Císař Rudolf II. hledal věčný život. Místo něj našel jen šílenství a potupnou smrt

Třesoucí se rukou mu před obličejem máchal ostrou dýkou. Rumpf couval, až narazil zády na studenou zeď. Rudolfova tvář byla rudá návalem zuřivosti a propadlé oči mu planuly nepříčetným leskem. Zdálo se, že panovník je odhodlán svého oblíbence zabít – když vtom hradními okny otřásla ohlušující exploze.

Na jednom z vltavských ostrovů vybuchla prachárna a obrovská detonace zničehonic přerušila noční drama. Šokovaný císař na pár vteřin strnul a Rumpf této šance využil: vytrhl se z dosahu a uprchl z místnosti dřív, než se císař vzpamatoval. Rudolf II. zůstal stát sám uprostřed sálu – prázdný pohled upřený do tmy, v ruce klesající zbraň.

Tehdy možná nikdo z přihlížejících netušil, že byl svědkem jedné z posledních kapitol císařova pádu. Rudolf II., kdysi obdivovaný mecenáš umění a věd, se tou nocí propadl o další krok hlouběji do svého vnitřního pekla – do paranoie a šílenství, které už nedokázal skrýt.

Doslova se ztrácel před očima. V očích svých dvořanů už dávno přestal být osvíceným vladařem a stal se nevyzpytatelným podivínem. Na jeho pražském dvoře, proslulém ještě nedávno jako magnet pro nejlepší učence, astronomy a alchymisty Evropy, se místo renesanční tvořivosti šířil strach a nejistota.

Císař se uzavíral před světem v temných komnatách plných podivných přístrojů a roztodivných látek. A zatímco se za masivními zdmi Pražského hradu pokoušel nalézt útěchu v kouzlech a elixírech, jeho mysl se propadala do tmy a říše se mu začala rozpadat pod rukama.

Nebývalo tomu tak vždycky. Když se mladičký Rudolf v roce 1575 nechal korunovat českým králem, působil ještě dojmem poměrně klidného, vyrovnaného mladíka. Byl třetím synem císaře Maxmiliána II. Habsburského a jeho sestřenice Marie Španělské.

Osm let strávil na přísně katolickém dvoře svého strýce Filipa II. ve Španělsku, kde získal formální dvorské vzdělání – a také první zálibu v alchymii a astrologii. Už jako náctiletý princ nakukoval zvědavě do koutů, kde se mísily lektvary a zkoumaly hvězdy.

Když pak roku 1576 převzal po otci císařskou korunu a vládu nad rozlehlou říší, dlouho svůj zájem o tajemné vědy netajil. Naopak – obklopil se jimi. Vídal v nich něco víc než pouhé šarlatánství: alchymii pokládal za klíč k největším záhadám přírody, možná dokonce za cestu k nesmrtelnosti.

Brzy ho pálily povinnosti každodenní politiky a ceremonie. Vladařské úkoly postupně přenechával svým rádcům a ministrům a sám se nořil do studia „tajného egyptského umění“ – jak se alchymii tehdy přezdívalo. Usadil se trvale v Praze, kam roku 1583 natrvalo přestěhoval císařský dvůr z Vídně. Česká metropole se díky němu stala „magickým srdcem Evropy“ – světovým centrem umění, vědy a alchymie.

Právě v Praze Rudolf vybudoval svůj vlastní malý vesmír složený z učenců, podivínů a umělců. Město zlatých věží hostilo slavné astronomy (Tycho Brahe, Johannes Kepler), malíře a sochaře (Giuseppe Arcimboldo, Hans von Aachen, Adrian de Vries) i proslulé mistry okultních věd.

Na císařově dvoře působili angličtí mágové John Dee a Edward Kelley, kteří tvrdili, že dokážou mluvit s anděly a odhalit tajemství stvoření světa. Přišli alchymisté ze všech koutů Evropy – Rudolf je lákal svou štědrostí a pověstí panovníka, jenž se nechá okouzlit každým slibným experimentem.

Italský lékař a mág Michael Maier, Němec Martin Ruland nebo Polák Michael Sendivoj (Sendivogius) tu hledali způsob, jak proměnit obyčejné kovy ve zlato a přitom stvořit i životodárný elixír. Rudolf II. totiž věřil, že kámen mudrců – zázračná substance alchymistů – není jen bájí.

Měl mu poskytnout univerzální lék na všechny nemoci a darovat věčné zdraví i mládí. Císař neváhal investovat obrovské sumy do bizarních pokusů: v pecích se tavily exotické ingredience, destilovaly podivné substance, mísila rtuť se sírou.

Po celém Hradě se rozlézala vůně síry, olejů a kyselin. Každou chvíli někdo vynášel kotel sazí nebo střepy po nevydařeném výbuchu. Nejslavnější z Rudolfových alchymistů, Angličan magistr Kelley, dokonce tvrdil, že tajemství elixíru života už zná.

Císař ho za to zahrnul přízní – udělil mu titul i výstavný dům. Jenže výsledek se nedostavil. Kelleyho pokusy ztroskotaly a trpělivost císaře přetekla. Když alchymista slíbený zázrak opakovaně neprokázal, ocitl se v nelibosti a nakonec i v žaláři. Tam prý ve své zoufalosti zkusil z věže uprchnout po provaze – zřítil se a zlomil si nohu tak nešťastně, že brzy na to zemřel. Podobných tragických figurek potkáme v příběhu Rudolfa II. mnoho.

Císařův zvědavý duch však neznal mezí. Kromě alchymistů hostil Rudolf v Praze také astrology, hvězdopravce a věštce všeho druhu. Nechal si sestavovat horoskopy a nahlížel do tajemných knih proroctví. Na dvoře se pohybovali kabalisté z židovského ghetta i lékaři studující nekromancii.

Někteří obdivovali panovníkovu učenost a odvahu překračovat konvenční hranice poznání; jiní už tehdy kroutili hlavou nad tím, kam císař upíná svou energii. Rudolf II. byl totiž nejen mecenášem učenců, ale i vášnivým sběratelem umění a kuriozit.

Jeho obrovská sbírka obrazů, soch, vzácných přístrojů i kuriózních přírodnin – neměla v Evropě obdoby. V nově přistavěném severním křídle Pražského hradu nechal zřídit rozsáhlé sály, kde shromáždil přes tisíc maleb a stovky soch, včetně děl mistrů jako Leonardo da Vinci, Dürer či Brueghel.

Vedle nich vystavoval podivnosti: minerály zvláštních tvarů, vycpaná exotická zvířata, zkameněliny, raritní mechanické automaty. Sám se těmito poklady často procházel jako v transu, v ruce lupu a v očích zaujetí dítěte. Svět tam venku – svět politiky, dvorských intrik a hrozících válek – jako by v těch chvílích pro Rudolfa neexistoval.

Jenže onen skutečný svět se hlásil o slovo čím dál naléhavěji. Rudolfova říše čelila koncem 16. století rostoucím problémům: na východě hrozili Osmané, v nitru zemí narůstalo napětí mezi katolíky a protestanty, trůn Habsburků si mezitím začal nárokovat císařův mladší bratr Matyáš.

Rudolf však konfliktům unikal a praktickým vladařským povinnostem se záměrně vyhýbal. Zatímco on v Praze pořádal učené disputace o podstatě hmoty, jeho úředníci řešili každodenní chod monarchie bez něj. Císař čím dál častěji odmítal přijímat hosty a vyslance, kteří přijížděli s naléhavými státnickými záležitostmi – nechal je týdny a měsíce čekat na audienci, jež pak mnohdy skončila výbuchem císařova hněvu nebo výhrůžkami.

Dvořané se to učili obcházet; chodili za ním raději s kuriózními dárky do sbírek nebo se zábavnými astrologickými hádankami než s politickými žádostmi. Rudolfův život se víc a víc přesouval do soukromí a stínu. Nikdy se neoženil – na trůnu 16. století věc takřka neslýchaná – a zůstal sám, obklopen jen několika milenkami a levobočky.

Přestože miloval ženskou společnost, manželství se vyhýbal; v hloubi duše nedůvěřoval i vlastní rodině. Habsburský rod očekával dědice, ale Rudolf žádného legitimního nezplodil. Byl samotářem na vrcholu moci – a právě osamění a nedůvěra mu začaly být osudné.

Koncem 90. let 16. století se v Rudolfově chování začaly projevovat znepokojivé příznaky naplno. Císař upadal do dlouhých období tísnivé melancholie, kdy se zavíral ve svých komnatách, nekomunikoval a zdál se být duchem nepřítomný. Tyto dny plné smutku a apatie pak zničehonic střídaly náhlé výbuchy hněvu, kdy zuřil kvůli maličkostem a choval se nepříčetně.

Rudolf začal být posedle nedůvěřivý. V každém stínu viděl nástrahu, v každém jídle a poháru vína tušil smrtelný jed. Ve strachu, že ho chce někdo otrávit, jedl už jen minimálně a nápadně pohubl – až tak, že to děsilo i jeho služebnictvo.

Trpěl nespavostí; v noci bloumal po hradě nebo vydával z pokoje „hrůzné skřeky“ – nelidské nářky a křik, ze kterého tuhla krev v žilách. Někdy ho sloužící slyšeli, jak za dveřmi tiše hovoří sám se sebou či s nějakými neviditelnými přeludy.

Cyklické záchvaty mánie a deprese ovládly jeho mysl natolik, že prakticky přestal vládnout. Evropou se šířily znepokojivé zvěsti o císařově chatrném duševním zdraví – mnozí začali jeho výstřední záliby považovat za důkaz, že snad uzavřel spojenectví s ďáblem.

Rudolf II. se stal v očích evropských dvorů „šíleným císařem v Praze“, kterého se dokonce i příbuzní obávali navštívit. V Praze se mezi lidmi šuškalo, že panovníka posedl zlý démon, a hradní služebnictvo přísahalo, že v noci slýchá z Rudolfovy laboratoře podivné šepoty a rány, jako by se tam samotné peklo otevřelo.

Císařova choroba naplno propukla kolem roku 1598 a stahovala ho stále hlouběji. Rudolf přestal vycházet na veřejnost, odmítal audience a ignoroval vladařské povinnosti. Pokud už podepisoval nějaké listiny, pak neuváženě – například lehkovážně utrácel státní jmění pro své sběratelské vášně.

Jeho záchvaty hněvu se stávaly nepředvídatelnými: jednou se rozlítil na vyslance Filippa Spinelliho tak, že omdlel vzteky. Od roku 1599 se panovníkův stav stával veřejným tajemstvím, které se už nedalo utajit.

Rudolf v té době prchl z morové nákazy v Praze do Plzně, ale před svými běsy neunikl – i tam žil přikrčený ve stínu. Po setmění se převlékal do prostého šatu a potají vyrážel do ulic, kde bloudil jako obyčejný poutník, jen aby unikl svým myšlenkám.

Lidé v Plzni si brzy začali vyprávět, že císař “šílí”: spatřovali ho prý po nocích, jak sám bloudí uličkami města se skelným pohledem, zatímco v politice se vůbec neangažuje. Rudolf se děsil atentátu – zdálo se mu, že spiklenci číhají všude kolem.

V deliriích prosil své strážce, aby každou noc kontrolovali jeho ložnici, zda tam někdo neschoval dýku nebo jed. Dříve povýšený habsburský vládce se změnil v zlomeného, nejistého muže, kterému se v rukách hroutila veškerá jistota.

Vyhrocená situace vyústila oné záříjové noci 1600, kdy Rudolf s dýkou v ruce obvinil z velezrady vlastního kancléře Rumpfa a málem ho probodl. Exploze, jež tehdy náhodou otřásla Prahou, zabránila nejhoršímu. Císař ale stejně neváhal – vzápětí nechal Rumpfa zbavit všech funkcí a vykázat z Hradu i z Prahy.

Podezříval ho ze spiknutí s bratrem Matyášem a v chorobné podezíravosti už nehodlal nikoho u sebe trpět. Stejný osud stihl i císařova osobního lékaře Guarinoniho – i jeho Rudolf zbavil místa a vypověděl pryč. Odmítal kolem sebe kohokoli, komu plně nevěřil.

Obklopil se místo toho ozbrojenci a nejvíce důvěřoval již jen veliteli hradní stráže Heřmanu Kryštofu Russwormovi. Ani armáda vojáků však neochránila císaře před ním samým. Jeho deprese, záchvaty zuřivosti a noční můry se nijak nelepšily – spíše naopak.

Během roku 1601 upadl Rudolf II. do nejhlubší krize. Přestal téměř spát, jídla se sotva dotkl a trápily ho děsivé halucinace. Ve slabších chvilkách si svou duševní zmatenost dobře uvědomoval – a zoufale hledal cestu ze svého soužení v pověrách, kouzlech a v činnosti alchymistů.

Čím hůře mu bylo, tím více se upínal k iracionálním nadějím, že ho magie uzdraví. Tehdy se odhodlal dokonce i k takovým krajnostem, jako byly pokusy o vyhnání údajných démonů z těla. Tradovalo se, že císař tajně uvažoval o podstoupení exorcismu – církevního vymítání ďábla, protože v záchvatech vzteku křičel, že je snad „posedlý satanem“.

Jenže démony, kteří Rudolfa stravovali, nebylo možné vypudit žádným zaříkáním. Pohlcovali ho zevnitř. Zoufalství dohnalo císaře nakonec k opakovaným pokusům o sebevraždu. Nejdříve se v nepříčetném stavu pokusil probodnout vlastním mečem, ale zbrojnoši mu ho stačili vyrazit z ruky.

Poté si chvělou rukou přeřezal žíly na zápěstích; i tehdy ho však služebníci včas našli a zachránili. Krvácejícího a zmítajícího se ho zavřeli pod zámek v komnatě bez oken. Rudolf se ani pak nevzdával – v šílené agonii popadl ceremoniální dýku a pokusil se probodnout si srdce.

Teprve když mu i tuto zbraň odňali, zůstal napůl bezvládně ležet. Z hrudi se mu vydral tichý vzlyk. Císař Svaté říše římské, dědic Habsburků, ležel utopený ve vlastní krvi a slzách na podlaze ložnice – úplně sám.

Zprávy o Rudolfově stavu už nebylo možné dál tajit. Znepokojený papežský dvůr vyslal do Prahy lékaře Johana Pistoria, aby se pokusil vyšinutého panovníka zachránit.

To bylo v době, kde psychiatrie neexistovala a šílenství se přičítalo zásahům ďábla; jednal však překvapivě rozumně a soucitně. Odmítl všechny pověry o posedlosti či nevyléčitelné chorobě, neizoloval císaře jako nebezpečného blázna – místo toho jej laskavě, ale důsledně přiměl vrátit se k tomu, co měl Rudolf na životě rád.

Nutil ho prohlížet si sbírky umění, katalogy kuriozit a nové přírůstky z cizokrajných expedic, rozptyloval ho debatami o mechanice a malířství. A jako zázrakem to zabralo.

Císař se pozvolna zklidnil, dokonce se vrátil k řízení některých státních záležitostí. Po dlouhé době dokázal jasně uvažovat a okolí to poznalo – jeho dvořané se k němu začali opět chovat se sympatiemi a úctou, i když možná spíš z vypočítavosti než z čisté lásky. Rudolf měl co dohánět a chvíli to vypadalo, že by se snad ještě mohl vzchopit.

Jenže klid nevydržel dlouho. Jaro 1605 přineslo Rudolfovi další ránu – jeho nejvěrnější stoupenec Heřman Kryštof Russworm, onen velitel stráže, v opilecké rvačce neúmyslně zabil italského šlechtice v pražské Vlašské ulici.

Italská komunita žádala pro krev Russwormovu hlavu. Císař váhal. Russworm seděl ve vězení přesvědčen, že ho Rudolf jako oblíbence omilostní – ale císař se neozýval. Snad by býval vojákovu vinu přehlédl, kdyby se proti Russwormovi nesemkla nenávistně celá důstojnická klika.

Rudolf nakonec nerad podepsal rozsudek smrti – a jeho někdejší ochránce a důvěrník Russworm byl v listopadu 1605 na dvoře kláštera Panny Marie Sněžné sťat mečem. Císař ztratil posledního skutečného přítele. A to nebyly jediné těžkosti, které se mu valily na hlavu.

Rozvráceného Rudolfova ducha zkoušela i krutá realita politiky. V Uhrách vypuklo povstání proti habsburské moci (1604–1606) a císař nebyl schopen ho účinně řešit.

Bratr Matyáš vytušil příležitost: s odvoláním na Rudolfovu nezpůsobilost vyjednal s některými říšskými stavy a Habsburky dohodu o tom, že převezme vládu. Konflikt mezi bratry přerostl do hrozby občanské války.

V roce 1608 stanula vojska věrná Matyášovi a vojenské oddíly loajální Rudolfovi proti sobě – a jen shodou okolností nedošlo k bitvě. Císař, vyčerpaný a znovu balancující na hranici příčetnosti, nakonec raději ustoupil.

Libeňský mír v červnu 1608 mu vzal vládu nad většinou rodových zemí: uherskou korunu, Rakousko i Moravu musel Rudolf přenechat Matyášovi. Aby si aspoň udržel moc v Čechách, byl donucen udělit zdejším nekatolíkům rozsáhlé náboženské svobody.

Takzvaný Rudolfův majestát z roku 1609 potvrzující práva českých protestantů. Pro hluboce katolického Habsburka to bylo ponižující gesto. Císař rezignovaně přihlížel, jak se jeho někdejší absolutní moc tříští. Začalo se otevřeně říkat, že Rudolf je jen „král, který nekraluje“.

Třiapadesátiletý Rudolf II. byl psychicky na dně. Jeho bratranec, arcivévoda Leopold Pasovský, se mezitím v zoufalé snaze zvrátit vývoj odhodlal k hazardní akci: s tichým Rudolfovým souhlasem najal na přelomu let 1610–1611 početné žoldnéře – takzvané pasovské – a pokusil se s nimi nečekaně obsadit Prahu.

Leopold věřil, že když v hlavním městě vyvolá dostatečný chaos a postraší stavovské opozice, mohl by Rudolf znovu upevnit své postavení. Tento plán ale ztroskotal. Pasovští žoldnéři se vymkli kontrole, začali v Praze rabovat a vraždit a místo podpory vyvolali mezi pražskými obyvateli zděšení a hněv.

Když se situace uklidnila, obrátila se i česká stavovská obec definitivně proti Rudolfovi – to on pozval cizí vojsko do země. Císařova autorita byla v troskách a jeho bratr Matyáš se chopil příležitosti. V květnu 1611 si nechal od stavů odhlasovat převzetí vlády a Rudolf II. byl donucen abdikovat na český trůn.

Z kdysi obávaného vládce zbyl jen stín: nemocný, zlomený, všemi opuštěný muž. Po slavnostní korunovaci Matyáše českým králem opustil Rudolf veřejný život nadobro. Uchýlil se do ústraní svých milovaných sbírek na Pražském hradě, kde bloudil mezi zaprášenými vitrínami a regály minerálů jako zapomenutý kurátor vlastního muzea.

Tam, mezi obrazy a výstředními vynálezy, trávil Rudolf II. posledních několik měsíců svého života. Na veřejnosti už se vůbec neukazoval – a když ho přece někdo spatřil, jen zděšeně zalapal po dechu. Z utrápeného, sklíčeného muže se stala shrbená troska.

Dvořané se mu raději vyhýbali, nechtěli vidět tu zkázu. V lednu 1612 se po Praze rozneslo, že císařovo tělo pokryly páchnoucí vředy – hnisavé boláky na nohou a v tříslech, které nikdo z lékařů neodvážil řezat.

Tiše se šuškalo, že jde o projevy syfilidy – choroby, kterou Rudolf mohl trpět již léta, následkem svých milostných eskapád. Odumírající maso na těle působilo Rudolfovi strašlivé bolesti; k vředům se přidala sněť, plicní choroba, záchvaty dávivého kašle spojené s chrlením krve a neuhasitelná žízeň.

Císař umíral zaživa, rozkládal se kousek po kousku. Přesto ještě stále věřil svým alchymistům. I ve své poslední agónii se pokoušel sám sebe léčit – natíral své rány voňavými balzámy a mastmi podle receptů z knih magistra Kelleyho, polykal lektvary z bylin a rtuti, vše marně. Dne 20. ledna 1612 se Rudolfa II. zmocnily poslední křeče. V šest hodin ráno téhož dne, ve věku nedožitých šedesáti let, císař zemřel.

Ještě ten den byla jeho mrtvola pitvána – a i po smrti stihl nešťastného císaře znesvětit výjev jako z hororu. Jeden z přihlížejících šlechticů, Václav Vchynský, využil chvilky nepozornosti a při ohledávání těla vzal do rukou Rudolfovo srdce vyrvané z hrudi. S nenávistnou grimasou ho před očima všech stiskl tak prudce, až ze zčernalého orgánu vystříkla krev.

„Aspoň takto jsem se pomstil svému úhlavnímu nepříteli,“ prohlásil prý Vchynský triumfálně nad císařovou mrtvolou. I z toho je patrné, jak velká byla nenávist lidí vůči němu. Tak skončil tragický život Rudolfův – a teprve tím okamžikem se zrodila legenda.

Už za pár dní po císařově skonu si lidé začali vyprávět pověsti. Jedni tvrdili, že Rudolf umřel v posedlosti ďáblem, druzí dokonce věřili, že tajně vlastnil kámen mudrců a jeho smrt byla jen fingovaná. V temných uličkách staré Prahy se rodily mýty o Golemovi a alchymistech z Rudolfova dvora.

Zdroje:

https://www.akropolis.cz/content/alchymiste-na-dvore-rudolfa-ii

https://www.novinky.cz/clanek/historie-rudolfa-ii-trapily-deprese-i-nasledky-syfilidy-40418548

https://www.ctidoma.cz/clanek/historie/cisar-rudolf-ii-byl-jeste-podivnejsi-nez-bychom-si-predstavovali-dablem-posedly-panovnik-se-odmital-ozenit-62269

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_II.

https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/osobnost/vystredni-cisar-rudolf-ii

https://dvojka.rozhlas.cz/rudolf-ii-habsbursky-byl-opravdu-tak-podivinsky-jak-jej-lici-film-pekaruv-cisar-8784967

https://cesky.radio.cz/kdyz-se-nekdo-snazil-rudolfa-ii-podvest-zareagoval-velmi-tvrde-jak-vypadal-8756620