Článek
Teprve po několika dnech jí došlo, že se s ní Michal Pavlata volal rozloučit. Zavřela oči a představila si ho: sedí sám ve svém staroměstském bytě, obklopen knihami a kazetami s nahraným hlasem stovek filmových hrdinů, a s tichou nostalgií zdraví naposledy svoji první lásku.
Byli oba tak mladí, když se do sebe zamilovali. On vysoký, tmavovlasý student herectví s jiskrou v očích, ona půvabná adeptka tanečního oboru o rok níž. Psal se začátek 60. let a na prknech školních jevišť se rodila nejen nová herecká generace, ale i bouřlivé romance.
Michal a Jaroslava spolu chodili pět let. „Teda ona se mnou jen tři. Měl jsem parohy, které se téměř dotýkaly hvězd,“ vyprávěl s hořkým humorem po letech o tom, jak mu byla nevěrná. Nezlobil se; „Ona byla tak nádherná ženská, že přece nemohla mít jen jednoho kluka,“ povzdechl si s nadhledem.
Jejich mládí bylo plné vášně, ale i slz a odpuštění. Po rozchodu zůstali přáteli na celý život. Když Michal Pavlata na sklonku života tajně sváděl svůj poslední boj s rakovinou, vzpomněl si právě na ni. Zatelefonoval jí, aby slyšel její hlas a mohl jí říct sbohem – aniž to slovo vyslovil.
Michal Pavlata se narodil v červenci 1945 v moravské vesničce Kvasice jako nejstarší ze tří synů. Brzy po válce se rodina přestěhovala na sever Čech, na venkov nedaleko Jablonce nad Nisou. Tatínek, úředník a vášnivý ochotnický herec, měl velký sen: některý z jeho chlapců se stane profesionálním umělcem.
Michal, vnímavý a bystrý kluk, mu ten sen začal plnit. Od dětství s nadšením recitoval básničky na školních besídkách a vystupoval v místním kabaretu. Když přišel čas střední školy, otec ho raději poslal na gymnázium – bál se, že patnáctiletého by velkoměstská konzervatoř semlela.
Teprve po maturitě směl Michal do Prahy na DAMU. Na přijímačkách okouzlil profesory bez nejmenších pochybností; ke studiu herectví ho hned napoprvé přijali. Otec byl pyšný, syn mu plnil přání. Netušili, jak krutě se vůči téhle rodinné ambici osud brzy obrátí.
V druhé polovině 60. let patřil Michal Pavlata k vycházejícím hvězdám. Ještě jako student hostoval v Hudebním divadle Karlín a dokonce si zahrál malou roli ve filmu Lidé z maringotek (1966).
Absolvoval v roce 1967 a hned nastoupil do prvního angažmá v Kladně, které tehdy sdružovalo soubory pro města Kladno i Mladá Boleslav. Na tamní scéně rychle vynikl – například ve Veselovského adaptaci Rozmarného léta nebo jako rytíř ve Svaté Janě.
Vojnu si odbyl nikoli v zelinkavé uniformě v poli, ale v Armádním uměleckém souboru. Tehdy také potkal členy skupiny Rangers a objevil v sobě talent textaře: pro Rangers napsal krásnou píseň Otec a syn, což ho nesmírně těšilo.
Jenže jeho hlavním polem zůstávalo divadlo. Roku 1968 dostal mladý Pavlata první velkou příležitost před kamerou – hlavní roli v hudební filmové komedii Bylo čtvrt a bude půl. Lehkovážný příběh o automechanikovi, který touží prorazit jako zpěvák, natočil režisér Vladimír Čech podle scénáře Jaroslava Dietla.
Michal v něm hraje sám sebe, kluka, který miluje muziku. Písně mu nazpíval tehdy slavný Václav Neckář, ale to nevadilo – film se stal hitem. „Dívky buší na vrata, hraje Michal Pavlata!“ skandovali kolegové v zákulisí kladenské scény, když šel jejich charismatický kolega večer na jeviště.
Mladý herec si náhlou přízeň něžného pohlaví naplno užíval. Chodil elegantně oblékaný, později styl vylepšil módními klobouky a tmavými brýlemi. Tvrdil, že je nosí proto, aby zakryl svůj „nezáživný ksicht a počínající pleš“. Ve skutečnosti věděl, že mu to sluší a že se líbí. Byl bohém a hedonista a neřestem se nevyhýbal.
Sám sebe vtipně označoval za „dočasně nepijícího alkoholika“. S podobnou upřímností dokázal mluvit i o své další vášni, cigaretách. „Já jsem kouřil hodně,“ přiznal se smíchem, „nejen že mi to chutnalo, ale měl jsem podezření, že mi to i sluší.“
Kouření ho nakonec dohnalo – v posledních letech života bojoval s chronickou plicní nemocí a lékaři mu cigarety zakázali. Několikrát se pokusil přestat, ale když jej rakovina připravila o hlas, zahořkle se k cigaretám vrátil; v posledních měsících nedělal prý skoro nic jiného než že kouřil.
Bylo to právě zdraví a nemilosrdné dějiny, které slibně nastartovanou kariéru Michala Pavlaty odklonily jinam. V srpnu 1968 do Československa vtrhla okupační vojska a nastupující normalizace rozdělila národ na ty s kádrovou skvrnou a ty „spolehlivé“. Dva roky nato Michalův milovaný tatínek usoudil, že takhle žít nechce, a emigroval do Švýcarska.
Dopad pro jeho syna byl zdrcující. Komunistický režim považoval příbuzné emigrantů za nespolehlivé. Michalu Pavlatovi zakázali výraznější uplatnění ve filmu a v televizi – na dvacet let se ocitl na černé listině. Ironií osudu se do trezoru dostaly i snímky, které ho mohly proslavit.
Film Žert (1968), v němž Pavlata hrál studenta technika Jindru, cenzoři v 70. letech zakázali kvůli jeho ideologické výbušnosti. Hudební komedii Bylo čtvrt a bude půl, jeho velkou filmovou šanci, potkal podobný osud: stačilo, že si v ní zazpívala Marta Kubišová, a dílo putovalo do pomyslného trezoru také. Pro mladého herce to znamenalo jediné – návrat z rozběhnutého filmového světa zpátky na divadelní prkna. Zde naštěstí mohl hrát dál.
Michal Pavlata 15.7 1945-21.1 2017 herec dabér textař moderátor a výborný člověk.
Posted by Miloš Slída Holzer on Monday, July 14, 2025
Od roku 1969, v pouhých čtyřiadvaceti, se stal členem souboru pražského Divadla E. F. Buriana a zůstal tam až do zániku scény v roce 1992. Tři sezóny poté působil v Městských divadlech pražských (1992–1994) a posléze zakotvil v legendárním pražském Činoherním klubu, kde hrál nepřetržitě více než dvacet let.
Divadlo mu poskytlo zázemí a smysl života v době, kdy ho kamery nesměly ukazovat. Pavlata ztvárnil desítky rolí různorodého charakteru – od klasiky po modernu. Divadelní kritici oceňovali jeho výkony v komediích Deskový statek či Bez roucha, ale nejvíc snad v dramatickém duetu Americký bizon(2006).
Za roli stárnoucího podvodníka Waltera Colea, zvaného Teach, získal Michal Pavlata Cenu Sazky a Divadelních novin za nejlepší mužský herecký výkon roku 2006. Na jevišti dozrál ve charakterního herce s obrovským rozsahem: uměl být klaun i démon, hrdina tragédie i frašky.
V Činoherním klubu se Michal Pavlata dočkal i jakési náhradní rodiny. Když tam v první polovině 90. let nastoupil, přivedl s sebou výrazný mladý talent – Ondřeje Vetchého. Ti dva se znali z někdejšího Burianova divadla a okamžitě si padli do oka. „Měl v sobě chlapeckost, hravost, humor, ale i zranitelnost,“ vzpomínal Ondřej.
Starší herec vzal Vetchého pod ochranná křídla a doslova si ho „adoptoval“. Prosadil, aby Ondru přijali do angažmá, hrál s ním v celé řadě inscenací. Společně účinkovali takřka dvacet let. „Soukromě byl pro mě Pavlatáta,“ říká Vetchý láskyplně o příteli a mentorovi. „Já se na něj mohl vždycky spolehnout. Pomohl mi, když bylo potřeba, poradil, kdykoli jsem nevěděl, jak dál. On mě na oplátku bral jako svého syna, kterého bohužel neměl.“
Když Michal Pavlata zemřel, Ondřej Vetchý na jeho pohřbu dojatě pronesl, že cítí, jako by podruhé ztratil otce.
Zatímco divadlo naplňovalo Pavlatovu duši, něco mu přece jen scházelo: širší publikum. To našel díky svému hlasu. Málokterého herce si lidé pamatují spíš po hlase než po tváři – u Michala Pavlaty tomu tak bylo. „Když padne moje jméno, nikdo si nepředstaví vůbec nic,“ říkával se sebeironií.
„V nenápadném chlapíkovi s charismatickým hlasem se toho však skrývalo hodně.“ Právě hlas ho už v 70. letech přivedl k dabingu. Začínal tím, že pro české filmy předabovával neherce nebo zahraniční aktéry. V roce 1977 namluvil místo Jiřího Korna postavu Jana v pohádce Honza málem králem.
Brzy se stal v oboru velmi vyhledávaným. Uměl skvěle modulovat intonaci, a dokonce imitovat zvuky. V sérii populárních amerických komedií Policejní akademie tak díky němu české publikum slyšelo veškeré bláznivé audio-efekty, které v originále dělal Michael Winslow.
Propůjčil hlas takovým hereckým esům jako Christopher Lambert, Tommy Lee Jones nebo Bill Murray, a dokonce namluvil i roztomilého zlatého robota C-3PO v prvních Hvězdných válkách. Díky dabingu si také během normalizace udržel slušný příjem – to se hodilo, když nesměl před kameru. Přesto se vnitřně trápil, že ho filmová branže míjí.
Po roce 1989 se s chutí vrhl do nových projektů a natočil ještě spoustu filmů (jeho filmografie čítá na osmdesát titulů). Jenže skutečně velká hlavní role, která by z něj udělala hvězdu stříbrného plátna, už nepřišla.
Vážil si toho, co má – svobody běžně chodit po ulici. Místo filmové slávy se dočkal jiného druhu popularity: stal se hlasem tisíců postav v rozhlase a televizi. V anketě rozhlasové popularity Neviditelný herec obsadil v roce 2014 druhé místo za mistrovskou četbu humoristického románu Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel.
A v rozhlasových studiích před ním uznale smekali i ti nejslavnější – „Myslím si, že by v souvislosti s úmrtím Michala Pavlaty stálo za to zmínit, že byl nejen divadelní herec a dabér, ale také naprostý mistr rozhlasového herectví, což je hodně specifická disciplína a ne každý ji umí,“ vzpomínal režisér Lubomír Koníř. Pavlatův podmanivý, lehce zastřený hlas dokázal zprostředkovat smích i slzy, napětí i pohlazení. Byl stejně nezaměnitelný jako jeho osobnost.
Michal Pavlata byl renesanční člověk. Vedle herectví a dabingu se celý život věnoval psaní a publicistice. Už v 70. letech publikoval sportovní glosy – pro deník Sport psal sloupky o fotbale, který miloval.
Po roce 1989 se stal stálým přispěvatelem novin Lidové noviny, kde uveřejňoval své fejetony. Několik jeho povídek a fejetonů vyšlo i knižně: soubory Zápisky plebejce (2002) a Pro dámy na balkonech (2006) mu udělaly radost, byť žádné literární vavříny nesklidil. Jako by se potřeboval vypsat z křivd a paradoxů doby, kterou zažil.
Působil také jako pedagog – na přelomu milénia učil na své alma mater DAMU, předával své zkušenosti budoucím hercům. A v letech 1999–2006 zasedal v Radě Českého rozhlasu. Byl to zkrátka činorodý muž mnoha talentů a neunavitelný pracant.
Jeho osobní život zůstal bez velkých skandálů, zato poznamenaný němým steskem po něčem, co se nenaplnilo. Po rozchodu s Jaroslavou Obermaierovou potkal Michal Pavlata novou osudovou ženu – Evu Svobodovou. Byla to jazzová zpěvačka (později režisérka), inteligentní a laskavá dáma.
Žili spolu téměř čtyřicet let, ale ke svatbě nikdy nedospěli. Pavlata to s nadsázkou vysvětloval tím, že je „starý paličák“ a papíry nepotřebuje. Eva mu dala lásku, oporu i domov, ve kterém mohl být sám sebou. Jediná věc jim nebyla dopřána – děti. Zůstali bezdětní a veškerou náklonnost věnovali jeden druhému.
Když Eva Svobodová v roce 2009 náhle zemřela, jako by se Michalu Pavlatovi skončil svět. Ocitl se poprvé skutečně sám. Naštěstí kolem sebe měl přátele a také sourozence. Jeho mladší bratři Jan a Josef s ním udržovali blízký vztah. „Jsem dobře situovaný důchodce a někdo po mně bude dědit, takže se o mě všichni hezky starají,“ žertoval Pavlata dva roky před smrtí. V té větě byl slyšet smích i smutek zároveň – smíření s tím, že vlastní děti mu u lůžka stát nebudou, ale také vděk, že nezůstane zapomenut.
A nezůstal. Ačkoli svůj nejtěžší boj sváděl potichu a důstojně stranou kamer, stovky lidí netušily, jak na tom je. Ještě v létě 2016 vystupoval na prknech Divadla U Hasičů a diváci ho viděli jako vždy – energického, vtipného, plného života. Nikdo by neřekl, že za tím úsměvem je utrpení. „Můj zdravotní stav je přímo úměrný bouřlivému životu v mládí. Mám za sebou dvě obtížné operace, urologickou a plicní,“ přiznal herec před smrtí, když ho choroba přece jen donutila na čas zvolnit.
Rakovina se mu několikrát vrátila a dlouho ji dokázal odrážet; nakonec ale metastázy pronikly do celého těla. V posledních dvou letech výrazně pohubl – „ztrácel se bohužel před očima,“ popsal to jeho rozhlasový kolega. V říjnu 2015 Pavlata musel dokonce poslat novinářům zprávu, že „momentálně nemůže mluvit a potřebuje klid“, jak jej vyčerpávala léčba.
Přesto se nevzdal práce téměř do poslední chvíle. Když už nemoc překročila únosnou mez, nechal se v lednu 2017 převézt z nemocnice domů, do svého milovaného pražského bytu na Starém Městě, kde to měl rád. Tam, obklopen vzpomínkami, tiše dožil. Bylo 21. ledna 2017, když se jeho srdce naposledy zastavilo. Bylo mu jednasedmdesát let.
Pohřeb Michala Pavlaty se konal o necelý týden později ve Strašnickém krematoriu a na funus přišly davy. Ve velké obřadní síni postávaly desítky hereckých kolegů napříč generacemi. Nechyběla Jiřina Bohdalová, Simona Stašová, Bolek Polívka, Ivana Chýlková, Eliška Balzerová, Vanda Hybnerová, Ondřej Vetchý ani Jaroslava Obermaierová.
Ta stála v první řadě a v očích měla tichý smutek. Když rakev zajížděla za oponu, vybavila se jí vzpomínka na jeden zimní telefonát. Na moment, kdy jí do ucha zněl hlas, který tolik milovala. Hlas, jenž rozesmával i dojímal tisíce cizích lidí, a přece patřil jen jednomu muži. „Hodně jsme toho spolu prožili. Byly to krásný časy,“ řekla Jaroslava později tiše o jejich dávné lásce.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Michal_Pavlata_(herec)
https://zeny.iprima.cz/michal-pavlata-zemrel-ve-svem-byte-480224
https://cnn.iprima.cz/5-let-od-smrti-michala-pavlaty-obermaierova-ho-podvadela-pro-vetcheho-byl-tatou-55844
https://dvojka.rozhlas.cz/jak-vidi-michal-pavlata-21-brezna-7470739
https://talk.youradio.cz/porady/cesky-rozhlas-osobnosti-a-spolecnost/uzasne-zivoty-michal-pavlata-podle-ondreje-vetcheho-0
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/michal-pavlata-herec-film-divadlo.A250715_120631_lidicky_jans
https://www.super.cz/clanek/celebrity-vzpominka-na-zesnuleho-pavlatu-71-pred-smrti-se-ztracel-pred-ocima-a-vratil-se-ke-koureni-479267
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/354669/nocni-mura-herce-michala-pavlaty-rakovina-uderila-znovu.html/1000
https://www.vlasta.cz/celebrity/michal-pavlata-rakovina-jaroslava-obermaierova-manzelka/
