Článek
Blahoslav Forman se narodil roku 1917, na prahu bouřlivých časů. Jeho rodiče Rudolf a Anna Formanovi patřili ke generaci prvorepublikových idealistů – otec byl středoškolský učitel a vášnivý skautský vedoucí, jenž pořádal tábory u Máchova jezera a vedl mládež k lásce k přírodě.
Druhá světová válka však tuto idylu krutě přervala. V roce 1940 gestapo zatklo jak Rudolfa, tak Annu. Oba byli uvězněni v koncentračních táborech a zahynuli tam. Jejich děti tak přišly o rodiče.
Nejstarší Blahoslav tehdy dospíval, mladším bratřím Pavlovi a Milošovi bylo pouhých 20 a 10 let. Válečné roky znamenaly pro tři bratry každodenní zápas o přežití a zároveň bratrskou soudržnost – starší se museli postarat o mladší.
Miloš Forman, nejmladší z nich, si později získal světovou slávu jako filmový režisér. V dětství však i on patřil k „dětem zničeným válkou“, o které se musela postarat širší rodina.
Když válka skončila, zdálo se, že nejhorší je za nimi. Bratři Formanovi se vrátili do rodné Čáslavi, kde jejich rodiče kdysi provozovali penzion Rut. Blahoslav, nyní mladý muž okolo třicítky, se ujal role hlavy rodiny. Společně s bratry se pokusil navázat na odkaz rodičů – opravili rodinný penzion a starali se o něj v naději na lepší budoucnost.
Jenže nové poválečné pořádky přinesly další rána. V roce 1950 komunistický stát penzion rodině zabavil a proměnil jejich sen opět v prach. Blahoslav tak během pár let zažil dvojí křivdu: nejprve nacistickou zvůli, která ho připravila o rodiče, poté ztrátu rodinného majetku rukou nastupujícího komunistického režimu.
Navzdory těmto zkouškám neztratil víru v hodnoty, které mu vštípil otec – výchovu mládeže, smysl pro dobrodružství a lásku k přírodě.
Učitel a mladí turisté
Blahoslav Forman vystudoval pedagogiku a stal se učitelem. Koncem 50. let působil na základní škole v Čáslavi jako oblíbený tělocvikář a vedoucí turistického kroužku.
Právě skrze sport a výlety chtěl mladé generaci předat něco z toho, oč byla jeho vlastní generace ve válečném dětství ochuzena – radost z volného pohybu v přírodě, kamarádství a pocit svobody.
V době přísných komunistických organizací (skauting byl tehdy zakázán) představovaly školní turistické oddíly jednu z mála možností, jak mohly děti a dospívající společně poznávat hory a lesy.
Turistický kroužek při čáslavské škole vedený Blahoslavem Formanem patřil k těm nejaktivnějším a těšil se velké oblibě. Pořádal pravidelné výpravy po krásách Československa a otevíral dveře do světa táboření i těm, kteří už školu dávno dokončili.
Forman pro své svěřence plánoval vždy něco navíc – výpravy měly mladé nadchnout a nabídnout jim zážitky, na které se nezapomíná. Léto 1960 nemělo být výjimkou.
Tehdy 43letý učitel sestavil ambiciózní program: nejprve turistický pobyt v Nízkých Tatrách spojený s horskými túrami, poté sjezd divokých řek na východním Slovensku.
Pro děti z polabského města to bylo lákavé dobrodružství plné romantiky – v představách možná viděly sami sebe jako hrdiny ze slavné foglarovky, objevitele tajuplných Stínadel či členy klubů odvahy. Málokdo z nich tušil, jak krutou zkoušku jim hory připraví.
Cesta za dobrodružstvím
Na konci června 1960 se skupina 17 čáslavských turistů vydala vlakem na Slovensko. Výpravě velel Blahoslav Forman, který s sebou měl několik starších instruktorů a převážně žáky druhého stupně základní školy.
Vlak je zavezl pod tatranské štíty, kde si u vesničky Liptovská Porúbka rozbili základní tábor – stanové tábořiště ve Skaličné. V srdci divoké přírody působili mladí Středočeši možná poněkud bezbranně, ale o to víc nadšeně. Nikdo nepochyboval, že je čeká „krásné léto“, jak ostatně napsal jeden z účastníků domů v dopise těsně po příjezdu.
První tři dny uběhly poklidně. 28. června 1960 nastal čtvrtý den plánovaného čtrnáctidenního putování. Dosavadní program šlapal podle plánu – skupina prozkoumávala nízkotatranské doliny, koupala se v bystřinách a večer zpívala u ohně táborové písně. 29. června ráno měla začít dvoudenní vysokohorská túra.
Cíl prvního dne: vystoupat Jánskou dolinou na hřeben a přenocovat u horské chaty, druhý den zdolat nejvyšší vrchol Nízkých Tater Ďumbier (2046 m n. m.) a přes sousední Chopok sestoupit do údolí.
Od rána ale počasí dělalo starosti. Obloha zešedla a hřebeny zahalila mlha. Zvedal se vítr a občas zafoukal studený déšť. V horách se mělo něco přihodit. Přesto oddíl po poradě vyrazil – věřili, že se počasí zlepší, jak to v létě bývá.
První část trasy proběhla bez potíží. Formanovi svěřenci vystoupali hustými lesy Jánské doliny až k salaši vysoko na svahu. Tam je uvítal starý bača, který právě sháněl ovce. Děti s ním zvědavě rozprávěly o životě pastýře; pro mnohé z nich to bylo poprvé, co viděly na vlastní oči salaš a ochutnaly čerstvou žinčicu.
Když se navečer spustil hustý liják, našel bača pro výpravu útočiště – prázdnou ubikaci lesních dělníků opodál v lese. Promáčení výletníci ulehli v provizorních pryčnách a nechali se ukolébat bubnováním deště. Málokdo z nich tušil, že to byla poslední klidná noc jejich výpravy.
Sněhová bouře v letním ránu
Ráno 29. června 1960 nepřineslo vytoužené zlepšení počasí – právě naopak. Když se děti probudily, za okny improvizované noclehárny byla tma jako v podvečer. Les bičoval déšť hnaný ledovým vichrem a hory zahalovala neprostupná mlha.
Učitel Forman stál před těžkým rozhodnutím. Vrátit se potupně do tábora, nebo pokračovat podle plánu? V horách se počasí může během hodiny změnit – a tak se nakonec rozhodl pokračovat vzhůru s nadějí, že nad mlhou třeba vykoukne slunce. Nikdo z nich netušil, že je čeká pravý opak. Když skupina vystoupila nad pásmo lesa na otevřený hřeben, vpadla přímo do lůna bouře.
Sněhová vánice uprostřed léta – něco takového nikdo nečekal, ale přesně to je zastihlo. Během chvíle byly stopy cesty zaváty čerstvým sněhem. Prudký vítr rval dětem kapuce z hlav a ostré sněhové krupky bodaly do očí.
Viditelnost klesla tak, že nebylo vidět ani na pár krok. Výprava se ocitla ve smrtelně nebezpečné situaci – ztratila orientaci a začala bloudit na rozlehlých holinách pod vrcholem Ďumbieru.
Forman se snažil zachovat chladnou hlavu. Zavelel zastavit a semknout se blíž k sobě, aby se nikdo neztratil. Seč mohl, křičel povely do hukotu vichru. Promrzlé děti se tiskly k sobě. Některé plakaly strachy, jiné zarytě mlčely a koukaly na učitele s důvěrou, že je z toho vyvede.
Zkušený Forman dobře věděl, že nejhorší je čekat bez cíle – hrozí prochladnutí a panika. Rozhodl se proto, že najde správnou cestu sám. Vybral jednoho staršího chlapce, aby šel jako záloha s ním, a skupině uložil setrvat v závětří skalky. Oba muži pak zmizeli v bílé tmě hledat stezku.
Bylo to však zoufalé počínání – ve vánici brzy ztratili spojení se skupinou a nakonec i jeden s druhým. Děti, které zůstaly pod skalkou, čekaly v úzkosti na návrat vedoucího. Čas se vlekl. Nakonec se jeden sedmnáctiletý člen oddílu jménem Milan rozhodl nevydržet déle nečinně – nabídl, že seběhne zpátky pro pomoc.
Nikdo neví, jak dlouho bloudil, než narazil na správnou pěšinu. Prokřehlý a napolo slepý mlhou klopýtal k nejbližšímu lidskému obydlí v okolí – tím byla Chata pod Ďumbierom, malý horský hotel v sedle. Když dovnitř vpadl zubožený mladík, vyděsil tamní chataře k smrti. Byl však při vědomí a stihl vypravit pár slov: nahoře v horách zůstala skupina dětí, ztracených a na pokraji sil.
Telefon na chatě nebyl a tak horský záchranář, který na chatě sloužil, vyrazil okamžitě s vyčerpaným chlapcem zpět do bouře. Současně druhý chatař běžel dolů k vesnici, aby zalarmoval oficiální Horskou službu.
Oběti a přeživší
Mezitím se zbytek čáslavské skupiny horečně snažil zachránit si život vlastními silami. Učitel Forman se po čase zničehonic vrátil ke skupině – ovšem sám a v dezorientovaném stavu. Je pravděpodobné, že v mezidobí někam uklouzl a utrpěl úraz hlavy, protože byl otřesený a jeho chování zmatené.
Děti na něj zoufale dorážely s otázkami, co mají dělat. Chvějící se promrzlý muž se snažil znovu převzít velení: rozhodl, že skupina nesmí zůstat na místě, a pobídl všechny k dalšímu pochodu, dokud nenajdou lepší závětří.
Tento riskantní manévr se bohužel ukázal jako osudová chyba. Po pár stech metrech vyčerpávající chůze v hlubokém sněhu našli místo, kde terén mírně klesal a poskytoval relativní kryt. Tam Forman přikázal nouzově tábořit: děti vytáhly ze zavazadel spacáky a pokoušely se do nich zabalit, krčily se těsně u sebe pod balvany, aby se navzájem zahřívaly.
Sám učitel však už té námaze neměl sílu vzdorovat – náhle zkolaboval a skutálel se ze srázu dolů, asi 20 metrů pod skupinu. Když se ho nejstarší chlapci vydali opatrně hledat, našli ho ležet zraněného, ale ještě dýchal. Vytáhli ho tedy zpět nahoru a přikryli svými kabáty a spacákem, snažíce se učitele udržet při životě.
Situace byla kritická. Několik silnějších účastníků pochopilo, že musí co nejrychleji sami sestoupit do údolí, nebo všechny čeká smrt. Dva nejstarší chlapci se proto vypravili svahem dolů hledat pomoc, zatímco zbylé děti zůstaly s bezvládným vedoucím.
Tato improvizovaná záchranná akce měla jen částečný úspěch: sestupující skupince se skutečně podařilo v hustém lese narazit na cestu a dopotácet se k jakési myslivecké chatě. Tam je pozdě večer objevili volaní záchranáři – promrzlé, ale naživu.
Naproti tomu vyčerpaný posel Milan už takové štěstí neměl. Když totiž s jedním z chatařů dorazil zespodu na místo, kde dříve zanechal své kamarády, nenašel tam už nikoho – skupina se mezitím vzdálila jinam.
Tato zpráva pro něj byla poslední kapkou. Mladík podlehl vyčerpání a šoku a zhroutil se přímo před očima záchranáře. I přes snahu muže z chaty sedmnáctiletý Milan zemřel – stal se první obětí oné noci.
Do hor se mezitím vydalo několik dalších členů Horské služby a na pomoc vyrazili i vojáci z nedaleké posádky. V noci z 29. na 30. června 1960 se pod Ďumbierem rozpoutala pátrací operace, na jakou Nízké Tatry dosud nepamatovaly.
K ránu záchranáři konečně objevili roztroušené členy výpravy. Výsledná bilance však byla tragická. Blahoslav Forman – oddílový vedoucí, manžel a otec dvanáctileté dcery – byl nalezen zmrzlý a bez známek života. Spolu s ním zemřeli dva nejmladší účastníci výpravy, chlapci ve věku pouhých 13 a 17 let.
Celkem si tak tato fátální výprava vyžádala čtyři oběti. Ostatní děti se podařilo zachránit a transportovat do bezpečí. Pět nejvíce podchlazených muselo být v poslední chvíli doslova vzkříšeno péčí lékařů.
Čtyři rodiny v Čáslavi se však mezitím dozvídaly zdrcující zprávy. Paní Božena Formanová ztratila manžela Blahoslava a její dcera Blanka přišla během jediné noci o milovaného tátu. Co víc – jen o pár týdnů dříve postihl rodinu další smutek, když Blanky dědeček z matčiny strany zemřel na následky dlouhého věznění komunisty. Ve velmi krátkém čase tak tahle čáslavská rodina znovu bolestně zakusila krutost osudu.
Dozvuky tragédie
Tragédie na Ďumbieru nezůstala v roce 1960 bez povšimnutí – psalo se o ní v novinách a vysílal o ní rozhlas. Mnozí však hledali viníka. Nabízela se otázka: pochybil Blahoslav Forman? Podcenil předpověď počasí a ohrozil svěřené děti?
Tehdejší vyšetřování došlo k závěru, že Forman sice udělal chybu, když ráno vyrazil do hor navzdory nepřízni počasí, avšak za extrémní situace na hřebeni už jednal pod vlivem otřesu mozku a jeho úsudek byl narušen okolnostmi mimo jeho kontrolu.
Vzhledem k tomu, že sám při neštěstí zahynul, nebyl nikdy postaven před soud. Všichni přeživší účastníci výpravy se navíc shodli, že jejich vedoucí Blahoslav byl jindy mimořádně opatrný a zodpovědný muž – tragédii podle nich nezpůsobila lidská nedbalost, nýbrž nešťastná souhra okolností, umocněná nepředvídatelným zvratem počasí.
Dnes už událost z června 1960 upadla téměř v zapomnění. Ve své době však uvrhla na malé město Čáslav těžký stín. Poválečné Československo si stále neslo jizvy z minulých let a smrt dětí na školním výletě bolestně zasáhla veřejnost. Na mnohé působila osudová symbolika příběhu: člověk, který přežil válku, ztratil rodiče v Osvětimi a pomohl vychovat desítky dětí v těžké době po válce, nakonec sám zahynul v divočině, kterou tolik miloval.
Blahoslav Forman byl ve Čáslavi pohřben s plnými poctami a stovky lidí se přišly rozloučit s oblíbeným učitelem. Jeho jméno bylo později vyryto na pamětní desku obětí hor a rodinná hrobka Formanů v Čáslavi dnes ukrývá jeho ostatky společně s popelem jeho bratra Pavla.
Když v roce 2018 zemřel ve vzdálené Americe i nejmladší z bratrů Formanů, Miloš, přál si spočinout daleko od domova – snad i proto, že stín rodinných tragédií v rodné zemi byl příliš dlouhý.
Zdroje:
https://web.archive.org/web/20180805143343/http://www.meucaslav.cz/obcan/caslavske-noviny/rocnik-2010/cerven/?more=892
https://www.pametnaroda.cz/cs/prochazkova-blahoslava-1948
https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Forman
https://www.ahaonline.cz/clanek/krimi-pribehy/109894/deti-na-vylete-umrzly.html
https://www.ahaonline.cz/clanek/retro-skandaly-aneb-legendy-pod-lupou/146381/tajemstvi-rodneho-domu-milose-formana-86-nelidska-krutost-nacistu.html/
https://www.ahaonline.cz/clanek/krimi-pribehy/109894/deti-na-vylete-umrzly.html
