Článek
Bylo chladné listopadové ráno roku 1967 a na filmovém placu pohádky Šíleně smutná princezna zavládl tísnivý klid. Herec Bohuš Záhorský stál stranou kamery, v kostýmu dobrotivého krále, a upřeně hleděl do prázdné kulisy trůnního sálu.
Pár dní předtím zemřel jeho kolega Rudolf Deyl – představitel téže role – a štáb zaraženě přihlížel šokující tragédii. Roli dobrotivého krále měl původně ztvárnit právě Deyl. Po jeho náhlém skonu musel režisér Bořivoj Zeman narychlo najít náhradu – a obracel se s prosbou právě na Záhorského.
Záhorský mlčel. Co se mu asi honilo hlavou? Před očima se mu míhaly vzpomínky na desítky let strávených na jevišti i před kamerou.
Kolegové se obávali pokračovat v natáčení, režisér Bořivoj Zeman jej však naléhavě prosil o pomoc. A zkušený herec nakonec kývl. Zvedl hlavu, nasadil korunu – vstříc úkolu, který by jiný možná odmítl. Tehdy jednou provždy dokázal, jak hluboká je jeho oddanost divadlu i kolegům, i když ho to nesmírně bolelo.
Narodil se jako Bohumil Záhorský v Praze roku 1906 do rodiny, kde by jej budoucnost zřejmě čekala v inženýrských kruzích nebo akademické obci. Jeho otec Jan byl uznávaný profesor a stavitel – odborník na mosty a politik, pyšný na rodinné jméno.
Syn Bohumil byl ovšem jiného ražení. Už jako školák potají nakukoval do kouzelného světa divadla, přitahován jeho magií. Ve čtrnácti letech poprvé stanul za kulisami malého amatérského představení. Tehdy v něm cosi vzplálo – možná vzdor vůči spořádanému světu jeho otce, možná niterná touha po svobodě projevu.
Otec by sotva chápal synovu vášeň pro bohémský život: mladý Záhorský proto hrál zpočátku pod falešným jménem. Řadu svých prvních studentských rolí odehrál tak, že „v té době kvůli otci užíval pseudonym Bóža Horský.“ Chtěl rodinu uchránit od skandálu – syn profesora mezi komedianty! Jenže nic už jej nedokázalo zastavit.
Roku 1923 definitivně opustil klasické gymnázium. Bylo mu sedmnáct a v duši cítil, že škola života na prknech bude cennější než diplom. Po odchodu z gymnázia chvíli váhal, co dál. Nakonec se rozhodl pro hereckou dráhu a složil přijímací zkoušky na pražskou konzervatoř.
Nastoupil pak na pražskou konzervatoř ke studiu herectví. Zpočátku byl plachý a zakřiknutý student – drobný mladík s plachým pohledem, který raději mlčky naslouchal hlasům velkých hereckých mistrů.
V hledišti tehdy sedával jeho otec, skryt v přítmí, aby ho syn nezahlédl – možná tajně pyšný, možná znepokojený. Bohuš ovšem brzy zjistil, že i konzervatoř má svá pravidla a konvence, svazující jeho mladickou žízeň po moderním umění.
Mladí rebelové, jako on, odmítali strnule přednášet verše tak, jak káže tradice. Po dvou letech praštil studiem: následoval volání avantgardy. Psal se rok 1925 a Bohušovi bylo devatenáct, když rozzuřen opustil školní lavice, aby se vrhl do experimentálních scén.
Byla to bouřlivá dvacátá léta – čas revoluce v umění. Záhorský se přidal k partě nadšenců kolem režisérů Jiřího Frejky a E. F. Buriana. S nimi zkoušel kabaretní skeče i odvážné poetické kusy. Poprvé zažil, jaké to je dělat divadlo, které provokuje.
Několik následujících let putoval od scény ke scéně, hrál, režíroval i zpíval, jednou nadšen publikem, jindy hladový a nejistý zítřka. „Následujících několik let zakusil Bohuš Záhorský strasti herecké profese v podobě častého střídání angažmá, často s nejistou budoucností,“ jak se píše v jeho životopise na FDB.cz.
Zakusil kočovný život u venkovské divadelní společnosti manželů Steimarových, ohřál se v pražském kabaretu Rokoko – než ten zkrachoval – a spoluzakládal nové studio Vladimíra Gamzy. Každá štace byla jiná a žádná neoplývala jistotou. Ale jemu to nevadilo. Miloval tu cestu, miloval prkna znamenající svět, i když někdy bolela.
Na prahu třicítky přišel první zlom. V roce 1929 přijal angažmá v Brně, ve Zemském divadle. Na velké moravské scéně konečně dostal stálou smlouvu a možnost růst. Bylo mu třiadvacet, když se v Brně i oženil – s půvabnou herečkou Věrou Bezdíčkovou, která mu roku 1931 porodila dceru Evu.
Mohlo by se zdát, že se mladý bohém usadil, ale opak byl pravdou. V Brně se totiž setkal s režisérem Jindřichem Honzlem, dalším vizionářem avantgardy. Honzl přivedl Záhorského do legendárního pražského Osvobozeného divadla. Spolupráce s Voskovcem a Werichem měla zásadní vliv na další růst Bohuše Záhorského.
Právě na prknech Osvobozeného rozkvetl jeho talent naplno. Po boku slavné dvojice V+W hrál ve slavných satirických revuích 30. let. Proměnil se ve směšné diktátory, popletené úředníčky i padouchy – kamkoli jej tvůrci postavili. Nezapomenutelný byl např. jako nafoukaný Don Baltazar v antifašistické frašce Kat a blázen.
Tou rolí si vysloužil uznání kritiky i nenávist konzervativců; píše se, že premiéru provázely zuřivé politické výpady. Záhorský však stál pevně. Humorem a ironií bojoval proti zlu, které v té době už temně hrozilo Evropě.
Pak přišla válka a s ní tvrdé rány. V roce 1938 nacistický tlak zastavil Osvobozené divadlo – Záhorského domovskou scénu zavřeli úředníci. Jednoho dne zeje jeviště prázdnotou, budova je uzavřena. Bohušovi bylo třicet dva let. Kdosi mu do očí povýšeně oznámil, že jeho divadlo je „nežádoucí“. V té chvíli poprvé okusil, jaké to je ztratit smysl života. Musel se však postavit na nohy už kvůli rodině.
Během okupace vystřídal několik scén: hrál v Divadle U Nováků, v Nezávislém divadle, ke konci války v Intimním divadle. Často to byly malé role ve veselohrách – byl v nich mistr malých detailů, drobnokreseb, který i figurce v pozadí dokázal vtisknout duši. Před živobytím ho zachránil i film: Voskovec a Werich ho už dříve přivedli před kameru a v 30. letech se objevil v řadě populárních filmových komedií.
Živil se tehdy menšími rolemi úředníků, sluhů či policajtů. Byl nenápadný, ale nepostradatelný – půvabný malý muž v pozadí, kterého si podvědomě zapamatujete pro jeho výraz.
Hned po válce se postavil na prkna s obnovenou chutí. Působil krátce v Realistickém divadle, ale v srpnu 1946 přišla nabídka snů: Národní divadlo v Praze. Ve svých čtyřiceti letech vstoupil na prkna zlaté kapličky jako řadový člen činohry.
Zpočátku dostával jen epizodky – byl skromný kníže v Langerově Obrácení Ferdyše Pištory, pak sluhové, komorníci, kdovíco. Neprotestoval. Pokorně stál v pozadí, vnímal tep velké scény a učil se od bardů, s nimiž se sešel (z někdejších kolegů Osvobozeného tu byli třeba František Filipovský či Jaroslav Průcha).
Postupně se vypracoval a mistrovsky zvládl umění minimalistického herectví. Každým pohybem, zvednutím obočí či úsměvem dokázal vykouzlit charakter. Ženy mu říkaly Bonbónek, kolegové Bohoušek – pro jeho srdečnou, galantní povahu. Nikdy nechodil do divadla bez květiny pro dámy a při setkání jim vždy políbil ruku.
Byl také známý jako výborný vypravěč historek, který dokázal rozesmát i pobavit celé herecké šatny. Přátelé vzpomínali, že i v těžkých dobách měl dar odlehčit atmosféru a dodat kolegům klid.
Na jevišti se z něho stával kdokoli: směšný starosta, tragikomický podivín, moudrý dědeček. „Před kamerou nejčastěji představoval rozšafné a moudré muže z lidu, na sklonku kariéry pak kouzelné dědečky.“ Publikum jej milovalo pro jeho schopnost vzbudit smích i dojetí zároveň.
Nebylo to však jen idylické. Přišly i těžké zkoušky svědomí. Po roce 1948 se v kulturní sféře odehrávaly čistky a ideologické nátlaky. Mnozí umělci tehdy vstupovali do komunistické strany, často z donucení, aby mohli dál hrát. Záhorský se přidal – možná kvůli klidu v práci, možná ze souhlasu s poválečnými ideály.
Roku 1958 obdržel státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, v roce 1966 titul Národní umělec. Na jevišti dokonce musel hrát i role poplatné režimu – třeba Vladimíra Iljiče Lenina v tendenční hře Nezapomenutelný rok devatenáctý. Tyhle úkoly přijímal mlčky, snad s vnitřní ironií. Když se však po sovětské okupaci poměry změnily k horšímu, stal se znovu tím tichým rebelantem jako v mládí.
Na počátku 70. let vystoupil na svou žádost z KSČ. Býval už méně obsazován a z velkých rolí ho postupně vyškrtli. Diváci si ho ale dál připomínali z televize – ať už v seriálu Chalupáři, kde se objevil jako dobrosrdečný dědeček, nebo ve 30 případech majora Zemana. Nezapomenutelným se stal i jeho hlas: jako laskavý vypravěč provázel večerníčkové pohádky o Krakonošovi, které patřily k nejoblíbenějším pořadům 70. let.
Kdo ví – možná to bylo tím, že zradil stranu. Anebo zkrátka proto, že mládí se dralo dopředu a Bohuš už oslavil sedmdesátku. Sedával teď víc doma, v tichu bytu na pražských Vinohradech. Ale nebyl sám. Po boku měl ženu, kterou miloval, a v duši klid.
Jeho osobní život by vydal na román plný ironie a osudových zvratů. Ještě v mládí, v Brně, prožil krátké manželství s první chotí Věrou. To se časem rozpadlo a Záhorský zůstal dlouho oficiálně ženatý, ale sám. V 50. letech se jako renomovaný herec sblížil se slavnou kolegyní Vlastou Fabianovou – okouzlující divou Národního divadla.
Jenže Fabianová byla vdaná za režiséra Josefa Bezdíčka, a ačkoli její manželství skomíralo, situace byla delikátní. Fabianová později vzpomínala, že když se začala zajímat o svého budoucího muže, zjistila něco překvapivého: „dozvěděla jsem se, že [Bezdíček] je rozvedený zásluhou Bohuše Záhorského, který mu odvedl ženu.“
Posted by Ivan Ráca on Tuesday, February 4, 2025
Pochopila, že Záhorský kdysi svou bezděčnou milostnou avantýrou rozbil Bezdíčkovo první manželství. Paradox osudu – a snad i ponaučení. Fabianová se nakonec také zamilovala do Bohuše Záhorského, i když věděla o té staré historii. Její manžel Bezdíček se s ní rozvedl v roce 1962 a vzápětí zemřel.
Fabianová ovdověla a konečně nic nebránilo tomu, aby mohli být s Bohušem spolu i úředně. „Co se dalo dělat, bez sebemenšího záměru jsem mu rozbil druhé manželství,“ přiznal s trpkým úsměvem sám Záhorský o tom, jak nechtěně připravil Bezdíčka i o druhou ženu – Vlastu. Kývli na sňatek až roku 1971. Záhorskému bylo pětašedesát, Fabianové padesát devět. Podruhé se oženil až ve svých 65 letech, když si vzal za manželku o šest let mladší kolegyni. V láskyplném vztahu prožili spokojeně devět let. Rozdělila je až smrt.
Dne 22. září 1980 Bohuš Záhorský zemřel. Bylo mu sedmdesát čtyři a do posledních chvil mu byla Vlasta oporou. Ona sama ho přežila o jedenáct let a nikdy na něj nepřestala vzpomínat s něhou. Odešel tiše, skromně – tak jak celý život vedl. Byl jednou z největších postav českého divadla 20. století, přesto nepoutal pozornost skandály ani okázalostí.
Jeho jméno je vepsáno v dlouhé řadě filmových a divadelních rolí – více než dvě stovky postav, od prvorepublikových veselohier až po televizní seriály 70. let. Jeho hlas dodnes zní z večerníčkových pohádek o Krakonošovi, v nichž byl nezaměnitelným laskavým vypravěčem. Když se krátce před smrtí loučil s jevištěm, dojatě děkoval svému milovanému Národnímu divadlu, kde strávil přes tři desetiletí.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohu%C5%A1_Z%C3%A1horsk%C3%BD
https://www.fdb.cz/osobnost/4666-bohus-zahorsky
https://zeny.iprima.cz/bohous-zahorsky-prozil-pozdni-lasku-se-slavnou-hereckou-smrt-mu-prihrala-nejslavnejsi-roli-412579
https://www.mujrozhlas.cz/auditorium/1906-narodil-se-bohus-zahorsky
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=5920:zahorsky-bohus&lang=cs
https://www.denik.cz/film-a-televize/zakulisi-ceskych-pohadek-a-filmu.html
https://www.dotyk.cz/magazin/silene-smutna-princezna-herec-rudolf-deyl-ml/
https://zeny.iprima.cz/rudolf-deyl-zemrel-pri-nataceni-silene-smutne-princezny-role-krale-se-zahorsky-bal-195461
https://www.super.cz/clanek/celebrity-smutne-stari-slavne-ceske-herecky-nedustojny-vyhazov-predcasna-penze-i-smrt-milovane-kamaradky-605129
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/vlasta-fabianova-divadlo-herecka-totalita-rezim-oceneni-damu-ucitelka.A220628_160121_lidicky_dou
