Útěky přes Berlínskou zeď: horkovzdušný balón, obrněný náklaďák a vlak, který nezastavil

Nejeden z nich raději riskoval život v zoufalých pokusech utéct, než aby se smířil s životem za zdí. Tento příběh začíná v noci, kdy zeď padla, a pak se vrací na samý počátek – do roku 1961, kdy jeden srpnový den vyrostla v srdci Evropy bariéra, jež se stala symbolem studené války. Je to příběh strachu, zoufalství i neuvěřitelné odvahy, který ukazuje, že touha po svobodě nakonec dokázala zbořit i tuto zdánlivě neotřesitelnou hradbu.

„Co mám dělat? Mám snad rozkázat střílet?!“ křičel zoufale důstojník Harald Jäger přes hukot davu, který se 9. listopadu 1989 shromáždil u berlínského hraničního přechodu Bornholmer Straße. Na druhé straně závory stálo na dvacet tisíc rozvášněných východních Němců – muži, ženy, staří i mladí, celí netrpěliví po hodinách čekání. „Otevřete bránu!“ skandovali lidé a tlačili se vpřed.

Jäger, velitel směny pohraničníků, který téměř třicet let svědomitě střežil Berlínskou zeď, tušil, že pokud neustoupí, strhne se krveprolití. Vojáci za jeho zády svírali samopaly, ale váhali – opravdu mají začít pálit do vlastních spoluobčanů? Jäger musel rozhodnout. Chvíli zavřel oči, nadechl se a pak zavelel: „Otevřít! Otevřete všechny!“ Jeho muži poslechli.

Závory šly vzhůru a ještě tu noc prošlo kolem stovky tisíc východních Berlíňanů s jásotem na západní stranu, kde je vítali objímající se sousedé, slzy radosti a šumivé víno tekoucí proudem. Berlínská zeď – nechvalně proslulá hranice mezi dvěma světy – byla prolomena.

Na konci 80. let už režim nedokázal vzdorovat tlaku obyvatel; lidé si vybojovali svobodu, o níž snili po celou dobu studené války. Co však předcházelo tomuto euforickému finále? Jak se vůbec stalo, že uprostřed Berlína vyrostla zeď, která na dlouhá léta uvěznila miliony lidí?

Vraťme se o bezmála tři desetiletí zpět. Píše se 13. srpen 1961, časně ráno. Obyvatelé východního Berlína se probouzejí do jiného světa – přes noc byly hranice, které dosud volně dělily město na sovětský východní a západní sektor, neprodyšně uzavřeny. Místo silnic a chodníků teď centrem Berlína vede pás ostnatého drátu a na klíčových.

Už pár týdnů předtím se objevovaly zvěsti, že komunistická vláda plánuje útěkům na Západ zabránit radikálním způsobem – faktickým uzavřením Berlína. Mnozí ale nevěřili, že by toho režim byl schopen. „Nikdo nemá v úmyslu stavět zeď,“ prohlašoval sebevědomě Walter Ulbricht, šéf východoněmeckých komunistů, ještě v červnu 1961. Byla to však promyšlená lež. Východní Německo – oficiálně Německá demokratická republika (NDR) – se potýkalo s masovým exodem obyvatel.

Od konce 40. let uteklo na Západ přes tři miliony Němců, většina právě přes dosud snadno průchozí Berlín. Ulbricht a jeho mocní ochránci v Kremlu se rozhodli tento odliv lidí zastavit za každou cenu. Během noci z 12. na 13. srpna dostaly jednotky NDR rozkaz uzavřít všechny přechody. Vojáci a dělníci rozvinuli kilometry ostnatého drátu, zabarikádovali ulice a koleje vedoucí do západního sektoru a během pár hodin tak vznikla provizorní hraniční linie. Životy statisíců lidí se obrátily vzhůru nohama doslova přes noc.

V následujících dnech panovaly v rozděleném Berlíně scény zoufalství. Tam, kde ještě týden předtím proudily davy tam a zpět, najednou nebylo dovoleno přejít ani ulici. Ti, kdo měli příbuzné či kamarády na druhé straně, propadali beznaději. První zmařené životy na sebe nenechaly dlouho čekat. Hranice vedla i přímo středem městských domů – na ulici Bernauer Straße procházela čára rozdělení po fasádách činžáků, takže východoněmecké orgány brzy nechaly zazdít dveře a okna těchto budov.

Jenže než k tomu došlo, využila někteří zoufalí obyvatelé poslední šanci k útěku. Už 22. srpna 1961 se pokusila dostat z okna svého bytu do západního sektoru Ida Siekmannová (59), zdravotní sestra, které komunisté znemožnili vyjít vchodem na svobodnou ulici. Ve třetím patře vyházela peřiny a polštáře na chodník pod sebou – snad v naději, že změkčí její pád – a skočila. Těžce zraněná ještě stačila zašeptat, že chtěla jen na druhou stranu za svou rodinou, než po převozu do nemocnice zemřela.

Stala se první obětí Berlínské zdi. O dva dny později, 24. srpna 1961, byl na hranici zastřelen první prchající člověk: čtyřiadvacetiletý Günter Litwin, kterého pohraničníci zasáhli do zad, když se pokoušel přeplavat řeku Sprévu do Západního Berlína. Také on na místě zemřel. NDR tímto brutálním krokem vyslala jasný vzkaz: každý pokus o útěk bude tvrdě potrestán, třeba i kulkou.

Z provizorního zátarasu z ostnatých drátů se postupně stávala stále dokonalejší pevnost. Za několik dní začali dělníci nahrazovat drátěné překážky skutečnou zdí z betonu a cihel. Ta se během let rozrostla a zdokonalila: nakonec měla Berlínská zeď délku 155 km (z toho 43 km přímo dělilo město, zbytek odděloval západní Berlín od východoněmeckého venkova). Zprvu šlo o jedinou hradbu, ale později byla vystavěna paralelní dvojitá zeď s přilehlým pásmem nikoho, cynicky přezdívaným „pásmo smrti“.

Toto padesát či více metrů široké pásmo bylo poseté zátarasy, podminované a neustále ostře střežené. Strážní věže vyrostly zhruba každých 100 metrů – celkem jich bylo přes 300. Mezi vnitřní a vnější zdí byla navršena vysoká násep upravená do hladka, aby na ní byly dobře vidět stopy; byly tam železné ježky proti autům, volně puštění služební vlčáci cvičení k útoku na kohokoliv, kdo by se odvažoval překročit linii. Hlavní zbraní režimu však byl strach.

Pohraniční stráž NDR měla jasné rozkazy: zastavit uprchlíky za každou cenu – a to zahrnovalo i použití střelby. Pro vojáky, kteří by neváhali a skutečně uprchlíka zastřelili, byly připraveny odměny a vyznamenání. Z takzvaného „povolení“ střílet se tak v praxi stal nepřiznaný befehls zu schießen – příkaz střílet.

Pohraničníci věděli, že když nechají utéct příliš lidí, čeká je trest. A tak mnozí mačkali spoušť. Mezi roky 1961 a 1989 se pokusilo překonat Berlínskou zeď či hranici v Berlíně více než 100 000 lidí. Uspěl však jen zlomek z nich – kolem 5 000 uprchlíků se skutečně dokázalo dostat na svobodu.

Dalších nejméně 140 bylo při pokusu o útěk na Berlínské zdi zabito (ať už kulkami stráží, nehodami, nebo spáchali sebevraždu po zadržení) a stovky až tisíce dalších prchajících byly dopadeny, uvězněny či jinak potrestány. Navzdory všemu se ale vždy našli jednotlivci odhodlaní riskovat život pro vidinu svobodného světa.

Přestože režim dělal vše pro to, aby lidi od útěků odradil, fantazie a odvaha některých jedinců dokázala všechny zábrany překonat. Už v prvních dnech po postavení bariéry se odehrál ikonický útěk: 15. srpna 1961 osmnáctiletý východoberlínský policista Conrad Schumann – jeden z těch, kteří měli zeď hlídat – neodolal příležitosti. V momentě, kdy nikdo z kolegů nedával pozor, se rozeběhl a mohutným skokem přeskočil překážku z ostnatého drátu do západního sektoru.

Slavná fotografie zachycující jeho skok obletěla svět a stala se symbolem touhy po svobodě. Pro samotného Schumanna však jeho čin znamenal i bolestnou daň – Stasi mu roky posílala falešné dopisy vydávající se za jeho rodiče, v nichž ho prosili, ať se vrátí, a po pádu komunismu ho vlastní příbuzní z východu odmítli přijmout; statečný mladík se nakonec potýkal s depresemi a v 90. letech bohužel spáchal sebevraždu.

Další neuvěřitelné útěky následovaly. V září 1961 se 77letá Frieda Schulzeová odmítla nechat vystěhovat z bytu u hranice a spustila se z okna po svázaných prostěradlech – zatímco ji za ruce tahali zpátky do domu východoněmečtí policisté a na nohách ji drželi západoberlínští hasiči, až se nakonec vysmekla a dopadla do záchranné sítě na západní straně.

Její přechod do západního sektoru tehdy lidé slavili jako vítězství ve fotbalovém finále. Harry Deterling, strojvůdce parní lokomotivy, v prosincu 1961 využil toho, že koleje mezi východem a západem ještě nebyly přerušeny – se soupravou, na níž vezl i svou rodinu a přátele, prostě nezastavil na poslední východní stanici a plnou rychlostí prorazil závoru do západního Berlína.

Jeho „vlak ke svobodě“ dopravil 31 šťastných duší na Západ beze ztrát. „Svoboda byl ten nejlepší dárek, jaký jsem k narozeninám dostal,“ prohlásil Deterling, kterému druhý den po úspěšném útěku bylo 28 let.

Jiný smělý mladík, Wolfgang Engels, v roce 1963 uloupil opancéřované vozidlo (tankový transportér) a prohnal ho plnou rychlostí skrz zeď – uvázl v pletivu, dostal dvě kulky do těla, ale i přesto se dobelhal na západní stranu, kde ho rychle ošetřili a zachránili. S přibývajícími lety se zeď stále zdokonalovala, ale stejně tak rostla vynalézavost prchajících.

V průběhu let vykopali lidé na obou stranách Berlína nejméně 70 tunelů – některé byly odhaleny brzy, jiné posloužily svému účelu. Nejslavnější Tunel 57 umožnil v říjnu 1964 utéct z Východu na Západ 57 lidem najednou (ovšem za cenu jednoho zastřeleného pomocníka).

Roku 1979 zase dva odhodlaní rodinní otcové dokázali tajně postavit horkovzdušný balón, v němž pak spolu s manželkami a dětmi přelétli pod rouškou tmy přes hranici do Západního Německa – uskutečnili tím útěk jako z dob románů Julesa Verna.

V 80. letech bratři Bethkeovi vymysleli ještě šílenější plán: jeden z nich vystřelil z podkroví na východní straně šíp s provázkem, který zachytil kamarád v západním domě, přetáhl pevné lano a oba muži se pak po kladce přehoupli vysoko nad hlavami stráží. Zkrátka – lidská touha po svobodě neznala mezí. A i když mnohé pokusy končily tragicky, každá zdařilá „fuga“ dodávala dalším inspiraci a naději.

Berlínská zeď se tak stala i dějištěm nesčetných tragédií a hrdinství. K těm nejotřesnějším patřila smrt osmnáctiletého Petera Fechtera, který byl 17. srpna 1962 postřelen při pokusu přelézt zeď. Mladík spadl zpátky na východní stranu a před zraky zděšených Západoberlíňanů a západních vojáků zůstal ležet na zemi, krvácel a volal o pomoc.

„Hilfe! Bitte, pomozte mi!“ křičel hlasem plným bolesti, ale východoněmečtí policisté k němu přes 45 minut nikoho nepustili – sami mu nepomohli a západní Spojenci se neodvážili přejít hranici. Fechterova bezmocná agónie skončila jeho smrtí; stal se jedním z nejznámějších symbolů krutosti režimu.

Na západní straně hranice tehdy vypukly protesty – rozhořčení svědci na stráže za zdí řvali „Vrahové!“, strhla se i menší bitka, kterou musela mírnit západní policie. Přibývalo také případů, kdy se při střelbě na hranici zranili nebo zabili i nezúčastnění civilisté.

Berlínská zeď dostala výstižnou přezdívku „Zeď hanby“. I mnohým pohraničníkům bylo postupem času jasné, že tu stojí na špatné straně dějin. Někteří z nich sami jednoho dne odhodili zbraň a prchli za svobodu – jakkoli tím riskovali, že jejich kolegové začnou pálit tentokrát po nich.

Celá 60. a 70. léta zůstávalo rozdělení Berlína a Německa pevně dané. Západní svět brojil proti nelidskosti tohoto systému a východní propaganda naopak tvrdila, že Berlínská zeď je nutná k ochraně socialistické vlasti před „fašisty“ ze Západu. Navzdory oficiálním frázím ale všichni věděli, že skutečným účelem zdi je věznit vlastní obyvatelstvo.

A tak jak léta plynula, zeď neochránila ani tak Východ před Západem jako spíše komunistický režim před jeho vlastními občany. Jen díky zdi mohla NDR ještě dalších několik desetiletí existovat – avšak za cenu nesmírného utrpení mnoha rodin. Například Günter Tobihn, obyčejný východoněmecký úředník, přišel v 50. letech o možnost vídat své vlastní děti z prvního manželství, které žily na Západě – hranice se zavřela a on pak celých 28 let viděl své dcery jen na vyžloutlých fotografiích.

Podobných případů byly tisíce. Někdo se s odloučením smířil, jiní se pokusili své blízké propašovat – a mnozí byli chyceni. V 80. letech se nicméně začala politická situace ve světě měnit. Sovětský svaz, který po válce okupoval východní Německo a dosadil tamní vládu, se dostal pod vedením Michaila Gorbačova na cestu reforem a uvolňování poměrů. Erich Honecker, stárnoucí vůdce NDR, sice tvrdohlavě hlásal, že se nic měnit nebude – ještě v lednu 1989 sebejistě prohlašoval, že „zeď tu bude stát klidně ještě za padesát či sto let“.

Ovšem to už se pod povrchem jeho říše všechno vařilo. Tisíce východních Němců začaly využívat mezer v železné oponě mimo Berlín – v létě 1989 sousední Maďarsko otevřelo hranice s Rakouskem a umožnilo tak volný průchod uprchlíkům z NDR. Během pár měsíců odešlo přes Maďarsko a další středoevropské země desetitisíce východních Němců, kteří už nehodlali dál žít za ostnatým drátem. A ti, co zůstali, se začali stále hlasitěji ozývat v ulicích.

V září 1989 se v Lipsku a dalších městech konaly masové demonstrace za svobodu a reformy – každý týden rostl počet jejich účastníků, od stovek přes tisíce až po statisíce. „Wir sind das Volk!“ – „My jsme lid!“ – znělo sborem na náměstích, zatímco pořádkové jednotky zběsile zatýkaly aktivisty. Režim se ale nakonec neodvážil střílet do desetitisícových davů. V říjnu padla komunistická vláda i u nás v Československu i v Maďarsku; NDR zůstávala pozadu, jenže tlak zezdola byl obrovský.

Dne 9. listopadu 1989 zaskočení občané NDR zaslechli v televizi, jak vládní mluvčí Günter Schabowski na tiskové konferenci jakoby mimoděk oznámil, že se zavádí volné cestování na Západ – a na dotaz novinářů kdy to začne platit, zmateně odpověděl: „Ihned… okamžitě.“ Východní Němci nevěřili vlastním uším. Během minut se zpráva rozkřikla.

Lidé se spontánně hrnuli k nejbližším hraničním přechodům v Berlíně, sbalili rodiny, nasedali do trabantů a zaplavili okolí bran. Překvapení pohraničníci volali nadřízeným o instrukce, ale nikdo nic nevěděl. U přechodu Bornholmer Straße kolem půl desáté večer už tisíce lidí skandovaly, že chtějí ven. A tady se vracíme k dramatickému úvodu našeho vyprávění: k majoru Jägerovi, který se rozhodl nechat dav projít, aby zabránil možnému masakru.

Jeho čin spustil dominový efekt – jakmile padla závora na Bornholmer Straße, prolomili Východoberlíňané i ostatní přechody. V tu chvíli už bylo jasné, že staré pořádky definitivně končí. Lidé z obou stran Berlína se v euforii objímali na ulicích. Mnozí mladí Východoevropané poprvé v životě ochutnali banán či Coca-Colu, symboly západního světa, o nichž dosud jen slýchali.

Nadšení Berlíňané začali s krumpáči a kladivy rozbíjet nenáviděnou zeď – kousek po kousku si odnášeli její kusy jako suvenýry. Ještě pár týdnů předtím většina z nich nevěřila, že by se toho dožili. Světem se šířily záběry smějících se lidí tančících na vrcholu zdi u Braniborské brány.

Studená válka se tímto okamžikem začala chýlit ke konci. O necelý rok později, v říjnu 1990, se Německo znovu sjednotilo v jediný stát. Berlín se stal znovu jednotným městem a srdcem nové spolkové republiky.

Pád Berlínské zdi byl triumfem obyčejných lidí nad totalitním režimem. Symbolická hranice, kterou mnozí považovali za nepřekonatelnou, zmizela překvapivě rychle – zmizel i strach, který po generace svazoval milióny Němců. Dodnes ale v Berlíně najdete pozůstatky této temné éry: fragmenty zdí ponechané jako památníky, kříže připomínající oběti na životech, muzea a pomníky, které varují před tím, kam až může zajít rozdělení světa pomocí různých ideologií.

Zdroje:

https://history.howstuffworks.com/historical-events/berlin-wall.htm

https://en.wikipedia.org/wiki/Escape_attempts_and_victims_of_the_inner_German_border

https://en.wikipedia.org/wiki/Berlin_Wall

https://www.essenceofberlin.com/blog/7-most-daring-berlin-wall-escapes

https://berlinexperiences.com/berlin-wall-eight-strangest-escapes/

https://www.theguardian.com/cities/guardianwitness-blog/2014/nov/07/-sp-berlin-wall-readers-memories-its-hard-to-remember-how-scary-the-wall-was

https://www.infobae.com/historias/2022/11/09/tuneles-globos-y-hasta-en-tanque-las-fugas-mas-increibles-a-traves-del-muro-de-berlin/