Článek
Švih! Přes obličej jí přilétá tvrdý úder holí od dozorkyně: německá dozorkyně si na vyděšeném děcku vybíjí zlost. Dívka zakolísá a v očích se jí zalesknou slzy ponížení a bolesti, ale neprotestuje. Utře si slané kapky na tváři i krev z popraskaného rtu, zhluboka se nadechne – a fotoaparát cvakne. V té vteřině vzniká mrazivý portrét dítěte v pekle Osvětimi.
„Byla tak mladá a tak vyděšená… Ta holka nechápala, proč tam je, nerozuměla, co se po ní chce. A tak se dozorkyně vztekala a začala ji mlátit do obličeje. Tak krásná, nevinná dívenka. Plakala, ale nemohla nic dělat. Než jsem ji vyfotil, setřela si slzy i krev z rozbitých úst. Abych pravdu řekl, cítil jsem se, jako by bili mě, ale nemohl jsem se zastat – to by pro mě bylo osudné,“ vzpomínal po letech osvětimský fotograf Wilhelm Brasse.
Byl to právě on – polský vězeň donucený sloužit jako fotograf v táborovém studiu – kdo stiskl spoušť a zachytil tvář Czesławy Kwoky na snímku. Stál tehdy za aparátem, svíral pěsti bezmocí a v duchu trpěl s ní. Nic víc pro tu uplakanou polskou dívenku udělat nemohl. V Osvětimi roku 1943 se soucit nenosil. Každý projev lidskosti se trestal – často smrtí.
Czesława Kwoka se narodila 15. srpna 1928 v malé zemědělské vísce Wólka Złojecka na jihovýchodě Polska. Měla ráda kostelní zpěv a pomáhala mamince Katarzyně s hospodářstvím. Do jejího dětství však krutě zasáhla válka. Po nacistické invazi do Polska se domovský Zamośćský kraj stal jedním z terčů Hitlerova programu Lebensraum – zabírání „životního prostoru“ na Východě pro Němce.
Nacisté považovali Slovany za méněcennou rasu a katolické Poláky za neloajální „hrozbu“ vůči Říši. Celé rodiny polských rolníků proto začaly být násilně vystěhovávány ze svých statků a vesnic. Začala Akce Zamość – etnická čistka, při níž okupační jednotky vyháněly obyvatele stovek vesnic v oblasti Zamośće, aby uvolnily půdu pro německé osadníky. Během prosince 1942 dorazila tato hrůza i do Wólky Złojecké.
Jednoho mrazivého zimního dne obklíčila Czesławinu vesnici jednotka německých vojáků. Do ticha se rozezněl křik rozkazů a štěkot hlídacích psů. Rodiny dostaly pár minut na sbalení nejnutnějších věcí; pak je vojáci seřadili na náves. Kdo vzdoroval, byl zbit nebo zastřelen – všem bylo jasné, že odpor je marný. Ještě téhož dne odvezly plné vozy vyděšené vesničany do improvizovaného sběrného tábora v Zamośći.
Tam proběhla krutá selekce. Pod dohledem esesmanů byly rodiny rozděleny – staří a nemocní zvlášť, muži většinou na nucené práce do Říše. Matky s dětmi čekal jiný osud: mnohé poslali do koncentračních táborů.
Krátce před Vánoci 1942 nastoupila Czesława spolu s maminkou a dalšími vybranými ženami a dětmi do dobytčího vagónu. 13. prosince 1942 dorazil tento přeplněný transport na nádraží v Osvětimi.
Byla tma a mráz, když je ze zavšivených vozů vyhnali na perón. Uprostřed křiku dozorců a štěkotu psů se náhle otevřela vrata – před příchozími se zjevil děsivý areál osvětimského tábora, zahalený dýmem z komínů krematorií a ozářený ostrými kužely reflektorů. Czesława dostala číslo 26947 a její matka 26946. Tím pro ně přestalo existovat jméno i minulost. Byly už jen čísly ve vražedném systému.
Hned první noc pocítila mladinká Czesława nelidské podmínky tábora. Po registraci a ostříhání nakrátko ji nahnali s ostatními dívkami a ženami do dřevěného baráku v sekci pro ženské vězně (tzv. Auschwitz II-Birkenau) – studeného, přeplněného a plného krys. Zubožené vězenkyně se mačkaly na třípatrových pryčnách.
Každodenní režim v táboře byl peklem pro dospělé, natož pro vystrašené dítě. Nástupy na appelplatz v pět hodin ráno, nekonečné stání v mrazu a špíně, k jídlu jen černá vodová polévka a kousek tvrdého chleba. Czesława, dosud rostoucí dívka, trpěla hladem – žaludek se jí bolestivě svíral, ale víc jídla nebylo. Musela se naučit slepě poslouchat rozkazy v němčině, kterým sotva rozuměla.
V dalších týdnech upadla Czesława do jednotvárné apatie táborového života. Každý den bojovala o přežití, bok po boku s matkou. Katarzyna Kwoka dodávala své dceři odvahu, když stály vyčerpané při apelu, a dělila se o každou drobeček chleba. Obě byly římské katoličky a v duchu se modlily růženec, aby našly sílu vydržet.
Ne všechny děti měly to „štěstí“, že tu s nimi byl někdo blízký. V Osvětimi se ocitaly i celé skupiny polských dětí bez rodičů – vyrvané z domovů při Akci Zamość a určené k pomalé smrti hladem a nemocemi. Czesława měla mámu, a to jí pomáhalo přežít krutou zimu roku 1943.
Jenže i tato poslední opora jí brzy vzala Osvětim. Po Novém roce se Katarzyna těžce roznemohla. Byla vyčerpaná otrockou prací a úplavicí, vysoké horečky ji upoutaly na pryčnu v táborovém revíru – provizorní nemocnici plné umírajících. 18. února 1943 se Czesławina maminka Katarzyna Kwoka už neprobrala.
Čtrnáctiletá dívka tak zůstala v nelidském prostředí úplně sama. Zoufalství, které pocítila, se nedá popsat. Přesto se Czesława snažila dál držet při životě, možná i s myšlenkou, že musí přežít pro maminku. Každé ráno vstávala, nastoupila na appel a vykonávala mechanicky všechny úkoly, které jí esesácké dozorkyně přikázaly. Mrzlo, sníh pomalu tál v bahnitém dvoře lágru a blížilo se jaro. Czesława se ho však neměla dočkat.
Nacisté totiž rozhodli, že se zbaví těch nejzranitelnějších. V prvních měsících roku 1943 začalo velitelství tábora systematicky vraždit polské děti ze Zamošťe, které do Osvětimi přivezli. Chlapce oddělili a pod záminkou školení odvedli neznámo kam – později vyšlo najevo, že je hromadně popravili fenolovými injekcemi do srdce. Stejný osud čekal i dívky a menší děti, které byly dosud ponechány v ženském táboře.
Czesławu vyvolali podle čísla jednoho dne začátkem března. Možná jí řekli, že jde na lékařskou prohlídku, nebo na očkování proti tyfu – přesné svědectví chybí. Jisté je, že 12. března 1943 nacistický táborový lékař či zdravotník ukončil život této čtrnáctileté dívky.
Vpíchl jí smrtící injekci fenolu přímo do srdce. Smrt nastala během několika sekund, tichá a nenápadná. V osvětimských záznamech pak cynicky vyplnili oficiální příčinu úmrtí: „Kachexie při střevním kataru“ – vyhladovění v důsledku průjmové choroby. Úkladnou vraždu nevinného dítěte tak zakryla úřední lež.
Czesława Kwoka byla jednou z nespočtu obětí zrůdné ideologie. Patřila k tisícům polských dětí, které zahynuly v nacistických vyhlazovacích táborech. V Osvětimi bylo v letech 1940–1945 uvězněno asi 230 000 dětí a mladistvých do 18 let – židovských, romských, polských, ale i ruských či ukrajinských. Jen necelých 700 z nich se dočkalo osvobození.
Czesława mezi těmi šťastnými nebyla. Její život vyhasl necelé tři měsíce po příjezdu do tábora – tři měsíce nepředstavitelného utrpení, strachu a ztráty všeho, co měla ráda.
Zůstala po ní jen fotografie. Černobílý portrét pořízený pro nacistickou evidenci – a k němu očíslovaná kartička se základními údaji: jméno, datum narození 15. 8. 1928, datum úmrtí 12. 3. 1943.
Tento mrazivý snímek nezmizel v propadlišti dějin jen díky statečnosti Wilhelma Brasseho a dalších vězňů, kteří na sklonku války odmítli splnit příkaz k zničení negativů. Brasse po osvobození vyprávěl světu o osudu „té vyděšené polské holčičky“ a její tvář se postupně stala jedním ze symbolů dětských obětí holokaustu.
Czesława Kwoka dnes zůstává navždy čtrnáctiletá – její nevinný, polekaný pohled na dochované fotografii oslovuje další generace. V polské Osvětimi ji připomíná expozice Život vězňů v bloku číslo 6, kde visí i Czesławin portrét spolu s jejími vězeňskými dokumenty.
Návštěvníci muzea se tam setkávají tváří v tvář onomu děvčátku s krvavým šrámem na rtu. Fotografie Czesławy Kwoky visí jako věčné memento. Její oči se ptají dodnes. A odpověď neexistuje.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Czes%C5%82awa_Kwoka
https://facesofauschwitz.com/gallery/czeslawa-kwoka/
https://kuryerpolski.us/en/Page/View/szpilowanie-dzieci-z-zamojszczyzny
https://polishhistory.pl/my-name-was-czeslawa-kwoka/
https://www.theatlantic.com/photo/2011/10/world-war-ii-the-holocaust/100170/
https://medium.com/a-moment-in-history/wilhelm-brasse-she-was-so-young-and-so-terrified-a8a1af9f7876
