrdohlavý a odvážný – místo studií na univerzitě, které mu naplánovali rodiče, narukoval v roce 1918 k námořnictvu.
V pouhých osmnácti letech se ocitl na palubě válečné lodi, obklopen chladným Atlantikem a nejistotou. Sloužil vzorně a rád, uniforma mu dodávala pocit smyslu. Z válečných plaveb si odnesl mimo jiné drobnou jizvu na horním rtu. Později kolovaly legendy, že ji utržil hrdinsky v boji – prý když jeho loď ostřelovala německá ponorka a kolem létaly střepiny.
Bogart se těm povídačkám jen pousmál. Pravdu si nechal pro sebe: podle přátel vznikla jizva při obyčejné rvačce s vězněm, kterého coby námořník doprovázel. Ať tak či tak, malá jizva a lehká vada řeči nakonec pomohly stvořit image drsného muže, kterou mu osud chystal pro filmové plátno.
Po návratu z války chvíli tápal. Zkusil pár příležitostných zaměstnání, ale nic ho nenaplňovalo – až náhodné setkání s divadlem změnilo směr jeho života. Stanul na prknech, která znamenají svět, a ačkoli první herecké pokusy byly rozpačité, mladý Humphrey ucítil, že našel své místo.
Ve dvacátých letech hrál drobné role na Broadwayi a snažil se prorazit. Místo slávy ho však čekala trpělivost a zklamání. Kritika ho zpočátku přehlížela, publikum si ho pamatovalo jen matně. Procházel jednou zapadlou inscenací za druhou, sžírán pochybnostmi, jestli se vůbec někdy dočká úspěchu.
V osobním životě mezitím hledal štěstí, ale marně – dvě krátká manželství s herečkami na Broadwayi se rychle rozpadla. Ve třiceti seděl Bogart často po představení sám u sklenky a přemítal, zda zůstane navždy jen dalším z anonymních herců, které svět mine bez povšimnutí. Nejspíš v sobě ale měl něco, co mu nedovolilo to vzdát.
První jiskra naděje přišla v roce 1935. Na jevišti tehdy ztvárnil postavu desperáta ve hře Zkamenělý les a jeho výkon upoutal hvězdného kolegu Leslieho Howarda. Ten se rozhodl, že Bogarta prosadí i do chystaného filmového zpracování. Hollywood ale váhal – proč obsadit neznámého divadelního herce, když jsou k mání osvědčená jména?
Leslie Howard však trval na svém: buď roli gangstera dostane Bogart, nebo on, Howard, ve filmu hrát nebude. Studio nakonec ustoupilo. Tak se čtyřiatřicetiletý Humphrey poprvé výrazněji objevil na stříbrném plátně. Film Lesní zřícenina (1936) mu sice hned nepřinesl slávu, ale otevřel dveře do světa filmu dokořán.
Následovala dlouhá řada rolí drsných gangsterů a padouchů, kterým Bogart vtiskl svou chladnou tvář a sarkastický hlas. Na prahu čtyřicítky ho však tížilo, že ho Hollywood stále bere jako padoucha a ne hlavní hvězdu.
Vnitřně pohrdal pozlátkem filmového průmyslu – odmalička nesnášel přetvářku a snobství. Sám žil poměrně skromně, prchal před společenskými akcemi a veřejnost škádlil smyšlenými historkami o sobě, jen aby měl klid.
Když se mu nějaký film nepovedl, klidně to novinářům na plnou pusu řekl. Nebyl zkrátka typický hollywoodský miláček, spíš tvrdohlavý bouřlivák s vlastním názorem. A možná právě proto ho skutečně velká příležitost potkala tak pozdě.
Tou přelomovou rolí byl Roy Earle ve filmu Vysoká Sierra (1941). Produkce obsadila Bogarta vlastně až poté, co ji odmítlo několik slavných kolegů – a on konečně mohl ukázat, co v něm dřímá. Jeho gangster Roy nebyl jednorozměrný zloun, ale unavený muž s duší poznamenanou životem.
Bogartova jízlivá maska poprvé ukázala i praskliny, kterými prosvítala lidskost. Film měl úspěch a hned téhož roku přišel další zásadní part: soukromý detektiv Sam Spade v noir kriminálce Maltézský sokol.
Tady už Bogart dominoval plátnu naplno – s cynickým úšklebkem na rtech a revolverem v kapse hrál muže, který všemi pohrdá, ale nakonec nechápejte nás špatně – je na té správné straně spravedlnosti. Po uvedení Maltézského sokola se z Bogarta ze dne na den stala hvězda první velikosti. A ještě ani nestihl vstřebat slávu a přišla role, která ho navždy zapsala do srdcí filmových fanoušků.
Byl listopad 1942, skutečný svět se topil ve válce – a v kinech měl premiéru film Casablanca. Bogart v něm poprvé dostal šanci ukázat i něžnější stránku: jako Rick Blaine, majitel kavárny ukrývající pod drsnou slupkou zlomené srdce, bojoval nejen s nacisty, ale i s vlastní láskou a obětí.
Když na konci pouští svou osudovou ženu (Ingrid Bergmanová) do bezpečí a sám zůstává v mlze jako osamělý hrdina, možná tím mimoděk symbolizoval celý svůj život. Drsný chlap, který nakonec udělá správnou věc, i když ho to bolí.
Za roli Ricka získal Bogart první nominaci na Oscara a zrodila se legenda cynického romantika. Jeho jméno teď zářilo nad každým kinem, ale zatímco kariéra stoupala, doma ho čekalo něco zcela jiného než hollywoodská pohádka.
Jeho třetí manželství s herečkou Mayo Methotovou se v té době změnilo v chaos a zoufalství. Mayo byla okouzlující společnice, dokud byla střízlivá – jenže jakmile propadla alkoholu, měnila se v běsnou fúrii. Přesvědčila sama sebe, že ji Humphrey podvádí, a žárlivost ji doháněla k šílenství. Noci Bogartových se tak stávala malá domácí válka.
S Mayo Methotovou
Jednou po něm Mayo mrštila květináč, jindy na něj v opilosti vytáhla kuchyňský nůž. Bodla ho do ramene a jindy dokonce podpálila jejich dům v běsné hádce. Humphrey útoky oplácel sarkasmem a také občas ujel – hádky přerůstaly ve skutečné peklo za zavřenými dveřmi.
Bulvár si je překřtil na „Bojující Bogarty“ a on s hořkým humorem pojmenoval svou loď Sluggy (mrška), což byla jeho přezdívka pro Mayo. Navenek tvrdil, že má rád ženskou, která umí žárlit a nemá iluze – prý aspoň ví, na čem je. Ve skutečnosti ale byl unavený a nešťastný.
Po nocích sedával na své lodi sám, nad sklenkou whisky, a přemýšlel, kam zmizela všechna ta sláva a uznání, když doma ho čekal jen strach a křik. V téhle osobní bouři se zoufale potřeboval zachytit záchranného lana. A právě tehdy, ve chvíli kdy ho život málem zlomil, potkal ji.
Psal se rok 1944 a na placu dobrodružného filmu Mít a nemít stál vedle Bogarta někdo výjimečný. Lauren Bacallová – devatenáctiletá dívka se zářivýma očima, která měla být jen dalším mladičkým objevem filmového studia. Když se ale poprvé setkaly jejich pohledy, něco se změnilo.
Ona byla nervózní začátečnice, on ostřílený mazák přes čtyřicítku. Přesto mezi nimi zavládlo tiché porozumění od prvních chvil. Při slavné scéně, kde její postava svůdně říká „Umíte pískat, že jo, Steve? Stačí našpulit rty… a fouknout.“, se zachvělo nejen filmové plátno, ale i Bogartovo srdce.
Během natáčení spolu trávili stále víc času – on jí něžně říkal „Slim“ (Štíhlá) a ona jemu „Steve“ podle role ve filmu. V Bogartově životě se poprvé objevila žena, vedle níž mohl být sám sebou, odložit masku cynika a najít klid.
Domů se Bogart toho roku už nechtěl vracet. Po skončení natáčení Mít a nemít se rozhodl k ráznému kroku: rozvedl se s Mayo, přestože věděl, že rozpoutá její zuřivost. Vydržel to. Lauren Bacallová se stala jeho životní láskou a v květnu 1945, jen pár týdnů po konci války, si ji vzal za ženu.
Bylo mu 45 let, jí pouhých 20 – ale věk najednou nic neznamenal. Po boku „Bogieho“, jak mu začala láskyplně přezdívat, Lauren rychle dospěla. A on? Jako by vedle ní mládl.
Jejich láska nebyla jen hollywoodská romance pro kamery, byla opravdová. V dopisech Lauren psal, že je jeho „poslední láskou“ a že roky před ní ho málem dohnaly k šílenství, ale s ní chce začít nový život. A skutečně začal. Po válce spolu natočili další filmy – třeba noir klasiku Hluboký spánek – a byli sehraná dvojka nejen na plátně, ale i v životě.
Bogart, zocelený tvrdými lety samoty a boje, vedle Lauren rozkvetl. V roce 1949, těsně před padesátými narozeninami, se dočkal syna Stephena (pojmenovaného po jeho roli „Steve“ z prvního filmu, kde se s Lauren poznali).
O tři roky později přibyla dcera Leslie – dostala jméno po Leslie Howardovi, onom herci, který kdysi Bogartovi pomohl k první velké roli a během války tragicky zahynul. Bylo to tiché Bogartovo poděkování starému příteli. Kdo ho znal, viděl, že uvnitř toho muže došlo k proměně: cynik se konečně naučil milovat bez obav.
V padesátých letech stoupal na vrchol kariéry. Za film Africká královna získal v roce 1952 svého prvního a jediného Oscara – triumfálně si převzal sošku a vtipkoval při tom, že už není jen drsňák, teď je i ceněný umělec. Bogie a Bacallová patřili k nejobdivovanějším párům Hollywoodu.
Chodili spolu na večírky s přáteli jako Frank Sinatra či Katharine Hepburnová, hráli bridž, Bogart zaníceně soutěžil v šachových partiích (šachy miloval stejně jako dobrý drink). Na veřejnosti vystupoval dál se svou typickou skromnou a trochu jízlivou elegancí.
Nebál se ale ani ozvat, když šlo o zásady – v roce 1947 neváhal letět do Washingtonu protestovat proti honu na domnělé komunisty v Hollywoodu. Vyčníval z davu statečností i tvrdohlavostí. Zkrátka Humphrey Bogart, jaký měl být: neústupný „sam proti všem“, pokud to považoval za správné.
Jenže pak se na obzoru objevil nepřítel, proti kterému byly všechny gangstery a nacisty z filmů jen směšnými figurkami. Neúprosný protivník, který se plíží tiše a zezadu bodá do zad. Bogart celý život kouřil jednu cigaretu za druhou – k jeho image neodmyslitelně patřil obláček kouře a sklenka alkoholu. Vtipkoval, že kdyby přestal pít a kouřit, fanoušci by ho nepoznali.
Bohužel, jeho tělo si tenhle celoživotní nápor vybralo. Koncem roku 1955 začal Humphrey výrazně hubnout a trápil ho neutuchající kašel. Zprvu to sváděl na námahu z natáčení a věk. K lékaři se vydal, až když už téměř nemohl polykat potravu a bolest v krku ho budila ze spaní. Verdikt byl nemilosrdný: rakovina jícnu.
Začal nerovný boj, o kterém sám Bogart zřejmě věděl, že ho nemůže vyhrát. V roce 1956 podstoupil těžkou operaci – chirurgové mu odebrali rakovinou zasaženou část jícnu, několik uzlin a dokonce část žebra. Po zákroku přišlo několik dnů naděje, ale jeho tělo rychle sláblo. Z někdejšího statného muže, který měřil 175 centimetrů, zbyla zchátralá postava vážící sotva 36 kilo – zhubl na váhu školáka, kůže a kosti.
Přesto až do poslední chvíle statečně snášel bolest, jakoby odhodlán neztratit důstojnost před milovanou ženou. Doma v ložnici, kam ho převezli, hrál návštěvám svou roli drsňáka se smyslem pro humor. Když ho přátelé viděli tak pohublého, snažili se skrýt slzy – on je škádlil, že aspoň konečně ušetří za obleky, když je mu všechno oblečení velké.
Lauren Bacallová se tehdy proměnila z okouzlující filmové hvězdy v oddanou pečovatelku. Každou noc spala neklidně vedle manžela a kontrolovala, jestli dýchá. Zoufalství z ní však nikdy nenechala před ním vyklíčit; vždy mu věnovala uklidňující úsměv, ač uvnitř se třásla strachem.
Jejich děti, pětiletá Leslie a osmiletý Stephen, nechápaly, proč tatínek už s nimi neběhá po zahradě. Nechápaly, proč se teď nesmí ani přiblížit k jeho posteli, jen tiše nakukují do dveří. Humphrey jim to sám vysvětlit nedokázal – jak říct dítěti, že tatínek odchází? Místo toho jim vyprávěl pohádky slabým hlasem a nutil se do úsměvu.
Jeden z posledních večerů si nechal přinést do ložnice sklenku whiskey a malý dort. Bylo pár dní po Vánocích 1956 a on měl narozeniny – 25. prosince oslavil 57 let. Lauren se pokusila usmát, ale v očích měla slzy. Tušili, že to jsou poslední narozeniny.
V podvečer 13. ledna 1957 požádal Bogart svou ženu, aby přivedla děti k lůžku. Na každé koleno si opatrně posadil jedno – Stephena a Leslie – a naposledy je tiše objal. Pak je pohladil po vlasech a s úsilím pronesl něco, co zůstalo Lauren navždy v paměti: „Postarej se o maminku. Ona je můj poklad,“ zašeptal synovi. Malý chlapec to možná úplně nepochopil, ale přikývl a vážně stiskl tatínkovu ruku. Bylo to naposledy, co své děti viděl. Nad ránem 14. ledna se Humphrey Bogart naposledy nadechl a vydechl.
Pohřeb se konal o pár dní později v Los Angeles. Dorazily stovky lidí – filmové hvězdy, režiséři, novináři i námořní důstojníci s květinami. Všichni stáli kolem černé leštěné rakve a nemohli uvěřit, že Bogie už nikdy nepronese žádnou ze svých slavných sarkastických hlášek.
Lauren Bacallová seděla v první řadě, bledá a tichá, obě děti po boku. Celý obřad mlčela, jen oči měla sklopené k zemi a řasy se jí chvěly. Když smuteční řečníci domluvili a rakev se chystala k uložení, Lauren vstala. Pomalu přešla k otevřené rakvi a na okamžik se sklonila nad tváří svého muže. Políbila ho naposledy na chladné čelo. Potom z malé kabelky vytáhla drobný předmět, který pevně svírala v dlani.
Byla to zlatá píšťalka. Nenápadný přívěsek, který kdysi dávno nosila na náramku. Dala Bogiemu tu píšťalku jako dárek z lásky – symbol jejich prvního setkání na filmu Mít a nemít, kde jí říkal: „Když budeš něco potřebovat, pískni.“ Teď Lauren Bacallová položila tu malou zlatou píšťalku mezi bílé saténové polštáře v rakvi vedle svého muže.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Humphrey_Bogart
https://en.wikipedia.org/wiki/To_Have_and_Have_Not_(film)
https://www.britannica.com/biography/Humphrey-Bogart
https://archive.nytimes.com/www.nytimes.com/books/first/m/meyers-bogart.html
https://oralcancerfoundation.org/people/arts-entertainment/humphrey-bogart/
https://www.vanityfair.com/hollywood/story/humphrey-bogart-documentary-exclusive?srsltid=AfmBOoq6GQ4×_gvzuoe4RjLK971Q7P_qOgiA-h6mpyhkOwyqOxI8E7×D
https://www.theguardian.com/film/2024/dec/06/bogart-life-comes-in-flashes-review-enjoyable-look-at-extraordinary-life-of-mythic-star
