Článek
Filmová komedie Svatba jako řemen šla do kin v červnu 1967. Režisér Jiří Krejčík v ní do hlavních úloh obsadil trojici tehdy začínajících herců: Jiřího Hrzána, Pavla Landovského a Jana Schánilce. Ti si zahráli tři svatebčany obviněné ze znásilnění vychytralé mladé prodavačky, kterou ve filmu ztvárnila Iva Janžurová.
Pro všechny tři představitele měla být odvážná satirická komedie průlomem – snímek totiž humorně poukazoval i na nešvary mocenských orgánů a dobově patřil k nejzajímavějším projektům své generace. Jenže právě ona drzá satira se mu stala osudnou.
Po srpnové invazi 1968 nastoupila v Československu cenzura, na jejímž seznamu nepohodlných děl se Svatba jako řemen brzy ocitla. Úřadům vadilo zesměšnění pohlavárů, armádních důstojníků i příslušníků Veřejné bezpečnosti v ději filmu. V průběhu roku 1969 byl proto snímek stažen z distribuce a uložen do takzvaného trezoru – veřejnost jej nesměla vidět více než dvacet let.
Znovu se na plátna a televizní obrazovky vrátil až po roce 1989. Role mladíka Peckáře ve Svatbě jako řemen byla pro Schánilce velkou příležitostí, zároveň však vinou zásahu shora zůstala očím diváků po dvě desetiletí uzavřená.
Když tuto průlomovou roli dostal, bylo Schánilcovi 25 let a měl za sebou teprve první sezónu v profesionálním divadle. Cesta k herectví pro něj přitom nebyla přímočará. Narodil se v roce 1941 v Českých Budějovicích do rodiny pedagoga a sociální pracovnice.
Po maturitě se na vysněnou hereckou školu nedostal a nějaký čas pracoval v dělnických profesích – mimo jiné na stavbě, v cihelně a dokonce i v kladenském dole. Teprve druhý pokus o přijetí na DAMU vyšel. Šestileté studium dokončil v roce 1966 a vzápětí nastoupil do souboru pražského Divadla na Vinohradech, kde setrval celých pětadvacet let. Na této prestižní scéně ztvárnil desítky rolí v klasických i moderních hrách.
Brzy po nástupu na Vinohrady se objevil například jako Freddy v Shawově Pygmaliónu a vyzkoušel si i náročnou jevištní komiku ve slavné frašce Brouk v hlavě. Už během studií na DAMU si Schánilce všimli i filmoví tvůrci a obsadili ho do prvních menších rolí. Skutečnou filmovou šanci mu ale nabídl až Krejčík, když jej obsadil do Svatby jako řemen. Po její nucené stopce tedy Schánilec stál na prahu kariéry vybaven solidní divadelní průpravou, ale také hořkou zkušeností s politickými zásahy do umění.
Baron, důstojník a básník
Ani v dalších letech však Schánilec filmovou kameru neopustil. Koncem 60. a začátkem 70. let se objevil v řadě snímků – často sice ve vedlejších úlohách, zato výrazných typově i žánrově. Režiséři ho zpravidla obsazovali do postav všelijakých frajerů nebo cynických mužů z minulosti. Diváci tak mohli mladého herce vidět například jako lehkomyslného barona Kristiana von Dönhofa v dobovém dramatu Jarní vody (1968) nebo jako zrádného mága Hilaria v historické komedii Slasti otce vlasti (1969).
V psychologickém filmu Petrolejové lampy (1971), který natočil Juraj Herz podle románu Jaroslava Havlíčka, ztvárnil Schánilec vedlejší roli důstojníka jménem Jiří – jednoho z mužů, kteří se neúspěšně ucházejí o ruku hlavní hrdinky (opět v podání Ivy Janžurové).
Naopak kladnou a komediální postavu si zahrál ve filmu Svatby pana Voka (1970), kde vystoupil jako básník Šimon Lomnický z Budče – věrný společník prostopášného šlechtice Petra Voka z Rožmberka. V historické veselohře režiséra Karla Steklého vytvořil Schánilec po boku Miloše Kopeckého (Petr Vok) sehranou dvojici sluhy a pána.
Po nástupu takzvané normalizace se výrazné herecké příležitosti obecně ztenčily a někteří Schánilcovi generační druhové raději z filmu odešli. Jan Schánilec zůstal, ale velké role už nepřicházely. Během 70. a 80. let se ve filmu objevoval převážně v epizodních či menších úlohách. Často hrál různé vedlejší figury s negativním nebo komicky podlým nádechem – různé podvodníčky, zloduchy, strážníky nebo třeba pohůnky.
Významnější hereckou vzpruhu Schánilcovi nabídla televize. Právě v době, kdy se jeho filmová dráha vinou cenzury zkomplikovala, dostal na obrazovce velkou příležitost: zahrál si postavu Jonathana Harkera v televizní adaptaci klasického hororového románu Dracula. V inscenaci Hrabě Drakula, uváděné na přelomu let 1970/1971, kterou natočila režisérka Anna Procházková, se Schánilec ujal role mladého právníka Harkera, jednoho z hrdinů příběhu o upírském hraběti.
Jako ústřední kladná postava se tu ocitl v ponurém příběhu tváří v tvář krvelačnému Drakulovi a spolu s dalšími aktéry svedl boj s nadpřirozeným zlem. Šlo o jednu z mála příležitostí, kdy Jan Schánilec dostal takto výraznou hlavní roli – byť „jen“ v televizním filmu. V následujících dekádách se na obrazovce objevoval pravidelně, celkově ztvárnil kolem osmdesáti televizních rolí v inscenacích a seriálech. Ve většině případů však šlo opět o menší postavy.
Bud Spencer i Jack Nicholson
Po sametové revoluci 1989 se otevřely nové možnosti také pro filmové a divadelní tvůrce. Jan Schánilec ukončil v roce 1991 stálé angažmá na Vinohradech a v následujících letech se soustředil na práci pro filmový dabing. Důvodem nebyl konec zájmu o herectví – šlo spíše o posun do jiné specializace, kde mohl zúročit svůj hlasový talent.
Schánilec se během 90. let vypracoval v jednoho z nejvýraznějších českých dabingových herců a režisérů. Díky charismatickému hlasu a bohatým zkušenostem před mikrofonem dostával množství nabídek, a namlouval tak postavy v mnoha zahraničních filmech i seriálech. V polovině 90. let založil vlastní společnost Verbum, pod její hlavičkou se věnoval režii českého znění a úpravě dialogů pro dabing.
Hlas Jana Schánilce se v této době stal známým širokému publiku. V českém znění filmů dvojice Bud Spencer a Terence Hill namlouval především Buda Spencera – jeho charakteristický hluboký hlas v češtině patřil právě Schánilcovi. Své umění půjčil i řadě dalších světových hvězd. Českým divákům utkvěl v paměti také jako jeden z výrazných českých hlasů Jacka Nicholsona v mnoha jeho filmech od 90. let.
Dále daboval například hollywoodského kovboje Johna Waynea, francouzskou legendu Jeana Gabina nebo držitele Oscara Anthonyho Hopkinse. V celkovém součtu jde o stovky dabingových rolí. V roce 2011 obdržel Jan Schánilec prestižní Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu – nejvyšší ocenění v tomto oboru u nás.
Jan Schánilec zemřel 12. října 2014 v Praze ve věku 72 let. Svůj herecký osud zasvětil divadlu, filmu i televizi, nakonec však paradoxně proslul nejvíce hlasem. Jeho nezaměnitelný projev mohou diváci slyšet dodnes v reprízách mnoha oblíbených snímků.
Zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/81634/jan-schanilec
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396725/svatba-jako-remen
https://www.csfd.cz/film/5336-svatba-jako-remen/zajimavosti/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/133036-hrabe-drakula/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/zemrel-herec-a-daber-jan-schanilec-338695
https://www.cffd.cz/archiv-rocniku-udileni-cffd/17-rocnik-udileni-cen-frantiska-filipovskeho-za-nejlepsi-herecky-vykon-v-dabingu-17-zari-2011-78cs.html
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/jan-schanilec-herec-dabing-glover-spencer-nicholson.A241107_170103_lidicky_potu
https://www.csfd.cz/tvurce/30280-jan-schanilec/prehled/
