Colleen Stan přežila sedm let otroctví v rakvi pod postelí

Když se řekne únos, představíme si obvykle situaci, kdy někdo násilně vtáhne oběť do auta, vyhrožuje zbraní, a poté požaduje výkupné. Jenže existují i případy daleko děsivější, které sice nenesou tak častý motiv výkupného, ale jsou plné dlouhodobého teroru, rafinované manipulace a psychického i fyzického týrání. A jedním z nejznámějších je kauza Colleen Stan, známá také jako „dívka v krabici“.

V sedmdesátých letech se spousta mladých lidí v USA věnovala autostopu – byla to doba, kdy si mnozí naivně mysleli, že jim nic nehrozí. Stejně smýšlela i dvacetiletá Colleen, která chtěla jen dojet na oslavu narozenin kamarádky v Kalifornii. Netušila, že ji cestou svede dohromady osud s manželským párem, jenž se v jejím životě změní v noční můru na dlouhých sedm let.

„Byla jsem šťastná, těšila se na oslavu…“

Colleen Stan se narodila v roce 1956 a v mládí ji nikdy nenapadlo, že jednou její jméno obletí novinové titulky v souvislosti s jedním z nejbrutálnějších únosů. Pocházela z poměrně standardních poměrů v Oregonu, byla to veselá dívka, která ráda cestovala.

„Stop byl pro mě symbolem svobody. Vážně jsem si myslela, že když je člověk opatrný, nestane se mu nic zlého,“

vzpomínala později Colleen při soudním přelíčení, kde se jí lidé vyptávali, proč sama nasedla k cizím lidem.

Dne 19. května 1977 si Colleen sbalila věci a vyrazila směrem ke kamarádce do Severní Kalifornie. Podle jejích vzpomínek se setkala s několika auty, která jí zastavila, ale Colleen si vybírala – chtěla, aby auto nevypadalo podezřele. A když zastavilo staré vozidlo, v němž seděla mladá žena Janice s miminkem a za volantem byl Cameron Hooker, Colleen usoudila, že to bude bezpečné. Jak sama později řekla:

„Viděla jsem dítě, to mě uklidnilo. Vypadali jako manželé na cestách. Kdyby tam byl sám chlap, možná bych nenasedla, ale takhle… jsem neměla důvod k obavám.“

Nástup do auta a první varovné signály

Nejprve prý byla atmosféra klidná, Janice se usmívala, dělala na dítě zvuky jako „tytyty, co to děláš?“. Cameron se moc nepřidával do hovoru, jen poslouchal. Po několika kilometrech však začala Colleen cítit napětí – Cameron se jí zvláštně vyptával, jak daleko jede, jestli se na ni někdo těší, zda má hodně přátel.

„Já jsem se jen smála, myslela jsem, že si povídáme. Ani ve snu by mě nenapadlo, že plánuje něco zlého…“

řekla Colleen ve výpovědi.

Když pak auto sjelo z dálnice na opuštěnou cestu, Colleen zpozorněla. Ale Janice jí řekla: „Potřebuju kojit dítě, promiň, zastavíme na chvilku.“ Colleen uvěřila. A krátce nato Cameron prudce zabrzdil, v mžiku vytáhl nůž a přiměl Colleen lehnout si na zadní sedadla. Janice jen držela dítě a mlčela.

Zatímco Colleen ležela přitisknutá k sedačce, Cameron jí nasadil na hlavu dřevěnou „helmu“ – vlastně jakousi čtvercovou krabici, která přesně obepnula její hlavu a zamezila jí v rozhledu i v pohybu. Připomínalo to středověký mučicí nástroj. Zvuk byl utlumen, dívka slyšela jen tlumené hlasy, necítila kolem sebe vzduch.

„Bylo to, jako byste se dusili. Nemohla jsem pohnout krkem. Slyšela jsem jen svoje srdce bušit… a hlas Camerona, který mi hrozil, že mě zabije, jestli se budu bránit,“

popisovala Colleen v jednom z dokumentů.

Převoz do Red Bluff

V té chvíli Colleen netušila, kam ji vezou. Ve skutečnosti mířili k domu v Red Bluff v Kalifornii, kde Hookerovi žili. Byl to menší dům na odlehlém místě, nikoliv luxusní rezidence. Zvenku působil nenápadně, ale uvnitř se brzy mělo dít něco, co se vymyká lidskému chápání.

„Pamatuju si, jak jsem byla v polovědomí. Myslím, že jsem upadla do šoku. Úplně jsem nechápala, jestli to není jen špatný sen. Když jsme zastavili, Cameron mi sundal krabici a já viděla malý dvorek. Pak mě vtáhli dovnitř,“

vypověděla později Colleen.

Když se dívka trochu vzpamatovala, byla spoutaná. Cameron jí strhl oblečení, podle jejích slov se projevily jeho sadistické sklony už prvního večera. Janice jen přihlížela, někdy se tvářila jako by nebyla přítomná. Colleen následně skončila zamčená v dřevěném boxu velikosti menší truhly – s minimem prostoru k pohybu.

„Nutila jsem se nekřičet, protože řekl, že když se budu bránit, tak mě podřízne. A Janice… vypadala, že se bojí. Nebo možná i trochu souhlasila, nedovedu to popsat. Byla to groteskní situace,“

vzpomínala oběť.

Někdy v těchto prvních dnech měla Colleen poprvé slyšet o tajemné The Company – organizaci, která údajně stojí za těmito únosy a na niž má Cameron napojení.

„Řekl mi: ‚Jestli se budeš snažit uprchnout, Company najde tvoji rodinu a udělá jim horší věci. Taky dopadneš ještě hůř, než když mě poslechneš. Rozumíš?‘“

vypověděla u soudu Colleen.

Falešná smlouva o otroctví

U Colleen Stan se objevil tzv. slave contract – otrocká smlouva, kterou Cameron sepsal, aby dívku přesvědčil o „legitimnosti“ svého nároku na ni. Mezi paragrafy se objevovaly věty:

„Já, otrokyně, dobrovolně vstupuji do závazku se svým Pánem a Paní… Zavazuji se neodporovat… Jakékoli pokusy o únik, neposlušnost či zradu budou trestány, a to podle uvážení mého Pána…“

Colleen měla smlouvu podepsat zhruba po několika týdnech. V tu dobu už byla natolik vyděšená, zbavená naděje a identity, že skutečně podepsala. Navíc jí Cameron s Janice vysvětlili, že firma The Company s ní pak bude jednat lépe a že tohle je správná cesta, aby přežila.

„Byla to prostě psychická hra. Byla jsem hladová, unavená, měla jsem modřiny po těle. A on mi říkal, že jestli nepodepíšu, tak to bude ještě horší. Podepsala jsem… Netušila jsem, že existuje jiná možnost,“

uvedla Colleen.

Ve spisech se píše, že Cameron čas od času nechal Colleen najít „vzkaz“, který měl budit dojem, že The Company sleduje každý její krok. Údajně šlo o texty typu:

„Buďte poslušná a Pán vás ochrání. Pokud se pokusíte kontaktovat úřady, vaše rodina ponese následky. Naše lidi najdete všude. Nikdo se před námi neschová.“

Občas to vypadalo jako dopis s razítkem, jindy to byla lístečky ve stylu: „Pozor! Víme, co děláš.“

Colleen uvěřila, že existuje rozsáhlá síť, a strach o rodinu ji zcela paralyzoval.

Pozdější diskuse odborníků naznačují, že u Colleen Stan se projevil extrémní stockholmský syndrom – oběť se kvůli dlouhodobému týrání a vyčerpání psychicky upne k únosci, začne ho považovat za jedinou možnost přežití, bojuje proti vnějšímu světu. Colleen tehdy nevěřila, že by jí kdokoli pomohl, protože The Company by zasáhla. Podobný psychický mechanismus popisovaly i jiné oběti dlouhodobých únosů (např. Natascha Kampusch, Elizabeth Smart a další).

„Pamatuju si, že mi říkal: ‚Podívej, já jsem jedinej, kdo ti nenapíchne brouka do ucha, abys ho pak poslouchala. Já jsem vlastně hodnej.‘ Já tomu věřila, i když to teď zní šíleně. Byla jsem vymazaná. Přesvědčil mě, že venku by to bylo horší,“

vyprávěla Colleen pro dokument Girl in the Box (2016).

Nejčastěji se uvádí, že Colleen byla dlouhé dny a týdny držena v malém boxu, který se postupně vyvinul do zvláštní konstrukce pod manželskou postelí Hookerových. Cameron chtěl „otroka“, který bude poblíž ale zároveň bezmocný, a tak vybudoval jakousi dřevěnou schránku.

Colleen popisovala, že v tom boxu trávila i 23 hodin denně – mohla ven jen na jídlo, někdy aby uklízela dům či plnila rozkazy Camerona. Janice se k ní obvykle chovala odtažitě. Někdy působila, jako by s tím nesouhlasila, ale nezasáhla.

„Nemůžu popsat, jak strašný to byl pocit. Ležíte tam, slyšíte kroky, to vrzání matrace, někdy i smích. A vy jste úplně odříznutí. Docházel mi kyslík, měla jsem panické ataky, ale naučila jsem se je potlačit. Bála jsem se, že kdybych dělala moc hluk, ztloukli by mě,“

svědčila Colleen.

Z vyšetřovacích spisů a z knihy Perfect Victim vyplývá, že Cameron měl pro Colleen seznam pravidel:

Občas prý docházelo k situacím, kdy Colleen mohla jít ven z domu – například s Janice do obchodu. Ale vždy ji tak vyděsili a zpracovali, že by Company stejně všechno věděla, kdyby něco řekla. Proto mlčela.

Kromě naprosté izolace zahrnovalo Cameronovo jednání i sadistické sklony. Různé výpovědi hovoří o bití, škrábání, snaze oběť topit. Nechybělo ani zavěšování ke stropu.

„Když řeknu, že budeš viset, tak budeš. A až se ti budou třást nohy, aspoň se poučíš, že nemáš odporovat…“

měla prý Colleen slyšet přímo od Camerona.

V soudních spisech se popisuje, jak Cameron budoval v domě provizorní mučicí zařízení. Měl šňůry, řetězy, dřevěné latě, do kterých Colleen vtiskl, a dokonce se i vyžíval v tzv. water torture (vodní mučení). Tvrdil jí, že to je „jen výcvik“.

„Nutil mě myslet si, že to je normální. Že tak se chovají otrokáři, a že se mu mám odevzdat. Pořád zdůrazňoval Company – ‚Vy jste pro ně teď jen zboží, Colleen. Buď ráda, že jsi u mě, jsem k tobě milosrdnej.‘“

vypověděla Colleen.

Klíčovým prvkem byla úloha Janice. Byla to mladá žena, v době únosu bylo Janice teprve 19 let, a s Cameronem se seznámila krátce předtím. Podle některých výpovědí sama zažila s Cameronem násilné chování; dohodli se, že pokud si Cameron pořídí „otrokyni“, Janice bude ušetřena.

„Janice se mnou mluvila jen málo. Někdy plakala, jindy se mi smála. Když mě Cameron bil, ona dělala, že to nevidí. Pak mi říkala, že je ráda, že to není ona,“

popsala Colleen.

Později se Janice stala klíčovou osobou, protože to byla právě ona, kdo Colleen nakonec pomohl vyjít ze dveří a odejít. Avšak roky spolupracovala s Cameronem a bez jejího přičinění by Colleen pravděpodobně nešlo tak efektivně zotročit.

Jeden z nejnepochopitelnějších momentů je, že Cameron Hooker několikrát vzal Colleen ven – dokonce do takové míry, že se v roce 1981 objevila v domě svých rodičů, a přesto se nepokusila o útěk. Pro laiky to vypadá jako jasná příležitost k záchraně. Ale psychologové upozorňují, že kvůli dlouhodobému vymývání mozku byla Colleen přesvědčená, že Company stejně sleduje každý její krok.

„Jednou jsem stála vedle táty, objímal mě, ptal se, jestli jsem v pořádku. Já řekla, že ano, že mám nového přítele a žiju s ním v komunitě. Cameron stál opodál, tvářil se mile. Kdybych cokoliv špitla o tom, co se děje, věřila jsem, že mě i jeho rodinu Company ztrestá,“

vypověděla.

Rodiče prý viděli, že je dcera hubená a bledá, ale mysleli si, že jde jen o náročnější životní styl. Cameron jim tvrdil, že patří k nějaké církevní skupině, která je velmi skromná. Rodiče netušili nic o spoutávání a každodenním týrání.

Colleen měla často v hlavě myšlenku, že všechno je marné. Věřila, že realita, v níž žije, je jediná možná. Navíc Cameron uměl být někdy i „milý“ – dal jí jídlo, nabídl jí lepší deku, řekl, že se stará o to, aby ji Company nezabila. Přitom to celé byla lež. Vytvořil si pro ni roli pseudoochranitele.

„Neustále jsem si říkala, že je to můj pán, můj zachránce, a pokud poslechnu, nezabijí mou rodinu. Lidi se ptají, proč jsem prostě neutekla. Ale pro mě to tehdy bylo naprosto nemyslitelné,“

řekla v jednom z rozhovorů Colleen.

Dlouhých sedm let trvalo, než se začalo něco měnit. Podle Janice se Cameron stával čím dál agresivnějším i vůči ní. Začala se bát, že jednou skončí stejně. Navíc prý rostla žárlivost – on trávil dost času s Colleen, která pro něj byla sexuální otrok. Janice se bála, že by v budoucnu mohla mít stejný osud, nebo že Cameron nahradí i ji.

V roce 1984 prý Janice promluvila s Colleen a přiznala jí, že „Company“ je jen vymyšlená lež. Colleen byla v šoku.

„Zhroutila se mi celá realita. Sedla jsem si na zem a brečela. Po sedmi letech jsem zjistila, že všechno to děsivé, co mi hrozili, může být jen výmysl. Nevěděla jsem, co dělat…“

vypověděla Colleen.

Díky Janice si Colleen sebrala věci a prostě odešla, zřejmě 9. nebo 10. srpna 1984. V některých záběrech se uvádí, že šla bosky, jen s malým pytlem věcí, a došla k autobusovému nádraží, odkud odjela do rodného Oregonu. Předtím dokonce ještě volala Cameronovi do práce, aby se s ním rozloučila (což ukazuje, jak moc byla stále psychicky zaujatá – chtěla mu říct, že odchází, protože Janice řekla, že to je v pořádku).

Cameron prý zuřil, ale Janice ho zadržela s tím, že jestli něco udělá, udá ho policii. Tato hrozba zabrala, protože Janice věděla vše o jeho činech.

Colleen se sice fyzicky dostala z domu Hookerových, ale v hlavě nosila sedmiletou hrůzu a totální rozpad identity. V prvních týdnech se nesvěřila ani rodičům. Dokonce i dál psala Cameronovi dopisy – měla pocit, že je to možná důležité, aby si zachovala jeho „přízeň“. Postupně se však otevřela kamarádce a rodině a ti začali tlačit na to, aby věc oznámila policii.

„Nějakou dobu jsem si myslela, že jsem to všechno zavinila já. Že třeba Cameron chtěl jen hrát hry a já to přehnala. Byla jsem hrozně zmatená. Lidem se to zdá nemožné, ale tak hluboko jsem byla. Nakonec mě rodina přesvědčila, že to musím říct úřadům,“

vysvětlovala Colleen.

Mezitím se Janice rozhodla na Camerona podat výpověď sama a spolupracovat s policií. Dokonce uzavřela dohodu, že když poskytne úplné svědectví, nebude stíhaná. Úřady to přijaly, protože bez ní by Cameron mohl tvrdit, že vše bylo „dobrovolné“.

Po několikaměsíčním váhání a sbírání důkazů policie Camerona Hookera zatkla. Na místě se našly různé mučicí nástroje, dřevěné boxy, zbytky smluv, a dokonce i Colleeniny osobní věci. Tím se potvrdilo, že dívku skutečně držel.

„Byl jsem v šoku, když jsme viděli tu dřevěnou bednu. Stála tam v ložnici pod postelí. To se hned tak nevidí,“

uvedl jeden z vyšetřovatelů v knize Perfect Victim.

Hlavní soud se konal v roce 1985. Colleen Stan u soudu vypovídala detailně o tom, co zažila. Lidé – porota i veřejnost – byli šokováni. Velmi se řešilo, proč v momentě, kdy mohla navštívit rodinu, neutekla. Odpověď spočívala v popsaném syndromu, kdy byla pod totální kontrolou a hrozbou The Company.

„Čím déle takové týrání trvá, tím víc oběť rezignuje a věří, že není úniku. Psychologové to jasně označili za extrémní vymytí mozku a stockholmský syndrom,“

vysvětlovala státní zástupkyně Christine McGuire.

Janice proti Cameronovi vydala plné svědectví. Popisovala, jak on vymýšlel i detailnější formy trestů. Také potvrdila, že The Company neexistuje, že šlo o Cameronův výmysl. Cameron se bránil tvrzením, že Colleen „souhlasila“ a on hrál roli jakéhosi dominanta. Porota mu neuvěřila.

Konečný verdikt: Cameron Hooker byl odsouzen k 104 letům odnětí svobody. Janice dostala imunitu – nešla do vězení, stala se chráněnou svědkyní, byť si spousta lidí myslí, že to nebylo správné.

„Byl to jeden z nejhorších případů, jaké jsem kdy viděla. Kombinace psychického i fyzického teroru, dlouhodobého otroctví a naprosté izolace. Oběť se stala loutkou v rukou sadisty,“

komentovala to McGuire.

Po soudním procesu se Colleen snažila najít práci, zařadit se do společnosti. Nicméně trpěla posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD), měla noční můry, bála se, že se Company opravdu někde objeví. Postupně psychoterapie pomohla.

„Říkám si, že tohle byla jedna kapitola života, ale už ji nechci nikdy otevřít. Ale možná můj příběh pomůže někomu jinému, kdo se ocitl v podobné pasti,“

prohlásila po letech.

Ve Spojených státech funguje systém, kdy i dlouhé tresty mohou být časem přezkoumávány. Několikrát se objevila zpráva, že Cameron Hooker by teoreticky mohl žádat o podmínečné propuštění. To vždy vyvolává strach. Colleen přiznala, že by to pro ni byl velký šok.

„Kdyby se to stalo, zase se mi zhroutí pocit bezpečí. Věřím ale, že soudci nevezmou mé utrpení na lehkou váhu. On je nebezpečný člověk. Nic se u něj nezměnilo,“

řekla v rozhovoru před pár lety.

Naštěstí můžeme dodat, že k propuštění zatím nedošlo.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Kidnapping_of_Colleen_Stan

https://caselaw.findlaw.com/court/ca-court-of-appeal/1771222.html

https://www.oxygen.com/snapped/crime-news/girl-in-the-box-colleen-stans-story-explained

Tv dokument „Girl in the box“ - https://www.csfd.cz/film/1257823-girl-in-the-box/prehled/

Kniha „Dokonalá oběť“ - https://www.databazeknih.cz/knihy/dokonala-obet-64799