Českoslovenští legionáři v Rusku ovládli magistrálu, získali carský poklad a vyhráli námořní bitvu

Když v létě 1914 vypukla 1. světová válka, tisíce Čechů a Slováků v ruském impériu i zajatců z rakousko-uherské armády se rozhodly bojovat za svobodu svého národa proti mocnářství. Vznikají dobrovolnické jednotky – zárodek československých legií, které po boku ruské armády touží porazit společného nepřítele.

Jejich motivace je jasná: věří, že statečnost v boji přispěje k rozbití Rakouska-Uherska a vzniku samostatného Československa. Legionáři tak nasazují životy s vidinou svobody, i když je doma za to čeká pověst zrádců a hrozba trestu smrti, pokud padnou zpět do rukou císařských úřadů.

Během let 1914–1917 si československé jednotky vydobyly respekt. Nejprve skromná Česká družina, později celý střelecký sbor, vítězí v bitvě u Zborova (1917) a ukazuje světu, že Češi a Slováci jsou ochotni prolévat krev za svůj stát, který dosud ani neexistuje. Jenže zatímco legionáři na frontě vítězí, v Rusku se hroutí starý pořádek – bolševická revoluce na podzim 1917 uvrhne zemi do chaosu. A právě zde začíná drama, které vrhne legionáře do nového boje o holé přežití.

„Rusko s námi uzavřelo spojenectví a teď nás tu nechá napospas?!“ nevěřícně reagují legionáři na zprávy o Brestlitevském míru. Dne 3. března 1918 totiž bolševická vláda podepsala s Německem a Rakouskem mírovou smlouvu v Brestu Litevském.

Výměnou za klid na východní frontě se Leninův režim zavázal zbavit se všech cizích protirakouských jednotek na svém území – a to míří přímo na československé legie. Ti, kdo dosud věřili v ruskou pomoc, mají pocit hořkého zklamání. Bolševici, aby si zajistili mír, obětovali své dosavadní spojence.

Legionářský sbor čítající kolem 40 000 odhodlaných vojáků stojí před nečekaným dilematem: vzdát se a riskovat vydání nepříteli, nebo se pokusit ustoupit z Ruska vlastními silami?

Vrchní představitelé zahraničního odboje (Tomáš G. Masaryk a Československá národní rada) volí odvážný plán: legie se přesunou přes celou Sibiř na východ do přístavu Vladivostok a odtud loděmi do Francie, kde ještě zuří válka proti Němcům. Tisíce kilometrů železnicí napříč rozvrácenou zemí – to je jediná cesta, jak se dostat domů, a ještě bojovat za vlast jinde.

Zpočátku s bolševiky legionáři uzavřou křehkou dohodu: pokud odevzdají část zbraní a nebudou zasahovat do ruské politiky, smějí projet Sibiří. Vlakové transporty s československými vojáky se tak pomalu dávají do pohybu na východ. Na jaře 1918 několik prvních ešalonů (vojenských vlaků) skutečně dorazí do Vladivostoku.

Cesta je ale zoufale pomalá, vagóny přetékají muži, zbraněmi, sny i obavami. Na širé magistrále postupně uváznou tisíce legionářů – dochází uhlí, chybí lokomotivy a nervozita roste. A co hůř, bolševické gardy začínají legionářům klást překážky, zadržují jejich vlaky, zabavují další zbraně a šíří mezi nimi protizápadní propagandu.

Napětí brzy přerůstá v otevřený střet. 14. května 1918 v Čeljabinsku dojde k incidentu, který zažehne plamen povstání. Na legionářský vlak tam z opačného směru pokřikují a plivou propuštění maďarští zajatci bojující za bolševiky. Strhne se rvačka a jeden Maďar je zabit.

Bolševické úřady v Čeljabinsku obratem zatknou několik Čechoslováků, ale tím jen rozdmýchají vzdor legionářů, kteří své druhy osvobodí násilím a obsadí celé město. Po kolejích se zpráva šíří jako blesk – Legie se už nenechá odzbrojovat ani urážet.

25. května 1918 vypuká podél celé Transsibiřské magistrály otevřený boj. Bolševici – na rozkaz komisaře Lva Trockého – se pokoušejí legionářské vlaky definitivně zastavit a zajmout. Jenže tentokrát narazí: namísto demoralizovaných zajatců stojí proti nim ostřílení veteráni od Zborova a Bachmače, odhodlaní probojovat si cestu za svobodou stůj co stůj.

U stanice Marjanovka nedaleko Omsku zaútočí bolševický oddíl na legionářský vlak – ale legionáři se bleskově brání, přepadnou místní kasárna, zmocní se zbraní a rozeženou nepřítele v zuřivém nočním boji. Podobné scény se odehrávají i na jiných místech: československé oddíly, často zpočátku jen s bodáky či několika ukrytými puškami, útočí proti místním sovětům a odzbrojují je. Během pár dnů získávají kontrolu nad klíčovými stanicemi od Volhy až po Altaj.

Izolované legionářské vlaky se postupně probojovávají k sobě a spojují do větších bojových skupin. Do začátku června 1918 legionáři dobydou velká města jako Penza, Syzraň, Samara – jedno za druhým padají do jejich rukou sklady zbraní, nádraží, telegrafy. Transsibiřská magistrála se z bolševického sevření vymanila. Místní obyvatelstvo je často vítá jako osvoboditele od chaotické rudé vlády.

Kam se podívají, tam legionáři vítězí. Například 8. června obsazují Samaru na Volze a pomáhají tam ustanovit první samosprávnou nebolševickou vládu (Komuč). O pár dní později dobývají Ufu v předhůří Uralu. Na východě mezitím druhá část sboru proniká k Irkutsku. Do léta 1918 tak českoslovenští vojáci ovládají většinu Transsibiřské dráhy na 7 000 kilometrů dlouhém úseku a drží mnoho důležitých měst Sibiře a Povolží.

Vojensky jsou skvěle organizovaní – pomáhají si pancéřovými vlaky s děly, rychlými jezdci, a hlavně železnou disciplínou a morálkou. Každý kilometr kolejí je vykoupen krví a potem legionářů, kteří bojují nejen s nepřítelem, ale i s únavou, nemocemi a hladem.

Léto 1918 představuje vrcholnou éru slávy československých legií. 31. srpna 1918 se u stanice Karymskaja v Zabajkalsku setkávají východní a západní části legií a stvrzují tím, že celá Transsibiřská magistrála od Volhy až po Pacifik je v jejich rukou. To už není malý sbor dobrovolníků – je to armáda, která fakticky ovládla území dvakrát větší, než byla celá Evropa. Železniční tepnu dlouhou tisíce kilometrů teď střeží vojáci z dalekých Čech a Slovenska. Něco takového svět do té doby neviděl: cizí jednotka, původně zajatci, náhle drží klíč k osudu Sibiře.

Bolševici zuří – jejich mladá vláda ztratila spojení s Východem a tisíce německých a maďarských zajatců, které chtěli povolat do boje, zůstaly odříznuty v táborech na Sibiři. „Čechoslováci obklíčili celou Rudou armádu,“ přehánějí možná dobové zprávy, ale pravdou je, že legionáři tím překazili plány Ústředních mocností poslat propuštěné zajatce zpět na západní frontu.

Pro Německo i Rakousko-Uhersko je to tvrdá rána – muži, které chtěli nasadit do posledních bojů v Evropě, zůstali uvězněni na ruské Sibiři až do konce války. Statečnost „českých darebáků“, jak legionáře nazýval rozhořčený Trockij, ovlivnila i vývoj světové války.

Zároveň se o legionářích mluví s úžasem v Paříži, Londýně i Washingtonu. Západní spojenci, šokovaní bolševickým mírem s Němci, v nich vidí naději na nový východní front. Britské a francouzské noviny píší o hrdinných Češích na Sibiři, kteří vlastními silami bojují proti bolševikům i Němcům zároveň.

Americký prezident Woodrow Wilson, původně váhající s pomocí v Rusku, nakonec i díky legionářskému tažení souhlasí se spojeneckou intervencí: do Vladivostoku začátkem srpna 1918 přijíždějí první oddíly amerických, japonských a britských vojsk.

Jejich oficiálním cílem je pomoci evakuovat legionáře a stabilizovat magistrálu. Ve skutečnosti ale přicházejí také zasáhnout do ruské občanské války proti bolševikům. Češi a Slováci se tak stávají nechtěnými aktéry velké geopolitické hry: z oddaných bojovníků za svůj národ jsou najednou strůjci mezinárodních událostí.

Přesto se legionáři drží své hlavní myšlenky – nechtějí dobývat Rusko, chtějí domů. Po ovládnutí magistrály se proto většina jednotek stáhne do obrany a vyčkává u svých vlaků, pevně semknutých okolo kolejí. Kolem zuří ruská občanská válka: bělogvardějské síly formují vlastní vlády, které legionářům nabízejí spojenectví.

Legie souhlasí, že pomůžou „bílým“ Rusům výměnou za bezpečný průchod a vlaky k odjezdu. Tak se i stane, že 6. srpna 1918 společně s „bílými“ oddíly dobudou Kazaň na řece Volze. V troskách místní pevnosti tam legionáři narazí na ohromný poklad – zlatý státní poklad bývalého carského Ruska, stovky tun zlatých cihel a mincí.

Tento poklad padne do rukou Čechoslováků, kteří jej zajistí před bolševiky. Poklad má obrovskou cenu, ale pro legionáře je to spíš břímě – musí ho chránit a zároveň odolat pokušení. Později ho předají nové ruské protibolševické vládě admirála Kolčaka, aby sloužil boji proti Rudým. Místo zlata si legionáři odvážejí jiné bohatství: slávu a respekt celého světa.

Nejpodivuhodnější kapitola sibiřské anabáze se odehrává v srpnu 1918 na břehu majestátního jezera Bajkal. Toto nejhlubší jezero světa se stává dějištěm jediné námořní bitvy československé historie. Bolševici ovládají hladinu Bajkalu dvěma obrněnými ledoborci a flotilou lodí, které ohrožují trať vedoucí kolem strmých břehů jezera. Pokud chtějí legionáři pokračovat na východ, musí toto nebezpečí eliminovat.

15. srpna 1918 před úsvitem vyplouvá od přístavu Listvjanka malá legionářská flotila. Tvoří ji ukořistěné parníky Sibirjak a Feodosia, na nichž legionáři provizorně namontovali několik houfnic a děl. V mlžném oparu brázdí chladné vody Bajkalu a míří k bolševickému přístavu Mysová. Osudová plavba začíná.

Následujícího dne kolem poledne se dvě nenápadné lodě přiblíží k Mysové. Nad hladinou se válí mlha a z přístavu není vidět dál než na pár set metrů. Bolševickým obráncům nedochází, že v mlze se skrývá nepřítel – myslí si, že přijíždějí jejich vlastní zásobovací lodě. Legionáři tak nepozorovaně vplují na dostřel. Když se mlha roztrhne, uvidí stráže siluetu velkého ledoborce Bajkal – bolševické chlouby a smrtící pevnosti na vodě.

Ledoborec se rychle snaží natočit děla a zahájit palbu, ale Čechoslováci jsou rychlejší. Parníkem Sibirjak otřese výstřel z houfnice – první rána mine cíl, z paluby stoupá dým. Následuje druhá salva a třetí… Ozývá se ohlušující výbuch – jedna z legionářských střel zasahuje muniční sklad či palivovou nádrž na palubě Bajkalu. Mocná loď je náhle zahalena plameny a černým kouřem.

„Hoří! Hoří!!“ nese se křik z přístavu. Posádka Bajkalu v panice skáče přes palubu do vody. Na břehu propuká zmatek – do toho Sibirjak a Feodosia pálí další granáty na nádraží v Mysové, kde stojí vlaky plné bolševických posil a zásob. Kolejiště se mění v peklo: výbuchy cisternových vagonů šlehají ohnivé jazyky k nebi. Během půlhodiny je přístav v troskách, nádraží i sklady hoří a nepřátelský ledoborec Bajkal se potápí u břehu jako hořící vrak.

To už se ale bolševici vzpamatovali a na scénu doráží jejich obrněný vlak. Z jeho plošin sjíždějí polní děla a začínají ostřelovat odvážné parníky na jezeře. Legionářům hrozí, že sami upadnou do pasti – proto velitel Gajda dává povel k stažení. Úkol je splněn: Bajkal je zničen.

Československé lodě se otáčejí a míří zpět do bezpečí otevřených vod. Cestou ještě potkávají druhý bolševický ledoborec Angara, který se však bitvě raději vyhýbá a prchá. O několik dní později se Angara dokonce vzdává – její vyděšená posádka kapituluje, jakmile legionáře znovu spatří.

Bitva na Bajkale končí drtivým vítězstvím československých legií. Jeden přesný zásah potopil pýchu bolševického loďstva a zbytek nepřátel v oblasti se dal na útěk. Pro legionáře, zvyklé na zákopy a vlaky, to byla neobyčejná zkušenost – stali se námořníky bez moře. Radost z triumfu je ohromná. Morálka, už tak vysoká, vystřelí k obloze jako ty plameny v Mysové. Každý z mužů ví, že dnes se stalo něco historického: národ bez přístavu a flotily vybojoval svou první námořní bitvu a vyhrál.

Večer 16. srpna 1918, na břehu Bajkalu, sedí skupinka legionářů kolem improvizovaného ohně. Unavení, ale šťastní. Ještě nevědí, že za pár týdnů jejich boj opravdu pomůže zrodit svobodné Československo.

Zpráva o hrdinství legií se šíří světem a pomáhá Masarykovi a spolubojovníkům diplomaty přesvědčit, že si Češi a Slováci zaslouží vlastní stát. Ještě než válka v Evropě skončí, uznávají spojenci Československou národní radu jako vládu budoucího státu.

Legionáři na Sibiři s nadšením přijímají novinu, že 28. října 1918 byla v Praze vyhlášena samostatnost Československa. Konečně se splnil sen, pro nějž bojovali! Jen hořkou ironií zůstává, že oslavovat mohou zatím jen na dálku – doma v ulicích teče proudem víno, zatímco oni uprostřed sněhů daleké Sibiře zvedají na dálku sklenku vody či vodky na zdraví rodící se republiky.

První transporty odplouvají už koncem roku 1918, další po celý rok 1919, a ještě v roce 1920. Legionáře vozí americké, japonské i britské lodě, ale také například československý parník Legie, který sami zakoupili. Cesty vedou přes Tichý oceán do Japonska či do USA, odtud přes Atlantik do Evropy.

Jiné lodě plují kolem Indie a Suezem do Terstu. Domů se tak naši vojáci vracejí doslova přes tři oceány a dva kontinenty. Mnohé čeká kuriózní zážitek – po letech na ruských kolejích teď poprvé vidí oceán a plaví se na vlnách. Pro některé je plavba náročná, mořská nemoc si vybere svou daň, ale každý den na palubě je přibližuje k vlasti.

Ne všichni se však návratu dočkají. Osud sibiřské anabáze je krutý i po válce. V lednu 1920, když už většina legií odjela, poslední oddíly uzavírají příměří s bolševiky. Vlak plný zlatého pokladu a bývalého admirála Kolčaka, který legie chránily, je předán ruským úřadům výměnou za volný průjezd.

Kolčaka pak bolševici popraví – i to je temná skvrna na srdcích legionářů, kteří ho vydali, aby zachránili sebe. Poslední transport s československými vojáky opouští Vladivostok v září 1920. Po dvou letech od triumfů v Sibiři tak končí jeden z nejneuvěřitelnějších příběhů vojenské historie.

Když legionáři konečně vystupují na rodné půdě, jsou oslavováni jako hrdinové. Doma je vítají davy – vždyť jejich boj a oběti patřily k rozhodujícím faktorům, které přesvědčily svět o právu Čechů a Slováků na vlastní stát. Bez legií by možná nebylo Československo, nebo určitě ne v té podobě, jak vzniklo v roce 1918.

Každý legionář přivezl kromě uniforem i pohnuté vzpomínky a čestná uznání. Jejich válečná anabáze, často nazývaná sibiřská anabáze, se stala legendou. Malý středoevropský národ dokázal velké věci na druhém konci světa.

Nová republika si jejich zásluh váží – legionáři se stávají páteří vznikající československé armády, mnozí z nich i politickými vůdci. Jména jako Jan Syrový, Radola Gajda, Stanislav Čeček nebo Heliodor Píka zná brzy každé dítě z učebnic. Ale možná důležitější než jména velitelů jsou příběhy obyčejných vojáků: příběhy kamarádství na život a na smrt, příběhy touhy po svobodě a návratu domů.

Zdroje:

https://www.vhu.cz/ovladnuti-transsibirske-magistraly-ceskoslovenskymi-legionari-v-roce-1918/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Československé_legie

https://books.google.cz/books?id=4LeHCwAAQBAJ&redir_esc=y

https://www.securitymagazin.cz/historie/ceskoslovensko-zeme-ktera-nikdy-neprohrala-lodni-bitvu-1404063801.html

https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/historie-100-let-od-navratu-ceskoslovenskych-legii.A201022_171558_p_spolecnost_wag/tisk