Článek
Když v květnu 2013 náčelník Fred Robbins z kanadského kmene Esk’etemc poprvé svolal setkání v rámci projektu připomínajícího tragédii internátní školy St. Joseph’s Mission, málokdo tušil, jak hluboká a bolestná bude cesta k pravdě. Robbins, který sám školu navštěvoval, tehdy řekl jasně: „Všechno, co se kdy stalo původním obyvatelům Kanady – fyzické, sexuální i psychické násilí, diskriminace, genocida – začalo právě v těchto školách.“
Odhalená tajemství pohřbená v krabicích od bot
Za poslední roky se Kanada potýká s odhalováním neoznačených hrobů dětí původních obyvatel, které zemřely v internátech provozovaných státem a katolickou církví. Více než 150 tisíc dětí bylo odtrženo od rodin, a tisíce z nich se nikdy nevrátily domů. Odhady hovoří o nejméně 6 000 zemřelých, skutečný počet je však pravděpodobně mnohem vyšší.
V internátech jako byl St. Joseph’s Mission docházelo ke krutému zacházení, ponižování i sexuálnímu násilí. Podle svědectví bývalé žačky ze školy Lejac byly děti zneužívány duchovními i během školních výletů, a dívky, které po zneužití otěhotněly, byly nuceny porodit tajně. Novorozené děti pak byly pohřbívány – často ještě živé – v krabicích od bot do mělkých hrobů v okolí škol. Tato svědectví jsou tak děsivá, že se ani nechce věřit že jsou pravdivá.
Reakce církve
Klíčovou roli v systému internátů sehrávala katolická církev, konkrétně misijní řád Oblátů. Jeho duchovní se opakovaně dopouštěli násilí na dětech. Jeden z pachatelů, kněz Hubert O’Connor, strávil za znásilnění pouhých šest měsíců ve vězení a později byl dokonce osvobozen poté, co absolvoval sedmihodinovou „léčivou ceremonii“. Pocit beztrestnosti a morální pokrytectví celého systému tak jen sílil.
Papež František vyjádřil lítost nad těmito nálezy a vyzval k respektování práv a kultury původního obyvatelstva, avšak přímá omluva z jeho strany nezazněla. Kanadský premiér Justin Trudeau zdůraznil, že katolická církev musí přijmout odpovědnost za svou roli v provozování těchto škol. Spousta proslovů, ale žádné kroky ke změně.
Phyllis Webstad a symbol oranžového trička
Mezi přeživšími je také Phyllis Webstad, která jako šestiletá v roce 1973 nastoupila do internátní školy sv. Josefa. Její příběh se stal symbolem snahy o usmíření. „Má babička mi koupila nové oranžové tričko. Byla jsem nadšená, třpytilo se,“ vzpomíná Phyllis. Jenže hned první den ve škole jí ho sebrali a nikdy ho už neviděla. „Od té doby pro mě oranžová barva symbolizovala to, že na mně nezáleželo. Že mé pocity nikoho nezajímají.“
Právě díky ní vznikl v roce 2013 „Orange Shirt Day“, který se slaví každoročně 30. září, aby připomněl osudy dětí z internátních škol. Oranžové tričko, kdysi symbol bolesti, se dnes stalo symbolem naděje, vzdoru a cesty k usmíření.
Lepší budoucnost
Phyllis Webstad se svým příběhem jezdí po kanadských školách a vypráví ho dětem už od čtyř let. „Změna začne právě u nich. Děti přicházejí domů a vypráví rodičům, co se dozvěděly. Jsou to právě ony, kdo učí dospělé,“ říká Webstadová. Oranžové tričko je pro ni dnes symbolem naděje, že kanadská společnost se dokáže změnit k lepšímu.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/National_Day_for_Truth_and_Reconciliation
https://diversity.rbc.com/every-child-matters-phyllis-webstads-story-behind-orange-shirt-day/
https://bcachievement.com/2020/09/29/every-child-matters-the-meaning-behind-orange-shirt-day/
https://orangeshirtday.org/phyllis-story/#story
