Dívka, která obelstila smrt: Zdenka Fantlová a její cesta z pekla koncentračního tábora

„Klid je síla, řekl tatínek,“ tu větu jsem slyšela v dětství tolikrát, že jsem si ji snad vyryla do paměti. Vážně jsem netušila, jak moc tu sílu budu jednou potřebovat – v místech, kde se lidskost ztrácela za ostnatými dráty a kde smrt byla všudypřítomná.“

Když se řekne „holocaust“ nebo „Terezín“, většině z nás vytane na mysli téměř symbolické zlo, hrůza, neštěstí. Přesto za každým ze statisíců jmen stojí individuální osud. Jedním z nich je i Zdenka Fantlová, česká židovská dívka, která se narodila v roce 1922 v Blatné. Měla naprosto normální a přitom krásné dětství v prvorepublikovém Československu – chodila do školy, milovala přírodu, zapáleně hrála tenis. Zásadní roli v jejím životě hrál otec. „Byl to pan rázný, klidný, ale přitom humorný člověk. A měl mě strašně rád,“ vyprávěla Zdenka v jednom z rozhovorů pro Český rozhlas.

Její rodina patřila mezi asimilované židy. V meziválečném Československu to nebylo nic neobvyklého: považovali se za Čechy židovského původu, dodržovali některé tradice, ale necítili se výrazně odlišně od ostatních. Když do země vtrhla nacistická moc, tušili, že nebude dobře. Netušili však, že tohle zlo bude mnohem horší, než si kdokoli dovedl představit.

Zdenka byla v té době studentkou – gymnazistkou. Její radostnou povahu dokládá citace:

„Byla jsem taková lehce praštěná holka, která ráda zpívala a tancovala. Když jsem se dozvěděla, že už nesmím do školy, do divadla, na koupaliště, pořád jsem si říkala: ‚No co, hlavně klid, ono to přejde.‘ Jenže nic nepřešlo, ba co víc – zhoršovalo se to.“

V září 1942 přišel příkaz k deportaci. Zdenka se svými rodiči a sestrou dostala rozkaz se dostavit k transportu. Do poslední chvíle doufali, že je snad někdo vyřadí, ušetří. Všude vládla hysterie a zmatek, spousta lidí se snažila schovat nebo uplatit úředníky. Ale rodina Fantlových si sbalila věci a nastoupila do vlaku. Čekal je Terezín.

Terezín (Theresienstadt) byl takzvaný „vzorový“ koncentrační tábor. Nacistická propaganda ho občas ukazovala mezinárodním delegacím, aby zakryla skutečnou perzekuci Židů. Ve skutečnosti i tady vládl hlad, nemoci a každodenní nejistota. Přesto tu bylo relativně o něco „volněji“ než v dalších místech. Vznikaly zde ilegální kulturní aktivity – a právě to Zdenku drželo při životě. Ve svých memoárech Klid je síla, řek’ tatínek píše, že právě hudba a divadlo se pro ni staly způsobem úniku.

„Byli jsme mládež, takoví uličníci. I v Terezíně jsme se dokázali zasmát, bylo nám dvacet. Snažili jsme se pořádat večery poezie, hrané scény, malovali jsme si na obličej takové směšné masky, aby nebylo poznat, jak jsme vyzáblí a unavení. A do toho se člověk snažil neustále si připomínat, že klid je síla… A že nesmíme propadnout panice.“

Zdenka v Terezíně potkala také svou první lásku – chlapce jménem Arno. Daly se do pohybu naděje, sny, mládí a touha po životě. „Tenkrát jsem si naivně myslela, že třeba v Terezíně zůstaneme až do konce války. Že to nejhorší je za námi. Jak moc jsem se mýlila…,“ komentuje později v knize.

I v Terezíně se ale odehrávaly kontroly, prohlídky a scény, které braly člověku dech. O tom, jak se v noci stráže dobývaly do baráků, kde žilo pohromadě i dvanáct až dvacet lidí, Zdenka vzpomínala:

„Několikrát za noc zabušili na dveře: ‚Jsem hlídka! Otevřete! Hlásili, že tady někdo ukrývá zásoby jídla navíc!‘ My jsme se strachy krčili u postelí. Několikrát i odvedli někoho na výslech. Bylo to jak z nějakého hororu, ten chlad, to bušení, zvuk okovaných bot na dlažbě.“

Pro většinu vězňů v Terezíně se stal noční můrou hlavně strach z dalšího transportu – tzv. „transportu na východ“. Oficiálně se říkalo, že jde o pracovní tábory, kde jsou lepší podmínky. Neoficiálně se šuškalo o hromadném zabíjení, plynových komorách a krematoriích.

Zdenka, její rodiče i sestra byli neustále v napětí, kdy přijde jejich „výtah“ do Osvětimi. V roce 1944 ten moment nastal. „Všichni jsme byli zařazeni do hromadné deportace,“ píše. „Cestou ve vlaku jsme ale ještě netušili, jak vypadá skutečné peklo.“

Osvětim-Březinka (Auschwitz-Birkenau) – jméno, ze kterého dodnes mrazí. Bylo to největší vyhlazovací centrum nacistického Německa. Zdenka Fantlová na rampě v Osvětimi zažila tzv. selekci, kdy vězni po výstupu z dobytčích vagónů museli projít kolem lékařů, kteří je posílali buď doprava, nebo doleva. Jedna strana znamenala život (alespoň dočasně), druhá strana smrt v plynové komoře.

„Pořád jsem si v hlavě opakovala: ‚Klid je síla, klid je síla… Hlavně se nesesypat a jít statečně.‘ Když jsem se postavila před toho doktora, vypadalo to, že mě snad odvede pryč. Ale nakonec jen mávl rukou a já byla v té ‚lepší‘ skupině. Ani nevím, jak se to stalo. Rozhodovaly vteřiny.“

Zdenka ztratila své nejbližší. Rodiče i sestra putovali do plynu. Samotná Zdenka o tom vypráví velmi střídmě, ale cítíme z jejích slov drásavý smutek a bolest:

„Oni se prostě z té fronty vytratili. Nikdy už jsem je neviděla. Dlouho jsem si odmítala připustit, že by už nebyli naživu. Ale nakonec mě realita zasáhla. Ze dne na den jsem zůstala sama.“

V Osvětimi prošla i karanténou – ženy zde dostávaly odporné pruhované šaty, někdy dřeváky, holily se jim vlasy. Byla vystavená fanatickým „pořádkovým“ postupům: „Musely jsme stát třeba hodinu venku na dešti, a to jen proto, že nějaká vězeňkyně měla u sebe kontraband – malý kousek chleba navíc.“

V knize i v rozhovorech Zdenka často zmiňuje, že jedinou možností, jak si zachovat duševní zdraví, bylo hledat drobné záblesky humoru:

„Musely jsme se smát. Aspoň občas. Někdy jsme dělaly parodii na módní přehlídku: ukazovaly jsme si ty pruhované hadry, jako by šlo o nejnovější modely z Paříže. Jindy jsme si vyprávěly vtipy tak absurdní, že se člověk chechtal, až mu tekly slzy. A to byl náš kyslík. Bez toho by se nedalo přežít.“

Tento nezdolný postoj k životu se projevil i v nejkrutějších chvílích. Zdenka dokázala ve svém nitru uchovávat vzpomínku na otce a na jeho větu: „Klid je síla.“

Nejhorší období ale přišlo až se závěrem války, kdy nacisté začali vězně z Osvětimi a dalších táborů evakuovat. Následovaly tzv. pochody smrti. A právě tady se Zdenka ocitla na úplném dně svých sil.

„Bylo velmi lákavé to všechno vzdát. V zimě jsme pochodovaly kilometry. Byla jsem vyhladovělá, unavená, jakákoli představa budoucnosti se vytratila. Kolikrát mě napadlo si prostě sednout do sněhu a nechat se obejmout spánkem, který už by nepustil. Jenže něco ve mně – možná ten tátův hlas – mi říkalo: ‚Zdeni, nezastavuj, jdi dál. Klid, vydrž, ještě chvíli…‘“

Po několikahodinových pochodech, bez dostatečného oblečení a jídla, doslova balancovala mezi životem a smrtí. Ale nakonec se dočkala. Koncem dubna 1945 ji spojenecké jednotky našly v táboře Mauthausen. Byla na kost vyhublá, vážila kolem 35 kilogramů. Nemohla skoro chodit, měla tyfus a zápal plic. Ale žila.

Záchrana pro Zdenku přišla ve chvíli, kdy už skoro nedoufala. Po osvobození se ocitla v provizorní polní nemocnici. Tam prošla zotavením, i když trvalo měsíce, než byla schopná normální chůze. Na dotaz, co se v ní odehrávalo po psychické stránce, odpovídala se zvláštní směsicí smutku i síly:

„Věděla jsem, že rodiče a sestra jsou mrtví. Ale taky jsem věděla, že bych jim dělala radost, kdybych žila naplno dál. Občas jsem v noci plakala do polštáře, ale ráno jsem vstala a řekla si: ‚Klid je síla, tak se nesesypu!‘“

Po návratu do Československa se krátce setkala s přeživšími známými, ale pocit domova byl pryč – Blatná, Praha, Terezín, to vše bylo poznamenané ztrátou, vraždou milionů židů. Zdenka se nakonec rozhodla emigrovat. Prožila nějakou dobu v Izraeli, nakonec zakotvila ve Velké Británii.

Svou autobiografii Klid je síla, řek’ tatínek (v anglickém originále The Tin Ring – v překladu „Plechový prstýnek“) sepsala Zdenka Fantlová až po dlouhých letech. V ní popisuje nejenom hrůzy Terezína, Osvětimi, Ravensbrücku či Mauthausenu, ale i svůj milostný příběh se zmíněným Arnem. Ten jí daroval kroužek z obyčejného plechu. Pro ni se stal symbolem oddanosti a naděje.

„Zavřela jsem oči a viděla jsem svého tátu, jak mi pokládá ruku na rameno a říká: ‚Drž se, Zdeni, dokud dýcháš, nikdy nejsi bez naděje.‘ A ten prstýnek, ten kousek cínu, mi to připomínal každý den.“

Kniha vyvolala velký ohlas doma i v zahraničí. Novináři o Zdenku projevili zájem a ona začala jezdit na přednášky, besedy. Neuvěřitelně ji prý těšilo, když mluvila hlavně s mladými lidmi – studenty, kteří už o holocaustu věděli jen z učebnic.

„Říkala jsem jim, ať nezapomínají, že i v těch nejhorších časech je člověk schopen se usmát a pomoci druhému. A že se nesmí dopustit, aby se něco takového ještě někdy opakovalo.“

Ačkoli Zdenka Fantlová žije dlouhodobě ve Velké Británii, občas se objevila i v Česku. Její přednášky se často konaly v rámci projektů, které zprostředkovává organizace Paměť národa či Post Bellum. Proslulé jsou také debaty s vysokoškoláky, kteří uváděli, že setkání se Zdenkou Fantlovou bylo jedním z nejsilnějších životních zážitků.

„Seděla tam stará paní, malá, s tmavými vlasy a usmívala se. Vyprávěla o největších hrůzách na světě tak klidným a srdečným způsobem, že jsme všichni plakali. Ale když jsme odcházeli, cítili jsme naději, ne zmar,“ vzpomíná jedna ze studentek v diskusi na sociálních sítích.

Zdenka neopomenula humor ani na takových setkáních. „Já jsem byla hrozně ukecaná už jako malá, to se nezměnilo…“ vtipkovala často.

Zemřela 14. 11. 2022 ve věku rovných 100 let.

„K čemu to vlastně mělo všecko sloužit? V čí dobro? Svět půjde dál - a bude lepší? Lidská nátura bude pořád stejná. Nikdo se z dějin nic nenaučí.“
…s touto citací z knihy si dovolím příběh ukončit.

Zdroje:

https://www.visegradsky-jezdec.cz/zdenka-fantlova-ma-stastna-hvezda/

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1109394996-ma-stastna-hvezda/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zdenka_Fantlová

https://plus.rozhlas.cz/zdenka-fantlova-podivuhodny-pribeh-plny-zvratu-a-meznich-situaci-9391775

https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/klid-je-sila-rek-tatinek-12576

https://holocaustmusic.ort.org/de/places/theresienstadt/zdenka-fantlova/

PS: její knihu vážně doporučuji k přečtení, je krásná a současně i velice smutná