Článek
Ještě několik hodin před smrtí se plazila po čtyřech ke kamnům na druhé straně místnosti a snažila se nahřát si zlomená žebra. Modlila se přitom, aby bolest konečně ustala.
„Byla to otrokyně – vydělávala pro své trýznitele za trochu jídla, pár hadrů a laciné cetky. Když už nemohla dál, pomalu ji umučili k smrti,“ zaznamenal suše jeden z vyšetřovatelů případu v roce 1917.
To ráno se Akootai stala dalším nechtěným důkazem, že pod pozlátkem britské koloniální civilizační mise bujel systém sexuálního násilí. Její vrah nebyl cizí útočník – byli jimi ti, kteří ji „vlastnili“. Akootai zemřela rukama pasáka Syeda Mirzy a jeho pomocnic v nevěstinci na adrese Duncan Road.
Předtím se pokusila utéct. Zmátla kuchaře, který měl klíče, uprchla ze zamčeného bordelu, ale chytili ji na ulici a přivlekli zpět. Následoval krutý trest: několik dní bití a hladovění. Ostatní zavřené ženy musely přihlížet, jak pasák Akootai týrá – bylo to mrazivé varování všem, které by snad chtěly odporovat.
Zbitou dívku dokonce nutili pít její vlastní moč. Když zemřela, snažil se pasák její smrt zamaskovat jako důsledek nemoci. Tvrdil policii, že Akootai podlehla neléčené venerické chorobě. Jenže soudní lékař Arthur Powell při ohledání těla odhalil pravdu: dívka byla k smrti ubita a umučena hlady.
Teprve po její tragické smrti vyšlo najevo, čím Akootai procházela. Původem byla z kmene Mahárů v jihoindickém Kólhapuru a do Bombaje ji zřejmě prodal vlastní bratranec Naikoo – možná aby splatil dluhy.
Podobný osud tehdy potkal mnoho chudých Indek. Zadlužení příbuzní často „zpeněžili“ vlastní dcery či neteře, než aby upadli do beznaděje. Jiné ženy nalákali překupníci příslibem poctivé práce služky v cizím městě – a pak je zamkli do nechvalně proslulých nevěstinců v přístavech britského impéria.
Kamathipura, bombajská čtvrť neřesti, byla jedním z takových míst: labyrint špinavých uliček přeplněných levnými bordely, odkud se ozýval pláč, hádky a někdy i tlumené výkřiky bolesti.
Co se v tom pekle dělo? Akootai sloužila v nevěstinci Syeda Mirzy asi dva roky. Každou noc musela obsloužit několik zákazníků. Peníze, které za ni muži zaplatili, neviděla – šly na „splacení“ do kapes kuplířů. Když onemocněla syfilidou, nedostalo se jí odpočinku ani pořádné léčby. Pasák jí na zanícené rány pohlavní choroby hrubě aplikoval leptavý roztok – drastický pokus o léčbu, který jen prohloubil její utrpení.
Než se odhodlala k riskantnímu útěku, snášela Akootai několik dnů soustavného ponižování. Odmítala dál sloužit jako oběť – nadávala i vlastnímu bratranci, když ji jedinkrát navštívil v nevěstinci, a nepokrytě ho vinila z toho, že ji prodal do otroctví. Její vzdorovitost byla v očích pasáků hříchem, který musel být nemilosrdně vymýcen.
Poslední noc života byla dívka připoutána v zamčené světničce. Dveřmi prosakovala jen tlumená světla luceren z rušné ulice a ozvěny hlasů. Možná tehdy se v Akootai zrodil poslední zoufalý nápad – dostat se ke klíčům od dveří. Nad ránem poprosila kuchaře, který jí občas nosil vodu, jestli by jí nepodal deku.
Když odemkl, vrhla se ke dveřím a proklouzla ven. Běžela, co jí síly stačily, vlasy rozcuchané a bosá po kamenité cestě. Jenže daleko neutekla. Hlídači ji chytili na rohu Hajam Lane. Surově ji dovlekli zpátky.
Pak už následovaly jen rány, kletby a prosby o milost. Dívky z vedlejších pokojů se tiskly v koutě a mlčky sledovaly, jak Mirza s jednou ze starších prostitutek Gangábaj znovu a znovu švihají Akootai ratanovým prutem přes záda, nohy, ruce. Krev stříkala na stěny dřevěné komůrky.
Akootai se třásla vyčerpáním; vymočila se bolestí a oni ji donutili tu kaluž vypít. K ránu upadla do bezvědomí. Když se o pár hodin později probrala, už se nedokázala postavit na nohy. Plazila se po zemi, tiše sténala.
Sexuální násilí jako zbraň impéria
Příběh Akootai se z archivů vynořil po více než sto letech jako děsivé svědectví – a zároveň jako jeden z mála zdokumentovaných případů sexuálního otroctví v Britské Indii. Neznamená to však, že byl ojedinělý. Jen se o nich veřejně nemluvilo. Britské impérium se totiž světu vykreslovalo jako nositel civilizace, morálky a pokroku.
Koloniální vládci tvrdili, že pozvedávají „necivilizované národy“ k vyšším mravům, víře a pořádku. Avšak za touto vznešenou rétorikou se skrývá jedna z nejtemnějších a nejméně zmapovaných kapitol světové historie – systematické použití sexuálního násilí jako zbraně impéria. Kolonizace nebyla jen zábor území; byla to i kontrola nad lidským tělem. Zvláště nad těly žen jiné barvy pleti.
Viktoriánská éra se doma v Británii pyšnila pověstí „mravní revoluce“. Ve skutečnosti však britské kolonie spravovali generálové a místodržící, kteří vládli skrze ponižování a sexualizované násilí.
Důstojníci a úředníci se často chovali, jako by měli právo na ženská těla podrobených národů – brali si místní ženy jako milenky, zakládali nevěstince pro vojáky, ale také používali znásilnění k zastrašení vzpurného obyvatelstva. Když se v roce 1857 indičtí vojáci vzbouřili proti britské nadvládě, byla odveta z britské strany doslova apokalyptická.
Britské armády táhly severní Indií a vraždili a znásilňovali každého, kdo se jim postavil do cesty. O století později, v roce 1942, se situace opakovala – jen se o ní tehdy nesmělo mluvit. Ve městě Chimur angličtí důstojníci dovolili svým jednotkám masově znásilňovat civilistky jako kolektivní trest za odboj – odhady mluví nejméně o stovkách obětí. Když si několik znásilněných žen trouflo po odchodu vojáků veřejně stěžovat, britský místodržící jim prý odsekl: „Kdo přivolal tuhle pohromu? Vaši vlastní muži. Vaši manželé a bratři!“.
Dvojí morálka doby umožňovala tyto hrůzy skrývat nebo omlouvat. Britské zákony sice navenek trestaly znásilnění i obchod s „bílým masem“, ale zároveň impérium uzákonilo sofistikovaný systém vojenských nevěstinců, aby zajistilo svým mužům „ulevení“ při náročné službě v tropických končinách.
Amy Carmichael, protestantská misionářka, se v Britské Indii soustředila na záchranu dětí prostitutek
Již v 60. letech 19. století Britové zavedli v Indii tzv. cantonment acts – nařízení, která (mimojiné) zřizovala u každé posádky registrované vykřičené domy a nařizovala všem „zaměstnaným ženám“ pravidelné lékařské prohlídky. Mladé Indky dostávaly očíslované licenční známky a armádní lékaři je prohlíželi, zda nemají pohlavní nemoci.
Pokud ano, skončily nedobrovolně v zamčených „lock-hospital“ až do vyléčení – a pak zpět k vojákům. Britské impérium jednalo chladně: prostitutky byly nutné, aby se vojáci nenudili a nedopouštěli se „nepřirozených“ choutek – jak tehdejší eufemismy označovaly homosexualitu.
Koloniální úředníci otevřeně přiznávali, že přístup k ženám je udržuje bojeschopné a posiluje pocit nadřazenosti: „je to nezbytné k upevnění imperiální dominance skrze sexuální kontrolu domorodých žen“. Z pohledu impéria tedy mělo jít o nezbytné zlo.
Jenže skutečnost byla ještě zvrácenější. Pod řízeným systémem státem posvěcené prostituce bujel paralelně i skrytý trh s dívkami za ještě horších podmínek. Tam, kam nedosáhla britská pravidla, kvetlo otrokářství v nejhorší podobě.
Kamathipura a jí podobné čtvrti v Kalkatě, Rangúnu či Singapuru se staly doslova jatkami : šlo o místa, kde ženy umíraly na týrání, nemoci či byly dokonce zavražděny, a jejich trýznitelé zůstávali většinou nepotrestáni. Z hlediska koloniálních úřadů neexistovaly – dokud nějaký případ nepropukl v tisku, jako v případě Akootai.
Mnoho se nezměnilo
Skandál kolem smrti Akootai sice v roce 1917 vyvolal krátkodobou vlnu rozhořčení a donutil koloniální úřady k demonstrativním zátahům a zpřísnění zákonů proti obchodu s lidmi. Bylo by však naivní se domnívat, že to znamenalo konec pekla v Kamathipuře a podobných čtvrtích. Systém byl příliš hluboce zakořeněný a pro příliš mnoho lidí výnosný.
Britská správa, pod tlakem veřejného mínění v Británii i sílícího indického nacionalismu, sice postupně upouštěla od vojenských nevěstinců skrze cantonment acts, ale realita v uličkách se měnila jen pomalu. Obchod s lidmi se pouze přesunul více do ilegality a stal se ještě méně kontrolovatelným. Pro pasáky a překupníky se nic podstatného nezměnilo – poptávka stále existovala a zdroj zranitelných dívek z chudých oblastí nikdy nevyschl.
Ani po odchodu Britů a vyhlášení nezávislosti Indie v roce 1947 utrpení neskončilo. Nová indická vláda sice v roce 1956 přijala zákon na potlačení nemorálního obchodu se ženami a dívkami (The Immoral Traffic (Suppression) Act), ale desetiletí systematického obchodu s lidmi a vybudované zločinecké sítě pokračovala dál. Kamathipura zůstala nechvalně proslulou čtvrtí červených luceren po většinu 20. století.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Prostitution_in_colonial_India
https://theprint.in/pageturner/the-kamathipura-cages-where-women-lived-and-died/1281377/
https://nottingham-repository.worktribe.com/OutputFile/999081
https://open.library.ubc.ca/media/stream/pdf/24/1.0073067/1
https://www.lectitopublishing.nl/download/managing-sex-safeguarding-the-soldier-gender-race-and-regulationism-in-nineteenth-century-colonial-14945.pdf
https://www.awazthevoice.in/heritage-news/when-british-soldiers-raped-women-of-a-town-to-suppress-indian-nationalism-20000.html
https://victorianweb.org/history/empire/1857/mutiny.html
