Diváci Vlastimila Haška milovali jako rozvážného nadporučíka Pekaře. Doma byl ale velký cholerik

a Jenže za pultem obchodu dlouho nevydržel. V srdci ho to táhlo jinam: na jeviště, do světa divadla. Krátce po dvacítce složil přijímací zkoušky na DAMU. Studoval herectví pod vedením předních osobností, jako byli Miloš Nedbal či Václav Vydra ml. Talentovaný mladík s výraznými černými obroučkami brýlí – které ho později proslavily – exceloval a roku 1953 školu dokončil.

Jeho první angažmá ho zavedlo mimo rodné město. Nastoupil do oblastního divadla v Karlových Varech a ochotně tu sbíral zkušenosti. Na tamní scéně strávil několik let, než přišla nabídka, která změnila směr jeho kariéry.

Koncem padesátých let si Vlastimila Haška všiml filmový režisér Jaroslav Balík a obsadil ho do psychologického snímku „Zkouška pokračuje“. Hašek si v něm zahrál mladého herce, jenž bojuje s osobní krizí při studiu role odbojového hrdiny Julia Fučíka. Film sice tehdy v kinech příliš nezabodoval, ale pro Vlastimila znamenal průlom – otevřel mu dveře zpátky do Prahy.

Ještě roku 1959 přijal Hašek krátké angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, avšak už o rok později se objevil v Praze na prestižní scéně Divadla Na zábradlí. Byl spíše plachý a nenápadný mladý muž, ale současně nepřehlédnutelný svým výrazem intelektuála a jemným projevem.

Většinou dostával vedlejší role – ať na jevišti, tak před kamerou – jeho drobní, rozpačití profesoři či úředníčci ale měli něco do sebe. V Haškově podání nikdy nezapadli, vždy vzbudili pozornost diváků. Roku 1962 pak získal stálé místo v souboru Městských divadel pražských.

Této jediné scéně zůstal věrný až do konce života – hrál zde bezmála tři desetiletí. Na prknech MDP zářil v klasických dramatech i moderních komediích. Publikum si dodnes pamatuje například jeho procítěný výkon v Čapkově „Bílé nemoci“, stejně jako humorné role ve hrách Oty Zelenky. Pro repertoár plný satiry a ironie měl Vlastimil ideální herecký typ. Jeho nenápadný humor dovedl publikum rozesmát i zamrazit.

V divadle Vlastimil Hašek našel víc než jen profesní úspěch. Našel tu i lásku svého života. Psal se rok 1964, když do pražského Divadla Komedie nastoupila mladičká absolventka DAMU Dana Syslová. Bylo jí teprve dvacet a v jednom ze svých prvních představení dostala roli milenky zkušenějšího hereckého kolegy – Vlastimila Haška.

Na jevišti spolu hráli zamilovaný pár a jiskření, které viděli diváci, brzy přeskočilo i do zákulisí. „Začal o mě pečovat, až z toho byl vztah a dítě na cestě,“ vzpomínala Dana. O sedmnáct let starší Hašek se nad mladou kolegyní tak trochu rozprostřel jako ochranná křídla.

„Dělal mi vlastně takového taťku, než jsem vyspěla. Tehdy mi říkal, jak mám chodit oblečená, že to, co nosím, nosit nemůžu… Pak mi začal nosit knížky a číst verše,“ líčí Dana Syslová začátky jejich vztahu. Byla bez otce a starší, pozorný muž jí imponoval pocitem bezpečí. Tak dlouho ji vedl životem a ochraňoval – až ji, jak sama s úsměvem říká, „zbouchnul“.

V roce 1969, uprostřed neklidné doby, se brali. Dana byla v požehnaném stavu a svatbu uspíšili kvůli miminku na cestě. Mladá herečka vstupovala do manželství ve svých třiadvaceti letech, Haškovi bylo čtyřicet. Nikdo tehdy netušil, že tohle spojení vydrží přes dvě dekády, až do hořkého konce.

Narodil se jim syn Jiří a zanedlouho poté i druhý syn Daniel. Navenek se mohlo zdát, že patří k nejstabilnějším párům mezi herci – a opravdu, jejich okolí je vnímalo skoro jako ideální manžele. Společné fotografie z té doby ukazují šťastnou rodinu: Hašek s typickými brýlemi a laskavým úsměvem, vedle něj usměvavá Dana a kolem dva malí kluci. Jenže žádné manželství se neobejde bez mráčků a v jejich případě občas přišla pořádná bouře.

„Měli jsme doma často Itálii. Byl cholerik, vyletěl kvůli každé hlouposti! A já jsem si taky nenechala nic líbit“, přiznala otevřeně Dana Syslová. Zpočátku k ní byl Vlastimil něžný a ochranitelský, jenže jak léta šla a Dana dospěla z nesmělého děvčete v sebevědomou ženu, začaly jejich odlišné povahy narážet. Byli jako jin a jang – dva protiklady, které se přitahují a zároveň občas vrážejí do sebe.

Ona milovala přírodu a procházky, on přírodu nesnášel. „Dostat ho na procházku bylo velmi náročné. Byl typickým hospodským kavárenským typem. Tu ho škrábla větvička, tu muška letěla,“ líčila Dana s ironickým úsměvem. Hašek rád vysedával v kavárně nebo u piva s přáteli, zatímco Dana by nejraději trávila volno na čerstvém vzduchu.

A tak zatímco on klábosil u stolu, ona se raději sama šla projít parkem – a večer se opět sešli doma. Zprvu jí starší manžel imponoval, časem ji ale jeho despotická stránka unavovala. Hašek byl puntičkář ve vedení domácnosti.

„Když jsme se zdrželi s příchodem domů o 15 minut, už na nás řval, že doma suší oběd na plotně,“ vzpomínala herečka. Stačilo, aby sklenička nestála přesně na svém místě, a Hašek vybuchl. Spustil křik kvůli sebenicotnější „prkotině“ – jakmile se něco nedělo podle něj, stával se z mírného muže rozčilený cholerik.

Působil jako čertík z krabičky, kterého rozdráždí každá maličkost. Za pět minut ale o ničem nevěděl a divil se, proč se ostatní tváří zkroušeně. Jeho vztek byl prudký, ale rychle vyprchal. Dana se naučila si z toho mnoho nedělat. Po bouřce opět vysvitlo slunce – a ona věděla, že navzdory hádkám by ho nikdy nedokázala opustit. Rozvod nikdy nepřipadal v úvahu. „Bylo to bouřlivých 25 let, ale krásných,“ zhodnotila po letech jejich společnou cestu.

To, co se odehrávalo za dveřmi jejich bytu, si nechávali pro sebe. Navenek Vlastimil Hašek působil jako vzor klidné síly. Měl plaché oči za silnými skly brýlí a vystupování měkké a rozvážné. Přesně takového si ho zamilovali televizní diváci. Před kamerou obvykle hrál tiché, trochu rozpačité intelektuály – a diváci mu tu nenápadnou noblesu bezvýhradně věřili.

Ve filmu nikdy nedostal vyloženě hlavní roli milovníka či hrdiny. Nebyl to žádný pohledný lamač srdcí, spíš typický „charakterní herec“. Jeho tvář si však lidé zapamatovali stejně jako slavnější kolegy. Poprvé se na plátně objevil koncem 50. let, a od té doby hrál ve více než třiceti filmech. Většinou šlo o drobné role – soudce, úředníky, doktory či podivíny. Na počátku 60. let se mihnul ve sci-fi grotesce „Blbec z Xeenemünde“.

V roce 1967 odstartoval spolupráci s mistrem filmové parodie Václavem Vorlíčkem: dostal úlohu poskoka v bláznivé komedii „Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky“. Režisér Vorlíček v něm objevil zalíbení – Haškův smysl pro suchou satiru a nevýbojný humor se pro tyhle fantaskní komedie báječně hodil. A tak se herec s brýlemi jako dna od popelníků objevil i v dalších Vorlíčkových trhácích sedmdesátých let.

Znovu a znovu si ho připomínáme v reprízách oblíbených filmů, které jsou dodnes sázkou na jistotu. Vždyť kdo by si nepamatoval sochaře Karla Peška v pohádkové „Dívce na koštěti“, anebo chirurga Honzu ve vodnické komedii „Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách“? Právě v Mráčkovi hrál Hašek kamaráda hlavního hrdiny (ztvárněného Jaromírem Hanzlíkem).

S Jiřinou Bohdalovou se potkal v crazy komedii „Pane, vy jste vdova!“, kde ztvárnil popleteného asistenta v sanatoriu. A ve filmu „Což takhle dát si špenát“ se zase objevil v roli smolařského vědce. Vorlíček obsazoval Vlastimila pravidelně.

Zahálka mu nehrozila ani v televizi. Od počátku 70. let snad nebyl rok, kdy by Hašek chyběl na obrazovce. Nabídky rolí do inscenací a seriálů se mu doslova hrnuly. Zahrál si v historickém cyklu „Sňatky z rozumu“, v detektivkách „Hříšní lidé města pražského“, v rodinném komediálním seriálu „Tři chlapi v chalupě“ si střihl drobnou roli účetního-trumpetisty Kořínka.

A v roce 1964 – poprvé a naposledy – dostal dokonce příležitost v hlavní filmové roli: v romantické komedii „Komedie s klikou“ hrál snoubence hlavní hrdinky po boku mladičké Jiřiny Bohdalové. Víc velkých filmových příležitostí už nepřišlo, ale Vlastimil nesmutnil.

Z televizních pohádek se na něj pamatujeme jako na popleteného čerta v „Doktorské pohádce“ nebo líného čaroděje v „O líném Honzovi“. Objevil se i v dětsky hravém sci-fi seriálu „Létající Čestmír“, a to po boku své vlastní ženy – roku 1984 si manželé Haškovi zahráli v Čestmírovi také manželský pár, Pelcovy. Tehdy to byla výjimka, jinak spolu před kamerou téměř nevystupovali.

Při vší té herecké píli a vytíženosti stíhal Hašek i dabing a rozhlas. Ovšem žádná z těch drobných štěků a vedlejších figur mu nepřinesla takovou slávu jako postava, kterou dostal v roce 1982. Tehdy Dietl a Dudek – tandem scenáristy a režiséra – připravili kriminální seriál „Malý pitaval z velkého města“.

Šlo o cyklus případů inspirovaných skutečnými zločiny z Prahy, natočený v úzké spolupráci s tehdejší Veřejnou bezpečností. A právě tenhle seriál udělal z Vlastimila Haška jednu z televizních hvězd.

Jeho nadporučík Rudolf Pekař, služebně nejstarší detektiv z týmu vyšetřovatelů, se stal miláčkem publika. Pekař byl takový nenápadný „strejda“ v pleteném svetru a s věčným notesem, do něhož si zapisuje poznámky. Vlastimil Hašek propůjčil té postavě kus sebe: klidnou, nenásilnou moudrost.

„Byl to kliďas, úplně z něj čišela zkušenost. Každý mu ji musel uvěřit,“ chválil ho kolega Ladislav Frej, který v Pitavalu hrál šéfa kriminálky. Diváci po celé zemi uvěřili – a nadporučík Pekař se jim nesmazatelně vryl do paměti. Pikantní přitom je, že tahle legendární role Haškovi nenadělila žádné složité převleky či rekvizity. C

elých patnáct dílů odehrál Hašek v jednom jediném kostýmu: šedém svetru a baloňáku. A Hašek se smál, že nic praktičtějšího ho nemohlo potkat. Nemusel řešit, co si vzít na sebe, a kostymérky s ním měly minimální práci.

Ve skutečnosti ale už tehdy skrýval drobný problém, o kterém se veřejně nemluvilo. Vlastimil Hašek totiž začal trpět zhoršující se pamětí. Přece jen, bylo mu přes padesát a texty rolí mu z hlavy někdy vypadávaly. Měl z toho trému – zejména před přísným režisérem Jaroslavem Dudkem, který herce na place nešetřil. Hašek se bál, aby mu při natáčení výpadek paměti neudělal ostudu.

A tak improvizoval. Vzal si na pomoc malý notes, který jeho Pekař nosil pořád v ruce jako rekvizitu. „Vlasta si chudák už moc nepamatoval, tak to měl všecko napsaný v deníčku. Vždycky ho měl u sebe a jako si do něj něco zapisoval,“ prozradil s pochopením kolega Pavel Zedníček.

Jiný z kolegů, Jiří Krampol, ovšem tvrdil, že Hašek netrpěl žádnou sklerózou – jen byl trochu nervózní a chtěl mít pojistku, proto si text raději schoval v poznámkách. Ať tak či tak, všichni spolupracovníci se shodovali: byl to báječný kolega. Možná občas zapomnětlivý, ale vždy pečlivě připravený, laskavý a ohleduplný.

Natáčení Pitavala si celá parta užívala a Hašek svým vlídným humorem přispíval k dobré náladě. Když seriál v roce 1986 skončil, byla to jeho televizní labutí píseň – tak velkou a populární roli už nikdy nedostal. Zato se dočkal toho, že Pitaval je reprízován znovu a znovu a jeho Ruda Pekař se stal jedinečným odkazem, který po sobě zanechal v dějinách českých seriálů.

Zatímco na obrazovce působil Vlastimil Hašek jako rozvážný pán s nekonečnou trpělivostí, doma dál bojoval se svými běsy. Cholerická povaha se občas podepisovala i na jeho zdraví. Prudké rozčilování a roky stresu v kombinaci s nezdravým životním stylem – Hašek byl kuřák a miloval dobrá jídla i sklenku – se nakonec začaly ozývat.

Dlouhodobě trpěl srdeční chorobou. Už v 80. letech měl potíže se srdcem a docházel na léčbu. Prodělal nejméně dva menší infarkty, které naštěstí přežil. Po sametové revoluci v roce 1989 došlo k mnoha změnám i v jeho profesním životě. Městská divadla pražská procházela obměnou souboru a režimu – a Vlastimil Hašek ve svých dvaašedesáti letech patřil k odcházející generaci.

V roce 1990 odehrál poslední sezónu a na konci roku soubor opustil. Stáhl se do ústraní. Naposledy se před filmovou kamerou objevil ještě roku 1990 v dramatu „Král kolonád“, kde vytvořil drobnou roli promítače, a naposledy v televizi v roce 1992 v krimi komedii „Jak vyloupit banku“. Pak už ho zdraví zradilo úplně.

Na jaře 1992 se Vlastimilův stav zhoršil natolik, že musel být znovu hospitalizován. Dlouhá léta nemocné srdce vysílalo poslední varování. Dana Syslová stála věrně při něm. Vozila mu do nemocnice jeho oblíbené zákusky a četla mu pro povzbuzení. Týden před svou smrtí Hašek v nemocnici seděl s manželkou nad sladkým punčovým dortem a vyznal jí lásku.

Snad v tušení blížícího se konce, snad jen z obyčejné vděčnosti. „Bylo mu špatně, a když je člověku špatně, tak se chová trošku jinak. Jako by se loučil, ale to nemohl vědět, že brzy zemře,“ vzpomíná Dana Syslová na ten dojemný moment. Lékaři vyslyšeli jeho prosbu a pustili ho na velikonoční víkend domů – vždyť co by se mohlo stát?

Chtěl ještě jednou pocítit domácí pohodu. V sobotu 11. dubna 1992 ale přišel třetí infarkt. Ten, který ukončil vše. Následky byly fatální: Vlastimil Hašek se zhroutil přímo v náručí své ženy. Bylo mu teprve 63 let. Záchranka už nic nezmohla – manžel Daně doslova vydechl naposledy v náručí.

Pro Danu Syslovou to byla obrovská rána. Najednou zůstala sama. „Prožívala nepředstavitelnou bolest a zoufalství,“ napsali později novináři. Dana se uzavřela do sebe, hledala sílu dál žít. Netušila však, že krutý osud teprve chystá to nejhorší. Krátce po pohřbu – ve stejném roce 1992 – ji potkala tragédie znovu.

Starší syn Jiří, tátova pýcha, se nedokázal smířit s prázdnotou po otci a s vlastními vnitřními démony. Trpěl těžkými depresemi a psychickými problémy, které se po otcově smrti ještě prohloubily. V srpnu 1992 spáchal sebevraždu, oběsil se ve věku pouhých 25 let.

Dana Syslová ztratila během pár měsíců manžela i milovaného syna. Ocitla se v pekle, o němž nikdo nechce ani slyšet, natož ho prožít. A přesto ho prožila. „Bylo to strašné období! První roky jsem prožila jakoby v mlze, ani si to nepamatuju,“ přiznala později.

Dnes Dana Syslová říká, že se s hrůzami minulosti naučila žít. Zůstaly jí krásné vzpomínky a vnoučata, která jí dělají radost. Na svého manžela Vlastimila Haška ale nikdy nezapomene. A nezapomenou ani diváci. Tichý herec s duší bouřliváka – takový byl Vlastimil Hašek.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlastimil_Hašek

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-dana-syslova-uzivam-si-ze-uz-nemusim-byt-tolerantni-chapava-prizpusobiva-88636

https://www.super.cz/clanek/celebrity-dana-syslova-otevrene-o-starsim-cholerickem-manzelovi-rval-kvuli-kazde-blbine-zemrel-doma-na-infarkt-1095873

https://www.extra.cz/tragicky-osud-hvezdy-z-pitavalu-hasek-63-zemrel-manzelce-v-naruci-syn-se-obesil-25–92b92

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/98946/tajemstvi-vlasty-haska-z-pitavala-hral-v-jednom-svetru-rekvizitu-pouzival-jako-tahak.html

https://www.ahaonline.cz/diskuse/1158128/1