Budování JZD a nadšená kolektivizace. Tak vypráví o šedesátých letech seriál Nejmladší z rodu Hamrů

V 11 dílech (seriál byl černobílý a měl celkovou délku přes 9 hodin) sledujeme osudy rodiny Hamrů od konce druhé světové války až do začátku let sedmdesátých​. Tvůrci – scenárista Jaroslav Dietl a režisér Evžen Sokolovský – pojali dílo otevřeně jako propagandistickou oslavu socialistického zemědělství a kolektivizace venkova​.

Výsledkem je normalizační epos, ve kterém traktor a stranická průkazka hrají téměř stejně důležitou roli jako lidské postavy. Ironie osudu? Možná. Každopádně tento seriál dnes působí jako zajímavé (a místy úsměvné) svědectví doby, kdy televize musela sloužit budování světlých zítřků.

Seriál vznikl v době tuhé normalizace, kdy československá televize chrlila jeden „budovatelský“ pořad za druhým. Scénář napsal Jaroslav Dietl, dvorní autor tehdejší televize, známý mixováním ideologických zakázek s poutavými lidskými příběhy.

Dietl v tomto případě dostal jasné zadání: oslavit vznik jednotných zemědělských družstev (JZD) a ukázat, jak se z individualistických sedláků stali nadšení družstevníci. Podle rozkazu dodal příběh plný „obyčejných socialistických hrdinů“, který měl divákům nenápadně vštípit ty správné hodnoty​.

Režie se ujal Evžen Sokolovský, zkušený televizní režisér, jenž s Dietlem v 70. letech často spolupracoval. Natáčelo se převážně na venkově – fiktivní vesnice Bernartice byla ve skutečnosti točena v obci Konojedy u Prahy​ (filmaři raději zvolili středočeskou vesničku než skutečné pohraničí, kam děj situovali).

Obsazení seriálu kombinovalo starší herecké bardy i mladší tváře. Hlavního hrdinu Jana „Honzíka“ Hamra ztvárnil Jaroslav Satoranský, tehdy třicátník, kterému role pracovitého družstevníka přinesla jednu z jeho nejznámějších postav. Přísnou, ale laskavou matku Hamrovou si zahrála Libuše Havelková a rolí tvrdého patriarchy – otce Hamra – byl pověřen Jaroslav Moučka.

V dalších úlohách se objeví třeba Josef Bláha (jako vševědoucí předseda strany Fiala), Ladislav Pešek (coby zkušený pamětník Pudil) či Regina Rázlová v roli Věry, manželky hlavního hrdiny, která ovšem vesnickému životu nepřivykne. Nechybí ani Jana Šulcová jako Marie, Honzíkova osudová láska z „kulacké“ rodiny, a řada dalších známých herců v epizodních rolích. Dietlův seriál tak herecky stojí na pevných základech – a herci se snaží, seč mohou, dodat postavám na autenticitě, i když někdy musí pronášet poněkud tezovité repliky.

Příběh začíná krátce po 2. světové válce. Rodina Hamrů se rozhodne opustit rodný chudý kraj a odjet hospodařit do pohraničí, kde po odsunutých Němcích zůstaly opuštěné statky​. Máma Hamrová vidí v pohraniční usedlosti šanci, jak zajistit svým třem synům lepší budoucnost. Jenže rodinná idylka nevydrží dlouho: nejstarší syn Štěpán si najde vlastní chalupu, prostřední Václav prchne do města za prací automechanika a na rodném gruntě nakonec zůstane hospodařit nejmladší Jan „Honzík“ Hamr​.

Honzík je zpočátku obyčejný soukromý zemědělec, který se snaží vlastníma rukama obdělávat děděný statek. Brzy však přicházejí padesátá léta a tlak na kolektivizaci sílí. Mladý Hamr, jakkoli má půdu rád, začne chápat, odkud vítr fouká – a nezbývá mu než „dobrovolně“ vstoupit do JZD.

Díky své pracovitosti a také podporován místními funkcionáři (předseda místní KSČ v podání Ladislava Peška mu rád udílí rady) stoupá Honzík vzhůru: stane se předsedou celého družstva a nakonec povýší až na ředitele velkého zemědělského podniku​. Tím seriál mapuje proměny doby – od zakládání prvních JZD v 50. letech až po vznik větších zemědělských slučováním družstev v letech sedmdesátých​. Honzík Hamr u toho samozřejmě nesmí chybět; věčně v čele pokroku, stane se symbolem „socialistické velkovýroby“ v zemědělství.

Děj jednotlivých epizod se soustředí na klíčové milníky: zakládání družstva, boj se „zrádci“ (jedna epizoda nese název Zrádce – ne každý sedlák se totiž do družstva hrne dobrovolně), zavádění nových strojů, ale i soukromé peripetie hrdinů. Sledujeme Honzíkovu svatbu s Věrou, později rozpad manželství, když Věra nehodlá žít na vesnici a raději odchází zpět do města​.

Také Honzíkova první láska Marie dává přednost městskému životu a opouští rodný statek. Nelehké chvíle přichází i v práci – například když se část družstevníků zdráhá odevzdat půdu do společného vlastnictví, nebo když starý předseda odmítá nové metody, a musí být „odvolán“. Honzík však všechny zkoušky překonává se odhodlaným výrazem a neutuchajícím elánem.

V posledním díle seriálu se uzavírá i osobní kruh: životem unavený padesátník Honzík, ovdovělý a opuštěný, se překvapivě znovu setká s Marií – svou dávnou láskou z mládí – která se i se synem vrací na vesnici​. Honzík tak nakonec získává rodinné štěstí, o které dříve přišel vinou svého pracovního nasazení. Je to takové symbolické „zakončení“ – socialistická vesnice rozkvétá a hlavní hrdina nezůstane sám. Divák se má radovat: všechno zlé (kulaci, rozvraty rodin, sabotéři) je překonáno a budoucnost patří sjednocené vesnici pod patronací JZD.

Postavy seriálu nejsou jen tak obyčejní vesničané – představují vzorové typy, které měly divákům ukázat, jak vypadá onen proklamovaný „nový socialistický člověk“ na venkově. Hlavní hrdina Jan Hamr je toho ukázkovým příkladem: pracovitý, oddaný kolektivu, ochotný obětovat osobní štěstí pro blaho družstva. Z počátečního individualisty se v průběhu let promění v přesvědčeného kolektivního hospodáře.

Jeho charakter je takřka bez poskvrnky – když už chybuje, tak snad jen tím, že příliš důvěřuje některým méně poctivým sousedům (což se mu v díle Zrádce vymstí). Dietl zkrátka napsal Hamra jako ideálního kádra: hrdina s pevnými postoji, důsledný v práci i v osobním životě​, zocelený životními zkouškami, ale vždy loajální k socialistickému zřízení.

Vedle Honzíka stojí celá galerie dalších charakterů, z nichž mnozí zastupují určité společenské postoje. Například postava bývalého partyzána Huberta (hraje Jiří Vala) ukazuje starší generaci komunistů, kteří se těžko přizpůsobují nové době – Hubert je hrdina odboje, ale v mírové práci už trochu překáží svou zastydlou válečnickou mentalitou​.

Naopak mladá Věra (Regina Rázlová) zosobňuje ty, kdo nechtěli žít na vesnici – její útěk zpět do Prahy symbolizuje odliv mladých z venkova, což byl reálný jev. Marie (Jana Šulcová) je dcerou kulaka, tedy bohatého sedláka odmítajícího JZD; Marie zpočátku Honzíka miluje, ale rodinné kořeny ji táhnou do města. V závěru ovšem i ona nachází cestu zpět – jako by seriál říkal, že nikdo neunikne zákonům socialistické přeměny, a i „kulacké“ děti nakonec pochopí výhody družstevního života​.

Nezapomeňme na postavy představitelů strany a družstev. V každé správné agitce musí být moudrý straník, který hlavnímu hrdinovi pomáhá a ukazuje směr. Zde tuto roli plní předseda místní stranické organizace Fiala (Josef Bláha) a okresní tajemník KSČ Hrstka (Bedřich Prokoš).

Tito funkcionáři jsou líčeni vesměs pozitivně: jako ti, kdo sice občas „náhodou“ potkají Honzíka na nádraží nebo mu nenápadně poradí, ale jinak do všeho moc nemluví – jen z pozadí jistí, že socialistická linie nebude narušena.

Naproti tomu „špatné“ postavy zastupují různí zpátečníci: např. starý sedlák, který odmítá vstoupit do JZD a pak se diví, že ho nazvou zrádcem, či první předseda družstva Blažek, jenž nezvládá vedení a je odvolán (mimochodem, tohohle předsedu Blažka hrál herec Miloš Willig, který během natáčení dostal infarkt – jak symbolické pro roli neúspěšného funkcionáře.

Zkrátka a dobře, charaktery v seriálu jsou černobílé stejně jako obrazovka, na níž se vysílaly. Kladní hrdinové nemají vážnější chyby a jdou s dobou, zatímco záporné brzdy pokroku buď prozřou, nebo skončí špatně. I tak ale postavy působí vcelku uvěřitelně – což lze přičíst schopnostem herců, kteří i toporné dialogy dokázali podat se ctí.

Není pochyb o tom, že Nejmladší z rodu Hamrů vznikl primárně jako ideologická zakázka. Seriál otevřeně propaguje kolektivizaci zemědělství a budování socialistické velkovýroby na vesnici​. Dietlův scénář plní stranické zadání téměř vzorně: oslava JZD je patrná v každé druhé scéně.

Vidíme radost traktoristů z nových strojů, slyšíme proslovy o rekordních úrodách a kolektivních brigádách, a dokonce i rodinné konflikty jsou nakonec vyřešeny díky dobrodiní družstva. Hrdinové opakovaně zdůrazňují, že soukromé hospodaření patří minulosti a budoucnost tkví v jednotném družstvu (což Jan Hamr ilustruje vlastním životním příběhem).

Seriál byl natočen v období tzv. normalizace, kdy po potlačení Pražského jara 1968 došlo k návratu přísné komunistické ideologie do kultury. Zajímavé je, že události roku 1968 jsou v příběhu zcela opomenuty – děj jakoby plynule přechází z šedesátých do sedmdesátých let bez zmínky o politickém kvasu. Není to náhoda: normalizační cenzura nepovolila zobrazení Pražského jara, a tak v seriálu panuje v tomto ohledu „historické bezčasí“​.

Namísto toho se zdůrazňuje ekonomický vzestup zemědělství v 60. letech, jako by žádné politické otřesy neexistovaly. V souladu s dobovou linií tak seriál prezentuje 50. léta (nástup JZD) poněkud idealizovaně – tvrdé represe vůči sedlákům nebo násilnosti kolektivizace tu nehledejte. Místo toho je kolektivizace líčena jako v zásadě dobrovolná a pozitivní změna, kterou chápaví venkované přijali pro své vlastní dobro.

Jak seriál přijali diváci v 70. letech? Tehdejší publikum bylo zvyklé, že televize slouží i jako hlásná trouba strany. Nejmladší z rodu Hamrů patřil k sledovaným pořadům – vždyť šlo o výpravnou ságu vysílanou na hlavním programu. Oficiální kritika seriál pochválila za „pravdivé zobrazení přerodu vesnice“ a zejména strana mohla být spokojena s ideologickou správností.

Mnozí obyčejní diváci na vesnicích možná oceňovali, že vidí na obrazovce „své“ prostředí (byť poněkud zkreslené). Na druhou stranu, ve srovnání s pozdějšími Dietlovými díly jako byla Nemocnice na kraji města, které byly od ideologie oproštěnější, nedosáhlo toto tak srdečného přijetí. Diváci preferovali seriály s menším množstvím propagandy.

Dnes působí Nejmladší z rodu Hamrů přinejmenším úsměvně. Mladší generaci diváků může seriál připadat jako bizarní relikt minulosti – kombinace mýdlové opery z venkovského prostředí a neobratné komunistické agitky. Scény, kde družstevníci nadšeně hlasují pro sloučení s vedlejším JZD, nebo dialogy typu „Soudruhu, náš kombajn je nejlepší v okrese!“, mohou vyvolat nechtěný smích.

Na internetových databázích filmů má seriál spíše podprůměrná hodnocení (kolem 40 %), což naznačuje, že dnešní diváci jej berou s rezervou a často s ironií.

Ačkoli děj seriálu pokrývá různé kouty republiky (pohraničí, středočeský venkov, zemědělskou školu atd.), filmaři mnoho scén točili poblíž Prahy. Seriálové Bernartice (ústřední vesnice příběhu) jsou ve skutečnosti Konojedy u Prahy​. Dům Hamrových v první epizodě se prý natáčel v obci Tehov u Říčan​. Tvůrci tedy nejezdili daleko – kouzlo středočeských vesnic zastoupilo skutečné Sudety.

Úspěch seriálu (nebo snaha zvýšit jeho dosah) vedl k tomu, že v roce 1980 vyšel Nejmladšího z rodu Hamrů v knižní podobě​. Jaroslav Dietl tak svůj příběh převyprávěl i literárně, což umožnilo dostat ideové poselství k dalším čtenářům. Kniha v podstatě kopíruje děj seriálu, jen bez Jaroslava Satoranského v hlavní roli.

Již jsme zmínili herce Miloše Williga, který hrál epizodní roli předsedy Blažka. Zajímavostí (poněkud smutnou) je, že během natáčení Willig prodělal infarkt přímo na place. Naštěstí to přežil a dotočil, ale o pár let později, v roce 1979, ho slabé srdce přece jen zradilo a herec zemřel. Willig byl známý též ze seriálu 30 případů majora Zemana, takže normalizační televize přišla o jednu ze svých tváří.

V jedné scéně říká maminka Hamrová památnou větu: „To jsou pravý jégrovky!“ – čímž myslí teplé ponožky. Termín „jégrovky“ však označoval spíše pánské spodky (dlouhé spodní prádlo) a odkazoval na značku Gustava Jägra, majitele pletárny v Sudetech. Ta byla po válce znárodněna a rodina Jägerů odsunuta do Německa​.

Dietl tak mimoděk do dialogu propašoval připomínku poválečných reálií (znárodnění textilek a odsun Němců), a ještě poněkud popletl význam slova. Ponožky v 60. letech by navíc těžko byly „pravé jégrovky“, ledaže by byly desítky let staré – další malý paradox.

Mnohé budovy, které v 70. letech sloužily jako kulisy prosperujících družstev, dnes chátrají. Například na fotografii výše je vstupní brána bývalého JZD ve východočeských Vilanticích – rezavá hvězda a oprýskaný nápis působí jako memento dávných časů. Podobně v obci Budišovice dodnes stojí objekty někdejšího jednotného družstva, na jejichž omítce lze stále přečíst nápis „JZD“. Tyto relikvie připomínají, jak ambiciózní bylo budování zemědělských komplexů – a jak neslavně mnohdy dopadlo po roce 1989.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nejmlad%C5%A1%C3%AD_z_rodu_Hamr%C5%AF

https://casopisargument.cz/55646

https://www.csfd.cz/film/168390-nejmladsi-z-rodu-hamru/zajimavosti/