Článek
Existují dva obrazy Yvonne Přenosilové, které stojí v ostrém kontrastu, jako dva póly jednoho bouřlivého života. Ten první je obraz dospívající dívky, smršti syrové energie s hlasem, který dokázal rozbít stěny socialistické konformity.
Dívky, která stála na pódiu vedle Rolling Stones a jejíž jméno se stalo synonymem pro rebelii. Ten druhý obraz je o desítky let starší: osamělá postava v osamělém pražském bytě, žena, která sama sebe popsala jako vězně ve vlastním těle.
Útěchu nacházela už jen v telefonátech s přáteli a ve vzdáleném šumu televize, kterou po vzoru svého přítele Karla Kryla nazývala „debilizátor“.
Život Yvonne Přenosilové byl sérií hlubokých paradoxů. Byla baronkou, která nikdy nežila na zámku, popovou hvězdou, která dávala přednost novinařině, a ženou proslulou svým hlasem, která však trpěla paralyzující trémou a snášela nesmírnou soukromou bolest.
Zrození rebelky
Otec Yvonne, Jiří Přenosil, byl postavou jako z románu. Vyznamenaný důstojník, který sloužil v britské armádě na Blízkém východě, hrdina, kterého komunisté po únoru 1948 na rok zavřeli do vězení a jehož Václav Havel v roce 1994 posmrtně povýšil na generála. Byl to muž zásad a odvahy.
Doma se však tento hrdina měnil v tyrana. Traumatizován válkou a kriminálem a hluboce zklamán, že se mu nenarodil syn, podrobil Yvonne brutální, „spartánské výchově“.
Její dětství definovaly rány. Ústřední vzpomínkou, která ji provázela celý život, bylo bití gumovým řemenem od pračky, kterou otec sám sestrojil. V jednom rozhovoru šokovala přiznáním, že měla po těle taková jelita, že je za korunu ukazovala spolužákům.
Posted by Yvonne Přenosilová on Thursday, April 1, 2021
Toto násilí se přelilo i do jejího chování. Sama vzpomínala, jak si rodiče jiných dětí chodili stěžovat její matce, aby přestala mlátit jejich syny. Její postoj byl jasný: byla „připravena rány dostávat - ale i rozdávat.
Navzdory traumatu byl její domov kulturně bohatý. Matka Markéta byla Rakušanka, která se nikdy pořádně nenaučila česky, a tak se v rodině mluvilo anglicky a německy. Otec, milovník černošských spirituálů, na ni přenesl svou muzikálnost a silný hlas.
Právě tato kombinace jí dala bezchybnou znalost jazyků, která se později ukázala jako klíčová pro její úspěch v Londýně i pro kariéru v rádiu.
Její vzdor, syrový vokální projev, postoj „co na srdci, to na jazyku“ a celoživotní stoicismus tváří v tvář utrpení, to vše má kořeny v této dětské výhni. Otec se z ní snažil vychovat syna, kterého nikdy neměl, a nevědomky tak stvořil rebelku, která se nebála žádné autority – ať už to byl kluk na školním dvoře, nebo komunistický aparátčík.
Její kariéra odstartovala v roce 1963 legendárním konkurzem do divadla Semafor. Bylo jí pouhých šestnáct let a přestože ji nepřijali, její syrové podání kubánské písně „Malagueña“ zachytil mladý Miloš Forman pro svůj film Konkurs, čímž navždy zvěčnil její debut. Právě tam si jí všiml „vyhlášený lovec talentů“, skladatel Karel Mareš, který okamžitě rozpoznal její jedinečný potenciál.
Mareš ji spojil se skupinou Olympic a v roce 1964 nahráli její první hit, „Roň slzy“. Reakce establishmentu byla okamžitá a zdrcující. Kritici ji cupovali za to, že „ječí jako holky v tělocvičně“, a píseň byla dokonce přezpívána „přijatelnější“ Helenou Vondráčkovou. Teprve tlak veřejnosti si vynutil vydání Yvonniny původní, vzdorovité verze .
Její stoupající hvězda ji zavedla do nově vzniklého divadla Apollo, kde sdílela pódium s největšími jmény té doby, včetně Karla Gotta a Karla Hály. To upevnilo její status a duet s Gottem, „Zejtra ti už sbohem dám“, si nakonec získal i jeho konzervativní fanoušky. Petr Janda z Olympicu později na její hlas vzpomínal jako na „speciální silný a hluboký hlas, který se tu ještě nenarodil“.
Tři týdny, které otřásly Londýnem
V roce 1965 navštívila Prahu delegace z anglických hudebních klubů. Když slyšeli Yvonne zpívat, byli tak ohromeni, že ji pozvali na třítýdenní angažmá do Londýna – pro umělce z východního bloku téměř neslýchaná příležitost.
To, co následovalo, byl uragán. Nahrála dvě písně („When My Baby Cries“ / „Come On Home“) pro prestižní label Pye Records, s aranžmá od legendárního Tonyho Hatche, producenta Petuly Clark. Jejím manažerem se stal John Alcock.
Vrcholem všeho bylo vystoupení v nejpopulárnějším britském hudebním pořadu Ready, Steady, Go! dne 3. září 1965. Byl to moment historického významu: dospívající dívka z komunistického Československa na jednom pódiu s The Rolling Stones. K tomuto setkání se váže i okouzlující historka, podle níž ji Mick Jagger před vystoupením kopl pro štěstí.
Zatímco v Londýně ji oslavovali, v Praze stále bojovala s kritikou, která její projev odsuzovala jako „ječení“. Tato ochutnávka „alternativního života“ pravděpodobně posílila její rebelské instinkty a učinila následný politický útlak po Pražském jaru nesnesitelným. Vysvětluje to rychlost a konečnost jejího rozhodnutí emigrovat v roce 1968.
Během Pražského jara se Yvonne politicky probudila. Její odvaha vyvrcholila podpisem manifestu „Dva tisíce slov“, statečným a nebezpečným aktem vzdoru proti sovětskému vlivu. Následky byly okamžité a děsivé. Státní bezpečnost proti ní zorganizovala kampaň zastrašování. Jejími vlastními slovy: „Zvedla jsem telefon a slyšela: My tě utlučeme, my tě zabijeme. Ten teror trval rok“.
Poháněna strachem a otcovým varováním („tady nemůžeš zůstat“) učinila životní rozhodnutí. Pouhých šest dní po invazi, 27. srpna, uprchla do Rakouska. Ze stresu jí prý přes noc zešedivěl pramen vlasů. Její hvězdná česká kariéra skončila.
Hlas svobody a přátelství s Karlem Krylem
Po usazení v Mnichově se její život ubíral jiným směrem. Zpočátku pracovala jako pozemní stevardka u British Airways, kde se seznámila se svým budoucím manželem, právníkem a baronem Andreasem von Schuckmannem. Tím získala šlechtický titul a stala se „baronkou bez zámku“. Její pěvecká kariéra v Německu, kde se pokoušela vystupovat pod jménem Silová, se však nikdy nerozjela.
Její druhá, a možná ještě významnější, kariéra začala díky příteli, ikonickému písničkáři Karlu Krylovi. Právě on jí navrhl práci v Rádiu Svobodná Evropa (RFE) a osobně se za ni zaručil. Byli spřízněnými dušemi. Společně moderovali pořady, včetně památného silvestrovského vysílání v roce 1988. Kryl pro ni napsal píseň „Fešák“, kterou si zamilovala a po revoluci ji nahrála.
Opakovaně prohlašovala, že ji novinářská práce naplňuje více než zpívání. V 60. letech zpochybňovala režim kulturně prostřednictvím „dekadentního“ rock and rollu. V exilu ho zpochybňovala politicky prostřednictvím mocného média rozhlasu. Rádio jí umožnilo využít svůj hlas a intelekt příměji a pro ni pohodlněji než koncertní pódium, kde ji sužovala ochromující tréma.
Návrat domů
Její návrat do Československa byl triumfální. Nejprve na koncert v prosinci 1989 a poté natrvalo v roce 1994, kdy se redakce RFE přestěhovala do Prahy. Byla vítána jako hrdinka, její staré hity se vrátily do rádií a našla nový úspěch v muzikálech (role Ježibaby v Rusalce), ve filmu (Rebelové) a v rádiu, zejména s vlastním pořadem „Sklípek“ na Country Radiu.
Tento profesní úspěch byl však zastíněn hlubokou osobní tragédií. Její syn Max, narozený v roce 1979, se rozhodl zůstat v Německu se svým otcem, přestože mu zařídila stipendium na gymnáziu v Praze. Popsala to jako obrovský šok a zdroj nesmírné bolesti, kterou těžce nesla.
Navzdory fyzické vzdálenosti si však s ním udržela neuvěřitelně blízký vztah. Mluvili spolu po telefonu každý den a navštěvoval ji, jak jen to bylo možné.
Poslední roky jejího života byly poznamenány bojem s upadajícím zdravím. Začalo to chronickým, mučivým zánětem sedacího nervu a atrofií svalů, což ji prakticky uvěznilo v jejím bytě. Nemohla dlouho sedět, a tak se musela vzdát koncertů, divadla i společenského života, který milovala.
V této izolaci se přátelství stalo jejím záchranným lanem. Týdenní telefonáty s Martou Kubišovou popisovala jako formu „psychoterapie“, při níž si prostě „nadávaly na všechno okolo“. Neocenitelnou oporou jí byla také sousedka a bývalá kolegyně z RFE Hana Vejvodová, která se o ni obětavě starala.
Svůj boj vedla se stoickým klidem. Podle Kubišové nedůvěřovala nemocnicím a odmítala brát silné léky, které jí předepisovali, protože nesnášela jejich vedlejší účinky. Raději tiše trpěla. Diagnóza rakoviny plic byla poslední, zdrcující ranou. Její poslední dny vylíčila Hana Vejvodová: přestala jíst a prosila ji, aby nevolala záchranku. Nakonec to ale udělat musela. Yvonne Přenosilová zemřela následující den, 11. září 2023, ve vinohradské nemocnici.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Yvonne_P%C5%99enosilov%C3%A1
https://www.aplausin.cz/yvonne-prenosilova-na-sklonku-zivota-byla-uveznena-doma-posledni-prani-se-ji-nesplnilo
https://zoom.iprima.cz/zajimavosti/yvonne-prenosilova-smrt-411907
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/zemrela-zpevacka-yvonne-prenosilova-2197
https://www.headliner.cz/novinky/hlas-yvonne-prenosilove-byl-jedinecny-symbolizovala-smrnc-sedesatych-let
https://www.super.cz/clanek/celebrity-pevecka-hvezda-60-let-nemela-na-ruzich-ustlano-vyhruzky-ji-donutily-emigrovat-po-navratu-prisla-tafka-od-syna-912309
https://www.forum24.cz/odesla-yvonne-prenosilova-zpevacka-do-jejihoz-osudu-fatalne-zasahla-okupace-v-roce-1968
https://hudba.proglas.cz/noklasik/aktuality-noklasik/zasadni-hity-yvonne-prenosilove/
https://www.super.cz/clanek/celebrity-ceska-zpevacka-s-uzasnym-hlasem-to-nemela-lehke-my-te-zabijeme-my-te-utluceme-vyhrozovali-ji-666202
https://www.reflex.cz/clanek/rozhovory/107088/kdyz-jsem-podepsala-dva-tisice-slov-tak-zacal-teror-rekla-v-rozhovoru-pro-reflex-zesnula-yvonne-prenosilova.html
https://www.divadlo.cz/clanky/zemrela-zpevacka-yvonne-prenosilova/
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/752864/yvonne-prenosilova-76-ronila-slzy-uz-v-detstvi-tata-ji-surove-mlatil.html
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/400441/konkurs
