Bedřich Prokoš: Předseda vodnického kongresu z Dr. Mráčka – vlivný komunista, který chránil herce

Narodil se den po smrti svého otce. Smutek, který 23. října 1912 naplnil nuselský byt po nečekaném úmrtí pivovarského sklepníka, vystřídal dětský pláč novorozeného Bedřicha. Přišel na svět jako pohrobek – nejmladší z pěti sourozenců bez otce, s nímž se minul o pouhých pár hodin.

Matka, zdrcená náhlou tragédií, držela v náručí dítě, které do života vykročilo se stínem ztráty a nejistoty. Možná právě tehdy se v něm usadil tichý strach z budoucnosti, obava riskovat a zklamat své blízké.

Už jako chlapec miloval divadlo, po večerech hrával s ochotníky v sále husitské fary v Nuslích, ale vydat se na prkna profesionálně se dlouho bál. Aby rodinu uživil, vyučil se rytcem kovů a při zaměstnání vystudoval obchodní akademii.

Přes den seděl nad účetními knihami, v noci snil o jevišti. Co se mu tehdy honilo hlavou? Bál se, že by ho herectví neuživilo. A tak zatímco jiní mladí umělci plnili své sny, Bedřich Prokoš potlačoval vlastní talent a v účtárně tiše bojoval s neodbytnou touhou po herectví.

Ve dvaceti sedmi letech už tlaku múz nedokázal vzdorovat. Poprvé nastoupil k divadelní společnosti a odjel s kočovným Divadlem Práce Františka Grabingera na štace po venkově. Psal se rok 1940 a Evropa se zmítala ve válce. Na česká jeviště dopadal mrazivý stín nacistické cenzury.

Prokošův rozjezd přerušily zákazy činnosti i hrozba totálního nasazení – formálně zůstal zaměstnán jako účetní, aby nemusel narukovat do Reichu, zatímco pod církevním spolkem v Nuslích ilegálně zkoušel další kusy.

Tři jeho představení protektorát zakázal. Mladý idealista se ale nevzdal. Riskoval pro milované divadlo, hrál a režíroval tajně. Když válka skončila, vyčerpaná země se nadechla nadějí a Bedřich se s veškerou vervou pustil do díla.

Po osvobození pomáhal zakládat nové scény – stál u zrodu Městského divadla v Mostě, ale už pár týdnů poté následoval režiséra Jana Škodu do Prahy, kde 15. září 1945 odehrál první představení v Realistickém divadle na Smíchově.

Tam během následujících osmi let ztvárnil stovky rolí a za jednu z nich – dělníka Kadlece ve hře Štěstí nepadá z nebe – získal dokonce Státní cenu. Divadelní kritiky psaly nadšené recenze; na jevišti Realistického divadla se z plachého mladíka stal respektovaný herec.

Když se jeho principál Škoda později přesunul na Vinohrady, Prokoš ho věrně následoval. Ve vinohradském angažmá se setkal s plejádou hvězd a sám zazářil v klasických českých hrách – od Strakonického dudáka po Naše furianty.

Už tehdy také hojně filmoval a účinkoval v rozhlase, paralelně několik let učil na DAMU budoucí herce (k jeho studentům patřil i tehdy začínající Radoslav Brzobohatý). Jeho hvězda stoupala.

Přišla padesátá léta a Bedřich Prokoš se z přesvědčení stal členem komunistické strany. Věřil ideálům doby, věřil, že buduje lepší svět. Byl zarytým komunistou, který svou aktivitu rychle zúročil – roku 1952 se stal předsedou nově vzniklého Odborového svazu zaměstnanců v umění a kultuře.

Nadšení soudruzi ho odměnili vysokými funkcemi. V září 1958 byl přímo povolán do čela Zlaté kapličky: nastoupil jako umělecký ředitel činohry Národního divadla

Bylo mu čtyřicet šest let. Usedl do ředitelské kanceláře první scény země – a sám sebe možná překvapeně viděl víc v roli činovníka než herce.

V té době byl především úředníkem kultury, tváří oficiální linie. Jeho signatura stvrzovala repertoár, on zodpovídal stranickým orgánům za ideologickou čistotu divadla. Seděl na vrcholu kariéry, ale prkna, co znamenají svět, mu scházela. Když v lednu 1965 ředitelské křeslo opustil, nijak netruchlil – vrátil se na milovanou vinohradskou scénu, tentokrát už zase jen jako herec.

Ulevilo se mu. Za dvě dekády vystoupal na společenském žebříčku hodně vysoko, obdržel Řád práce, titul zasloužilého umělce, medaile i zlaté odznaky, ale duší zůstal především pokorným umělcem.

„Myslím, že Bedřich zas tak moc nelitoval, když přestal být ředitelem, protože byl opravdu dobrý herec… Za sebe vám mohu říci, že jsem měla Bedřicha ráda, že jsem si ho vážila, a že mám dojem, že v tom divadle udělal kus veliké práce, to je marné.

Jsou lidé, kteří byli velkými osobnostmi, ale dneska jako kdyby nebyli, protože už nikoho nezajímají,“ vzpomínala po letech kolegyně, herečka Jiřina Petrovická. Její hořká slova narážela na osud mnoha umělců té éry – a platila i na Prokoše.

Koncem 60. let už Bedřich patřil k nejzkušenějším bardům české činohry. Za svůj život vystřídal osm divadelních scén – ne snad z vlastní vrtošivosti, ale jak sám přiznal, kvůli politickým otřesům a nabídkám, které nešlo odmítnout.

Dvakrát se vrátil na Vinohrady, dvakrát také do Národního divadla. Když po sovětské okupaci 1968 nastalo období „normalizace“, strana opět sáhla po osvědčeném kádru – v listopadu 1969 Prokoše jmenovali šéfem činohry ND.

Vedení souboru si podržel do února 1971, pak byl odsunut a až do odchodu do důchodu v roce 1983 zůstal v Národním divadle už „jen“ řadovým členem činohry. Nikdy však nezatrpkl. Jako skalní komunista možná leckomu připadal nepřístupný, jenže Prokoš nikdy nikomu ze svých kolegů vědomě neublížil.

Měl dobrosrdečnou povahu a silný smysl pro fair play. Pokud se některý z kolegů dostal do problémů, snažil se mu pomoci – a to i tehdy, když šlo o umělce názorově odlišné. Měl blízko k divadlu Járy Cimrmana a k autorské dvojici Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka.

Jejich humor miloval, představení Cimrmanů navštěvoval téměř tajně, v hledišti, tiše se bavil v koutku ředitelské lóže. A když se soudruhům nahoře něco na Cimrmanech nezdálo a rýsoval se průšvih, Prokoš neváhal – přimluvil se za oba autory na kompetentních místech.

Využil všechen svůj vliv, aby jejich práce mohly pokračovat. Smoljak se Svěrákem mu pak na oplátku psali malé role na tělo. Prokoš nikdy nezklamal. Pokaždé svou práci odvedl znamenitě. Před kamerou působil velice přirozeně.

Jeho filmová kariéra začala nenápadně. Poprvé se na plátně objevil až roku 1950 – ve vlasteneckém snímku Vítězná křídla hrál drobnou roli inženýra Kouby. Následovaly desítky dalších vedlejších úloh. Zpočátku šlo o charakterní postavy v dramatech, například fanatického poslance Hakena v příběhu Anna proletářka nebo kolaborantského úředníka Havelku ve válečném filmu Vyšší princip.

Jeho zavalitá postava a přísná tvář pasovaly do rolí důstojníků a úředníků, často záporných. S přibývajícím věkem však v Bedřichovi objevil film i komediální talent. Režisér Václav Vorlíček mu svěřil třeba dobrosrdečného předsedu vodnického kongresu v pohádce Jak utopit dr. Mráčka a roztržitého pana profesora v bláznivé komedii Což takhle dát si špenát.

Diváky si ale získal hlavně až v malých, úsměvných etudách ve filmech Svěráka a Smoljaka. V Kulovém blesku (1978) ztvárnil ženícha Bohumila Fliegra – starého pána, který se s nevěstou neochotně stěhuje z bytu do bytu v rámci oné legendární „dvanáctisměny“.

V komedii Vrchní, prchni! (1980) se objevil jako dobromyslný právník, jenž v restauraci plánuje, kde bude jeho dosud nenarozený vnuk jednou slavit promoci. V této památné scéně jej napálí falešný číšník Dalibor Vrána v podání Josefa Abrháma – a Prokošův rozhořčený výraz „podvedeného dědečka“ patří k nezapomenutelným momentům filmu.

„Jako na sympatického člověka na něj vzpomíná i Miroslav Vladyka. Ale soudím jen z jediného setkání právě při scéně ve Vrchní, prchni!, kde nás ošidil falešný číšník,“ směje se herec. Tato jediná veselá příhoda stačila, aby si mladší kolega Prokoše oblíbil.

Bedřich měl totiž na place pověst skromného a vstřícného veterána – i ty nejmenší roličky hrál s radostí, bez špetky ješitnosti. „Na pana Prokoše mám ty nejlepší vzpomínky, byl to úžasný herec a člověk. Měl jsem k němu hodně blízko, dokonce jsem si od něj koupil auto,“ vzpomínal režisér Jiří Adamec, v jehož filmu Rodáci si Prokoš roku 1988 zahrál jednu ze svých posledních postav.

Malé role zkrátka miloval, přestože „kádrově“ měl na víc. Nikdy neusiloval o hlavní úlohy – stačilo mu stát opodál, trpělivě čekat na svůj výstup a pak zazářit třeba jen v jediné scéně.

Bedřich Prokoš měl navíc dar hlasu. Jeho jemně zabarvený, medový hlas byl pro diváky nezaměnitelný. Využil ho nejen na divadle, ale i v dabingu a rozhlase. S noblesou komentoval dokumenty, v českém znění propůjčil hlas desítkám zahraničních herců a animovaných postav.

V dabingovém studiu byl jako doma – jeho projev zněl kultivovaně a klidně. Diváci ho mohli slyšet například ve slavné sérii Angelika, v níž českému publiku zprostředkoval svým přednesem romantické dobrodružství francouzské markýzy. Do svých osmasedmdesáti let zůstával pracovně aktivní.

Před filmovou kamerou stanul naposledy v roce 1981 (Každému jeho nebe), před televizní o deset let později: v roce 1991 si zahrál epizodní roli policejního rady v kriminálním seriálu Dobrodružství kriminalistiky.

Rozloučení s divadlem bylo symbolicky tiché – na prknech Národního divadla vystoupil naposledy jako rozšafný dědeček Dubský ve hře Naši furianti. Potom se v kulisách jeho milované scény setmělo a on se uklonil publiku naposledy.

V soukromí našel celoživotní štěstí. Od mládí po boku Bedřicha stála jeho žena Zdena – vzali se už v roce 1939 a zůstali spolu téměř šedesát let. Manželka byla jeho oporou, chápala divadlo jako poslání a tolerantně snášela Bedřichovy pracovní noci i neustálé stěhování za novými angažmá.

Přišla 40. léta, a zatímco jiné rodiny válka rozbila, jim se navzdory všemu narodily děti. Měli spolu dvě dcery. V únoru 1948 se jim po těžkých letech okupace narodila dcera Václava. O několik let později se narodila ještě mladší dcera, jejíž jméno však v dostupných pramenech není zmiňováno.

Prokoš své dcery miloval; když byly malé, snažil se trávit doma každou volnou chvíli. Později, sám plně pohlcen prací, alespoň bedlivě sledoval první profesní krůčky starší Václavy – zdědila totiž umělecké geny. Stala se spisovatelkou a filmovou dramaturgyní, překládala dialogy k cizojazyčným filmům. Ve světě filmu nesla dál otcovo jméno, třebaže jinou formou.

Na svého tátu nedala dopustit. Když Bedřich po revoluci zestárl a ztrácel síly, právě Václava se rozhodla uchovat jeho památku pro další generace. Z otcových vzpomínek sestavila sborník, který nazvala výstižně „…a všichni jsme jen herci“ a vydala jej v roce 1997, krátce po otcově smrti.

Bedřich Prokoš zemřel 20. dubna 1997 v Praze ve věku nedožitých osmdesáti pěti let. Odešel tiše, v době, kdy česká kinematografie i divadlo procházely bouřlivými proměnami 90. let.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bed%C5%99ich_Proko%C5%A1

https://www.csfd.cz/tvurce/9054-bedrich-prokos/biografie/

https://www.fdb.cz/osobnost/3361-bedrich-prokos

https://zivotopis.osobnosti.cz/bedrich-prokos.php

https://www.ahaonline.cz/clanek/laska-a-sex/63104/zname-tvare-nezname-osudy-bedrich-prokos-funkcionar-ktery-se-casto-stehoval.html

https://zeny.iprima.cz/cim-hvezda-ceskych-komedii-bedrich-prokos-zaujal-sveraka-se-smoljakem-90457

https://www.lifee.cz/herec-bedrich-prokos-odborovy-funkcionar-a-komunista-se-pro-jistotu-vyucil-kovorytcem-mel-strach-ze-ho-herectvi-neuzivi-cd3c6