Článek
Listopadový večer roku 2019 v pražském Divadle Hybernia. Světla se soustředí na pódium, kde za zády muže s mikrofonem duní velký orchestr Pavla Větrovce. Tomu muži je osmdesát let, ale jeho tělo vypadá, že o tom neví. Pohybuje se s energií, která popírá jeho věk, hlas má stále sílu a v očích mu hrají jiskry šoumena, který se pro jeviště narodil. Josef Laufer neslaví narozeniny jako stárnoucí či unavený muž. Je to koncert plný energie, oslava života, který se žije naplno.
V té době byl stále mužem v pohybu. Když zrovna nezpíval se svou kapelou Golem, psal povídky, plánoval nové projekty nebo hrál tenis s přáteli. Sám o sobě říkal, že jede stále „na plný plyn“. Život byl pro něj nepřetržitý sled akcí, příběhů a písní.
Proto když se v březnu 2020 chystal na plánovanou operaci srdeční chlopně, nikdo nečekal nic než rutinní zákrok a rychlý návrat na scénu.
Během operace nastaly komplikace. Srdce, které tak dlouho bilo v rytmu rokenrolu a potlesku, se zastavilo. Lékaři ho uvedli do umělého spánku, aby mu dali šanci. Muž tisíců slov, mnoha jazyků a stovek písní náhle oněměl. Jeho bouřlivý život se zastavil v jediném okamžiku a začala tichá tečka za příběhem, který začal kdysi v ohni války.
Dítě zrozené v ohni
Příběh Josefa Laufera nezačíná v porodnici, ale v rachotu zbraní španělské občanské války. V roce 1936 přijíždí do Španělska mladý český lékař židovského původu ze Slezska, Maxim Laufer, jako dobrovolník mezinárodních brigád.
V polním lazaretu, uprostřed utrpení a smrti, potkává Edelmiru Perez de Montañez, španělskou zdravotní sestru z velkého statku v Nové Kastilii. Jejich láska vykvete na tom nejnepravděpodobnějším místě a vezmou se přímo v nemocnici, kde společně slouží.
Rok 1939. Republikáni jsou poraženi. Maxim je internován v táboře ve Francii, oddělen od své ženy. Edelmira, v osmém měsíci těhotenství, se však nevzdává. Spolu se svou rovněž těhotnou přítelkyní Rositou se vydává na nebezpečnou cestu. Pěšky, přes Pyreneje, hledají své muže.
Nakonec se šťastně shledají v internačním táboře v Les Sables-d'Olonne na francouzském pobřeží. Zde, 11. srpna 1939, jen několik dní před vypuknutím druhé světové války, přichází na svět jejich syn. Dostává jméno, které v sobě nese ozvěnu jejich příběhu a spojení dvou kultur: Don José Francisco Pérez Rodriguez de Montagnes Laufer.
Po pádu Francie rodina znovu prchá, tentokrát s pomocí Červeného kříže do Anglie. Usazují se v Londýně, kde se noční obloha často trhá řevem sirén a výbuchy bomb během nacistických náletů. Otec Maxim nyní pracuje jako lékař u RAF. Zde se také narodí Josefův mladší bratr Allan, který díky místu narození získá britské občanství.
Josefovy první vzpomínky jsou protkány strachem a nespravedlností. Jednou do jejich krytu dopadne bomba, která zázrakem nevybuchne – okamžik čirého štěstí, který rodině zachrání život. Jindy, během evakuace dětí na venkov, zažije svou „první křivdu“. Jeptišky v klášteře, kam byl poslán, ho za jeho „hyperaktivitu“ potrestají tím, že balíček bonbonů od rodičů rozdají ostatním dětem.
V roce 1947 se rodina vrací do Československa. Pro otce je to bolestný návrat. Zjišťuje, že celá jeho židovská rodina, která zde zůstala, byla zavražděna během holocaustu. O této tragédii před svými dětmi nikdy nemluví, chce je ušetřit bolesti.
Nejsou posláni do Prahy, ale do pohraničí, do Dolního Rychnova u Sokolova. Maxim, zkušený chirurg RAF, se stává obvodním lékařem pro místní doly a sklárny. Pro Josefa a Allana je to cizí svět.
Josef Laufer by dnes oslavil 86. narozeniny...
Posted by Filmové hlášky on Monday, August 11, 2025
Jejich prvním jazykem je angličtina, česky neumí ani slovo. Zrodí se zde typický obraz jejich dětství: dva malí chlapci sedí na střeše u komína a s hutným anglickým přízvukem si zpívají „Indián, lesů pán“, aby se naučili jazyk své nové, neznámé vlasti.
Právě když otec, zdrcený ztrátou rodiny, zvažuje návrat do Anglie, přichází únor 1948. V rádiu zazní Gottwaldova slova a „spadne klec“. Hranice se zavírají. Jsou v pasti.
Teprve v roce 1950, kdy je Maxim jako uznávaný dětský ortoped povolán do Prahy, se rodina stěhuje do hlavního města. Josefovo dětství bylo sérií hlubokých změn, diktovaných historickými silami.
Byl postupně španělsko-českým dítětem ve Francii, anglickým chlapcem v Londýně a nakonec „cizincem“ v Československu. Toto neustálé přizpůsobování pravděpodobně vytvořilo jeho mimořádnou schopnost vystupovat, přijímat různé role a navazovat kontakt s rozmanitým publikem – byla to dovednost pro přežití, kterou se naučil dávno předtím, než poprvé vstoupil na jeviště.
Od elektronek k světlům ramp
Po škole neměl Josef ani chuť, ani „správný politický profil“ pro další studium. Vydal se tedy praktickou cestou. Vyučil se v oboru vakuové elektrotechniky v Tesle Vrchlabí a později pracoval ve výzkumném ústavu. Zdálo se, že jeho životní dráha je nalinkovaná konvenčním, technickým směrem.
Zlom přišel během povinné vojenské služby na Slovensku. Právě zde, si našel svou svobodu a vášeň. Věnoval se pantomimě, režíroval a hrál v ochotnickém divadle. Bylo to na vojně, kde se „pevně rozhodl, že bude hercem“.
Začal také zpívat. V roce 1957 se probojoval až do finále celostátní soutěže Hledáme nové talenty, kde dostal příležitost zazpívat si se špičkovým Orchestrem Karla Krautgartnera. Byla to jeho první ochutnávka profesionálního hudebního světa.
Po návratu z vojny se už do výzkumného ústavu nevrátil. Naplno se vrhl na uměleckou dráhu. Hostoval v Divadle ABC, aby se uživil, pracoval jako překladatel ze španělštiny a intenzivně se připravoval na zkoušky na pražskou DAMU. V roce 1961 byl přijat a až do roku 1965 studoval herectví.
Ani na akademické půdě nezapomněl na svou lásku k fyzickému divadlu. Během studií založil vlastní pantomimický soubor RADAR.
Po absolutoriu na DAMU ho Jiří Štaidl pozval do legendárního divadla Semafor. V pořadu Ondráš podotýká se na jevišti objevil mladý Laufer, za zády mu hrála syrová energie kapely Olympic. Jeho podání písně „Fever“, zpívané jen za doprovodu basy a bicích, se stalo legendárním číslem, které vždy strhlo publikum.
V roce 1964 přišla role v dnes již kultovním muzikálu Starci na chmelu. Původně měl hrát hlavního záporáka Honzu. Některým členům štábu se však zdál pro tuto roli „příliš exotický“.
Choreograf Josef Koníček ho ale nechtěl ztratit, a tak mu nabídl roli jednoho ze tří kytaristů v černém, kteří jako antický chór komentují děj. Byla to role, která z něj okamžitě udělala nezapomenutelnou tvář a upevnila jeho image.
V 70. letech si založil vlastní doprovodnou skupinu Golem. Jejich koncerty byly fúzí popu, rokenrolu a latinskoamerických rytmů, které měl díky svému španělskému původu v krvi. Na pódiu byl Laufer živelnou silou – showman, který si podmaňoval publikum svým charismatem, tancem a energií.
S lehkostí si přivlastňoval světové hity jako „La Bamba“ nebo „In the Ghetto“ a dával jim svůj jedinečný otisk. Jeho „exotičnost“, která mu zpočátku mohla bránit, se nakonec stala jeho největší předností a poznávacím znakem. To, co ho stálo jednu roli, mu nakonec zajistilo hvězdnou kariéru.
Muž tisíce tváří
Lauferova všestrannost byla ohromující. Nebyl jen zpěvákem. V tichu operního domu se měnil v režiséra, který s precizností inscenoval operu Don Giovanni nebo Noc s Mozartem se sólisty Státní opery. Na pódiu mezinárodních galavečerů, jako byla východoněmecká televizní show Ein Kessel Buntes, se stal suverénním moderátorem, který plynule přecházel mezi němčinou, angličtinou a španělštinou a propojoval tak různé kultury.
Jako herec zanechal stopu v desítkách filmů a seriálů. Nezapomenutelný byl jako charismatický akrobat Paolo v seriálu Cirkus Humberto nebo později jako komický podnikatel Leo Kohn ve filmové sérii Kameňák. Roli Kohna přitom původně nechtěl, ale nakonec si ji přivlastnil a obohatil o vlastní improvizace, jako byla slavná hláška: „Proč já si tenhle ksicht nemůžu odepsat z daní?“.
Byl také plodným textařem. Jeho nejslavnější píseň, „Sbohem, lásko, já jedu dál“, se zrodila spontánně. Nápad ho přepadl v autě a doma pak text, který byl spíše „minipříběhem“ než jen rýmovačkou, napsal během jediné hodiny. S hudbou kytaristy Vladimíra Severy se píseň stala neoficiální hymnou řidičů kamionů.
Po sovětské invazi v roce 1968 se Československo ponořilo do dusivé atmosféry normalizace. Umělecká scéna byla pod přísným dohledem a od umělců se očekávala politická angažovanost toho „správného“ druhu. V tomto klimatu se odehrává nejkontroverznější kapitola Lauferova života.
V roce 1976 se vrací do Československa agent StB Pavel Minařík, který pronikl do Rádia Svobodná Evropa a údajně plánoval bombový útok na jeho budovu. Režim spouští masivní propagandistickou kampaň, aby z něj udělal hrdinu. Součástí této kampaně se stává i Josef Laufer. Nahrává píseň „Dopis Svobodné Evropě“.
Text, jehož byl spoluautorem, byl zdrcující. Zpíval v něm o československých emigrantech: „Ztratili obličej i jazyk i původ, teď hrají nám z partesu hlas CIA… Díky Vám, chlapíku statečný… Vy jste náš kapitán – oni jsou zbyteční!“. Píseň vyvolala šok a znechucení, rychle se stala terčem posměchu.
Mnozí kolegové se od něj odvrátili. Jan Vyčítal a Pavel Bobek s ním odmítli nadále vystupovat. Záznamy StB dokonce uvádějí, že Laufer měl kvůli negativní reakci okolí „potíže“ a ocitl se v „duševní krizi“, načež mu byla zařízena „ochrana“.
V archivech bezpečnostních složek je Josef Laufer veden jako důvěrník StB pod krycím jménem „Vostrý“, evidenční číslo 14 075. Spis zmiňuje jeho jazykové schopnosti jako klíčovou výhodu a naznačuje, že měl podávat zprávy o aktivitách umělců v zahraničí, včetně Karla Gotta či Waldemara Matušky.
Záznamy také odhalují, že jeho první kontakt s StB se mohl odehrát již kolem Vánoc roku 1963, kdy v jeho bytě spáchala sebevraždu mladá dívka. Ačkoliv byl Laufer zproštěn jakékoliv viny, tato tragická událost mohla být pro tajnou policii pákou, jak si ho k sobě připoutat.
Laufer sám jakoukoliv vědomou spolupráci po celý život vehementně popíral. „Nikdy jsem nebyl v komunistické straně a nikdy estébákem. Krista Pána! Já jsem byl zarputilý antibolševik, vždyť mě kvůli tomu málem vyhodili z DAMU, když jsem odmítl vstoupit do strany! Já mám čistý svědomí. Nikdy jsem nikomu neublížil, naopak pomáhal. Nedonášel jsem,“ tvrdil.
Pravda o jeho působení v této temné době zůstává složitá a plná rozporů. Jeho příběh je tragickou ukázkou tlaků a kompromisů, kterým čelily veřejné osobnosti v totalitním režimu, kde se hranice mezi přežitím, ambicemi a morálním selháním nebezpečně stíraly.
Poslední čtyři roky života Josefa Laufera se odehrávaly v nemocničním pokoji. Jeho nejvěrnější návštěvnicí byla dcera Ester, diplomatka a humanitární pracovnice. Nosila dorty pro ošetřující personál, pouštěla otci vzkazy od přátel a fanoušků a do poslední chvíle se upínala k naději, že „se může stát zázrak“.
Během této doby se odehrál poslední akt jeho více než padesátiletého manželství s kostýmní výtvarnicí Irenou Greifovou. Potkali se náhodou v Praze a byla to láska na první pohled. V prosinci 2022, dva roky poté, co Josef upadl do vegetativního stavu, Irena zemřela. On se to nikdy nedozvěděl. Ležel na svém lůžku a nevěděl, že žena, se kterou strávil půl století, odešla ze světa.
Dne 20. dubna 2024 se po čtyřech letech v nemocnici, se zastavilo i srdce Josefa Laufera. Zpráva, kterou jeho dcera rozeslala přátelům, byla prostá a zdrcující: „Táta odešel“.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Laufer_(zp%C4%9Bv%C3%A1k)
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/819552/temna-minulost-laufera-84-ktery-by-oslavil-86-v-jeho-byte-se-zabila-divka.html
https://www.reflex.cz/clanek/komentare/124316/buchert-zemrel-zpevak-laufer-autor-nejodpornejsi-pisne-z-dob-komunistickeho-rezimu.html
https://koktejl.azet.sk/clanok/bwOi0yr/smutne-slova-krampola-o-josefovi-lauferovi-cislo-ktore-pouzival-uz-neexistuje/
https://zivotvcesku.cz/zemrel-josef-laufer-ktery-byl-roky-v-umelem-spanku-doslo-na-zastavu-srdce-uvedl-kamarad/
https://www.teraz.sk/import/spevak-josef-laufer-oslavi-80-naroden/412008-clanok.html
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/zemrel-zpevak-a-herec-josef-laufer-bylo-mu-84-let-348424
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-zemrel-josef-laufer-40468702
https://www.tyden.cz/rubriky/celebrity/exkluzivne-z-nemocnice-josef-laufer-zacal-reagovat_548359.html
https://www.kinobox.cz/osobnosti/964952-josef-laufer
https://www.bkovarikova.cz/texty/dalsi-osobnosti/josef-laufer/
https://dvojka.rozhlas.cz/a-v-olympicu-jsem-byl-dokud-tys-me-nevyhodil-otevreny-rozhovor-josefa-laufera-s-7482818
https://www.seniortip.cz/?module=article&id_article=4120
https://art.ceskatelevize.cz/360/artchiv-lauferova-oda-na-minarika-pribeh-nejsmesnejsi-normalizacni-pisne-a-jejiho-hrdiny-Vjb6u
