Článek
Jednoho odpoledne roku 1951 se sedmiletá Jana vracela ze školy do jejich pražského bytu. Položila aktovku, zavolala na maminku – a vtom uviděla, jak se před ní matka znenadání kácí k zemi. Srdce dospělé ženy se zastavilo a malá Jana jen nehnutě stála, svědkem nejhoršího okamžiku svého života.
Maminka zemřela přímo před jejíma očima na selhání srdce. Tehdy poprvé poznala, jaké to je dívat se bezmocně tváří v tvář smrti.
Jenže krutý osud tím neskončil. O několik let později navždy odešel i její tatínek a milovaná babička. Její starší sestra Helena emigrovala v roce 1969 do Švýcarska – a Jana náhle zůstala úplně sama.
„Všichni mi zemřeli a sestra odjela pryč, byla jsem v podstatě sama,“ přiznala po letech herečka. Pocit, že se jí rozpadla rodina, ji pronásledoval a uvrhl do depresí. Z těžkých chvil jí pomohla až nečekaná radost: v devatenácti letech se Jana stala maminkou.
Ještě jako studentka přivedla na svět dceru – jako svobodná matka, bez manžela po boku. Právě tohle dítě bylo její jedinou útěchou v čase nejhorší samoty.
Ypsilonka je můj druhý domov
Od dětství nacházela Jana zalíbení ve světě fantazie a divadla. Ráda recitovala a hrála si na divadlo – už jako malá navštěvovala dramatický kroužek. Není divu; po prarodičích z matčiny strany zdědila umělecké geny.
Její babička byla primabalerína, a přestože vnučku výrazně ovlivnila, zároveň ji odradila od vlastní dráhy tanečnice – dobře věděla, jaká dřina a bolest se skrývá za baletním uměním. „Najdi si radši profesi, kde se nebudeš tolik potit,“ radila babička malé Janě se shovívavým úsměvem.
Jako dospívající dívka Jana dokonce zvažovala zcela jinou cestu než herectví. Lákaly ji přírodní vědy – uvažovala o studiu geologie a krátce i medicíny. Nakonec ji ale od povolání lékařky odradila jediná myšlenka: lékař se dennodenně setkává se smrtí. A tu už Jana ve svém životě viděla víc než dost. Místo bílého pláště si proto zvolila přece jen veselejší povolání – divadlo.
Po maturitě nastoupila jako elévka v Městském divadle v Mladé Boleslavi, ale brzy nato byla přijata na vysněnou DAMU. Studium herectví úspěšně dokončila roku 1967. Do světa profesionálního divadla vstoupila sebevědomě: hned po absolutoriu získala angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci.
Bylo jí pouhých 23 let a psal se rok 1967. Když o rok později vtrhly do Československa sovětské tanky, Jana stála na prahu kariéry a cítila, že potřebuje místo, kam bude patřit. Naštěstí ho našla: Studio Ypsilon.
Liberecká scéna Naivního divadla, tehdy známá experimentální Ypsilonka, ji přivítala s otevřenou náručí. Roku 1969 se Jana Synková stala členkou souboru Ypsilon a brzy našla to, co jí tolik chybělo – novou rodinu na jevišti.
Když se Ypsilonka koncem 70. let přestěhovala do Prahy, Jana šla samozřejmě s ní. Na této jedinečné divadelní scéně strávila celý svůj profesní život až do úplného konce. „Ypsilonka je můj druhej domov,“ říkávala upřímně.
Právě tady rozvinula naplno svůj talent pro komediální herectví s nádechem grotesky. S ansámblem Ypsilonky procestovala celou Evropu a naučila se, že krok na jevišti je jako krok do jiné dimenze – na pódiu mohla být kýmkoli a uniknout tak všemu zlému.
V divadelním souboru našla Jana nejen umělecké uplatnění, ale i lásku svého života. Jan Schmid, o osm let starší principál Ypsilonky, ji okouzlil svým charismatem, inteligencí a kreativním duchem. Herečka a režisér – dokonale se doplňovali na jevišti i v soukromí. Vzali se v roce 1974. Pro Janu, poznamenanou ztrátami rodiny, to znamenalo začátek nové, šťastnější éry.
Synková si s Janem Schmidem vytvořila „velkou rodinu, kterou si vždy přála“. Do manželství vstupovala už s vlastní malou dcerkou, která manželovu péči ráda přijala. Schmid měl z předchozího vztahu také jednu dceru.
Společně pak na sklonku 70. let přivítali na svět ještě syna Jakuba. Tři děti v domácnosti – to už byla pořádná rodina. Jana Synková se s chutí vrhla do nové role matky a nevlastní matky; po letech osamění měla kolem sebe najednou napilno a plný stůl.
Později se radovala i z vnoučat. Její děti z ní udělaly několikanásobnou babičku a ona si babičkovskou úlohu viditelně užívala. Konečně nezůstávala sama.
Komediální sláva a tichá duše
Zatímco doma našla klidné zázemí, na scéně a před kamerou se Synková měnila v uragán humoru. Svým osobitým hereckým projevem dokázala rozesmát publikum během pár vteřin.
V 70. a 80. letech si zahrála desítky menších rolí ve filmu a televizi – třeba ve snímcích Věry Chytilové Hra o jablko a Kalamita nebo v poetickém filmu Karla Kachyni Smrt krásných srnců. Do širšího povědomí se však zapsala až v 90. letech jako představitelka výrazných komediálních postav.
Teta Kateřina ve filmové adaptaci Saturnin (1994) byla její životní rolí – za ztvárnění všetečné tety z první republiky si vysloužila nominaci na Českého lva.
Teta Kateřina v plné kráse
Posted by Saturnin on Tuesday, January 6, 2009
Stejně nezapomenutelná byla i jako potrhlá policejní psycholožka Kudláková v bláznivé trilogii Byl jednou jeden polda. A do třetice, v pokročilejším věku ztvárnila univerzální drbnu Horáčkovou v Troškových komediích Babovřesky.
Objevila se také v populárních seriálech (Život na zámku, Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, Vyprávěj aj.) – zpravidla v rolích rázných a svérázných žen, kterým nechybí komický nadhled.
Herecké úspěchy na filmovém plátně korunovala Jana Synková další poctou na sklonku kariéry: za roli babičky v tragikomedii Chata na prodej (2018) získala svou druhou nominaci na cenu Český lev.
V roce 2023, po více než půlstoletí na prknech, převzala prestižní cenu Master Prix od Nadace Život umělce za celoživotní přínos divadlu. Tehdy již oslavila devětasedmdesáté narozeniny – stále vitální a usměvavá dáma s jiskrou v oku. Málokdo by tušil, jaké stíny se po celý život skrývaly v jejím nitru.
„V běžném životě nekřičí a nikdy se nehádá. Většinou mlčí a raději odejde,“ popisovali kolegové civilní povahu Jany Synkové. S hlučnými a všetečnými postavami, které tak mistrně hrála, neměla v reálu pranic společného. Byla klidná, skromná, možná trochu plachá.
Ve společnosti neznámých lidí stála spíš v koutě – do řečí se nikdy moc nehrnula. Dokonce ani mezi skutečnými drbnami se necítila dobře a hlučným klepnám se raději vyhýbala. Přesto dokázala na jevišti i před kamerou zahrát nejukecanější semetriky naprosto přesvědčivě. .
Komediální tvorba, ve které vynikla, nesla někdy nálepku pokleslé zábavy. Zdeněk Troška a jeho Babovřesky byli pro kritiky červeným hadrem – vyčítali filmům laciný humor a vulgaritu. Jana Synková se svého režiséra i projektu zastala. „Jde o lidovou letní komedii, kde žádné vulgarity nejsou. Nic drastického ani oplzlého,“ bránila film před zlými jazyky.
Věřila, že diváci se prostě chtějí smát a na pár hodin vypnout starosti: „Lidé už mají dost politických turbulencí a potřebují se odreagovat,“ vysvětlovala nečekaný úspěch lidové trilogie. A kdo jiný než ona by to měl vědět – smích rozdávala celý život, sobě pro útěchu a druhým pro radost.
Poslední rána
Zdálo by se, že po všech bouřích našla Jana Synková v závěru života klidný přístav. Padesát let po boku jednoho muže, milující rodina, práce až do pozdního věku – co víc si přát? Jenže i sluncem zalitý podzim může znenadání překrýt mračna.
Jan Schmid, dlouholetý životní partner a „druhá půlka“ Jany Synkové, si na stará kolena našel jinou lásku. Principál Ypsilonky se bezhlavě zamiloval do o dvě generace mladší divadelní historičky a podle kolegů by pro ni udělal první poslední. Dokonce ji zaměstnal jako svou asistentku a zapojil do chodu divadla.
Herečka Jana Synková, která navenek vždy působila vyrovnaně, byla touto manželovou nevěrou vnitřně zdrcená. Těžce to nesly i jejich děti, zejména společný syn Jakub. Synková si však své trápení nechávala pro sebe – své bolesti nikdy nestavěla na odiv. A tak veřejnost o ničem netušila.
Alzheimerova choroba – právě ta se nakonec stala nevyhnutelnou protivnicí, se kterou Jana Synková musela svést svůj poslední boj. V posledních letech života začala ztrácet paměť a postupně i řeč. Z jeviště i veřejného života se stáhla, když udeřila zákeřná nemoc.
Trpěla tiše, obklopena rodinou a nejbližšími přáteli. Dne 27. prosince 2024 její trápení skončilo – Jana Synková zemřela po dlouhém boji s Alzheimerovou chorobou v péči pražského sanatoria, ve věku 80 let. Svého milovaného manžela přežila o pouhých šest měsíců – Jan Schmid odešel v červnu téhož roku, takže nakonec opustili svět téměř spolu.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jana_Synkov%C3%A1
https://www.kinotip2.cz/clanky/celebrity-pod-lupou-o-tete-katerine-aneb-jaka-je-opravdu-jana-synkova-20240413-10328.html
https://celebwiki.blesk.cz/osobnost/6161/jana-synkova-herecka/
https://www.novinky.cz/tag/jana-synkova-120312
https://zeny.iprima.cz/smutne-tajemstvi-jany-synkove-manzelova-nevera-ji-vnitrne-leta-nicila-462760
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/84204/hvezda-babovresek-jana-synkova-maminka-ji-zemrela-pred-ocima.html
https://dvojka.rozhlas.cz/zaradili-si-me-do-roli-protivnych-zenskych-ale-me-bavi-zemrela-herecka-jana-7483634
https://cnn.iprima.cz/detstvi-herecky-synkove-poznamenala-tragedie-od-vysnene-prace-ji-pak-odradila-babicka-457277
https://www.mujrozhlas.cz/host-do-domu/zaradili-si-me-do-roli-protivnych-zenskych-ale-me-bavi-zemrela-herecka-jana-synkova
https://www.ypsilonka.cz/lide/emeritni-clenove/jana-synkova
