„Co ode mě čekáte? Že budu spát sama?!“ Elizabeth Taylorová měla osm svateb se sedmi muži

Doma v Kalifornii ležela s horečkou v posteli; naléhání manžela, aby letěla s ním, odmítla na poslední chvíli kvůli banálnímu nachlazení. Mike Todd, jediný muž, vedle kterého se tehdy cítila v bezpečí, nastoupil do letadla sám – a už z něj nikdy nevystoupil.

Po obloze se místo šťastné hvězdy roztáhl ohnivý záblesk. V jediném okamžiku ztratil život on i všichni na palubě. A Elizabeth, oslnivá filmová hvězda a trojnásobná matka, zůstala v šestadvaceti letech sama na prahu nejtemnějšího období svého života.

Teprve před rokem se za Todda provdala. Byl to hollywoodský producent se zálibou v okázalosti a Elizabeth mu podlehla. Zahrnoval ji luxusem – diamanty a hromadami orchidejí, vozil jí z cest vybrané lahůdky. Jejich vztah byl bouřlivý, hádali se a zase vášnivě usmiřovali, ale milovali se „velmi, velmi hluboce,“ jak vzpomínala.

V srpnu 1957 se jim narodila dcera Liza. „Mike byl jedním z mých osudových mužů,“ řekla později. „Kdyby žil, zůstala bych s ním navždy.“ Todd ji nazýval „Světluškou“ a na trup svého soukromého letadla nechal namalovat přezdívku „Lucky Liz“. Šťastná Liz… Ironie osudu.

Ve skutečnosti to štěstí trvalo jen lehce přes jeden rok. Když Mike zahynul v plamenech, Elizabethina duše se propadla do zoufalství. K práci na filmu Kočka na rozpálené plechové střeše se vrátila už tři týdny po pohřbu – zlomená žalem, ale odhodlaná utopit bolest v práci. Jinak by se snad zbláznila. Každý večer usínala s Mikeovým prstenem na ruce a s prázdnotou v srdci.

Bylo to už potřetí, co stála jako mladá žena před troskami rozpadlého manželství. Poprvé se vdávala v osmnácti letech – a hned pohádková svatba se změnila v noční můru. Hotelového dědice Conrada „Nickyho“ Hiltona si brala jako neposkvrněná dívka z dobré rodiny. Psal se rok 1950 a tisk jásal nad svatbou princezny Hollywoodu. Elizabeth kráčela k oltáři v saténových šatech, které navrhl kostýmní výtvarník studia MGM.

Tisíce okouzlených fanynek sledovaly, jak září štěstím po boku uhlazeného mladíka z proslulé rodiny. Jenže za zavřenými dveřmi skončila pohádka drsnějším probuzením než Šípková Růženka: Nicky pil a bil ji. Z romantických líbánek si Elizabeth přivezla modřiny na těle i na duši. Po osmi měsících manželství podala žádost o rozvod.

O její popularitě a slávě si nedělal iluze – vadilo mu, že se o ni zajímá celý svět. Jednou z nejdůležitějších mužských bytostí v životě mladé Liz se tak nestal manžel, ale lékař, který jí pomohl následky manželových útoků vůbec přežít. Stres a bití totiž vyústily v jeden z nejstrašnějších zážitků, jaké může žena zakusit: Elizabeth v důsledku manželova násilí potratila očekávané dítě. Ještě nebylo ani zdaleka všem ranám konec, ale už tehdy v devatenácti zažila takovou tragédii.

Podruhé se vdávala v únoru 1952, jen rok po rozvodu s Hiltonem. Hledala tentokrát klidný přístav. Britský herec Michael Wilding byl o dvacet let starší distingovaný gentleman – pravý opak surového mladíčka Hiltona. Wilding jí poskytl oporu a bezpečí, aspoň na čas. Narodili se jim dva synové, Michael a Christopher, a Elizabeth se snažila být dobrou matkou.

Ale sama byla ještě téměř dítě a svět filmu ji znovu pohltil. Zatímco získávala jednu velkou roli za druhou a její jméno zářilo na plakátech po celém světě, doma začalo přibývat ticho a odcizení. Sláva Liz stoupala příliš rychle, a Wilding to nedokázal snášet. Jejich dům v Beverly Hills zel prázdnotou – Elizabeth trávila víc času na place než s rodinou. Nakonec i tento svazek po pěti letech ztroskotal.

Elizabeth se ocitla jako čtyřiadvacetiletá rozvedená matka. V očích filmových fanoušků zůstávala oslnivou hvězdou s fialkovýma očima, které uměly podmanit kameru. V hloubi duše se však cítila bezradná. Toužila po lásce a po naplnění prázdného místa ve svém srdci. Na dně duše byla křehká a zranitelná, ačkoli si nasazovala masku sebejisté divy. Její třetí manželství s Mikem Toddem jí na krátkou chvíli dalo pocit, že našla, co hledala – osudového muže, rodinné štěstí, vášeň i něhu v jednom. Osud ale krutě zakročil.

Teď, pár týdnů po Toddově tragické smrti, seděla mladičká Elizabeth nad kolébkou půlroční Liziny a tiše plakala. V novinách vycházely nekrology oslavující hereččinu odvahu a tragický úděl. Psali o ní jako o „nejkrásnější vdově v Hollywoodu“, o ženě, která v pouhých šestadvaceti letech zakusila nevídanou bolest.

Sousedé ji vídali, jak bledá a beze slov bloudí zahradou kolem domu, zatímco fotografové číhali za živým plotem. Jak dlouho může lidské srdce vzdorovat takovému žalu? Liz cítila, že se musí znovu nadechnout, jinak ji smutek utopí jako kámen na krku. A právě v tom nejhorším se k ní nečekaně natáhla pomocná ruka – ruka muže, kterého dobře znala.

Eddie Fisher byl Toddův nejlepší přítel. Chodil k nim domů, stál vedle ženicha jako svědek na jejich svatbě. Teď najednou stál po jejím boku znovu, tentokrát jako opora v černých dnech. Nabídl jí útěchu – a ona ji zoufale přijala.

Byl v tom cit, ale také bolestný zmatek. Eddie byl ženatý se slavnou herečkou Debbie Reynoldsovou a měl s ní rodinu. Jenže truchlící Elizabeth se upnula právě na něj. Eddie Fisher neváhal: opustil Debbie i děti a v květnu 1959 si vzal Liz za ženu.

Katolický Vatikán veřejně odsoudil hříšnou dvojici a Elizabeth Taylorovou nazval „promiskuitní hříšnicí“. Ona jen zatvrdila srdce a ironicky prohodila: „Co ode mě čekáte? Že budu spát sama?!“ Nechala mluvit svou pověst za sebe. Přesto ji klepy a odsudky zraňovaly. Poprvé v životě stála proti nenávisti veřejnosti – sama, bez opory studia či rodiny.

Svatbu s Fisherem uzavřela v Las Vegas v židovském obřadu, protože kvůli němu konvertovala k judaismu. Doufala, že tak vykoupí své viny a utiší svědomí. Novomanželé se na chvíli odstřihli od světa a užívali si vzájemnou blízkost – pokoušeli se věřit, že je čeká společná budoucnost.

„Moje líbánky s Eddiem potrvají čtyřicet let,“ vyhlašovala Elizabeth sebevědomě. Chtěla, aby tahle kapitola už vydržela navždy, navzdory všemu a všem. Ale duše, zmítaná smutkem i vinou, se nedokázala tak snadno uklidnit.

Na veřejnosti působili jako dokonalý pár – slavná filmová bohyně a pohledný zpěvák s krásným úsměvem. Za zavřenými dveřmi jejich moderního domu v Kalifornii však panovalo dusno.

„Nikdy jsem Eddieho nemilovala, bylo mi ho líto. Ale ráda jsem s ním mluvila o Mikeovi,“ přiznala po letech hořce Elizabeth. Vzpomínala, jak moc chtěla uvěřit, že s ním může být šťastná, ale uvnitř věděla opak: „To manželství byl jeden velký, strašný omyl. A věděla jsem to dřív, než jsem se vůbec vdala. Netušila jsem ale, jak z toho ven.“

Místo vysvobození přišlo další vězení – tentokrát zlatá klec plná strachu. Lidé se na ni dívali skrz prsty, staré přátelství vyprchalo a nové nevzniklo. Eddie ji odřízl od někdejších známých. Žárlil chorobně na její slávu i na muže kolem ní. Každý večer si sedal k posteli s nabitou pistolí, přejížděl její hlavní po Elizabethině paži a šeptal: „Tebe bych nezastřelil, na to jsi příliš krásná.“

V manželství s Fisherem ji svíral pocit osamění a pasti – přesně tomu chtěla po Mikeově smrti utéct, a přitom do toho znovu upadla. Situace dospěla tak daleko, že jedné bezměsíčné noci v roce 1962 sáhla Elizabeth po lahvičce sedativ. Třesoucíma rukama vyklepla na dlaň hrst prášků a pomalu, v tichosti je spolykala – přímo před Eddieho očima. Beze slova, s prázdným pohledem, možná s tajným přáním, aby ji zastavil. Nezastavil.

„Už mě nebavilo žít.“ V jejích necelých třiceti letech to znělo děsivě. Měla tři malé děti, milióny dolarů na kontech, slávu, krásu – a přece zcela prázdné srdce. Uvědomila si ale, že má pro koho žít: když spatřila vyděšené tváře svých dětí u nemocniční postele, došlo jí, že mámy se nesmí jen tak vzdát.

Rozvodové papíry podepsala v roce 1964 – živá, ale opět společensky zostuzená. Pro bulvár byla navždy „ta zlá Liz, co ukradla manžela a zničila dvě rodiny“. Zaplatila za tu pověst krvavou daň přímo na svém těle i duši.

Hollywoodský skandál mezitím přihrál do jejího osudu další nečekanou postavu. Na jaře 1962 odjela Elizabeth do Říma, kde měla hrát hlavní roli v nejdražším filmu všech dob – jako Kleopatra před kamerami sváděla Marka Antonia. Projekt Kleopatra provázely katastrofy od počátku: nemocemi počínaje (Elizabeth málem zemřela na zápal plic při natáčení v Londýně), šílenými náklady konče.

A pak se na scéně objevil charismatický Richard Burton, kterého producenti obsadili do role Antonia. Osud k sobě svedl dvě herecké megahvězdy – a dvě osamělé duše, které spalovala vnitřní prázdnota. Burton byl ženatý a Elizabeth stále formálně také. Přesto od prvního setkání přeskočila jiskra. Burton měl pronikavé modré oči a pověst velšského svůdce s podmanivým hlasem.

Stačil jeden společný večer na jachtě u pobřeží Itálie a mezi Liz a Richardem vzplála vášeň, která spálila všechny mosty. Fotografové je zachytili v nábřežním baru na ostrově Ischia: Elizabeth v plavkách a šátku, jak se směje po boku ženatého Burtona se sklenicí whisky v ruce. Ta fotka obletěla svět a potvrdila, co si šuškali vrabci na střechách filmových ateliérů.

Na Kleopatřině jachtě se zrodil vztah, který brzy překřtili na „milostný příběh století“. Vatikán hřímal o „nestoudném smilstvu“, Hollywood žasl a morálně se pohoršoval – a Liz Taylorová poprvé v životě nedbala vůbec na nic a na nikoho. Našla totiž něco, co dosud nepoznala: opravdovou lásku. Po boku Burtona se necítila osamělá ani nepochopená.

Byl sarkastický a přímý jako ona, měl své démony, ale i ohromné charisma, kterým si dokázal získat davy. Dohromady byli nebezpečná kombinace – milovali se, nenáviděli, opíjeli se, smáli se i plakali, to vše v jeden den a stále dokola. Burton svou ženu Sybil opustil a rozvedl se. Elizabeth za sebou také spálila mosty – toho muže se nehodlala vzdát, ani kdyby ji to mělo stát celou kariéru.

Druhá půlka 60. let se nesla ve znamení fenoménu „Liz & Dick“. Tak dvojici překřtil tisk – znělo to familiárně a světoznámě jako „Bonnie & Clyde“ nebo „Romeo & Julie“. Vzali se tajně v březnu 1964 na exotickém pobřeží v Mexiku. Elizabeth na svatbu oblékla žluté šaty a věneček z hyacintů, tváře jí hořely štěstím.

Její čtvrté dítě, adoptovanou dcerku Marii, pak společně s Burtonem vychovávali jako vlastní. S Richardem po boku rozkvetla do své nejzářivější podoby: v roce 1966 získala svého druhého Oscara za Kdo se bojí Virginie Woolfové?, film, v němž po boku Burtona ztvárnila emocionálně rozervanou ženu v rozpadajícím se manželství.

Kritikové psali, že tak autentický výkon snad ani nehrála – ona ho prý žila. V té době Elizabeth bezmezně milovala svého „Dicka“ a on zbožňoval ji. Ve všem ostatním se však neshodli. Oba měli výbušné povahy a neutápěli se jen v lásce, ale i v alkoholu. Jejich hádky probíhaly před celým světem – křičeli na sebe v hotelech i na place, házeli po sobě sklenice a dveřmi, aby se vzápětí líbali v dešti slz.

Richard jí kupoval neslýchaně drahé dary na usmířenou: legendární diamanty Taylor–Burton o váze i 70 karátů, perly, jachty, domy. Ona byla bohyně, on její oddaný služebník i proklínaný tyran v jedné osobě.

Jenže právě to se stávalo čím dál častěji – byť byli spolu, neustále se míjeli. Jejich láska byla obří a spalující, ale nakonec ji nedokázali unést. Po deseti letech manželství, v roce 1974, šli od sebe. Nevydrželi to však ani rok – nemohli spolu žít, ale nedokázali ani žít jeden bez druhého.

V říjnu 1975 se vzali podruhé, tentokrát v botswanské vesničce, daleko od kamer a svědků. Vydrželo jim to jen pár měsíců: v létě 1976 se definitivně rozvedli. Richard se znovu oženil s jinou ženou a Liz, i když se tvářila silně, upadla do bezedné melancholie. Po Richardově boku zažila vrchol i pád.

Teď zůstala s prázdnýma rukama – a s pocitem, že taková láska už v životě nepřijde. „Po Richardovi byli muži v mém životě už jen od toho, aby podrželi kabát a otevřeli dveře.“ prohlásila trpce jednou. V jejích očích už žádný další partner nemohl obstát vedle stínu Burtona.

Přesto se Elizabeth ještě dvakrát pokusila najít štěstí v manželství. V roce 1976, necelý rok po posledním rozvodu s Burtonem, se vdala posedmé. Hollywoodská královna tehdy překvapila svět volbou partnera, co nebyl ze světa showbyznysu: provdala se za republikánského politika Johna Warnera, někdejšího ministra.

Po boku elegána Warnera si hrála na vzornou senátorovu choť – šest let pořádala recepce, stála u řečnických pultů na předvolebních mítincích a tvářila se, že ji politika zajímá. Uvnitř ale trpěla. Svobodomyslná umělkyně se ocitla svázaná protokolem a přetvářkou washingtonské smetánky. „Život manželky politika se mi ani trochu nezamlouval,“ ulevila si později.

Propadala depresím, útěchu znovu hledala ve sklence vína a utišujících lécích. Za pár let se k ní tisk hlučného showbyznysu začal chovat nemilosrdně: přibírala na váze, stárla, role nepřicházely. Bulvár otiskoval nelichotivé fotky, na nichž se z někdejší krásky stávala unavená žena v šátku a brýlích, opírající se o hůlku.

Začalo období nemocí a vnitřních běsů. Roku 1980 se Liz poprvé léčila z alkoholismu v proslulém sanatoriu Betty Fordové. Warner mezitím znovu kandidoval do Senátu – a vyhrál. Jeho žena se na výsledkový večer nedostavila; místo toho zůstala sama doma s lahví. Její páté manželství se rozpadlo roku 1982. 

Zestárla. Ale nebyla krotká. I když se vytratila z filmového plátna, dokázala překvapit alespoň bulvární rubriky. Osm let po posledním rozvodu, roku 1991, stanula před oltářem poosmé a naposledy.. Tentokrát to byla svatba jak z jiného světa: ženich Larry Fortensky byl prostý stavební dělník o dvacet let mladší než ona.

Poznala ho během odvykací kúry v Betty Ford Center, kde se v roce 1988 léčila ze závislosti podruhé. Larry byl statný blonďatý chlapík s velkýma rukama, trochu neotesaný, ale laskavý. Po všech magnátech, hercích a senátorech přišel do života filmové ikony muž od lešení – a Liz se do něj bezhlavě zamilovala.

Slavná nevěsta pojala obřad ve velkém stylu: půjčila si ranč Neverland od přítele Michaela Jacksona, oblékla se do korzetových svatebních šatů návrháře Valentina a kolem se hemžilo dvě stě hostů v róbách. Nad rančem kroužily vrtulníky s dotěrnými fotografy, jeden senzacechtivý paparazzi se dokonce snesl na padáku přímo mezi svatebčany.

Na pět let se stáhla z očí veřejnosti. Žila s ním v klidu na losangeleském předměstí, starala se o zahradu, pomáhala mu najít práci. Občas si ale neodpustila luxus – třeba když mu koupila sportovní auto za stovky tisíc dolarů, což skromného Larryho trochu děsilo. Jejich manželství bylo vcelku poklidné. Ale pohádka o Popelce naruby nakonec taky neměla věčný konec.

Larry těžce nesl neutuchající pozornost bulváru. Necítil se ve světě hvězd jako doma, o čemž svědčil i fakt, že odmítal jakoukoli finanční podporu od své slavné ženy. Stáhl se do ústraní, odcizili se. Roku 1996 se proto s Liz v dobrém rozvedli. Devátou svatbu už Elizabeth nikdy neplánovala. Do konce svého života zůstala svobodná – a možná poprvé opravdu sama sebou.

V posledních letech se ohlížela za svou nezkrotnou poutí s mírným úsměvem. „Lituji všech hříchů, kterých jsem se dopustila – i těch několika, které jsem nestihla,“ vtipkovala s nadhledem. Z kdysi nejslavnější herečky světa se stala nenápadná stará dáma na vozíku, sužovaná nemocemi.

Tělo, zničené celoživotním stresem, si vybralo daň: selhávající srdce, artritida, kyčelní implantáty, kožní nádory, cukrovka. V roce 1997 podstoupila operaci nezhoubného nádoru na mozku. Přesto nerezignovala.

Založila nadaci na výzkum AIDS, odvážně se zastávala homosexuálů a veřejně bojovala proti stigmatům, ještě než to bylo běžné. Věděla, co je to být zavržen – a nechtěla mlčet, když jiní trpěli. Za svou filantropii obdržela v roce 2000 Řád britského impéria a o rok později i prezidentskou medaili občanů USA.

Ještě ve svých sedmdesáti seděla v hledišti na koncertě Michaela Jacksona, svého blízkého přítele. A když on sám tragicky zemřel, plakala Elizabeth od smutku tak, jako by ztratila vlastní dítě. „Michael Jackson je nejnormálnější člověk, jakého jsem kdy poznala,“ prohlásila kdysi a nikdy nevzala svá slova zpět. Věrnost přátelům pro ni byla posvátná.

Dne 23. března 2011 brzy ráno Elizabeth Taylorová naposledy vydechla. Zemřela obklopena svými čtyřmi dětmi. Všichni drželi stráž u její postele na jednotce intenzivní péče v Los Angeles. Jednou řekla, že množství zážitků a vášní v jejím osudu by vydalo na čtyři celé životy – a že i přes všechno cítí vděčnost. „Měla jsem ohromné štěstí. Báječně jsem se bavila,“ bilancovala Elizabeth s typickou směsicí pokory a nadhledu.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Elizabeth_Taylor

https://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-laska-a-vztahy/597546/elizabeth-taylor-skandalistka-a-vasniva-zena-sedmi-muzu-co-radila-zenam-o-lasce.html#1290071

https://www.vlasta.cz/celebrity/elizabeth-taylor-svatba-zivot-richard-burton-laska/

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-svetove-celebrity/786216/tajemstvi-filmove-hvezdy-elizabeth-taylorove-79-obet-domaciho-nasili.html

https://people.com/elizabeth-taylor-suicide-eddie-fisher-marriage-8686475

https://www.quoteikon.com/elizabeth-taylor-quotes.html

https://www.biography.com/actors/elizabeth-taylor

https://www.csfd.cz/tvurce/914-elizabeth-taylor/biografie/

https://www.marianne.cz/zabava/15-zajimavosti-ktere-jste-nevedeli-o-elizabeth-taylor

https://www.reflex.cz/clanek/archiv/41029/elizabeth-taylorova-zemrela-zradilo-ji-srdce.html

https://www.theguardian.com/film/2011/mar/23/elizabeth-taylor-obituary

https://elizabethtaylor.com/the-seven-husbands-of-elizabeth-taylor/