Článek
Albert Einstein zemřel 18. dubna 1955 v Princeton Hospital. Ve věku 76 let, s vědeckou reputací a slavným jménem, se stáhl z pozemského světa tak tiše, jak jen to člověk jeho formátu dokáže. Přestože byl už za života symbolem geniality, odmítal, aby se z jeho osoby stal jakýsi kult. „Chci být zpopelněn, aby nikdo nemohl uctívat mé kosti,“ měl říkat (podle vzpomínek jeho nejbližších). Bál se zkrátka, že by se z něj mohla stát atrakce a jeho odkaz by se proměnil v pouhé relikvie.
Nikdo tehdy netušil, že osud Einsteinovy nejdůležitější části – jeho mozku – bude přesně opačný než by jejich majitel chtěl.
Patolog nebo lapka?
V okamžiku, kdy Einstein vydechl naposledy, se u jeho lůžka pohybovali nejen lékaři, ale také patolog Thomas Stoltz Harvey. Jeho úlohou bylo provést běžnou pitvu, stanovit příčinu smrti a veškeré závěry řádně zaznamenat. Podle pozdějších svědectví se však něco zvrtlo. Harvey se rozhodl, že mozek slavného fyzika vyjme a ponechá si ho k „vědeckým účelům“.
Na první pohled to možná zní neškodně – vždyť tolik velikánů lidské historie bylo později zkoumáno, aby se přišlo na kloub jejich talentu. V Einsteinově případě to ale představovalo přímý rozpor s jeho jasným přáním. Navíc k tomu Harvey neměl od rodiny žádný souhlas. Tento krok byl zcela spontánní a hraničil s krádeží. A tím začal jeden z nejpodivnějších příběhů, který věda pamatuje.
Mozek v krabici od jablečného moštu
Jakmile se rozkřiklo, že Einsteinův mozek byl zcizen, vznikl značný rozruch. Syn Hans Albert Einstein sice později dal Harveyovi svolení k tomu, aby mozek zkoumal ve prospěch vědy, avšak s podmínkou, že se nebude jednat o senzaci pro novináře. Jenže jak to v podobných případech bývá, od přání k realitě bývá cesta dlouhá.
Harvey totiž brzy odešel z nemocnice a s mozkem naloženým v roztoku se pustil do vlastního putování. Podle dochovaných svědectví se velikánův mozek objevoval v těch nejméně pravděpodobných místech. Někdy to byla sklepení, jindy docela obyčejné krabice, a k nejkurióznějším scénám patří situace, kdy byl údajně uložen vedle piva – jako by šlo o běžnou „relikvii“, kterou si nechcete dát na poličku.
Období, kdy Harvey žil v Kansasu, přineslo ještě podivnější epizody. Údajně měl mozek uložen v nádobě, která vypadala jako nádoba na jablečný mošt – a to vše skrytě uschováno u chladiče na pivo. Člověka by napadlo, že by to mohlo vydat na filmový scénář.
Co ho tak lákalo?
Proč vlastně Harvey i další badatelé tak dychtivě toužili analyzovat Einsteinův mozek? V pozadí stála představa, že by právě v těchto strukturách mohl být ukryt „klíč ke genialitě“. To je myšlenka, která mnohé přitahuje dodnes: Co když existuje zvláštní tvar mozkové kůry, vyšší hustota neuronů nebo specifické uspořádání, díky němuž mohl Einstein přicházet s teorií relativity a dalšími průlomovými myšlenkami?
Několik studií opravdu vzniklo. Jedna z nich (publikovaná roku 1985) se zaměřila na poměr neuronů a podpůrných gliových buněk v jedné mozkové oblasti. Další pozdější práce (například v časopise The Lancet z roku 1999) poukazovala na odlišné rýhování a údajně širší parietální lalok, který se pojí s matematickým uvažováním. Jenže všechny tyto analýzy vycházely z velmi omezeného vzorku a často nebylo jasné, s čím vlastně srovnávat. Einsteinův mozek byl ojedinělý nejen slávou, ale i podmínkami zpracování: stal se objektem nahodilého krájení, uskladňování v různých roztocích a tak dále.
Co na to rodina?
Einsteinova rodina byla do celé věci tak trochu vmanévrována. Harvey sice posléze dostal retroaktivní svolení Einstenova syna, nicméně s přísnou podmínkou, že se nález nesmí stát předmětem komerční atrakce. Jenže kolem mozku Alberta Einsteina se od počátku 60. let až dodnes vyrojilo mnoho novinářů, dokumentaristů i badatelů s různou mírou serióznosti.
Média si příběh snadno oblíbila. Proč by se čtenář nesnažil rozklíčovat, jak vypadá „mozek génia“? A tak se postupně rozšířil narativ, že Einsteinovo tkáňové dědictví představuje klíč k pochopení lidského intelektu. Když si odmyslíme fascinaci, je ale nutné dodat, že nadšené články málokdy připomínaly, jak problematické to bylo z vědeckého hlediska – a hlavně z pohledu etiky.
Slávu mu to nepřineslo
Thomas Stoltz Harvey, původně uznávaný lékař a patolog, zřejmě doufal, že zajistí vědě mimořádně cenný materiál. Možná chtěl vstoupit do dějin tím, že odhalí tajemství Einsteinova mozku. Realita ovšem byla jiná. Ztratil zaměstnání, několikrát se kvůli negativní publicitě stěhoval a k žádné výrazné studii se sám nedobral.
Zdroje:
