Božská Angelika neměla štěstí na muže: jeden manžel ji bil, druhý okradl a kolega pokusil znásilnit

Osud ji však zavál k filmu a od konce 50. let získávala menší role ve francouzských, italských i německých snímcích. Často ztělesňovala svůdné femme fatale či „hříšnice“ – ženy lehkých mravů, v nichž mohla uplatnit svůj temperament a půvab. V roce 1963 přišel zlom: producenti chystali adaptaci historického románu Angelika, markýza andělů a hledali ideální představitelku krásné, nespoutané markýzy Angélique de Sancé.

O roli usilovalo mnoho hereček zvučných jmen (uvažovalo se o Brigitte Bardot, Jane Fondové či Catherine Deneuve), nakonec však padla volba na méně známou Michèle. Zprvu váhala – ve svých 25 letech už měla pocit, že není žádná začátečnice a nabídka přišla pozdě. Netušila, že právě tato role navždy změní její život.

V letech 1964–1968 Mercier ztvárnila Angeliku v pěti navazujících filmech. Sama říkávala, že Angelika pro ni byla štěstím i prokletím zároveň. Během pár let se díky ní stala mezinárodní hvězdou první velikosti – ikonou krásy a romantiky 60. let, srovnatelnou popularitou v té době s legendární Bardotovou. Její smyslná tvář s důlkem ve bradě a dlouhé kaštanové vlasy se staly symbolem dokonalé filmové hrdinky.

Angelika byla odvážná i něžná, vášnivá milenka, milující matka a nezkrotná žena bojující za lásku. Milióny diváků (zejména divaček) po celém světě hltaly její dobrodružství a snily, že si kousek toho romantického příběhu přenesou do vlastního života. Mercierin šarm na plátně zcela uchvátil publikum – každý nový film sledovaly zástupy nadšených fanoušků, kina byla vyprodána a z Angeliky se stal kulturní fenomén.

Do tehdejšího Československa dorazila tato sága s menším zpožděním, avšak s o to větším ohlasem. Koncem 60. let a počátkem let sedmdesátých se i k nám dostaly romanticko-dobrodružné filmy o Angelice – v době politického uvolnění i následné normalizace představovaly vítané odlehčení a únik do světa krásy, vášní a dobrodružství.

Filmy s Mercierovou sice nebyly uváděny chronologicky (například Báječná Angelika se objevila v československých kinech až roku 1971 a navíc jako poslední díl série), to však nic neubralo na nadšení publika. Domácí tisk tehdy psal o „angelikománii“ – diváci si herečku zcela ztotožnili s její postavou a Michèle Mercier byla pro ně navždy božská Angelika.

Její fotografie zaplňovaly obálky filmových časopisů, mladé dívky obdivovaly Angeličinu krásu a odvahu. Mnohé ženy se nechávaly inspirovat jejím účesem a stylem oblékání; v některých zemích východního bloku dokonce stoupala popularita jména Angelika pro novorozené holčičky a i běžné módní zboží neslo její jméno (například jistý typ podprsenky získal přezdívku „Angelika“).

Zásadní pro místní diváky bylo i skvělé české znění filmu. Libuše Švormová, jež Mercierovou nadabovala, propůjčila Angelice sametově podmanivý hlas, který znají celé generace českých a slovenských fanoušků. Díky tomu působila Angelika na publikum ještě přitažlivějším dojmem – mluvila jejich jazykem a o to intenzivněji si získávala srdce obecenstva.

V Československu se zkrátka Michèle Mercier stala miláčkem – exotickou hvězdou z daleké Francie, která přinášela na naše plátna tolik půvabu, napětí i romantiky.

Zatímco na filmovém plátně prožívala nezkrotná markýza love story století, v reálném životě čekal herečku nelehký úděl. Mercierová poznala odvrácenou tvář slávy – diváci i režiséři ji navždy viděli hlavně jako Angeliku a ona se této „nálepky“ nemohla zbavit.

Každý další film mimo slavnou sérii jako by publikum ani kritika nebraly na vědomí. Role Angeliky zastínila všechny její ostatní herecké pokusy a Mercier se nikdy zcela nevymanila ze stínu této hrdinky. Muži v jejím okolí v ní navíc viděli osudovou femme fatale – nádhernou dlouhovlasou svůdkyni – a skutečnost byla pochopitelně jiná. Nebyla lehké žít s „Angelikou“, jak sama herečka hořce poznala. Její osobní život se totiž od toho filmového pohádkového dost lišil.

První manželství Michèle Mercier připomínalo spíše drama než romanci. Roku 1961 se provdala za asistenta režie André Smaggheho, který jí sliboval zářnou kariéru. Místo toho se však z něj stal chronický alkoholik a soužití mladé herečky s ním bylo čím dál tíživější. Čím větší úspěch Mercier měla na plátně, tím více doma trpěla – manžel žárlil a propadal svým démonům.

Nakonec musel být opakovaně hospitalizován na klinice léčící závislosti a Mercierová podala žádost o rozvod. Rozvedli se v roce 1965 (v době natáčení třetího dílu Angeliky) a herečka musela za svobodu draze zaplatit. Svému exmanželovi odstoupila značnou část honorářů a zavázala se mu platit doživotní rentu. „Zaplatila bych cokoliv, jen abych to peklo ukončila,“ přiznala později. Smaggheho frustrace prý dokonce občas vedla až k fyzickému násilí, takže únik z tohoto vztahu byl pro Mercier spásou.

Ani druhé manželství bohužel nepřineslo vytoužené štěstí. V roce 1970 (pět let po skončení ságy o Angelice) si Michèle vzala známého automobilového závodníka Clauda Bourillota. Zprvu se zdálo, že půvabná slavná herečka a úspěšný sportovec tvoří dokonalý pár.

Bourillot měl politické ambice a krásná celebrita po boku mu zvyšovala prestiž. Když se však Mercier pokoušela vymanit z osudové role a restartovat kariéru, rozhodli se manželé odjet do Hollywoodu – měla to být nová kapitola, daleko od „prokletí Angeliky“. Jenže dobýt americký filmový svět se nepodařilo a manželství tím začalo trpět.

Claude, kterému v USA pšenka nekvetla, těžce nesl, že je „jen manželem“ slavné ženy, a místo podpory začal manželku ponižovat. Otevřeně si vodil milenky až domů, do domu, který Mercierová platila. Ponížená herečka nakonec pochopila, že s tímto mužem ji žádná budoucnost nečeká. Po návratu do Evropy roku 1973 požádala o rozvod – a krátce před ním ji stihla potkat další rána osudu.

Bourillot zmizel i s veškerými jejími šperky a úsporami, které mohl vzít. Mercierová tak zůstala relativně bez prostředků, okradená vlastním manželem. Není divu, že po této zkušenosti prohlásila, že na institut manželství zanevřela.

Kromě dvou nevydařených svazků potkaly Michèle i další životní zklamání. Její italský snoubenec, skutečný kníže, vztah po několika letech zasnoubení zrušil – prý neunesl představu, že by si vzal herečku, kterou na plátně milují milióny mužů. Mercierová také nemohla mít děti, což nesla těžce.

A jako by toho nebylo dost, svěřila se, že během natáčení ji její kolega Vittorio Gassman jednou zkusil násilím svést. Veřejnost tak postupně zjišťovala, že zatímco Angelika na filmovém dvoře krále Ludvíka XIV. okouzluje a vítězí, její představitelka ve skutečnosti procházela velmi trpkými životními zkouškami.

Michèle Mercier nakonec ukončila svou hereckou dráhu poměrně brzy – navždy zůstala Angelikou a jinou podobně výraznou roli už nepřidala. Počátkem 70. let, rozčarována neúspěchem v Hollywoodu i osobními problémy, se stáhla z filmového světa.

Objevila se sice ještě v několika evropských snímcích a později výjimečně v televizi, ale ve velkém stylu se už na plátna nevrátila. Její jméno zůstalo navždy spojeno s Angelikou – postavou, která jí přinesla největší slávu a paradoxně i předčasný konec kariéry. Sama herečka to později s nadhledem glosovala v názvu svých pamětí „Nejsem Angelika“. Přesto se k své slavné hrdince vždy hrdě hlásila a fanoušci jí tuto lásku opláceli.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mich%C3%A8le_Mercier

https://www.kinotip2.cz/clanky/celebrity-pod-lupou-angelika-20230809-8760.html

https://www.rbth.com/arts/2017/08/05/soviet-womens-search-for-style-who-helped-determine-their-tastes_816468

https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/20591-michle-mercier.html

https://www.csfd.sk/film/37690-bajecna-angelika/prehlad/