Černobyl: zamořená země, kde příroda vzkvétá. Může za to nepřítomnost člověka

Ticho. Nikde ani živáčka. Uprostřed opuštěného města se tyčí zrezivělý řetízkový kolotoč a ruské kolo, které se už skoro čtyřicet let nepohnulo. Vysoká tráva prorůstá skrz popraskaný asfalt, objímá hřiště i kdysi pečlivě vysázené růžové záhony.

Mezi břízami, které vyrazily z prachu ulic, se na okamžik mihne šedý stín. Vlk. Němý a ostražitý přízrak proklouzne mezi rozpadajícími se domy a v mžiku zmizí v lese, který pohltil sídliště.

Takhle dnes vypadá Pripjať, kdysi pulsující město v těsném sousedství Černobylu. Místo, kde se jeden dubnový den roku 1986 stala katastrofa. Od té doby tu vládl jen vítr a čas. A příroda.

Po téměř čtyřiceti letech bez člověka připomíná černobylská vyloučená zóna jeden obrovský přírodní park. Katastrofa zde mimoděk vytvořila „nechtěnou rezervaci“ pro divoká zvířata – útočiště, kde se v klidu prohánějí velcí býložravci i šelmy.

Na rozlehlém území o více než čtyřech tisících čtverečních kilometrů, rozkládajícím se na pomezí Ukrajiny a Běloruska, dnes žijí početné populace zvířat, které by tu nikdo nečekal. Stáda jelenů, srnců, losů a divokých prasat pronikají až do srdce opuštěných měst a vesnic.

Jejich stopy ve sněhu a prachu následují vlci – vrcholoví predátoři, kterým se tu nebývale daří. V zóně jich vědci napočítali mnohonásobně víc než v okolních rezervacích. Hustota populace vlka je tu sedmkrát vyšší než v nezamořených oblastech.

Po lesích kolem Pripjati opět bloudí medvědi hnědí a tiše se plíží vzácní evropští rysi – druhy, které v této části Evropy téměř století nikdo nespatřil. Na otevřených pláních se pase zubr evropský a také prapůvodní Przewalského koně, kteří byli do zóny vysazeni v 90. letech a našli v ní domov. Stáda těchto koní se rychle rozrostla a dnes splývají s krajinou tak, jako by k Polesí odjakživa patřila.

Podmínky přísně střežené rezervace svědčí i dalším velkým savcům. V tichu a klidu opuštěné krajiny se daří zubrům, losům i jelenům evropským tak, jako v žádném jiném koutu Evropy.

Při pohledu na zvířecí stopy v písku cest a na hojnost zvěře v lesích se zdá, že si příroda vzala zpět, co jí kdysi patřilo. „Příroda vzkvétá, když ze scény zmizí člověk – a to i po nejhorší jaderné havárii na světě,“ komentoval tento fenomén environmentalista Jim Smith.

Jeho slova se potvrzují na každém kroku: tam, kde dřív stála lidská obydlí, dnes hloubí nory lišky a jezevci. Bobři staví hráze v někdejších zavlažovacích kanálech a z bažin opět stoupá ranní mlha. Krajina uvolněná ze sevření polí a silnic se postupně vrací do stavu divočiny.

Přitom nejde o žádné nové „mutanty“ z radiace. Všechna tato zvířata tu žila už před katastrofou – jen nikdy neměla tolik prostoru, aby se skutečně rozvinula jejich populace.

„Téměř všechny druhy, které tu dnes pozorujeme, tu byly i dříve, jen v mnohem nižších počtech,“ potvrzuje biolog Sergej Gaščak, který monitoruje zvěř v zóně od samotného počátku. Kdysi je lidé zatlačili na okraj; dnes, bez lidí, opět zaplnili celý ekosystém.

Ne všechno živé však mělo po výbuchu reaktoru štěstí. Bezprostředně po havárii na jaře 1986 zahynuly v okolí elektrárny celé porosty borovic a mnoho zvířat – pás radioaktivního spadu spálil krajinu, které se začalo říkat Rudý les.

Zkáza však neprobíhala plošně a kontaminace byla velmi mozaikovitá. Některá místa zůstala relativně ušetřena a život v nich přetrval. Během měsíců a let po katastrofě se příroda začala pomalu vzpamatovávat. A brzy se ukázalo, že některé organismy se dokážou vysoké radiaci přizpůsobit způsobem, který vědce překvapil.

Drobným symbolem této nečekané evoluce se stal nenápadný obojživelník: rosnička východní, malá zelená žabka hojná v poleských močálech. Tedy – zelená bývala kdysi. Dnes jsou totiž rosničky v černobylské zóně nápadně tmavé, místy téměř černé.

Když španělský biolog Germán Orizaola tyto žáby před pár lety zkoumal, zjistil, že tmavá barva není náhoda – jedná se o adaptaci na radioaktivní prostředí. Černě zbarvené jedince chrání vysoký obsah pigmentu melaninu v kůži, který funguje jako přírodní štít proti záření.

Melanin totiž dovede pohlcovat záření a bránit vzniku volných radikálů, jež poškozují buňky. Jinými slovy, tmaví jedinci měli větší šanci přežít počáteční žár radiace a předat své zbarvení potomkům. Během několika generací tak radioaktivní výběr „protřídil“ populace žab – a v zamořených oblastech dnes převládají černí potomci těch, kteří katastrofu přečkali.

Ještě podivuhodnější objev čekal vědce uvnitř samotného zničeného reaktoru. V temných útrobách reaktorového sálu č. 4 nalezli koncem 80. let zvláštní černý povlak – plíseň či houbu, která pokrývala stěny a dokonce rostla směrem ke zdroji nejintenzivnějšího záření.

Zdánlivě primitivní organismy, kterým by člověk nevěnoval pozornost, tu přežívaly a prosperovaly v místě, kde by žádný jiný život neobstál. Další výzkum odhalil, že některé druhy mikroskopických hub nejen odolávají záření, ale dokonce jako by ho vyhledávaly a využívaly jako zdroj energie. Tento jev dostal název radiotrofie.

Klíčem je opět pigment melanin, který houby produkují v tmavých shlucích. Když vědci zkusili kultury očerněných hub vystavit silné dávce gama záření, zjistili, že rostou rychleji a bujněji než bez něj. Naopak uměle vytvořené mutantní kmeny hub bez melaninu žádné zrychlení růstu nevykázaly.

Zdá se, že melanin těmto houbám neslouží jen jako pasivní ochranný štít, ale i jako jakýsi molekulární solární panel – umožňuje houbě absorbovat energii záření a využít ji pro svůj metabolismus podobně, jako listy rostlin využívají sluneční svit.

Pod mikroskopem tyto houby z Černobylu připomínají drobné tmavé koule – jejich buňky si vytvářejí extrémně silnou melanínovou slupku, která dokáže pohltit 99,9 % dopadajícího záření.

V nehostinném prostředí reaktoru, kde téměř chyběly jiné zdroje živin, tak houby dokázaly přežít díky svému chemickému „opalovacímu krému“. Jde o výmluvný důkaz přizpůsobivosti života: i v centru jaderné katastrofy, v stínu rozpáleného uranu a grafitu, si příroda našla kreativní cestu, jak pokračovat dál.

Ekosystém Černobylské zóny dnes působí nečekaně zdravě. Nesmíme ale zapomenout, že tato divočina se zrodila z lidské tragédie – a že její srdce je dodnes kontaminované.

Pro člověka zůstává území kolem reaktoru prakticky neobyvatelné a návrat stálých osadníků je v dohledné době vyloučen. Radiace proniká potravním řetězcem: ve stromech, houbách, i kostech zvířat tu stále kolují izotopy cézia a stroncia, které se tu usadily před desítkami let.

U některých ptáků vědci zaznamenali zvýšený výskyt šedého zákalu a drobné genetické abnormality včetně částečné albinózy. Drobní hlodavci nasbírají radioaktivitu v těle a predátoři jako vlci ji pak dále hromadí, když tyto kontaminované tvory požírají. To vše jsou reálné negativní dopady chronického ozáření, které se nedají popřít.

Vlka zachytila fotopast, jak křižuje podmáčený luh v srdci černobylské zóny. I velcí predátoři jsou zde součástí ekosystému, který překvapivě vzkvétá navzdory přetrvávajícímu ozáření. Vlčí smečky tu mají dostatek kořisti i prostoru.

Je tedy zázračný návrat zvěře jen iluzí? Vědci se dlouho přeli, zda černobylská fauna skutečně prosperuje, nebo zda strádá pod nevítanou zátěží radiace. Odborníci jako Anders Møller a Timothy Mousseau na základě terénních studií tvrdí, že i nízké dávky záření mají citelný vliv na zdraví zvířat a mohou tlumit jejich reprodukci.

Jiní badatelé – například americký ekolog James Beasley – však namítají, že pokles početnosti populací se prozatím nepotvrdil. Jeho tým systematicky sčítal savce v různě zamořených částech zóny a nenašel žádný důkaz, že by vysoce kontaminované lokality měly méně zvěře než ty čistší. Naopak, mnohé druhy zjevně získaly navrch, když zmizela konkurence v podobě člověka.

Po pravdě řečeno, žádný seriózní biolog netvrdí, že by radiace z Černobylu snad byla pro zvířata prospěšná. Jde ale o to, že zmizení lidí mělo daleko větší efekt než přítomnost chronického spadu. Když se z krajiny vytratilo zemědělství, průmysl a lov, příroda dostala šanci se nadechnout.

„Netvrdíme, že radiace je pro divočinu dobrá – víme, že poškozuje DNA. Ale lidské osídlení a využívání krajiny je pro divoká zvířata ještě horší,“ shrnuje trefně Jim Smith. Paradoxem tak zůstává, že největší jaderná katastrofa ve dějinách mimoděk vytvořila jednu z nejrozsáhlejších evropských rezervací volně žijících živočichů. Příroda zkrátka dostala příležitost ukázat, jak houževnatá dokáže být, když ji nerušíme.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Chernobyl_disaster

https://www.scientificamerican.com/article/chernobyl-wildlife-make-a-comeback-despite-contamination/

https://www.nationalgeographic.com/animals/article/151008-chernobyl-animals-thrive-without-people-science

https://www.nationalgeographic.com/animals/article/060418-chernobyl-wildlife-thirty-year-anniversary-science

https://www.livescience.com/black-frogs-evolution-chernobyl

https://thebiologist.rsb.org.uk/biologist-features/eating-gamma-radiation-for-breakfast

https://www.mindfood.com/article/animals-thrive-in-radioactive-space-left-by-chernobyl/