Julius Fučík: hrdina nebo zrádce? Z bohéma se stal idealizovaným komunistickým polobohem

Julius Fučík se narodil roku 1903 a mládí prožil ve znamení literatury a levicových ideálů. Už v osmnácti vstoupil do Komunistické strany Československa, okouzlen příslibem spravedlivějšího světa.

Stal se literárním kritikem a novinářem, proslul bystrými recenzemi divadelních her a knih. Ve 30. letech vydal také celou řadu reportáží z cest po Sovětském svazu, ovšem psaných skrze růžové brýle přesvědčeného komunisty – chudobu, zaostalost a hladomor tehdy ve svých článcích neviděl.

Byl to elegantní bohém s jiskrou v oku. Miloval společnost, dobré pití a – dle pamětníků – nejednu ženu. Kritici ho později označili za lehkomyslného floutka a průměrného žurnalistu, který realitu ohýbal podle stranické linie.

On sám ale neúnavně věřil ve své ideály. Za osudovou ženu svého života považoval Augustu Kodeřičovou, zvanou Gusta. Poznali se už počátkem 30. let a roku 1938, po mnohaleté známosti, se vzali.

Manželství však brali spíš jako formální „buržoazní přežitek“ – brali se prý i proto, aby Gusta mohla případně čerpat vdovský příspěvek. Pro takovou lásku oba opustili své předchozí partnery, neboť v době seznámení byli zadaní. Jejich vzájemné pouto ale překonalo všechny překážky a dodávalo jim sílu i v temných časech.

Když v březnu 1939 nacisté obsadili zbytek Československa, uchýlil se Fučík z obav před zatčením nejprve do ústraní na venkov. Úplně stranou však nezůstal. Po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941 se plně zapojuje do odboje. V ilegálních podmínkách vydává a rediguje komunistické tiskoviny, píše do tajných novin a stává se členem druhého ilegálního ústředního vedení KSČ.

Svět konspirace měl ovšem svá přísná pravidla. Fučík dostal jasné instrukce: ven vycházet pouze za tmy a „nesmí se nechat zatknout bez boje. Nepřítel ho nesmí dostat živého!“. Odbojářská příručka doporučovala v případě ohrožení raději obětovat život v boji, než padnout do rukou gestapa a při krutých výsleších vyzradit druhé.

Julius však nedokázal krotit svou povahu. Po Praze se pohyboval relativně volně a s vášní sobě vlastní si hrál na jiné osoby – měnil převleky, lepil si bradku, nasazoval brýle, dokonce kulhal o holi. Přátelé mu pro tu hravost říkali „dítě s plnovousem“. Kolegové z odboje mu tu výstřednost zazlívali. Bál se sice poznání, ale maskováním nápadně poutal pozornost.

Na jaře 1942 se ukrýval v Praze u manželů Baxových. Osudného 24. dubna odtud vyrazil na schůzku do Nuslí – navzdory výstraze, že dům u Jelínků, kam mířil, je zřejmě pod dohledem. Fučík se varovnému vzkazu jen pousmál a bezstarostně zamířil do potenciální pasti.

V bytě Jelínkových si měl původně jen vyzvednout ilegální tiskoviny, ovšem namísto rychlého předání udělali všichni zúčastnění zásadní chybu: v bytě se zdrželi u šálku čaje. Tato chvíle nepozornosti se jim stala osudnou. Krátce nato už u dveří zvonilo a bušilo gestapo – a Julius Fučík tváří v tvář náhlému nebezpečí selhal.

Tvrdé výslechy začaly okamžitě. Zatčené odbojáře odvezli do nechvalně proslulého Petschkova paláce, sídla gestapa. Julius byl podroben tzv. zostřenému výslechu – eufemistickému označení pro kombinaci mučení a týrání. Esesáci ho ztloukli do bezvědomí a málem k smrti. Když byl nakonec převezen do věznice na Pankráci, jeho šance na přežití byly minimální. Přežil o vlásek. Tělo měl pochroumané, ale duše se nevzdávala.

Zatímco se Fučík teprve sbíral z nejhoršího, Jaroslav Klecan – zkušený interbrigadista zatčený s ním – začal vypovídat už po třech dnech. Svůj první protokol podepsal 27. dubna 1942 a vyzradil gestapu celou řadu jmen a adres.

Historické záznamy potvrzují, že vlna rozsáhlých zatýkání, která po dopadení této skupiny následovala, se odvíjela právě od Klecanových výpovědí – týkalo se to i zatčení spisovatele Vladislava Vančury. Naproti tomu první řádný Fučíkův výslech proběhl až kolem 11. května. Julius tak stanul před vyšetřovateli sice zmučený, ale s časovým odstupem, který mu umožnil promyslet svou strategii.

Fučík začal hrát to, co sám nazval „vysokou hrou“. Předstírá ochotu spolupracovat a mluví – mluví dokonce hodně. Ovšem jména, která udává, patří buď lidem už gestapem zatčeným, nebo těm, kteří jsou po smrti či v exilu. Některé postavy si dokonce zcela vymyslí: vytváří fiktivní odbojovou síť s kolegy pod falešnými jmény jako „Beran“ či „Valeš“. Tím odvádí pozornost od svých skutečných přátel a získává drahocenný čas.

Gestapácký komisař Böhm dlouho věří, že za tajemnou postavou „doktora Berana“, o níž Fučík vypráví, se skrývá hledaný komunistický předák Jan Šverma. Nacisté se ženou za přeludy, zatímco ohrožení básníci a intelektuálové – jako František Halas, S. K. Neumann či Ivan Olbracht – mezitím získávají čas se skrýt nebo uprchnout.

Gestapo neváhá využít k psychickému nátlaku ani Juliovu nejcitlivější slabinu – lásku ke Gustě. I ona byla zatčena a jednoho dne ji přivedou do pankrácké věznice, aby před ní Julius „vyměkl“. Dávají manželům hodinu na rozmyšlenou: pokud Fučík nezačne mluvit, zastřelí je oba.

Je to jejich poslední setkání. Gusta však gestapáky šokuje svou nezdolností – prohlásí, že zabít ji po boku muže není žádná hrozba, ale její poslední přání. „Popravíte-li jeho, popravte mne taky,“ odsekne neochvějně vyšetřovateli. Zbitý a nevyspalý Fučík stěží zadrží dojetí. „Hle, to je Gustina! Láska a pevnost,“ poznamená si později obdivně o této hodině mezi životem a smrtí.

Tímto způsobem se Julius upřímně snaží ochránit druhé. Zatímco Klecan ve svých výpovědích prozradil desítky spolupracovníků, Fučík podle dochovaných protokolů nikoho zásadního neudal. Jedinou osobou, která se pravděpodobně dostala gestapu kvůli některé jeho výpovědi, byla Vlasta Konradová-Beerová, vdova po odbojáři Kurtu Konradovi.

Navzdory této „vysoké hře“ se však po válce rozšířily i jiné verze příběhu. Mezi odbojáři se šeptalo, že Fučík přece jen pod nelidským nátlakem promluvil víc, než bylo únosné. Někteří spoluvězni ho označovali za zrádce. Objevily se dokonce spekulace, že jeho výpovědi domácí odboj poškodily víc než zrada nechvalně proslulého Karla Čurdy.

Člen ilegálního výboru KSČ Jan Černý prohlašoval v Terezíně, že „Fučík se nehodil pro ilegální práci a na gestapu mluvil víc, než se od něho očekávalo“. Podobně hovořily i vzpomínky některých strážců, kteří vězněného novináře na Pankráci vídali.

Dlouhé měsíce strávil Julius v pankrácké cele kde si myslel, že čeká na smrt. Aby si uchoval příčetnost a předal světu poslední poselství, pustil se do psaní. Na jaře 1943 – více než rok po zatčení – se mu za pomoci soucitných dozorců podaří v naprostém utajení sepsat desítky stránek zápisků.

Jeho „Reportáž, psaná na oprátce“ není jen literárním dílem, ale i deníkem a duchovní závětí. Motáky – malé lístky popsané drobným písmem – tajně vynášejí z věznice dozorci Antonín Kolínský a Jaroslav Hora, riskujíce vlastní život.

Tyto útržky jsou pak ukrývány na různých místech (v Hradci Králové, v Potštejně, v Jihlavě či Humpolci) a přečkají konec války zakopané v zavařovacích lahvích.

Na jaře 1943 nacisté rozhodnou, že exponované vězně čeká soud v Berlíně. Julius Fučík i Jaroslav Klecan jsou převezeni před Volksgericht (Lidový soudní dvůr), jemuž předsedá proslulý krvavý soudce Roland Freisler. Zde se jejich příběhy naposledy protínají – a zároveň tragicky rozcházejí.

Klecan, kdysi hrdina od Brunete, se před soudem kajícně sklání a pokorně přiznává vinu ve snaze získat aspoň jiskřičku naděje na záchranu vlastního života. Fučík naproti tomu využije prostoru pro závěrečnou řeč k odvážnému gestu vzdoru.

Stojí před soudním senátem vzpřímený a mluví klidně, zřetelně: „Váš rozsudek mi nyní bude přečten. Vím, zní smrt člověku. Můj rozsudek nad vámi je již dávno vynesen. V něm je krví všech čestných lidí napsáno: Smrt fašismu, smrt kapitalistickému otroctví! Život člověku! Budoucnost komunismu!“. Slova padají do strnulého ticha soudní síně. Julius ví, že si právě podepsal ortel.

Dne 25. srpna 1943 jsou Julius Fučík i Jaroslav Klecan odsouzeni k trestu smrti. Poprava je vykonána 8. září 1943 ve věznici Berlin-Plötzensee oběšením. (Popravčí gilotina byla tehdy poškozena při spojeneckém náletu, nacisté proto použili oprátku.)

Těla obětí zmizela kdesi v hromadných jamách. Fučíkovo tělo se nikdy nenašlo, což později přiživilo fantastické dohady, že snad popravu přežil a unikl spravedlnosti. Dokonce se objevila legenda, že uprchl do Bolívie a zemřel inkognito v 80. letech – žádná z těchto konspiračních teorií se však nepotvrdila.

Válka skončila a příběh Julia Fučíka neskončil. Gusta Fučíková, která hrůzy přežila, se ihned pustila do šíření manželova odkazu. Už roku 1945 vychází knižně Reportáž, psaná na oprátce, jež se záhy stává symbolem protinacistického odboje a dočká se překladů do desítek jazyků. Fučíkovo jméno se mění v legendu.

Po komunistickém převratu v roce 1948 udělá nový režim z Fučíka doslova poloboha. Oficiální propaganda ho vykreslí jako dokonalého hrdinu, který zemřel pro své přesvědčení. Vyhovuje jim ideologicky i osudem – byl prosovětsky orientovaným komunistou, aktivním protifašistickým bojovníkem a navíc mrtvým, takže nehrozilo, že by po válce udělal něco nežádoucího.

Jeho mladá tvář zdobí školní třídy, nároží i názvy ulic. Pro mládež režim zavádí soutěž zvanou Fučíkův odznak – placku s jeho podobiznou, jejíž získání se stává symbolem prestiže. Oslavné básně na jeho počest píší básníci zvučných jmen (Pavel Kohout, Milan Kundera aj.).

Zkrátka, rodí se fučíkovský kult – legenda o nezlomném hrdinovi, jenž ani pod nejhorším mučením nepromluvil a s úsměvem šel na smrt. Skutečný člověk z masa a kostí, se svými chybami a pochybnostmi, jako by přestal existovat.

Ne všichni však tu oficiální legendu přijímají. Někteří pamětníci, zejména v exilu, poukazují na mezery a nejasnosti. Spisovatel Egon Hostovský či novinář Ferdinand Peroutka veřejně zpochybňují, proč se zrovna Fučík stal tak oslavovaným symbolem, když vedle něj působili neméně stateční a slavnější odbojáři i spisovatelé.

Peroutka dokonce Julia nazve „příkladnou nulou“ a prohlásí Reportáž za podvrh – tvrdí, že tak stylově vybroušený text těžko mohl vzniknout narychlo v přísně hlídané cele.

(Napsal doslova: „Každý, kdo prožil nějakou dobu v pankráckém vězení, naprosto jistě ví, že tam snad mohl být v rychlosti napsán několikařádkový dopis tuhou… ale ne tak velká a stylisticky vybroušená kniha.“)

V roce 1990 však znalecký posudek Kriminalistického ústavu definitivně potvrdí, že všech 167 motáků napsal vlastní rukou Julius Fučík a text nenesl známky dodatečných zásahů jiných osob. Reportáž je tedy autentická.

Šedesátá léta přinášejí první opatrnou revizi fučíkovského kultu a po roce 1989 se pomyslné kyvadlo vychyluje na opačnou stranu. V nové atmosféře jsou bourány všechny komunistické symboly, a protože Fučík patřil k největším, jeho památníky a desky mizí z náměstí, ulice nesoucí jeho jméno jsou přejmenovány.

Vyrojí se svědectví líčící ho jako zbabělce a dokonce konfidenta gestapa, objevují se senzační historky, že prý válku přežil v utajení. Teprve další historický výzkum vnáší do extrémních názorů rovnováhu. Přední badatelé Petr Koura či Pavel Janáček potvrzují, že Fučík při zatčení objektivně selhal – měl u sebe zbraně, které nepoužil, a vzdal se.

Avšak zároveň na základě archivních dokumentů vyvracejí mýtus, že by jeho poválečný obraz „hrdiny“ stál na lži. Rozsáhlé zatýkání po jeho dopadení se totiž odvíjelo od výpovědí Klecana, ne Fučíka, a legendy o vědomé spolupráci Julia Fučíka s gestapem nemají oporu v důkazech.

Julius Fučík nebyl ani nadpozemsky bezchybný hrdina, ani chladnokrevný padouch. Byl to člověk – chybující, statečný i vystrašený zároveň – vržený do situací, kde neexistovaly snadné volby. Sám si po svém zatčení obhajoval, že nestřílel proto, aby „zbytečně neobětoval životy čtyř soudruhů“ při beznadějné přestřelce.

Doufal, že když padne do rukou gestapa živý, ostatní mají šanci přežít. V kruté realitě okupace se tento idealistický kalkul sice nenaplnil – všichni jeho druzi z onoho večera nakonec zahynuli – přesto jeho pohnutky nevycházely ze zbabělosti, ale z obav o druhé.

Je snadné dnes soudit z bezpečí pokoje. Těžší je představit si tu mrazivou hrůzu oněch okamžiků. „Nikdo se nemá dělat přísným soudcem nad situací, ve které sám nebyl,“ napsal výstižně Ferdinand Peroutka. Julius Fučík prožil svůj příběh na hraně mezi odvahou a slabostí, mezi vírou v ideály a tíhou selhání. Nezachoval se jako učebnicový hrdina – a právě tím je jeho osud tak lidský a tichým způsobem působivý.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Julius_Fu%C4%8D%C3%ADk

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/fucik-mytus-a-skutecnost-228672

https://cs.wikisource.org/wiki/Report%C3%A1%C5%BE_psan%C3%A1_na_opr%C3%A1tce/Kapitola_1.

https://issuu.com/hostbrno/docs/fucik_ukazka/21

https://plus.rozhlas.cz/myty-a-fakta-kolem-julia-fucika-byl-citankovy-typ-odbojare-nebo-se-na-nehodil-7642239

https://www.ustrcr.cz/uvod/antologie-ideologickych-textu/julius-fucik-1903-1943-a-jeho-reportaz-psana-na-opratce/julius-fucik-historicky-kontext/