Byla hluchá a slepá. Helen Kellerová byla první takovou ženou, která dokončila univerzitu.

Po prodělané spále a zánětu mozkových blan devatenáctiměsíční Helen oslepla a ohluchla. Rodiče Arthur a Kate Kellerovi nejprve propadali beznaději; jejich dcerka přežila, ale nevidí ani neslyší. „Helen?“ zkouší matka volat a tleskat dlaněmi vedle dětské postýlky, „slyšíš mě, zlatíčko?“ Odpovědí je ticho.

Zoufalí rodiče se snaží děvčátko léčit všemožnými dostupnými prostředky, ale marně. Helen tak vyrůstá v izolaci – neschopná rozumět okolnímu světu, frustrovaná a často podléhající záchvatům vzteku. Přesto si všímavá Kate brzy uvědomí, že její dcera je nesmírně chytré a vnímavé dítě uvězněné v temnotě a tichu. Helen si dokonce osvojí pár jednoduchých gest – například když chce z matčiny ruky cítit vibrace smíchu nebo pláče, aby porozuměla jejím emocím. Vzniká tak první most mezi „světem ticha“ a Heleninou myslí.

Rodina se odmítá vzdát naděje, že Helen navzdory handicapu dokáže komunikovat. Kate Kellerová si vzpomene na článek spisovatele Charlese Dickense o jiné hluchoslepé dívce jménem Laura Bridgmanová, které se podařilo naučit jazyk. Tato myšlenka vlije rodičům novou energii do žil.

V lednu 1887 přichází spása v podobě mladé učitelky – na doporučení odborníků, včetně vynálezce Alexandra Grahama Bella, přijíždí do alabamského sídla Kellerových dvacetiletá absolventka Perkinsova institutu pro nevidomé, slečna Anne Sullivanová. Anne sama v dětství téměř oslepla, a i když po operaci částečně vidí, dobře chápe Heleninu izolaci. Okamžitě se pouští do nelehkého úkolu: prolomit bariéru ticha a naučit sedmiletou Helen první slova.

Zpočátku je malá Helen nedůvěřivá a vzdorovitá. Nechápe, proč jí cizí žena opakovaně „píše“ prstem do dlaně podivné vzory. Anne Sullivanová trpělivě hláskuje jednotlivá písmena prstové abecedy do Heleniny ruky – ať už drží v druhé ruce panenku, nebo ukazuje na sebe jako „učitelka“. Helen však zatím nechápe, že každý předmět a pojem má své jméno. Učitelka se ale nevzdává.

Jednoho slunečného jarního dne roku 1887 vezme Helen k zahradní pumpě na dvoře. Pustí proud chladivé vody Helen na jednu ruku a do druhé jí vytrvale hláskuje slovo voda. „Helen, to je voda,“ šeptá Anne, zatímco mokré prsty hláskují do dlaně V-O-D-A. Najednou se Helenino napjaté tělo uvolní. Dívka ztuhne, pak upustí hrnek a soustředí se: v její mysli probleskne jiskra porozumění.

Voda! Helen konečně pochopila, že ta osvěžující tekutina, chladná a živá, má svůj název. Stalo se něco jako zázrak. Helenina tvář se rozzáří novým poznáním. Okamžitě začne divoce gestikulovat a ukazuje střídavě na pumpu, na zem, na vlastí hrudník – chce další a další slova. Táhne svou učitelku po dvoře a dychtivě se dožaduje, aby jí do dlaně hláskovala názvy všeho, čeho se dotkne. Ten den se naučí téměř 30 nových slov – její první slova v životě.

Za neuvěřitelně krátkou dobu dožene Helen díky „zázraku u vodní pumpy“ roky strádání. Konečně může komunikovat se svým okolím prostřednictvím prstové abecedy a brzy také Braillova písma. Ještě téhož roku začíná dívka chodit do Perkinsova ústavu pro nevidomé v Bostonu po boku své obětavé učitelky.

Helen hltá informace ze světa knih a touží dohnat vše, oč ji nemoc připravila. Nezůstává však jen u znaků do dlaně – chce, aby ji druzí skutečně slyšeli. Díky speciálním lekcím se Helen nevýslovnou pílí dokonce naučí vyslovovat jednotlivá slova a mluvit nahlas.

V deseti letech dokáže se značným úsilím pronést svou první souvislou větu hlasem – „Je teplo,“ oznámí prý hrdě, když se jí podaří rozpoznat teplo krbu. I když její výslovnost nikdy nebude dokonalá, pro Helen je to obrovské vítězství: překonala bariéru němoty a může sdělovat své myšlenky i mluvenou řečí. Anne Sullivanová, která jí hláskováním do dlaně tlumočí každou odpověď okolí, je dojatá.

Helenin pokrok je fenomenální. Během šesti let zvládne látku, která by jiným zabrala celé dětství. Ve čtrnácti letech už je natolik zdatná, že se spolu s Anne stěhuje do New Yorku, kde stráví dva roky na speciálních školách pro neslyšící a piluje tam svou řeč. V roce 1896 se obě vracejí na východ a Helen nastupuje na Cambridgeskou školu pro dívky, kde se připravuje na vysokoškolské studium.

Její příběh se mezitím stal senzací – noviny sledují „zázračné dítě“ a veřejnost žasne nad pokroky hluchoslepé dívky. Helen však nechce být jen kuriozitou; jejím snem je stát se řádnou studentkou a později spisovatelkou. V roce 1900 je přijata na prestižní Radcliffe College, dívčí součást Harvardovy univerzity.

Anne Sullivanová sedí s ní v každé přednáškové síni a trpělivě jí vkládá do ruky všechny informace, které profesoři sdělují hlasem. Studium je vyčerpávající – neexistují učebnice v Braillově písmu pro pokročilé kurzy, Anne tedy hláskuje celé kapitoly do Heleniny dlaně noc co noc. Helen však nepovolí. Její píle a inteligence si získají obdiv spolužáků i učitelů.

Slavnému spisovateli Marku Twainovi, který se s Helen náhodou seznámí, vyhrknou slzy dojetí: stane se jejím celoživotním přítelem a nadšeným patronem. Twain dokonce představí Helen svého přítele, průmyslníka Henryho H. Rogerse ze společnosti Standard Oil, který nabídne, že finančně pokryje celou její školní dráhu. Díky této štědré pomoci už Helen nemusí řešit peníze a může se plně věnovat studiu.

Dne 28. června 1904 přichází triumf. Dvaadvacetiletá Helen Kellerová v taláru a čepci přebírá na pódiu svůj diplom – ve 24 letech se stala první hluchoslepou osobou, která získala vysokoškolský titul. Promovala s vyznamenáním a její jméno se rázem zapisuje do dějin. Dav na univerzitním dvoře v Cambridge jásá.

„Neuvěřitelné!“ volají lidé, „Dokázala to!“ Dojatá Anne Sullivanová stojí vedle své žačky na pódiu; po tváři jí tečou slzy štěstí, když prsty do Heleniny dlaně hláskuje bouřlivé ovace publika. Helen sama nemůže potlesk slyšet ani vidět, ale cítí vibrace a hlavně – rozpoznává nadšení v dotycích Anneiny ruky. V této chvíli už svět ví, že nic není nemožné. Z kdysi zběsilého děcka, které si nemohlo ani říct o vodu, vyrostla vzdělaná mladá žena, připravená sdílet svoje myšlenky se světem.

Již během studií začíná Helen psát svůj životopis, aby světu přiblížila svůj jedinečný příběh. V roce 1903 vychází její první kniha Příběh mého života (angl. The Story of My Life), která má ohromný úspěch a brzy je přeložena do mnoha jazyků. Ve své autobiografii Helen otevřeně popisuje dětství v temnotě, první záblesk porozumění u pumpy i tvrdou dřinu na cestě k vzdělání.

Kniha končí v čase její promoce – její příběh však tímto zdaleka nekončí. Povzbuzená úspěchem debutu píše Helen další knihy, eseje a články. Celkem během života vydá 12 knih a nesčetné množství článků. V dílech jako Optimismus (1904) či Svět, v němž žiji (1908) odhaluje hluchoslepá autorka své nitro a filozofii; líčí, jak vnímá svět bez zraku a sluchu, a boří předsudky veřejnosti.

Její Píseň o kamenné stěně (1908) či pozdější spis Ze tmy (1926) naznačují názvy mnohé o jejím odhodlání překonávat bariéry. Helen se nevyhýbá ani duchovním otázkám – v knize Moje náboženství (1926) rozebírá svou víru inspirovanou švédským mystikem Emanuelem Swedenborgem.

Díky svému literárnímu talentu a charismatu se Helen stává vyhledávanou řečnicí. Paradoxně žena, která neslyší vlastní hlas, dokáže okouzlit publikum po celém světě svými myšlenkami. V doprovodu Anne Sullivanové podniká přednášková turné – vystupuje na univerzitách, v klubech, kostelech i na veřejných shromážděních. Její vystoupení probíhají tak, že Helen sice pohybuje rty a vydává zvuky, ale pro jistotu vedle ní tlumočí překladatelka každé slovo publiku srozumitelně.

Po boku Helen zpravidla stojí Anne nebo později jiná asistentka a znakovou řečí do její dlaně tlumočí reakce a dotazy z pléna. I přes tuto neobvyklou formu mají promluvy Helen Kellerové obrovskou sílu. Lidé stojí v zástupech, aby spatřili ženu, která „přemohla tmu“, a vyslechli si její poselství.

Helen ve svých přednáškách často zdůrazňuje, že zrak a sluch nejsou jedinými smysly života: „Největší tragédií je lidé, kteří vidí, ale nemají vizi,“prohlašuje například ve snaze inspirovat ostatní, aby neztráceli naději. Její slova vycházejí z hluboké osobní zkušenosti a nacházejí si cestu k srdcím posluchačů.

Helen Kellerová se postupně profiluje nejen jako spisovatelka, ale také jako odvážná společenská aktivistka. Už od mládí cítí silnou touhu pomoci ostatním, kteří trpí. Jakmile si osvojila slova, začala se ptát na osudy jiných nevidomých či neslyšících dětí. Nyní, ozbrojena vzděláním a proslulostí, se vrhá do veřejného dění.

Od počátku 20. století neúnavně bojuje za práva nevidomých a neslyšících, ale také za další utlačované skupiny. Stává se hlasitou zastánkyní práva žen volit, zapojuje se do hnutí za zlepšení pracovních podmínek dělníků a otevřeně vystupuje proti válečným konfliktům. V roce 1909 vstupuje do Socialistické strany Ameriky a hlásí se k myšlenkám sociální spravedlnosti.

Její politická aktivita vzbuzuje pozdvižení: mnozí tehdy nechápou, jak může „křehká invalidní žena“ mít tak radikální názory. Helen však zůstává neochvějná. „Viděla jsem chudé v hlučných továrnách a přeplněných slumech skrze ruce své učitelky,“ píše v jednom z dopisů, „a poznala jsem, že tito lidé potřebují náš hlas.“

Přesto část konzervativní veřejnosti její postoje kritizuje a někteří ji dokonce obviňují, že je jen nástrojem propagandy těch, kdo ji ovlivňují. Helen na to reaguje s typickým vtipem: „Mysleli si, že když nevidím, neprohlédnu ani sociální nespravedlnost,“ prohlásí ironicky v jednom interview, „ale mýlili se.“

Roku 1920 patří Helen Kellerová k zakládajícím členům Americké unie občanských svobod (ACLU) po boku legend, jako byla Jane Addamsová. Současně nikdy nezapomíná na komunitu handicapovaných – přednáší o prevenci slepoty u dětí, podporuje vznik knihoven pro nevidomé a prosazuje sjednocení Braillova písma napříč jazyky.

V roce 1924 se přidává k nově založené Americké nadaci pro nevidomé a po další čtyři dekády pro ni neúnavně pracuje. Organizuje kampaně, shání finanční dary, lobbuje u politiků. Stane se doslova symbolem naděje pro nevidomé na celém světě. Na jednom setkání Lions Clubu v roce 1925 pronese emotivní výzvu, která vstoupí do dějin: „Připojte se k boji proti slepotě. Staňte se rytíři slepců!“ volá Helen k sálu plnému prominentních podnikatelů a její prorocká slova zarezonují.

Od té doby Lions Clubs International adoptuje boj proti slepotě jako svůj hlavní dobročinný cíl a členové si říkají „Rytíři slepců“ na Heleninu počest. Kellerová tak dokázala jednou větou ovlivnit směřování obrovské mezinárodní organizace – a podobných úspěchů má na kontě více.

Ve 30. letech, v době hospodářské krize a sílících válečných hrozeb, pokračuje Helen ve svém tažení za mír a rovnost. Otevřeně odsuzuje fašismus i nacismus a zastává se pronásledovaných Židů v Evropě, přestože to v Americe není populární názor. V roce 1933, když nacisté v Berlíně demonstrativně páálí její knihy (jakožto literaturu pacifistky a socialistky), Helen veřejně vzkáže Hitlerovi: „Vaše činy nás jen utvrdí v našem odhodlání. Nemůžete spálit pravdu.“

Její neohroženost a morální autorita z ní činí celosvětově uznávanou osobnost. Navzdory kritice, kterou doma občas schytá pro své levicové názory, je v době kolem druhé světové války Helen Kellerová vnímána jako svědomí národa – hlas, který se staví na stranu slabých, utlačovaných a zapomenutých.

Po druhé světové válce Helen rozšíří svou misi doslova do celého světa. Vydává se na několik rozsáhlých cest, aby šířila poselství porozumění a naděje. Ve svých šedesáti a sedmdesáti letech procestuje desítky zemí na všech kontinentech. Navštěvuje nemocnice, útulky pro válečné veterány, slepecké školy i vládní úřady – všude budí obrovský zájem o výchovu a podporu nevidomých a neslyšících.

V Evropě pronáší přednášky ve francouzštině či němčině, které ovládá stejně bravurně jako angličtinu. V roce 1948 cestuje do Prahy i dalších měst střední Evropy, kde inspiruje poválečné vlády k lepší péči o postižené. V Indii ji vítá premiér Džaváharlál Néhrú a dojatě sleduje, jak Helen beze zraku poznává dotykem tváře malých indických dětí a směje se na ně.

V Japonsku se stane doslova miláčkem národa – obdrží darem štěně akity a tisíce japonských školáků se učí vyslovit její jméno. Na každém kroku Helen zdůrazňuje, že lidé se smyslovým postižením mohou vést plnohodnotný život, pokud jim společnost podá pomocnou ruku.

U příležitosti 100. výročí úmrtí Louise Brailla – vynálezce písma pro nevidomé – pronese Helen v roce 1952 slavnostní projev na pařížské Sorbonně před zaplněnou aulou. Publikum vstává a tleská vstoje, dojaté příběhem ženy, která bez očí přečetla celé knihovny a bez uší dokázala naslouchat hlasu svého srdce.

Helen Kellerová se díky svým cestám setkává také s předními světovými osobnostmi. Od mládí byla zvána do Bílého domu; postupně se seznámila se všemi americkými prezidenty své doby– od Grovera Clevelanda až po Johna F. Kennedyho. Při setkáních s politiky vždy neúnavně lobbovala za lepší zákony pro handicapované.

Fotografie zachycují, jak si „povídá“ dotykem ruky s prezidenty, premiéry či slavnými umělci. Mark Twain o ní prohlásil, že vedle Napoleona je nejpozoruhodnější osobností století. Herec Charlie Chaplin ji v Hollywoodu učil svému legendárnímu pantomimickému šklebu – Helen si jej ohmatala na jeho tváři a oba vybuchli smíchy.

Svou bezprostředností a odvahou si Helen získala přátele na všech společenských úrovních, od chudých sirotků až po krále. Všude, kam přijede, zanechává za sebou „světlo v temnotě“ – povzbuzení pro místní nevidomé děti, že dokážou velké věci, i inspiraci pro politiky a lékaře, aby pro tyto děti vybudovali lepší školy a služby.

Roku 1964, již ve věku osmdesáti čtyř let, přebírá Helen Kellerová ve Washingtonu nejvyšší civilní vyznamenání USA – Prezidentskou medaili svobody. Prezident Lyndon Johnson jí připíná medaili na šaty a pronáší dojatě: „Helen Kellerová dala naději milionům lidí, kteří žijí ve světě ticha a tmy.“ Následuje potlesk hodnostářů i hostů z celého světa. Helen, ač neslyšící, vycítí ve tváři své asistentky Emmy radost a vtiskne jí ruku do dlaní: jejich tajný pozdrav na znamení díku. Je to téměř 80 let od chvíle, kdy poprvé porozuměla slovu „voda“ – a nyní stojí na vrcholu, ověnčená poctami. Získala také čestné doktoráty z Harvardu, Glasgow či Johannesburgu a řada institucí nese její jméno. Když 1. června 1968 Helen Kellerová ve svých 87 letech pokojně umírá ve svém domově v Connecticutu, truchlí nad její ztrátou celý svět. V následujících letech vzniká mnoho organizací pojmenovaných po Helen Kellerové, které pokračují v jejím poslání pomáhat nevidomým a neslyšícím. Její životní příběh byl zfilmován (například slavný snímek Divotvůrkyně) a dodnes inspiruje miliony lidí s postižením i bez něj.

„Život je buď odvážné dobrodružství, nebo nic,“ napsala Helen Kellerová ve svých pamětech.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Helen_Keller

https://www.britannica.com/biography/Helen-Keller

https://www.afb.org/about-afb/history/helen-keller/biography-and-chronology/biography

https://www.womenshistory.org/education-resources/biographies/helen-keller

https://en.wikipedia.org/wiki/The_Story_of_My_Life_(biography)