Článek
Když se v poválečných letech na plakátě objevil herec jménem Felix le Breux, vzbudilo to pozornost. Nezvykle cizokrajné příjmení odkazovalo k rodinné historii: Le Breuxovi předci prý pocházeli ze starého francouzského rodu.
Rodinná legenda sice s oblibou tvrdila, že pradědeček Felixe le Breux byl francouzský šlechtic, který prchl před revolucí do Čech a oženil se tu s hraběnkou z Ploskovic, historické prameny však mluví jinak. Jeho francouzský předek byl s největší pravděpodobností panský lokaj či zahradník a jeho nevěstou nebyla hraběnka, nýbrž žena z nižšího a chudnoucího rytířského rodu Wolfingerů.
Felix, narozený 5. dubna 1918 v Plzni, tak dostal do vínku aristokraticky znějící jméno a rodinnou historku – a také lásku k divadlu, která se u něj projevila už od mládí.
Jako plzeňský student spoluzaložil avantgardní Studentský kolektiv Optimisté. Psal se rok 1936 a on si tehdy spolu s dalšími nadšenci v Plzni (mezi nimi budoucí herec a komik Miroslav Horníček) poprvé vyzkoušel divadelní jeviště. Už o pár let později odešel do Prahy studovat herectví na konzervatoř a divadlu se začal věnovat naplno. Jeho profesionální dráha se rozbíhala na počátku nelehké doby – během nacistické okupace.
Divadlo za okupace
V Protektorátu Čechy a Morava pokračoval Felix le Breux ve svém hereckém rozvoji na menších pražských scénách. Studium dramatického oddělení konzervatoře úspěšně dokončil v roce 1941 a záhy poté dostal první angažmá. Pod vedením režiséra Jindřicha Honzla vystupoval v experimentálním Divadélku pro 99 v paláci U Topičů.
Prošel také souborem Nezávislého divadla a od roku 1942 hrál tři sezóny v holešovickém divadle Uranie. Tehdejší malé scény uváděly převážně nenáročné či klasické kusy a sloužily jako útočiště pro mladé herce v časech tvrdé cenzury. Le Breux si tak navzdory válečným poměrům udržoval kontakt s diváky a získával cenné zkušenosti. Krátce dokonce hostoval i na prknech Národního divadla – objevil se v několika menších rolích na hlavní české scéně ještě před koncem války.
Po osvobození v květnu 1945 se otevřely nové možnosti a Felix le Breux se okamžitě zapojil do budování poválečného divadla. Stal se členem činohry nově vzniklého Divadla 5. května v Praze, které mělo ambice přinášet velké inscenace pro široké publikum.
Mladý herec s konzervatorním vzděláním se tak zařadil po bok dalších talentů, kteří chtěli využít tvůrčí svobodu poválečných let. Byla to první ze série stanic na jeho divadelní cestě, která ho brzy zavedla na různorodé scény poválečné Prahy.
Od Buriana k Werichovi
Koncem 40. let došlo v českém kultuře k zásadní proměně pod vlivem nastupujícího komunistického režimu – a měnily se i divadelní soubory. Felix le Breux vystřídal během těchto let několik pražských scén, kde sbíral herecké příležitosti. V letech 1948–1951 působil v Divadle státního filmu, poté zakotvil na osm sezon ve vyhlášeném souboru D 34, vedeném E. F.
Burianem. Burianovo divadlo bylo známé svým avantgardním přístupem a ideově angažovaným repertoárem. Le Breux zde získal průpravu v moderním herectví a přenášel do svých rolí střídmost projevu a důraz na hlasový projev – rysy, které si osvojil právě v této tvůrčí dílně.
V první polovině 50. let hrál často mladé milovnické a hrdinské postavy, ale postupně se v Praze přeorientoval na charakterní a komediální role. Sám upřednostňoval civilní herectví bez zbytečného patosu, a to mu zajistilo respekt kolegů i režisérů. Roku 1959 se le Breux rozhodl pro změnu a přijal angažmá v oblíbeném Divadle ABC, které vedl Jan Werich.
Ocitl se tak v hereckém souboru, kde působila řada známých tváří včetně jeho někdejšího přítele Miroslava Horníčka – ten se právě po boku Jana Wericha prosadil jako komediální partner na prknech ABC. Le Breux v ABC strávil tři sezóny a mohl tu uplatnit i svůj smysl pro humor v lehčím repertoáru.
Roku 1962 došlo k organizační změně pražských scén a Divadlo ABC se stalo součástí nově koncipovaných Městských divadel pražských. Felix le Breux přešel do tohoto většího souboru a zůstal mu věrný až do konce svého života. V Městských divadlech pražských vystupoval na různých scénách (ABC, Komorní divadlo aj.) a patřil k oporám hereckého ansámblu.
Jeho herectví zde plně dozrálo: v pozdějších letech vytvořil své nejvýraznější divadelní postavy. Zaujal například v Čapkově dramatu Bílá nemoc, v inscenaci Léto podle Fráni Šrámka nebo v moderním psychologickém dramatu Křehká rovnováha.
Po boku kolegů, jakými byli Svatopluk Beneš či Václav Voska, zpřítomňoval na jevišti Městských divadel pražských širokou škálu charakterů – od důstojných mužů až po komediální figurky. Šednoucí vlasy a pečlivě střižená bradka dodávaly jeho zjevu na jevišti osobitost, kterou publikum znalo a cenilo.
Poslední růže od Casanovy
Zatímco na divadle byl Felix le Breux ceněným charakterním hercem, filmoví režiséři ho dlouho využívali spíše v menších rolích. Před kamerou debutoval už v roce 1942 drobnou epizodou u režiséra Otakara Vávry, ale filmování ho zprvu příliš nelákalo – postrádal při něm kontakt s živým publikem. Ke konci 40. let však začal filmovat znovu a během 50. let se objevil v desítkách snímků.
Diváci ho mohli zahlédnout v řadě vedlejších úloh: hrál notáře, lékaře, úředníky či starosty v dobových dramatech i komediích. Například v historickém velkofilmu Jan Hus (1954) ztvárnil purkmistra města Kostnice, v oblíbené adaptaci Dobrého vojáka Švejka (1956) si zahrál policejního radu. Tyto menší role často dokázal výrazně odlišit svým kultivovaným projevem – pečlivou dikcí a uměřeným herectvím.
Skutečná filmová sláva přišla až koncem 60. let, kdy Felix le Breux dostal jedinečnou příležitost vyniknout v hlavní úloze. V roce 1966 ho režisér Václav Krška obsadil do titulní role romantické komedie Poslední růže od Casanovy.
Tehdy 48letý le Breux ztvárnil stárnoucího Giacoma Casanovu, legendárního svůdce žen, na sklonku jeho života. V příběhu zasazeném do prostředí zámeckého panství si zahrál muže, který ani ve stáří neztrácí svůj šarm a touhu po lásce. Pro herce samotného to byla životní role: poprvé (a zároveň naposledy) nesl na svých bedrech celý film jako hlavní hrdina.
Snímek měl úspěch u kritiky i publika a Felix le Breux se díky němu zapsal do širšího povědomí filmových diváků. Mnozí si dodnes při zmínce jeho jména vybaví právě laskavý výraz a galantní vystupování filmového Casanovy.
Vedle hraného filmu se uplatnil také v televizi a v dalších médiích. Už od počátků televizního vysílání účinkoval v řadě inscenací a pořadů. Svůj sametově zabarvený hlas propůjčoval rozhlasu i dabingu – namluvil komentáře k mnoha dokumentárním filmům a podílel se na dabování zahraničních snímků.
Jako zkušený recitátor vystupoval například na poetických večerech Lyry Pragensis. Šíře jeho uměleckého záběru byla značná: dokázal se uplatnit napříč médii od divadelních prken přes filmové plátno až po mikrofon ve zvukovém studiu.
Jeho osobní život byl neméně bohatý. Felix le Breux se postupně oženil třikrát. Obě první manželky, Libuše Sobotková i Alena Kreuzmannová, byly herečky – s Alenou Kreuzmannovou měl dceru Kristinu. Druhé manželství však skončilo rozvodem.
V 60. letech dosáhl Felix le Breux vrcholu své herecké zralosti a začal své zkušenosti předávat mladším. Stal se pedagogem na pražské Divadelní fakultě AMU (DAMU) a pomáhal vychovávat novou generaci českých herců. Měl pověst trpělivého a důsledného učitele, který kladl důraz na kultivovaný hlasový projev stejně jako na ukotvení role v pravdivém prožitku.
Jeho kvality oceňovala i kulturní veřejnost a oficiální místa. Roku 1967 byl Felixu le Breux udělen titul Zasloužilý umělec, což byla pocta udělovaná režimem významným osobnostem kulturní scény. O čtyři roky později získal také Cenu hlavního města Prahy za mimořádný jevištní výkon. Toto ocenění obdržel za roli Karenina v divadelní adaptaci Tolstého Anny Kareniny, kterou nastudoval soubor Městských divadel pražských.
Na sklonku 60. let se le Breux oženil potřetí, tentokrát s lékařkou Ludmilou, která stála mimo svět divadla. Navzdory vlastním četným rolím milovníků tedy už nehledal partnerku z řad hereckých múz. Třetí manželství přineslo herci stabilitu v letech, kdy jeho kariéra vstoupila do nejuznávanější fáze.
Začátkem roku 1974 však jeho rozběhnutou kariéru náhle ukončila tragická událost. Dne 4. února 1974 Felix le Breux nečekaně zemřel – bylo mu pouhých 55 let. S odchodem tohoto herce zároveň symbolicky zanikla i česká větev rodiny Le Breux po meči. Aristokratické jméno, které kdysi přinesl do Čech jeho francouzský předek, tak v roce 1974 navždy zmizelo.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Felix_le_Breux
https://encyklopedie.plzen.eu/home-mup/?acc=profil-osobnosti&load=326
https://www.csfd.cz/tvurce/22513-felix-le-breux/prehled/
https://www.bkovarikova.cz/zapisnik/2007/felix-le-breux/
https://blog.idnes.cz/kolackovsky/byl-herec-felix-le-breux-skutecne-potomek-francouzskeho-slechtice-a-hrabenky-z-ploskovic.Bg24020482
https://www.osobnosti.cz/felix-le-breux.php
