Článek
Morální základy celého Pucholtova života dobře ilustruje chování jeho otce. V Československu po únoru 1948, kdy se spravedlnost stala nástrojem moci, učinil respektovaný právník, doktor Pucholt starší, zásadní rozhodnutí. Odmítl vykonávat svou profesi v „bezprávním státě“. Začal se živit jako řidič tramvaje, později jako pomocný dělník na stavbách.
Tento akt měl okamžité a trvalé následky. Rodina byla označena cejchem „buržoazního původu“. Pro mladého Vladimíra to znamenalo konec snů. Medicína nebo studium jazyků, po kterých toužil, se staly nedostupnými. Nedostal doporučení k přijetí na žádnou vysokou školu. Logika systému byla neúprosná: syn musel pykat za otcovy činy.
Sám Pucholt později prohlásil „Totalita potřebuje vydírat lidi. Tátu taky vydírali, odnesl to, byl z něj nádeník na celý život a nás nepustili ke vzdělání“.
Klíčové je však to, co dodává. Jakmile on a jeho sourozenci dospěli a pochopili význam otcova postoje, „byli jsme mu strašně vděční“. Právě v této zkušenosti leží klíč k jeho vlastním budoucím rozhodnutím.
Po maturitě na gymnáziu, kdy mu byly dveře univerzit zavřeny, byl donucen nastoupit do učení na spojovacího mechanika v Tesle Karlín.
Tvář své generace
Vžitá představa o Vladimíru Pucholtovi jako o syrovém, autentickém talentu, kterého pro film objevil Miloš Forman, je jedním z velkých mýtů české kinematografie. Ve skutečnosti byl Pucholt v době svého „objevení“ v Černém Petrovi mladíkem s více než desetiletou zkušeností před kamerou. Jeho filmová kariéra začala již v roce 1952, kdy mu bylo pouhých devět let, v dětském filmu Konec strašidel.
Během padesátých let, v éře tuhého stalinismu a následného pozvolného tání, se stal vyhledávaným dětským hercem. Jeho filmografie z tohoto období je pozoruhodně rozsáhlá a zahrnuje tituly jako Punťa a čtyřlístek (1955), Vzorný kinematograf Haška Jaroslava (1955), kde ztvárnil žáka Chocholku, Brankář bydlí v naší ulici (1957) nebo Kasaři (1958), kde si zahrál zámečnického učedníka.
Paradoxně tak režim, který mu kvůli kádrovému profilu znemožnil formální vzdělání v jím vysněných oborech, mu bezděčně poskytl desetileté praktické filmové vzdělání.
Zajímavostí je, že navzdory tomu neuspěl u prvních přijímacích zkoušek na DAMU – kde ironií osudu předváděl postavu lékaře z Čapkovy Bílé nemoci – dost možná to bylo jen kvůli jeho původu.
Tak to zkusil znovu. Tentokrát přijímací komise, s pomocí přímluvy herce Ladislava Peška, nad jeho kádrovým profilem „přimhouřila oči“. Byl přijat.
Krátce nato, v roce 1963, si ho všiml mladý režisér Miloš Forman. Hledal tváře pro svůj film Černý Petr a v Pucholtovi nenašel vybroušeného herce, ale autentickou osobnost. Jeho ztvárnění neohrabaného učně Čendy bylo tak přesvědčivé právě proto, že odráželo jeho vlastní život a nejistotu.
V roce 1964, rok po svém průlomu v Černém Petrovi, ztvárnil Vladimír Pucholt roli, která ho definovala pro celou generaci a která se stala prorockou alegorií jeho vlastního osudu. Postava Filipa v prvním československém filmovém muzikálu Starci na chmelu byla mnohem víc než jen rolí zamilovaného studenta.
Filip je od počátku outsider, intelektuál, který si na chmelovou brigádu, symbol socialistického kolektivismu, přiveze Senecovy spisy a místo společných radovánek dává přednost samotě a přemýšlení.
Odmítá se podřídit tlaku kolektivu a hledá svůj soukromý prostor, který si spolu se spřízněnou duší Hankou vytvoří na opuštěné půdě.
Vladimír Pucholt, Ivana Pavlová Starci na chmelu 1964
Posted by Zlatá šedesátá / sladká šedesátá on Saturday, January 13, 2018
Jejich čistá, nekonformní láska se nevyhnutelně střetává s malostí a závistí okolí, ztělesněnou konformním premiantem Honzou, a s nechápavou, rigidní autoritou dospělých. Příběh končí jejich vyloučením – nejen z brigády, ale i ze školy.Jsou vyvrženi ze systému, který pro jejich individualitu a citovou upřímnost nemá místo.
Tato postava je dokonalým předobrazem Pucholtova vlastního života. Filipův boj za osobní integritu v prostředí vynucené kolektivní sounáležitosti přesně odráží Pucholtův celoživotní „morální postoj“ a jeho finální rozhodnutí systém opustit.
Film, maskovaný jako nevinný muzikál pro mládež, tak v kontextu politického tání 60. let fungoval jako silná kritika společenského tlaku a oslava jedince, který si dovolí být jiný.
Zajímavé je, že v muzikálu, plném písní a tance, jeho postava ani nezpívá, ani netančí. To byl naprosto účelný tah. Jeho mlčení a neúčast v kolektivních choreografiích ho vizuálně i symbolicky odděluje od ostatních. Činí z něj doslova „starce“ mezi rozjařeným mládím, symbol jeho odmítnutí podílet se na povinných rituálech a performancích doby.
Spolupráce s Formanem pokračovala v roce 1965 filmem Lásky jedné plavovlásky, který jeho obraz coby tváře generace, potýkající se s touhou a nejistotou, definitivně zpečetil.Stal se symbolem, aniž by o to stál.
V roce 1965 se stal jedním ze zakládajících členů pražského Činoherního klubu. Vize režiséra Jana Kačera, který soubor sestavoval, byla jasná a politicky vyhraněná: „Chtěl jsem, aby to byli lidi, kteří nenáviděli totalitu, měli v sobě fantazii, tvořivost, svobodu“. Pucholt do tohoto konceptu dokonale zapadl.
Jeho herectví bylo instinktivní, nepřipravené, vycházející z hluboké vnitřní pravdy. Jan Kačer později jeho jedinečný talent popsal takto: „Jeho talent předcházel divadelní školení… S ním se nedalo hrát, protože každou repliku, kterou řekl, říkal tak významně, že jste měl pocit, že jste vlastně ani do té chvíle význam toho slova nechápal“.
V neuvěřitelně krátkém období pouhých dvou let (1965–1967) vytvořil na jevišti Činoherního klubu sérii legendárních rolí, které se nesmazatelně zapsaly do historie českého divadla.
Hrál Halibuda v O'Caseyho Pensionu pro svobodné pány, teroristu Alexeje Vojnova v Camusových Spravedlivých, manickou titulní postavu v Smočkově Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho a nakonec Chlestakova v Gogolově Revizorovi. Každá role byla jiná, ale všechny spojovala zvláštní směs komiky a tragiky, hluboké lidskosti a zranitelnosti. Stal se hercem, který nemusel hrát, stačilo mu být.
Lízátková hlídka
Během natáčení ostré satiry Jiřího Krejčíka Svatba jako řemen v roce 1967 v Kolíně se zrodila jedna z nejlegendárnějších historek éry. Film samotný si utahoval z autorit, od policistů po funkcionáře, a to, co se odehrálo mimo kameru, bylo dokonalým odrazem jeho ducha.
O přestávce v natáčení se Vladimír Pucholt, oblečený do kompletní uniformy příslušníka SNB, a Pavel Landovský, s páskou Pomocné stráže VB na rukávu, rozhodli, že si zkusí řídit dopravu. S kamennou tváří a úřední vážností zastavovali projíždějící auta.
Byli tak přesvědčiví, že se jim podařilo několika řidičům namluvit, že mají měkkou pneumatiku.Zmatení šoféři, pod dohledem falešných strážců zákona, poslušně měnili zcela funkční kolo za rezervu.
Když byl absurdní úkol dokončen, přišla pointa. Pucholt s Landovským řidiče za jeho občanskou poslušnost a spolupráci odměnili – lízátkem.
V roce 1967, na samém vrcholu své slávy, učinil Vladimír Pucholt rozhodnutí, které navždy změnilo běh jeho života. Na jevišti Činoherního klubu hrál Chlestakova v Revizorovi. Věděl, že to budou jeho poslední představení.
O svém plánu emigrovat již dříve informoval ředitele divadla Jaroslava Vostrého, který později vzpomínal: „Zkoušel tak, jako by ho měl hrát léta a ne jen na premiéře a čtyřech reprízách“. Odehrál premiéru a pouhé čtyři reprízy a pak zmizel. Tato profesionalita, projevená i v okamžiku odchodu, vypovídá o jeho charakteru víc než cokoli jiného.
Bezejmenný mladík
Scéna se mění. Zářící světla pražských divadel a filmových ateliérů střídá syrová realita Londýna. Oslavovaný herec je nyní anonymní pětadvacetiletý mladík. Dva měsíce uklízí byty, poté získá místo laboranta v nemocnici. Jeho vzdělání je bezcenné; neuznali mu ani maturitu. Zapisuje se do večerní školy, aby si doplnil zkoušky z chemie, fyziky a biologie – základní předpoklad pro to, aby se vůbec mohl ucházet o studium medicíny.
Z této doby pochází silný, „ilegální dopis“, který poslal domů a který se stal klíčovým svědectvím o jeho motivech. Jeho vlastní slova nesou tíhu celého rozhodnutí. O morálním prostředí, které opouštěl, napsal: „Nemohu žít a pracovat v prostředí, které mě naplňuje vzájemnou nedůvěrou, strachem, zbabělostí, beznadějí a nakonec lhostejností“.
O duchovní ceně, kterou by musel zaplatit, dodal: „Lhostejnost je smrt zaživa. Pro umělce je to smrt dvojnásobná“. A svou hlavní motivaci shrnul do jediné, zásadní věty: „Jediným bohatstvím, které člověk má, je jeho duše. A tu si nesmí nechat zkazit“.
Když se jeho návštěvnické vízum chýlilo ke konci, objevil se v jeho příběhu nečekaný zachránce – spisovatel John le Carré (vlastním jménem David Cornwell). Kontakt zprostředkoval britský režisér českého původu Karel Reisz. Le Carrého, mistra špionážních románů o morálních kompromisech, zaujala Pucholtova naprostá integrita. Obdivoval jeho odmítnutí požádat o politický azyl, což by ohrozilo jeho rodinu v Československu.
Le Carré zařídil Pucholtovi povolení k pobytu způsobem, který by se vyjímal v jednom z jeho románů. Požádal známého novináře, aby se obrátil na manželku tehdejšího ministra vnitra. Ta prosbu předložila svému muži u snídaně spolu s vařeným vajíčkem. Poté Pucholtovi poskytl finanční půjčku na studium medicíny.
O mnoho let později Pucholt splatil půjčku do posledního haléře. A le Carré odhalil, že se mu mladý Čech stal inspirací pro Issu, mučeného čečenského uprchlíka, který v románu Nejhledanější muž sní o tom, že se stane lékařem.
Zrození doktora
Přechod od boje o přežití v exilu k naplnění celoživotního snu byl provázen stejnou pílí a odhodláním, jaké charakterizovaly jeho krátkou, ale intenzivní uměleckou kariéru. Na lékařské fakultě Univerzity v Sheffieldu exceloval.
V roce 1974 absolvoval s vynikajícím prospěchem a získal „Zlatou medaili za klinickou medicínu“. Během studia ho zásadně ovlivnili dva pediatři, John Lorber a Ronald Illingworth, kteří ho nasměrovali ke specializaci na neonatologii, péči o novorozence.
V roce 1981 se s manželkou Rosemary, Angličankou, a jejich dvěma dětmi, Camillou a Lindsayem, přestěhoval do kanadského Toronta, kde byla po lékařích s jeho odborností velká poptávka. Stal se vedoucím lékařem neonatologického oddělení v torontské nemocnici a zároveň si otevřel soukromou praxi ve svém domě.
Zásadní bylo, jakým způsobem svou lékařskou praxi vykonával. Sám přiznal, že využití hereckých dovedností bylo klíčové: „Děti musíte nějak uklidnit, nesmíte vypadat jako doktor“. Podobně jako pediatři v Anglii a Kanadě nenosil bílý plášť, aby odboural bariéru strachu.
K péči o své malé pacienty a jejich rodiče používal empatii, pozorování a schopnost navázat spojení – nástroje, které si osvojil na jevišti. Podle svědectví byl u pacientů i jejich rodičů „mimořádně oblíbený“.
Svůj minulý život držel v naprosté tajnosti. Dlouhá léta jeho děti neměly o jeho filmové slávě ani tušení. Nikdy o tom nemluvil. S humorem vzpomínal, že když se to konečně dozvěděly, domnívaly se, že musel být v Československu „pornografickou hvězdou“.
Když se ho syn jednou zeptal, jaké to bylo točit filmy, odpověděl prostě: „To nebyla žádná práce, ale příjemná legrace“.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Pucholt
https://runwayonline.cz/tema/herec-vladimir-pucholt-deti-si-myslely-ze-jsem-tocil-nemravne-filmy/
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=5910:pucholt-vladimir&Itemid=108&lang=cs
https://www.super.cz/clanek/celebrity-idealni-predstavitel-naivnich-mladiku-s-poetickou-dusi-proc-filip-ze-starcu-na-chmelu-povesil-herectvi-na-hrebik-1039658
https://video.aktualne.cz/dvtv/pucholt-bal-jsem-se-ze-me-budou-vydirat-dnes-vladne-chamtivo/r~d4de749a3f9e11ea8776ac1f6b220ee8/
https://zivotopis.osobnosti.cz/vladimir-pucholt.php
https://vltava.rozhlas.cz/umelecke-i-zivotni-role-peti-hercu-jan-kacer-vzpomina-v-dalsim-pokracovani-cyklu-8415533/3
https://www.super.cz/clanek/celebrity-vztekly-reziser-janzurka-na-blond-a-provokater-landovsky-nataceni-svatby-jako-remen-bylo-hodne-divoke-805540
https://www.krajskelisty.cz/stredocesky-kraj/28224-agent-britske-tajne-sluzby-o-nem-napsal-roman-misto-herectvi-po-emigraci-zvolil-porodnictvi-svet-tomase-koloce.htm#google_vignette
https://www.super.cz/clanek/celebrity-proslavila-ho-postelova-scena-s-nahou-brejchovou-po-emigraci-se-herecka-hvezda-60-let-prosadila-v-uplne-jinem-oboru-748330
