Byl jednou jeden dům. Je to nejlepší seriál, co kdy Československá televize natočila?

Na ploše pěti dílů sleduje seriál jejich osudy v letech 1936–1945, tedy od konce První republiky přes temnou dobu nacistické okupace až po květnové povstání a osvobození Prahy. Díky plejádě známých herců, živým dialogům a propleteným příběhům si seriál rychle získal popularitu​. V rámci normalizace navíc působil svěže menší ideologickou zátěží, než bylo tehdy obvyklé​ – což mu zajistilo oblibu u diváků i status televizní klasiky přetrvávající do současnosti.

Dějištěm všech epizod je obyčejný činžovní dům na fiktivní Bagounově ulici v pražském Novém Městě. Jeho poněkud nerudný majitel, radní pan Nerudný (Miloš Nedbal), vtipně pojmenoval své čtyři syny po antických hrdinech (Achilles, Hektor, Patrokles a Paris) – leč ani jeden z nich se „nevyvedl“ podle otcových představ​.

V domě žije pestrá směsice „malých lidí“: trafikant Soumar (Jiří Adamíra), jemuž úřady neustále stěhují jeho trafiku z místa na místo; neúspěšný boxer Arnošt Ticháček (Josef Somr), který v ringu nikdy nevyhrál; policista Ulč (Josef Větrovec) zmítaný konfliktem mezi služební povinností a kamarádstvím; živnostník Matěj Budák (Jiří Sovák), jenž v přízemí domu provozuje krámek s uhlím a dřevem – a bydlí přímo v něm​; všetečná Anděla (Jana Hlaváčová) a mnoho dalších postaviček.

Jejich každodenní radosti, strasti, lásky i sousedské spory se navzájem proplétají a současně reflektují osud celé české společnosti za dramatických historických zvratů​. Všichni společně totiž prožívají Mnichov 1938, život v Protektorátu, období heydrichiády i válečnou bídu, až nakonec ve finále stanou bok po boku na barikádě při Pražském povstání 1945​. Seriál tak skrze mikrokosmos jednoho domu ukazuje, jak velké dějiny ovlivňovaly osudy obyčejných lidí – a naopak jak drobné akty statečnosti, vzdoru či naopak malosti těchto „hrdinů všedního dne“ přispívaly k celkovému obrazu doby.

Život v protektorátu je v podání seriálu směsicí tragédie i hořkého humoru. Tvůrci neopomíjejí dobové reálie: vidíme fronty na potraviny, poslouchání zakázaného rozhlasu, tmu při náletech ani všudypřítomný strach. Nejde však o žádné akční drama z odboje – těžiště příběhu leží v běžných starostech a malých vítězstvích prostých Čechů pod německou okupací.

Například epizoda „Stěhovavá trafika“ sleduje marný boj pana Soumara, kterak se snaží udržet své trafikanství navzdory úřední šikaně. Jiná část zase s ironickým nadhledem líčí založení domobrany nebo epizodní nadšení obyvatel pro pěstování angorských králíků na kožešiny.

Díky tomuto civilnímu zaměření vyniká kontrast mezi ideologickými proklamacemi doby a obyčejným lidským životem: velká gesta okupantů i domácí propagandy se míjejí s drobnými starostmi postav, které řeší spíše co dát dětem k večeři, než osud „říše“ či „národa“. V tom tkví působivost seriálu – historické události tu nejsou suchou kulisou, ale reálně dopadají na postavy, které si divák oblíbí pro jejich nedokonalosti a lidství.

Postavy stojí fronty s kupony na chleba, maso, brambory či mléko a kšeftování na černém trhu jen kvete. Napětí do všednosti vnáší i stanné právo za heydrichiády, odvody na nucené práce nebo udavačství – to vše seriál připomíná.

Záměrem tvůrců bylo ukázat život v okupaci pravdivě, se všemi absurditami, aniž by z obyčejných lidí dělali jednorozměrné hrdiny či zbabělce. Tato snaha o věrohodnost má základ i v tom, že spisovatel Jan Otčenášek čerpal námět z vlastních zážitků – jako mladík sám žil v podobné pražské ulici za protektorátu, a mnohé postavy i epizody jsou inspirovány jeho vzpomínkami.

Scénář k seriálu byl dílem zkušené autorské dvojice Jan Otčenášek a Oldřich Daněk, kteří své dílo hrdě označili termínem „televizní román“​. Tím dali najevo, že neusilují o tuctový zábavný seriál na jeden večer, ale o hlubší, umělecky hodnotné pojetí příběhu​.

Pod režijním vedením neméně proslulého Františka Filipa (už tehdy autora populárních seriálů jako Sňatky z rozumu či F. L. Věk) vzniklo dílo, jež kladlo důraz na propracované charaktery a jejich vývoj v čase. Každý díl se soustředí na jinou klíčovou postavu či rodinu z domu, jejichž osud v daném období vystupuje do popředí, zatímco ostatní tvoří živé pozadí děje. Tato románová struktura umožnila vykreslit rozmanité povahy obyvatel domu – od bodrých dobráků přes přizpůsobivé švejkovské typy až po charakterní hrdiny či vychytralé figury – a zasadit je do reálných historických situací.

Nemalou zásluhu na přesvědčivosti a oblibě seriálu má vynikající herecké obsazení. Tvůrci sestavili ansámbl napříč generacemi: od prvorepublikových hereckých legend po tehdejší hvězdy střední generace i mladé talenty. V rolích obyvatel domu září Jiří Sovák jako bodrý uhlíř Budák, Vladimír Menšík coby podnikavý řezník Eduard Drvota, Josef Somr jako smolařský boxer Ticháček, Karel Höger v úloze stárnoucího malíře Packala, Jiří Adamíra jako trafikant Soumar, Josef Bláha a Jaroslava Obermaierová v rolích manželů Dvořákových, Alena Vránová jako elegantní paní Klaudie, Dana Medřická jako rázovitá domovnice, Jiří Hrzán coby mladý floutek a řada dalších.

Každý z nich vtiskl své postavě životnost a charakter, takže i množství vedlejších figurek je dobře zapamatovatelných. Herecké výkony byly obecně vyzdvihovány kritikou i publikem – koneckonců vidět tolik hereckých es pohromadě v jednom projektu bylo tehdy stejně výjimečné jako dnes.

O kvalitě hereckého souboru svědčí i historky z natáčení. Například Jana Hlaváčová vzpomínala na spolupráci s už tehdy legendárním Karlem Högerem, který v seriálu hraje trochu nešikovného malíře:

„První společnou scénu jsme měli, jak Anděle přinese toho kohouta, a on to tak strašně přehrál, až to bylo trapný… Pak mi řekl: ‚Víte, já vždycky musím nejdřív víc a pak teprve ubírám…‘ a ještě: ‚Hrozně mi vadí, že po mně už nikdo nechce nic nového… Já bych byl tak rád, aby mě někdo honil.‘“

Tím Höger odhalil, že i ostřílený herec stále toužil po výzvách a nejprve raději zkoušel zahrát scénu naplno, než ji „srovnal do správného tvaru“. Podobných historek koluje více a dokreslují nadšení, s nímž herci k natáčení přistoupili – mnozí brali účast v projektu i jako prestižní záležitost, protože už při čtení scénáře cítili, že nejde o obyčejnou seriálovou produkci.

Aby seriál působil autenticky, probíhalo natáčení z velké části přímo v pražských ulicích a reálech. Exteriérové scény z Bagounovy ulice se točily převážně na Novém Městě v okolí Opatovické ulice, nedaleko kostela sv. Michala​.

Kamera diváka provází i dalšími známými místy Prahy – zahlédneme Petřínskou rozhlednu a bludiště, Hradčany, zákoutí Josefova, Karlovo a Staroměstské náměstí, Václavák s typickou železnou konstrukcí rozestavěného obchodního domu, či třeba pražské nádraží, kde se odehrává jedna z klíčových scén finále​.

Tým dokázal mnohá prostranství věrohodně proměnit do podoby 30. a 40. let, včetně dobové výzdoby s protektorátními nápisy a vlajkami. Naproti tomu interiéry domu – pavlače, schodiště, byty i dvorek – byly z ekonomických i technických důvodů postaveny celé jako obrovská studiová kulisa.

V největším ateliéru Barrandovských studií vyrostla detailní replika činžáku včetně vnitrobloku, a šlo údajně o největší dekoraci svého druhu od roku 1947​. Díky tomu mohli herci točit své scény v klidu ateliéru, zatímco o pár kroků dál vznikaly masové záběry z pouličních demonstrací a bojů přímo v terénu města.

Natáčení probíhalo v poměrně svižném tempu od září 1973 do února 1974. Tvůrci točili na klasický 35mm film, což nebylo u televizních projektů zvykem – umožnilo to však dosáhnout vysoké obrazové kvality a po desítkách let dokonce převést seriál do HD rozlišení​.

Zajímavostí je, že herec Jiří Sovák prý odehrál všechny své scény v jediném kostýmu – jeho postava Budák tak celou válku nosí jedno ošuntělé sako, které se stalo svého druhu talismanem (i to reflektuje realitu, neboť za války nebylo na nové obleky).

Výroba seriálu se neobešla bez drobných komplikací: například v záběru panoramatu Prahy filmařům nedopatřením ujíždí do obrazu moderní jeřáby rozestavěného obchodního domu na Václavském náměstí, což pozorní diváci po letech identifikovali. Celkově ale produkce proběhla hladce a už začátkem roku 1975 mohli diváci zasednout k obrazovkám, aby poprvé vstoupili do světa jednoho činžovního domu v protektorátu.

Mimochodem, onen fiktivní dům má i reálnou předlohu. Vstupní průčelí činžáku, který v seriálu „hrál“ dům č. 12, se nachází na adrese Opatovická 24 v Praze. Po revoluci byl dům vrácen původním majitelům a ti si uvědomili jeho slavnou minulost – v přízemí proto zřídili skutečnou hospodu, podobně jako v seriálu sídlila v domě knajpa U žida (fingovaná jako hostinec U čerta). Dnes už ji tam nenajdete.

Ačkoliv seriál vznikal v éře normalizace, podařilo se tvůrcům vyhnout okatě tendenčnímu tónu a politickou ideologii držet spíše v pozadí. Historické období protektorátu však samozřejmě bylo chápáno prizmatem oficiální komunistické interpretace dějin – některé motivy tedy musely odpovídat dobové ideologii.

Například postava malíře Dlaska (Karel Höger) je vykreslena jako zapálený komunista a člen odboje, který v domě ukrývá ilegální tiskárnu a letáky. V jednom dialogu zase zazní opatrná kritika prvorepublikových „zlatokopů“ a buržoazie ústy dělnických postav. Tyto prvky působí trochu jako vsuvky, jež mají připomenout divákovi „správný třídní pohled“ – většinou jsou ale začleněny celkem organicky a neruší civilní ladění seriálu.

Kontrast ideologie a každodennosti se projevuje i ve scénách, kde spolu postavy diskutují o politice u piva: například živnostník Drvota a starý komunista vedou spor, který z dnešního pohledu vyznívá jako propaganda jednoho názoru proti všem ostatním​. Tehdejším divákům však podobné vsuvky nevadily – byli na ně zvyklí a seriál jich obsahoval méně než jiná díla doby.

Tvůrčí záměr Filipa, Otčenáška a Daňka evidentně nebyl točit další tendenční oslavu KSČ, ale spíše humanistický příběh o soudržnosti lidí. A to se jim z velké části podařilo. Jak trefně popisuje encyklopedie České televize, i když seriál zobrazoval historické období „silně zatížené dobovou ideologií, tvůrcům se podařilo tento aspekt omezit na velmi únosnou míru a seriál se zařadil bezpochyby do zlatého fondu české televizní tvorby“​.

Ne vždy ale vše prošlo hladce. Největší ideologický střet nastal překvapivě až po odvysílání seriálu. Původní závěr, jak jej diváci viděli při premiéře v únoru 1975, totiž některým vysoko postaveným stranickým činitelům připadal málo „výchovný“. Vadilo hlavně, že finální epizoda Obvaziště Boccaccio sice ukazuje osvobozenecké květnové boje v Praze, ale nedostatečně zdůrazňuje úlohu Sovětského svazu při osvobození​.

Seriál vrcholí barikádami a příjezdem tanků na konci války – jenže ve skutečnosti Rudá armáda dorazila do Prahy až po povstání a tvůrci se v původní verzi soustředili spíše na zápal českých barikádníků než na sovětskou pomoc.

To ovšem neodpovídalo tehdejšímu oficiálnímu narativu. Výsledkem bylo, že z nejvyšších míst přišel pokyn k přetočení posledního dílu rok po premiéře​. František Filip i herci museli znovu na plac – po roce od natočení, kdy už byly kostýmy dávno rozpujčované a herci měli jiné práce, což způsobilo nemalé komplikace (některé uniformy se narychlo sháněly a došívaly, Jan Skopeček musel točit bez svých původních brýlí apod.​ Vznikla tak alternativní verze závěru, prodloužená o více než 20 minut a opatřená výmluvným novým názvem Barikáda ve vedlejší ulici.

Do přetočeného finále tvůrci (pod dohledem ideologů) doplnili několik scén navíc, aby epizoda byla „více revoluční“. Objevily se autentické záběry radujících se Pražanů vítajících Rudou armádu​, které v původní verzi chyběly.

Přibyla celá dějová linka s partizány bránícími nádraží před nacisty – aby vynikla statečnost lidového odboje​. V debatách na barikádě došlo k úpravám dialogů směrem k otevřenější propagaci kolektivizace: například nevinná úvaha, kdy si živnostník Drvota smutně stýská, že na barikádě končí veškeré drobné podnikání z domu, byla přepsána do revolučního hesla „Jen aby se nám povedlo zazdít taky to velký podnikání!“ čímž postava již přímo vyjadřuje přání skoncovat s kapitalismem.

Dále tvůrci „přitvrdili“ osudy některých postav: zatímco v původní verzi finále nikdo z hlavních hrdinů nezahyne, v přetočené variantě je ukázána smrt promítače Svárovského (Petr Čepek) během pochodu smrti i tragičtější rozloučení Pipiny (Eva Hudečková) v pracovním táboře​.

Mladý hrdina Přemek Tvaroh (Václav Postránecký), jehož nevyřčeným osudem v originále bylo, že utekl jako pilot do Anglie, dostal novou vsuvku: namísto zahraniční mise je raněn a léčí se v Lázních Bělohrad, kde se potkává se sovětskými důstojníky – o RAF nepadne ani slovo, aby se zdůraznilo, že hrdinství má pouze „východní“ rozměr. Režisér Filip k tomu později poznamenal, že se snažili změny udržet v únosné míře a absurditu zásahů cenzury komentoval se suchým humorem: „Naštěstí to nebylo tak zlomové, aby to nešlo vydýchat“.

Nově natočený závěr se vysílal v reprízách seriálu až do roku 1990​. Po pádu režimu se však televize rychle vrátila k původní verzi posledního dílu, která lépe odpovídá autorskému záměru. Dnes je tedy při reprízách i na oficiálních nosičích uváděn seriál tak, jak byl natočen v roce 1974, bez dodatečných ideologických vsuvek​.

Přetočená verze Barikáda ve vedlejší ulici zůstala jen v archivu jako kuriozita – připomínka, jak daleko zašla cenzura schopná po letech změnit konec již hotového díla, když se jí zdál málo „angažovaný“. Celý tento epilog vlastně vhodně ilustruje paradox, který seriál provází: Byl jednou jeden dům se snažil být co nejopravdovější a lidský, ale doba jeho vzniku mu v závěru vtiskla ideologickou pečeť, jakkoli dodatečně a proti vůli autorů.

Po svém uvedení v roce 1975 se Byl jednou jeden dům setkal s výtečným ohlasem diváků. Televizní obrazovky v té době ovládaly buď tendenční seriály ze současnosti, nebo naopak nenáročné veselohry – a tento nový počin přinesl na seriálové pole něco odlišného.

Diváci oceňovali, že seriál citlivě připomíná období okupace, které mnoho z nich sami zažili, a činí tak bez přehnané schematičnosti. Identifikovali se s postavami obyvatel domu a prožívali s nimi dobře známé události.

Mnozí starší diváci v nich možná viděli odraz svých vlastních vzpomínek na protektorát – těch hořkých (strach, nedostatek, ponížení) i těch sladkých (rodinná pospolitost, drobné lidské radosti navzdory těžké době).

V kontextu poloviny 70. let, kdy vrcholily oslavy 30. výročí osvobození, působil seriál také výchovně vlastenecky: připomněl národu hrdinství obyčejných Čechů v boji s nacismem a posílil národní hrdost. To vše samozřejmě v souladu s oficiální linií – leč nutno dodat, že Byl jednou jeden dům tak činil mnohem civilněji a citlivěji než dobová propaganda.

Oproti třeba agitačnímu seriálu Nejmladší z rodu Hamrů (rovněž 1975), který otevřeně opěvoval socialistický kolektivismus na vesnici, působilo vyprávění o pražském činžáku skoro apoliticky.

Není divu, že filmaři té doby byli šťastní, když mohli tvořit bez okatého vnucování politiky – a v tomto seriálu to zpočátku tak vypadalo​ (tedy než přišel pokyn k úpravě finále). Seriál se záhy zařadil mezi nejúspěšnější televizní díla dekády a stal se pravidelným kandidátem na reprízy v televizi.

Za padesát let od premiéry se pochopitelně změnil kontext, ale Byl jednou jeden dům si své místo na výsluní české seriálové klasiky udržel. Stále patří k nejoblíbenějším archivním seriálům – na filmových databázích mívá hodnocení kolem 80–85 %​, což svědčí o silné divácké základně napříč generacemi. Pro mnoho lidí je to srdcová záležitost a jeden z nejlepších původních seriálů Československé televize vůbec.

Zdroje:

https://www.idnes.cz/jihlava/zpravy/serial-televize-byl-jednou-jeden-dum-vysocina-praha-scena-komunismus.A240318_784605_jihlava-zpravy_mv

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10195164142-vypravej/13547-ve-stopach-doby/7974-do-obdobi-okupace-se-vracel-novy-televizni-serial-byl-jednou-jeden-dum-rezirovany-frantiskem-filipem/

https://www.csfd.cz/film/70074-byl-jednou-jeden-dum/zajimavosti/

https://www.kinobox.cz/clanky/tema/20053-byl-jednou-jeden-dum-cenzura-neexistujici-adresa-a-chyby-v-deji-co-jste-o-tomto-serialu-nevedeli

https://sedmicka.tyden.cz/rubriky/relax/retro-film-byl-jednou-jeden-dum-zaverecne-sceny-se-musely-pretocit_557846.html

https://www.kinotip2.cz/clanky/byl-jednou-jeden-dum-20220902-6103.html