Byla privatizace Českého Telecom ta jediná, kdy se státu provedlo prodat podnik za rozumnou cenu?

Vláda Václava Klause zahájila postupnou privatizaci: nejprve v roce 1994 uvolnila menší podíl akcií domácím investorům (kupónovou privatizací)​. Klíčovým krokem však byl vstup strategického zahraničního partnera. V červnu 1995 stát prodal 27 % akcií SPT Telecom konsorciu TelSource tvořenému nizozemským KPN a švýcarským Swisscom (s AT&T jako poradcem)​.

TelSource zaplatil zhruba 1,3 miliardy dolarů, čímž získal nejen podíl, ale i zásadní vliv na řízení podniku – díky smluvně zajištěné většině v pětičlenném Provozním výboru fakticky kontroloval strategická rozhodnutí firmy​. Stát si ponechal přibližně 51 % akcií, ale počítalo se, že zahraniční partner pomůže modernizovat zastaralou síť a časem může navýšit svůj podíl.

TelSource skutečně přinesl kapitál i know-how; koncem 90. let Český Telecom rychle digitalizoval ústředny, zkrátil čekací lhůty na zavedení linky a zavedl nové služby​. Současně však rostly neshody mezi TelSource a státem.

Zahraniční investor měl od počátku zájem časem získat majoritu, což u části politiků budilo obavy z „ztráty rodinného stříbra“​. Přesto tehdejší ekonomický ministr Karel Dyba prosadil partnerství s TelSource s tím, že české telekomunikace potřebují silného investora k urychlení modernizace​. V následujících letech ovšem TelSource začal využívat své postavení k posilování vlivu – a narazil na odpor státu.

Koncem 90. let se příběh změnil ve střet o kontrolu nad Telecomem. V roce 1999 připravilo konsorcium TelSource ambiciózní plán, jak získat majoritu oklikou. Český Telecom měl z vlastních rezerv odkoupit 20 % vlastních akcií od státu (za cca 27 miliard Kč) a tyto akcie následně zrušit snížením základního kapitálu​.

Tím by se podíl státu zředil a TelSource by rázem místo třetiny vlastnilo nadpoloviční většinu. Tento krok ale narazil – Výkonný výbor Fondu národního majetku (FNM) návrh jednoznačně odmítl s tím, že odporuje zákonu a je pro stát i firmu nevýhodný​. Transakci neschválila ani valná hromada a vláda Miloše Zemana si „nenechala líbit“ pokus o nepřátelské převzetí​.

Náměstkyně ministra spojů Marcela Gürlichová tehdy otevřeně prohlásila, že plán byl výhodný hlavně pro TelSource, které by tak získalo majoritu, a proto byl zablokován​. TelSource muselo ustoupit, ale napětí mezi státem a strategickým partnerem rostlo.

Roku 2000 se situace obrátila – TelSource začalo ztrácet zájem o navyšování podílu a naopak zvažovalo odchod. Naznačily to první signály počátkem roku 2000, kdy tehdejší náměstek ministra financí Jan Mládek připustil, že se otevírá možnost prodeje většinového balíku akcií jinému investorovi​.

Premiér Miloš Zeman dokonce veřejně přecenil hodnotu Telecomu – prohlásil, že původně očekávaný výnos 93 miliard Kč by nyní mohl být dvojnásobný​. Tato optimistická vize (takřka 186 miliard Kč za firmu) ilustrovala tehdejší euforii z rostoucích cen akcií, ale brzy se ukázala být iluzorní.

Zároveň TelSource přišlo s návrhem vytvořit společný podnik (joint venture) mezi Českým Telecomem a firmou KPNQwest pro internetové a datové služby, kam by se vyčlenila část aktiv Telecomu​. Většinový vlastník, stát, však tento záměr zablokoval – obával se, že by společný podnik posílil pozici KPN (člena TelSource) před chystanou privatizací a odradil další zájemce. I tento pokus tedy nevyšel.

Na jaře 2001 dospěly obě strany k pragmatické dohodě: TelSource uzavřelo se státem smlouvu o společném postupu při prodeji akcií​. Strategický partner souhlasil, že se bude podílet na případné privatizaci většiny akcií Telecomu společně se státem – měl právo přibrat do prodeje třetinu objemu akcií a obdržet za ně stejnou cenu jako stát​.

Tato smlouva na tři roky znamenala, že TelSource de facto souhlasí s prodejem Telecomu novému vlastníkovi, ovšem zajistila mu silnou vyjednávací pozici. Začala éra hledání nového majoritního investora, do níž TelSource vstupovalo spíše jako prodávající než kupující.

V letech 2001–2002 probíhal první pokus vlády prodat majoritní podíl Českého Telecomu (51 % státu + až 27 % TelSource) strategickému investorovi. Vláda Miloše Zemana a později Vladimíra Špidly najala jako poradce JP Morgan a rozběhla privatizační řízení. Zájem zpočátku projevilo několik zahraničních operátorů.

Jednání však komplikovala již zmiňovaná smlouva s TelSource – každý vážný kupec musel jednat nejen se státem, ale i s TelSource, které mělo blokovací minoritu a zaručenou „rovnost“ v ceně. V průběhu roku 2002 se ukázalo, že tyto podmínky jsou tvrdý oříšek.

Konsorcium potenciálních investorů vedené Deutsche Bank představilo model transakce, který ale nedokázal uspokojit požadavky TelSource, a poradce JP Morgan nakonec vládě doporučil prodej odložit​. V prosinci 2002 vláda celý tendr formálně zrušila – privatizace zkrachovala doslova pár kroků před cílem​.

Ministrem financí v té době byl Bohuslav Sobotka, který rozhodnutí zdůvodnil tím, že žádný zájemce nepředložil realizovatelnou nabídku za daných podmínek. TelSource si zkrátka vydobylo tak silné pozice, že odradilo kupce. (Kuriozitou byla nabídka poradce JP Morgan, že sám koupí Telecom za 55 miliard Kč, což vláda odmítla s poukazem, že poradce nemá suplovat kupce​).

Po osmiměsíčním maratonu jednání tak přišlo náhlé rozčarování: Český Telecom zůstává státu i TelSource. Česká veřejnost slyšela zprávy o promarněné šanci a odložené privatizaci na „příště“. Smlouva s TelSource však měla tříletou platnost – čas běžel a bylo jasné, že dříve či později se prodej znovu otevře.

Po neúspěchu v roce 2002 nastala ve firmě i politice krátká pauza, ale zákulisní přípravy na další pokus o privatizaci běžely dál. Klíčovou změnou bylo přehodnocení strategie TelSource – zahraniční konsorcium definitivně ztratilo o Český Telecom zájem a začalo se chystat k odchodu.

V roce 2003 prodal TelSource svůj 27% podíl (postupně, prostřednictvím kapitálových trhů), čímž uvolnil státu ruce – další privatizace už měla proběhnout bez blokačního minoritáře v zádech.

Paralelně management Českého Telecomu podnikl kroky ke zvýšení atraktivity firmy: nejvýznamnějším bylo odkoupení zbývajícího 49% podílu mobilního operátora Eurotel. Eurotel (společný podnik s Verizon/AT&T) byl do té doby zlatou husou Telecomu a generoval značnou část zisku, ale stát kontroloval jen polovinu.

V říjnu 2003 koupil Český Telecom amerických 49 % Eurotelu za 1,05 miliardy dolarů (cca 29 miliard Kč)​. Tím se Telecom stal plně integrovaným operátorem s pevným i mobilním byznysem pod jednou střechou. Firma byla finančně velmi zdravá, vysoce zisková a nově sjednocená – ideální čas nabídnout ji na trhu.

Na politické scéně mezitím došlo ke střídání premiérů (po Špidlovi nastoupil v létě 2004 Stanislav Gross). Jeho vláda si dala privatizaci Telecomu znovu do programu. Koncem roku 2004 padlo rozhodnutí prodat zbylý 51% státní podíl a najít strategického vlastníka – tentokrát již bez účasti TelSource (to v té době doprodávalo své akcie novým investorům).

Vláda schválila dvoufázový postup: nejprve nabídnout majoritu přímo strategickým zájemcům, a pokud by se nenašla uspokojivá nabídka, přistoupit k prodeji přes kapitálové trhy (např. formou veřejné emise akcií)​. Privatizační poradci byli znovu povoláni do akce a začátkem roku 2005 byla vyhlášena soutěž. Český Telecom stál před finální kapitolu své privatizační ságy.

O Český Telecom projevil předběžný zájem velký počet hráčů – mluvilo se až o deseti možných uchazečích z řad telekomunikačních firem i investičních konsorcií​. Do užšího výběru se nakonec v březnu 2005 kvalifikovalo pět vážných zájemců: tři zavedení evropští operátoři (Belgacom, Swisscom a španělská Telefónica) a dvě investorská uskupení – jedno vedené France Télécom (s finančními partnery Blackstone, CVC a Provident) a druhé tvořené italskou firmou Tiscali spolu s českými finančními skupinami PPF a J&T (a menší firmou InWay)​.

Soutěž však provázelo drama ještě před finále: konzorcium Tiscali/PPF/J&T ostře protestovalo proti omezení svého přístupu k citlivým údajům Telecomu. Jakožto konkurent (Tiscali tehdy provozovalo v ČR internet a telefonní služby) dostalo v dataroomu k dispozici jen omezené informace​.

Tiscali označilo tento postup za diskriminační a na poslední chvíli – ještě před dokončením hloubkové kontroly – z tendru odstoupilo na protest​. Poněkud překvapivě tak odpadl jediný domácí uchazeč (skupina PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera), což vyvolalo v médiích dohady, zda stát nepřišel o možnost vyšroubovat cenu výš.

Fond národního majetku ovšem argumentoval, že omezení přístupu Tiscali bylo rozhodnutím managementu Telecomu (který chránil své obchodní tajemství), nikoli pokynem státu. Ať tak či onak, v tendru zůstalo pět uchazečů, resp. po odstoupení Tiscali čtyři.

Další překvapení přišlo vzápětí: Francouzsko-americké konsorcium s France Télécom bylo vyřazeno z důvodu nestandardní nabídky. Požadovalo stanovit konečnou cenu až po případném odkupu akcií od menšinových akcionářů Telecomu, což neodpovídalo podmínkám soutěže. Ve hře tak zůstali už jen tři telekomunikační operátoři ze západní Evropy. Ti do 29. března 2005 podali své závazné cenové nabídky, které byly 30. března komisionálně otevřeny​.

Výsledek předčil očekávání: nejvyšší nabídku podala Telefónica – 82,6 miliardy Kč za 51% podíl státu​. Druhý Swisscom nabídl 79,2 mld. Kč a třetí Belgacom 67,5 mld. Kč​. Rozdíl mezi prvními dvěma nebyl velký, přesto španělská Telefónica zaskočila mnohé analytiky, kteří ji původně nepovažovali za favorita​. Nabídnutá suma ve výši 502 Kč za akcii představovala zhruba o 21 % více, než byla tržní cena akcií na burze před vyhlášením tendru​.

Vláda se ocitla pod časovým tlakem – paradoxně ne kvůli prodeji, ale kvůli vlastní nestabilitě. Právě na přelomu března a dubna 2005 zuřila politická krize: premiér Stanislav Gross čelil aféře a hrozil pád vlády. Kabinet však v této věci táhl za jeden provaz – vědom si mimořádné nabídky, rozhodl se jednat rychle.

Během několika dní vláda vyhodnotila tendr a už 6. dubna 2005 jednomyslně schválila prodej státního podílu Telefónice​. (Pro hlasovalo všech 18 ministrů, včetně těch, kteří byli už na odchodu v demisi​). Jediným formálním kritériem soutěže byla cena, takže nebylo co řešit – španělský zájemce zvítězil.

Odvážná sázka na rychlý tendr se vládě vyplatila: i skeptici uznali, že částka 82,6 miliardy Kč je velmi vysoká a pro stát výhodná. O týden později v Praze slavnostně podepsali premiér Gross a předseda představenstva Telefóniky César Alierta smlouvu o prodeji 51,1 % akcií​.

Telefónica obratem složila 10 % kupní ceny (cca 8,26 mld. Kč) a zbytek poukázala po schválení transakce antimonopolními úřady v Bruselu i Praze​. Tím byl dokončen jeden z největších obchodů v české historii – prodej majoritního podílu někdejšího telekomunikačního monopolu do rukou zahraniční firmy.

Kolem prodeje Českého Telecomu panovala vzácná shoda napříč politickým spektrem. Vláda ČSSD, která privatizaci dotáhla, sklízela pochvalu za rekordní výnos. Opoziční politici, kteří léta kritizovali otálení s prodejem, tentokrát příliš nekritizovali – cena překonala i mnohá optimistická očekávání​.

Dokonce i prezident Václav Klaus (jako premiér v 90. letech zastánce postupné privatizace) prodej schválil, byť s důrazem, aby stát naložil s utrženými penězi odpovědně. V médiích se živě debatovalo, zda je 82,6 miliard moc, nebo málo.

Většina komentářů hodnotila částku jako nečekaně vysokou – analytici vypočítali, že představuje násobek zhruba 6,4× EBITDA firmy, což byl na evropské poměry férový až nadprůměrný koeficient​. Přesto zaznívaly i hlasy, že stát mohl získat ještě více.

Argumentovalo se zejména tím, že jen dva roky předtím zaplatil Telecom 29 miliard za polovinu Eurotelu, takže celá mobilní divize má hodnotu kolem 60 miliard, a k tomu je třeba přičíst ziskové pevné linky a obrovské hotovostní toky firmy​.

Z tohoto pohledu prý Telefónica získala „slepici snášející zlatá vejce“ relativně lacino. Jiní experti ale upozorňovali, že cenu výrazně zvýšila právě konkurenční dražba (Švýcaři ze Swisscomu donutili Španěly přihodit) a že pozdější vývoj na burze potvrdil rozumnost ocenění.

Veřejnost přijala zprávu o prodeji spíše klidně. Na rozdíl od třeba bank už telekomunikace nebyly v roce 2005 vnímány jako citlivá „rodinná“ infrastruktura – navíc Telefónica slíbila být dlouhodobým strategickým investorem, nikoli jen finančním kupcem na spekulaci. Média si všímala i toho, že stát hodlá použít výnos z prodeje na důležité účely.

Vláda oznámila záměr vložit část peněz do plánované reformy důchodového systému a také jednorázově podpořit rozvoj internetové infrastruktury. Konkrétně 1 % z výnosu (tedy přes 800 milionů Kč) bylo přislíbeno na rozvoj širokopásmového internetu v ČR​.

Tento příslib vzbudil pozornost IT komunity – šlo o významnou injekci, o jejíž konkrétní využití se později vedly diskuse. Celkově však prodej většinového podílu Telecomu proběhl bez větších společenských otřesů a brzy se ukázal jako finančně přínosný i politicky průchozí. Český Telecom se stal součástí nadnárodní korporace a stát inkasoval jeden z největších jednorázových příjmů od svého vzniku.

Telefónica jako nový majitel přinesla do českých telekomunikací vlastní vizi. Španělský gigant byl tehdy pátou největší telekomunikační firmou na světě a privatizace Českého Telecomu pro něj znamenala první velkou expanzi do střední Evropy​.

Krátce po převzetí firma spojila své české aktivity – pevnou síť i mobilního Eurotelu – pod jednotnou značku Telefónica O2 Czech Republic. Tradiční jméno „Český Telecom“ tak v roce 2006 zmizelo z trhu a nahradilo ho modernější O2. Změna nebyla jen kosmetická: Telefónica investovala do rozvoje datových služeb a nových technologií. V následujících letech představila například IPTV platformu O2TV, rozšířila mobilní sítě (spustila 3G) a pokračovala v rozvoji vysokorychlostního internetu (ADSL, později VDSL).

Český Telecom pod novou vlajkou nadále dominoval domácímu trhu a stal se součástí panevropské strategie Telefóniky, která soupeřila s hráči jako Vodafone, Deutsche Telekom či France Télécom.

Navzdory počátečním obavám nedošlo po privatizaci k hromadnému propouštění ani k dramatickému zdražení služeb – trh telekomunikací se naopak dále otevíral konkurenci (zejména v pevné telefonii a internetu) pod dohledem regulátorů EU. Telefónica časem využila Českou republiku i jako základnu pro expanzi na Slovensko (v roce 2007 založila O2 Slovakia). Pod novým vlastníkem firma prosperovala a vyplácela tučné dividendy, z nichž profitoval zahraniční akcionář i drobní investoři, kteří drželi zbylé akcie.

O několik let později přišla poslední dějství zatím nekončícího příběhu: v roce 2013 se Telefónica rozhodla soustředit na jiné trhy a svůj většinový podíl v Telefónica Czech Republic prodala investiční skupině PPF Petra Kellnera​. Za zhruba 2,5 miliardy eur (64 miliard Kč) získal český vlastník 66 % akcií a převzal kontrolu nad společností, která opět změnila jméno – od roku 2014 vystupuje jako O2 Czech Republic. Tím se uzavřel kruh: po osmi letech skončila éra španělské Telefóniky a někdejší Telecom se vrátil do českých rukou, byť už jako plně komerční subjekt na konkurenčním trhu.

Privatizace Českého Telecomu vstoupila do dějin jako jeden z největších a nejdramatičtějších obchodních příběhů postsocialistické éry. Výsledkem byl přesun národního operátora do rukou globální firmy za rekordní cenu.

Výhodnost transakce pro stát byla předmětem debat, ale s odstupem času se ukazuje v pozitivním světle: Česká republika získala za svůj podíl 82,6 miliardy Kč, což výrazně posílilo jednorázově státní pokladnu. Tyto prostředky pomohly snížit státní dluh, ale jejich další využití bylo sporné. Alternativou by bylo ponechat si Telecom a inkasovat dividendy. Otázkou je zda by stát dokázal řídit firmu tak úspěšně jak soukromý vlastník. Navíc tržní hodnota firmy v následujících letech spíše klesala, takže zpětně vzato stát prodal ve velmi vhodnou dobu.

Z makroekonomického i strategického pohledu znamenal prodej Českého Telecomu završení privatizační etapy 90. let.

Zdroje:

https://www.reuters.com/article/business/telefonica-sells-czech-business-as-turns-sights-to-italy-and-brazil-idUSBRE9A409G/

https://www.theguardian.com/business/2005/nov/01/mobilephones

https://www.lupa.cz/clanky/826-miliard-korun-za-cesky-telecom-moc-nebo-malo/

https://www.lupa.cz/clanky/vlada-udelala-tecku-za-privatizaci-telecomu/

https://www.idnes.cz/mobil/tech-trendy/jak-probihala-privatizace-ceskeho-telecomu.A020811_5090413_mob_ceny

https://neovlivni.cz/20-let-pote-privatizace-telecomu-jasne-ze-tam-byly-uplatky-vzpomina-akcionar/

https://cs.wikipedia.org/wiki/SPT_Telecom

https://zpravy.kurzy.cz/56979-chronologicky-prehled-privatizace-ceskeho-telecomu/

https://www.irozhlas.cz/ekonomika/privatizace-ceskeho-telecomu-zkrachovala---klima-odvolan_200211271801_mkaclova