Článek
Narodil se jako Čeněk Schlögel, ačkoliv v některých zdrojích je mylně uváděno jméno Vincenc. Jméno si později z vlasteneckých pohnutek počeštil na Čeněk Šlégl. Narodil se v Praze na Žižkově, v roce 1899. Česká matka, německý otec, výbušná směs dvou kultur. Doma se mluvilo německy i česky, ale malý Vincenc brzy přilnul k českému jazyku a národu.
Byl to chytrý kluk s technickým nadáním. Rodiče z něj chtěli mít inženýra – slušné zaměstnání s budoucností. Poslušně studoval reálku a chystal se na techniku. Jenže pak přišly ty osudné prázdniny po maturitě.
Odjel na venkov k matčinu bratrovi, Emanovi Doležalovi, řediteli kočovné divadelní společnosti. Bylo horké léto roku 1917 a v evropských zákopech zuřila válka, ale v Pavlíkově na Rakovnicku se hrál kabaret. A jednoho večera vypadl herec. Strýc prostě postrčil nesmělého synovce z opony přímo na jeviště.
Šlégl stál v oslnivém světle jako opařený. Kulisy se mu točily před očima, hlas se třásl. První vystoupení byla pohroma – tréma mu svázala hrdlo. Jenže potlesk se přece jen ozval. Bujaré publikum ocenilo mladíkovu odvahu, i když koktal.
Šlégl toho večera zažil nový pocit: v srdci se mu něco rozhořelo. Divadlo ho uchvátilo. Ze studia techniky sešlo, svět inženýrů už ho nelákal. Ztratil sice jednu budoucnost, ale objevil druhou – mnohem zářivější.
Po válce se česká společnost nadechla k vášnivému kulturnímu životu. A mladý Čeněk Šlégl – jméno si počeštil z vlastenectví – do něj skočil po hlavě. Odešel ke kočovným společnostem a putoval s nimi od města k městu. Spal v maringotkách, jedl, co se dalo, ale byl šťastný.
Každý večer jiné jeviště, jiná role, jiní lidé – a potlesk. Někdy se ozýval jen vlažně, jindy bouřlivě. On se však učil a rostl. Za pár let se dostal do Prahy. Divadlo Rokoko, Varieté, Uranie – tam všude zkoušel štěstí. Šel z role do role, hladový a odhodlaný. Kolem něj se tavila zlatá éra prvorepublikové zábavy. Kabarety, operety, filmy!
Po boku krále komiků
Když v roce 1925 přišel do nového Divadla Vlasty Buriana, netušil, že tím začíná životní kapitola přátelství a slávy. Vlasta Burian, král komiků, poznal v Šléglovi ideálního „přihrávače“.
Sehraná dvojice – Burian jako gejzír improvizace, Šlégl jako spolehlivý sekundant. Na jevišti spolu vyváděli scény, které diváky přiváděly k slzám smíchu. Burianův suchar a Šléglův švihák – recept na úspěch. Tohle přátelství fungovalo devatenáct let. A proniklo i do filmu.
První filmovou roličku Čeněk Šlégl získal už v roce 1919, jako baron v krátkém snímku Zloděj. Byla němá éra, a on uměl hrát očima a gesty. Ve stejném roce byl i snímek Utrpením ke slávě, kde ztvárnil postavu Jana Amose Komenského. Ve zvukovém filmu se pak našel dokonale. Hlavní hrdiny nehrával – to přenechával hvězdám. On exceloval v epizodách: trochu komických, trochu ošemetných, vždy zapamatovatelných.
Gentlemanští padouši, přihlouplí důstojníci, podvodníčci s knírkem, zdegenerovaní baroni – to byly Šléglovy postavy. Jeho uhlazený zjev a aristokratický nos se pro takové role narodil. S Burianem po boku vytvořil skvělé duo ve filmech jako C. a k. polní maršálek, Ducháček to zařídí, U pokladny stál… nebo Přednosta stanice.
Čeští diváci si Čeňka Šlégla zamilovali jako zábavného všudybyla, „lva salónů“ s pohotovou hláškou. Patřil mezi nejpopulárnější a nejlépe placené herce své doby.
Kam přišel, rozdával vtip a noblesu. Ve filmech elegantně krčil obočí a pronesl ironickou poznámku – publikum se smálo předem. Nikdo netušil, že když zhasnou světla kamer, tenhle vtipný elegán sedává v prázdném ateliéru a mlčky zírá do tmy.
Šlégl totiž cítil, že kolem něj houstne temnota. Byl citlivý na nálady doby. Viděl, co se děje v Německu. V hospodách slyšel, jak u nás sílí fašistické hlasy. Nad Evropou se stahovala mračna – a on to nebral na lehkou váhu.
Když humor přerůstá v odvahu
Psal se rok 1933. Adolf Hitler nastoupil k moci a mnohým tuhla krev v žilách. Šlégl navenek dál bavil lidi – ale uvnitř něj rostl hněv a obavy. Byl od přírody vlastenec a nehodlal mlčet. V tom roce napsal satirickou divadelní hru „Pěkně prosím, uříznou mě!“.
Drzá karikatura Hitlera – na jevišti ho zesměšnil, až publikum šílelo smíchy. Gestapo by ho za to nejradši rovnou pověsilo, kdyby mohlo. Varovné dopisy, výhrůžky – tehdy se poprvé ocitl na jejich seznamu nepřátel.
Šlégl se ale nezalekl. V září 1938, když Hitler hrozil Československu, roznášel protinacistické letáky v ulicích.
Pak přišla Mnichovská zrada a okupace. Březen 1939. Německá armáda pochoduje Prahou. Republika se hroutí. Protektorát Čechy a Morava. Okamžitě se rozjíždí kolotoč perzekucí. Čeňka Šlégla brzy navštíví gestapo.
Důvod? Je na seznamu. Výsledek: propuštěn – zatím. Když se to stalo, Burian prý svému příteli řekl: „Dej si teď pozor, Čeňku.“ Ano, musel být opatrný. Jenže osud mu přichystal další zkoušku.
Jeho jediná dcera Blanka měla snoubence Arnošta Weisse. Židovský původ – ve svobodné zemi banalita, v nacistické éře rozsudek smrti. Fašistický tisk se na Šlégla vrhl s o to větší zuřivostí.
„Známý český herec, a jeho dcera se tahá se Židem!“ Šlégl viděl Blanku plakat strachy. Bál se o ni, o budoucího zetě, o celou rodinu. Nad všemi visela hrozba koncentračního tábora.
Začal chodit po úřadech, snažil se všude orodovat. Dokonce se osobně vydal za redaktorem fašistického plátku Vlajka, Janem Rysem-Rozsévačem.
Prosil ho, ať nechají jeho rodinu být. Odpověď byla chladná výhrůžka: Přidejte se k nám, nebo vás zničíme. Šlégl zuřivě odmítl a práskl dveřmi. Netušil, že tím se teprve spustí pravé peklo. Vlajka ho veřejně ocejchovala jako vlastizrádce a „přítele Židů“.
Gestapo začalo Šlégla vyslýchat s ještě větší tvrdostí. Dny a noci nervů. Blanka se zhroutila – pokusila se o sebevraždu. A Arnošt? Toho zavřeli. Porušil totiž protižidovská nařízení, když se odvážil do kavárny Flora.
Nacisti si na té rodině zgustli. Šlégl chodil po výsleších, pocítil zoufalství, jaké nikdy předtím nepoznal. Totalitní mašinérie ho drtila: Pokud se nepodřídíš, zničíme tebe i celou tvoji rodinu.
Dokonalá maska kolaboranta
Tohle bylo nejtěžší rozhodnutí jeho života. Nakonec, 20. března 1940, Šlégl podepsal. Přidal se k Vlajce, stal se kolaborantem. Zachránil tím rodinu? Nebo tím zatratil sám sebe?
Nasadil si masku – a musela být dokonalá. Všichni kolem něj museli uvěřit, že Čeněk Šlégl miluje Říši a nenávidí Židy. Jinak by ta přetvářka nefungovala. Později to dokázal vyjádřit jedinou krutě upřímnou větou:
„Dostatečně poučen o postupu okupantů a maje obavy z budoucna, nasadil jsem si masku. Ta však musela sedět dokonale, aby ani cípkem nebylo možno pod ni nahlédnout…“
Maska seděla dokonale. Mnozí přátelé a kolegové se od něj odvrátili, plni znechucení – věřili, že se z něj stal zapálený fašista. Jeho veřejné vystupování teď působilo přesvědčivě proněmecky, dokonce až horlivě. V duši ho to ničilo, ale navenek hrál svou nejodpudivější roli.
Nacisté si jeho obrácení všimli. Počátkem roku 1941 ho režim nasadil do propagandistických skečů v rozhlase. Kolaborantský novinář Josef Opluštil vymyslel sérii takzvaných veselých skečů, které zesměšňovaly exilovou vládu v Londýně a Židy.
A Čeněk Šlégl v nich měl hrát hlavní roli. Rozhlasové studio, několik herců, trapné pseudovtipy a plivání na všechno, co mu dřív bylo svaté. Neměl na výběr – nůž nacistů mu stále mířil na krk.
Na Vánoce 1941 v jednom z těch skečů musel hrát i Vlasta Burian. Hvězdy nad Baltimore – ubohá rozhlasová parodie, kde Burian imitoval Jana Masaryka. Burian to udělal jen jednou a dost, dokázal se z toho vykroutit. Šlégl ne.
Posted by Čeněk Šlégl on Saturday, January 1, 2022
Ten musel pokračovat díl za dílem. Natočil jich jedenáct, než dokázal fingovat infarkt a uniknout i on. To peklo v éteru s ním sdílel třeba Ferenc Futurista nebo Jára Kohout – i oni neunesli nátlak a zapojili se, aby uchránili vlastní kůži.
Přesto si mnozí posluchači ty otrávené skeče oblíbili a žadonili o reprízy. Jaká ironie osudu.
Za odměnu mu gestapo propustilo zetě Arnošta z Terezína – po šesti týdnech věznění. Blanka se mezitím pokusila o sebevraždu. S propuštěným Arnoštem se v roce 1941 vzali a Šlégl je do konce války živil a ukrýval u sebe. Pro ně obětoval svoji čest.
Cesta do pekla a zpátky
Rok 1944. Evropa hoří v plamenech a Třetí říše umírá. Nacisté ještě stihnou udělat Šléglovi poslední medvědí službu. V září 1944 ho slavnostně dekorují „Svatováclavskou orlicí“ – protektorátním vyznamenáním pro zvlášť loajální Čechy.
Facka, po které se už společensky nevzpamatoval. Stejné vyznamenání hanby přijal třeba i dirigent Václav Talich – mnozí tak učinili pod pohrůžkou, aby zachránili život.
Válka skončila v květnu 1945. Praha se osvobodila – a Čeněk Šlégl se stal lovnou zvěří. Z milovaného komika byl rázem „kolaborant“. Už během posledních představení v Divadle Vlasty Buriana ho diváci vypískali.
Teď na něj plivali i na ulici. Přátelé a známí ho opustili. Vlasta Burian? Ten kdysi sám musel před soud – byl obviněn neprávem a nakonec očištěn. Přesto i on se od Šlégla distancoval.
Šlégl se dobrovolně přihlásil na policii hned po osvobození. Neutíkal. Chtěl vysvětlit, proč dělal, co dělal. Před Mimořádným lidovým soudem stál shrbený muž. Hájil se jedině tím, že chtěl ochránit rodinu – dceru Blanku a zetě Arnošta.
Ale nikdo na to nebral ohled. „Mohl to udělat jinak,“ říkali jedni. „Zradil národ,“ volali druzí. Jeho přímluvy od těch, kterým pomohl, byly málo slyšet. Zato svědectví některých kolegů z branže přitížila hodně – možná v tom byla i zloba a závist. Verdikt padl roku 1947: šest měsíců těžkého žaláře.
Šlégl už měl rok odsezeno ve vazbě, ale soud ho poslal do uranových dolů v Jáchymově, prý na převýchovu.
Tam, v černém mordoru radioaktivní šachty, se kdysi oblíbený herec málem zhroutil fyzicky i psychicky. Otrocká dřina s krumpáčem mu zničila páteř. Po půl roce ho pustili ven – zlomeného člověka. A další rána čekala venku: svaz československých filmových pracovníků mu jako jedinému herci udělil doživotní zákaz veškeré umělecké činnosti. Už nikdy nesměl hrát, režírovat, vystupovat. Vymazali ho z české kultury.
Zapomenutý a sám
Když ho pustili, neměl práci, neměl dobrou pověst, neměl budoucnost. Doma v Praze na něj čekala jen starost: jeho milovaná žena Helena. Těžce onemocněla. Šlégl se o ni musel postarat, a tak vzal jakoukoli práci.
Dělník v uhelných skladech na Žižkově, pošťák, řidič v textilce – chodil domů zbitý, ale vydělal pár korun. Nikdy si nepostěžoval. Navenek byl neviditelný. O jeho jménu se nesmělo mluvit. Pro režim byl vyvrhel – a pro mnohé lidi taky.
Ve volných chvílích sedával u kuchyňského stolu ve své vile na Třebešíně. Kdysi to byl jeho hrdý majetek, ale teď mu patřila už jen malá místnost.
Začal malovat na sklo. Kdysi to byl koníček – teď musel, aby neumřel hlady. Každý obrázek prodal po hospodách za pětikorunu. Někdy poznali, kdo jim to nabízí. Obcházel strašnické a malešické knajpy, shrbený stařec s krabicí malůvek. Nikdo by v něm nepoznal prvorepublikovou hvězdu.
Helena Šléglová zemřela v roce 1968. Zůstal sám. Dcera Blanka i s rodinou emigrovala za hranice – do Rakouska, rovněž roku 1968. Šlégl se to dozvěděl z krátkého dopisu.
17. února 1970 se v nemocnic Na Bulovce zastavil dech osamělého muže. Čeněk Šlégl zemřel – tiše, opuštěný a zapomenutý. Jeho popel zůstal v krematoriu nevyzvednut a nakonec byl pohřben na Vinohradském hřbitově. Tak skončil příběh člověka, který byl odsouzen za zradu, a přece v sobě nosil tragédii oběti.
Po dlouhých desetiletích, až padly ideologické nánosy, se na jeho život začalo hledět spravedlivěji. Vyšlo najevo, že za války prokazatelně zachránil několik lidských životů. Veškerou vinu vzal jen na sebe – aby jiní mohli žít dál.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Čeněk_Šlégl
https://www.super.cz/clanek/celebrity-lev-salonu-z-kristiana-kolaboroval-s-nacisty-aby-chranil-dceru-pak-skoncil-v-uranovych-dolech-686004
https://www.csfd.cz/tvurce/3301-cenek-slegl/prehled/
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/31971/cenek-slegl
https://www.kvety.cz/lide/cenek-slegl-herec-prvni-republika-osud/
https://www.prahain.cz/celebrity/kde-zili-slavni-zboznovany-filmovy-gentleman-skoncil-v-uranovych-dolech-pak-vykladal-vagony-s-uhlim-5250.html
https://www.krajskelisty.cz/praha/26789-vedome-znicil-sam-sebe-aby-zachranil-sve-nejblizsi-pred-prvni-totalitou-a-druha-mu-to-pak-tvrde-spocitala-tajnosti-slavnych.htm
https://www.krajskelisty.cz/praha/26803-podnajemnikem-ve-vlastni-vile-aby-mel-z-ceho-zit-prodaval-po-hospodach-obrazky-tajnosti-slavnych.htm
https://dvojka.rozhlas.cz/cenek-slegl-tedy-dobre-vyrizeno-oblibeny-herec-kolaboroval-aby-zachranil-7460777
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/cenek-slegl-herec-vlasta-burian-film-kolaborace-naciste-valka.A230929_100401_lidicky_vals
