Noc na laně? Nebo si pronajmout vlastní rakev? Realita londýnských bezdomovců 19. století byla krutá

Jmenuje se Mary Ann Nicholsová a zoufale shání čtyři pence na zaplacení noclehu v levné ubytovně. Čtyři pence – nepatrná suma, která však rozhoduje o tom, zda stráví noc v relativním bezpečí pod střechou, anebo venku na dlažbě mezi stíny zločinu. Jenže Nicholsová těch pár drobných nemá. Když se pokusila ubytovat v noclehárně, bez milosti ji vyhodili zpět do temnoty, protože nemohla zaplatit ani lacinou postel v koutě.

Whitechapel a přilehlý East End – chudinská čtvrť přelidněného Londýna – byly na sklonku 19. století peklem na zemi. V těchto ulicích se koncentrovala krajní bída, zločin, nemoc i zoufalství. Statistika byla neúprosná: každé páté dítě se tu nedožilo pátých narozenin, tisíce lidí neměly stálý domov a tísnily se po noclehárnách nebo přímo na ulici.

Uličky byly přeplněné lidmi živořícími v bytech horších než slumy – rodiny i úplní cizinci spali namačkaní v jediné místnosti, na rozviklaných postelích nebo jen na podlaze. Špína a smog dusily ovzduší, smrad kanalizace stoupal ze stok. Pro mnoho zoufalých žen se jediným „povoláním“ stal prodej vlastního těla, aby měly na kus chleba či nocleh; říkalo se jim příznačně „nešťastnice“ a patřily k nim i oběti nechvalně proslulého Rozparovače.

Muži zase hledali útěk v laciné kořalce – v ginových doupat East Endu tekly litry alkoholu, který aspoň na pár hodin otupil hlad a beznaděj. V těchto podmínkách propukaly epidemie nemocí, kriminalita vzkvétala a pro pořádek zákona tu nebylo místo. Policisté se mnohdy báli vkročit do některých uliček, jak byly nebezpečné.

Pro chudé Londýňany na dně společnosti byl každodenní život bojem o přežití. Když zapadlo slunce, vyvstala před nimi palčivá otázka: Kde dnes v noci složit hlavu? Ulice znamenala riziko promrznutí, okradení nebo i násilné smrti. Toulat se nocí nevyspalý bylo však pro mnohé realitou, pokud nesehnali pár mincí.

Existovala sice síť obecních chudobinců a útulků (workhousů), kde člověk bez prostředků mohl dostat polévku a kout k přespání, ovšem za cenu ponižujících podmínek a nucené práce. Tyto instituce budily hrůzu – byly posledním útočištěm pro nemocné, staré a zoufalé. Kdo měl aspoň pár drobných, snažil se jim vyhnout.

Místo toho mířili do laciných nocleháren, roztroušených po East Endu: za pár pencí nabídly holé lůžko, nebo aspoň místo k sedění v teple. Nejubožejší z těchto přístřešků se staly nechvalně známými symboly viktoriánské bídy – „penny sit-up“ a „four-penny coffin“ neboli jednopencová noclehárna vsedě a „rakev za čtyři pence“.

Koncem 19. století začaly v Londýně vznikat útulky s bizarní přezdívkou „čtyřpencová rakev“. Název nebyl žádnou metaforou – odkazoval se k realitě jejich vybavení. Za čtyři pence – částku odpovídající zhruba ceně bochníku chleba – tu chudí pocestní dostali právo na nocleh v dřevěné bedně tvaru rakve.

V dlouhých řadách jich bylo nataženo vedle sebe desítky, někde i stovky. Každá úzká bedna sloužila jako individuální spací kój: asi 170 cm dlouhá, sotva pro jednu osobu, uvnitř jen tenká slámová matrace potažená voskovaným plátnem. Místo přikrývky dostal nocležník kus hrubé plachty či impregnovaného tarpaulínu, jímž se měl přikrýt proti chladu.

Ti šťastnější si pod hlavu stočili kabát nebo přímo obdrželi malý polštářek a deku, pokud měl útulek takové vybavení. Žádné soukromí neexistovalo – pouze nízké dřevěné přepážky oddělovaly jednu „rakev“ od druhé.

Představme si tu scénu: v přízemí omšelé haly stojí v řadách desítky úzkých dřevěných beden a v nich leží lidská těla, všechna v jedné místnosti, těsně vedle sebe. Vzduch je vydýchaný a cítit potem, naftalínem a strachem. Sem tam se ozve zakašlání nebo zasténání ze sna. U stropu bliká slabá plynová lucerna a vrhá mihotavé světlo na nehybné siluety.

Navzdory hrůzostrašnému vzezření si „rakve za čtyři pence“ získaly překvapivou oblibu. Pro nejchudší vrstvy představovaly totiž malý luxus: za své čtyři pence dostali alespoň možnost si lehnout – vodorovný spánek místo věčného polospánku vsedě. Byla to výsada, která v tehdejších nouzových noclehárnách rozhodně nebyla samozřejmá.

Mnozí bezdomovci považovali tvrdou bednu v teple za výhru nad ulicí. „Tvrdé to je, ale pořád lepší než ležet venku na chodníku,“ mohli si říkat. Navíc tyto útulky často zajišťovala známá křesťanská organizace, takže kromě přístřeší čekal příchozí třeba i hrnek horkého čaje či talíř polévky a pocit bezpečí.

Noclehárny spravované charitou totiž mívaly přísný dohled; na pořádek dohlíželi dozorci (často veteráni či dobrovolníci Armády spásy), a tak zde nehrozilo okradení nebo napadení tak jako v běžných ubytovnách pověstných rvačkami a zloději.

Jakkoli morbidně a spartánsky čtyřpencové rakve působily, byly ještě luxusem ve srovnání s tím, co čekalo ty úplně nejchudší, kteří dohromady nesložili ani ony čtyři pence. Alternativy noclehu v Londýně totiž dokázaly být ještě krutější. Kdo měl jen dvě pence, mohl zkusit tzv. „tuppenny hang“ čili „dvoupencový zavěšenec“ – bizarní způsob přespání, kdy člověk přenocoval vsedě zavěšený na provaze.

V praxi to vypadalo následovně: v místnosti noclehárny se přes řadu lavic napnul tlustý lodní provaz, asi ve výši hrudi. Nocležníci zaplatili dva pence a směli si sednout na lavici a opřít se hrudníkem o napjaté lano. Přehodili si přes něj ruce či hlavu, jako by objímali polštář, a v této poloze se pokoušeli usnout.

Provaz je podpíral, aby v polosedě nespadli, takže se dalo upadnout do jakéhosi polovědomí, ale ne do skutečně hlubokého spánku. Nad ránem pak obsluha útulku nemilosrdně přesekla provazy nebo je uvolnila, takže spáči popadali na zem a byli rázem probuzeni.

Nebylo úniku – svítalo a oni museli okamžitě pryč; žádné povalování či vyspávání na denním světle se netrpělo. I tak ovšem dvoupencový provaz znamenal pro mnohé lepší variantu než jednopencová noclehárna, kterou umožňovala ta nejnižší taxa.

Za pouhou jednu penci se člověk mohl ohřát přes noc uvnitř místnosti, ale pohodlí bylo nulové. Tahle varianta, známá jako „penny sit-up“ (sezení za jednu penci), obnášela pouhé místo k sezení na tvrdé lavici po celou noc. Ani oči se nesměly zavřít – dozorce dával bedlivý pozor a každého podřimujícího hned vzbudil šťouchnutím.

Spánek byl přísně zakázán, neboť filozofie takové „pomoci“ byla jasná: poskytnout minimum, jen aby člověk nezmrzl, ale nedopřát žádný komfort, který by ho snad motivoval přijít zas. Vyčerpaní chudáci tak probděli celou noc vsedě; hlava klimbající na prsou, tělo se třáslo únavou i zimou.

K ránu byli mnohdy zničení víc než předtím, ale i tak museli vypadnout ven a pokračovat v celodenním shánění obživy – či spíše přežití – bez odpočinku. Jedinou výhodou penny sit-up bylo teplo: v místnosti často hořel oheň v krbu, který alespoň zajistil, že lidé neprochladli.

Drsné podmínky chudých nezůstaly úplně bez povšimnutí. Ve viktoriánské éře sice převládal názor, že chudoba je zaviněná leností a neřestí, avšak přesto se našli idealisté odhodlaní pomoci. Roku 1865 začal v londýnském East Endu působit metodistický kazatel William Booth, který zde založil křesťanskou misii pro místní chudinu.

Z této misie se později zrodila Armáda spásy (The Salvation Army), organizace, jež kombinovala kázání evangelia s poskytováním materiální pomoci nejpotřebnějším. Booth a jeho spolupracovníci věřili v ideál „praktického křesťanství“: nestačí lidem kázat, je třeba jim také dát najíst, nabídnout polévku, mýdlo a spasení – proslulé „Soup, Soap and Salvation“.

V rozvíjejícím se impériu plném bohatství považovali za skandální, že lidé umírají hlady a zimou v ulicích. A tak začali zakládat útulky a noclehárny, kde za symbolický poplatek poskytli nocleh a stravu.

Právě čtyřpencové noclehárny známé jako „coffin houses“ byly jedním z prvních počinů Armády spásy v Londýně. Boothovi důstojníci v typických uniformách pronajali levné skladištní haly a přetvořili je na jednoduché ubytovny pro masy bezdomovců.

Zavedli systém tří úrovní noclehu – od nejlacinějšího penny sit-up přes dvoupencový provaz až po čtyřpencové „rakve“ – tak, aby nikdo neodešel zcela odmítnut. I ten nejchudší za penci se mohl ohřát uvnitř; kdo měl dvě, aspoň se prospal na provaze, a s čtyřmi pencemi už si odnesl jakýs takýs komfort ležení.

Armáda spásy tyto své noclehárny udržovala v mezích možností čisté (sami je dezinfikovali karbolovou kyselinou a dbali na základní hygienu) a relativně bezpečné. Poplatek ze nocleh pokrýval aspoň část nákladů a zbytek dotáhly dary od bohatších vrstev, k nimž organizace apelovala.

Zpočátku londýnská smetánka těmto „útulkům pro lůzu“ příliš nefandila – chudí podle nich patřili do pracovních domovů nebo za mříže, ne do pohodlných nocleháren. Avšak postupem času se i konzervativní občané smířili s tím, že Armáda spásy odvádí užitečnou práci: udržuje zoufalé lidi při životě a zároveň „uklízí“ chudé z ulic do kontrolovaného prostředí nocleháren.

V očích měšťanů tak mizela špinavá havěť z dohledu a nemusela se potloukat po parcích. Pro samotné chudé to znamenalo šanci přežít zimu bez omrzlin a zároveň nebýt okraden či zabit ve veřejné noclehárně. William Booth ve své vlivné knize „In Darkest England and the Way Out“ (1890) přirovnal londýnské slumy k temné džungli a představil plán záchrany „ztroskotanců života“ – počínaje právě noclehárnami a polévkárnami, které by poskytly první pomoc na cestě vzhůru z propasti bídy.

Jeho vize přilákala pozornost veřejnosti a přispěla k rozšíření charitativních ubytoven nejen v Londýně, ale i v dalších britských městech. S trochou nadsázky lze říci, že čtyři pence a stará dřevěná bedna se staly prvním schůdkem na cestě ze dna společnosti.

Fenomén čtyřpencových rakví a dalších obdobných „služeb“ pro bezdomovce odrážel rozporuplný postoj viktoriánské společnosti k chudobě. Na jedné straně tu byla vůle pomoci bližnímu v nouzi – vždyť křesťanská morálka velelá milosrdenství. Na druhé straně ale panoval strach, aby se pomoc nestala příliš lákavou a nepovzbudila lenost.

Vládla představa, že chudí jsou líní nebo nemravní a nesmí být v chudobě „podporováni“ víc, než je nutné. Proto byly i charitativní noclehárny záměrně skoupé na pohodlí. Cílem bylo udržet lidi naživu, ale ne poskytnout víc než nezbytný základ. Kdo chtěl lepší podmínky, měl to brát jako motivaci vymanit se z bídy vlastním úsilím – alespoň podle tehdejší logiky.

Tento „trestající soucit“ byl typický pro viktoriánskou éru. Chudí v očích mnoha institucí museli trpět, aby si pomoc „zasloužili“. Workhousy fungovaly na principu odstrašení: aby se zdraví chudí raději snažili venku, podmínky uvnitř musely být horší než život na ulici.

Podobně i noclehárny za penci či čtyři pence byly pořád jen drsnou poslední možností, nikoli útulným azylem. Jeden z dobových záznamů líčí, jak se správci útulků cíleně snažili zamezit „přílišné pohodlnosti“ chudých. Pokud někdo v penny sit-up začal klimbat, hned ho probudili – nesměl získat dojem, že dostává něco zadarmo. A přesto lidé přicházeli, protože alternativa – mrazivá noc pod mostem – byla pořád horší.

Společenské předsudky srážely chudé na samé dno lidské důstojnosti. V novinách a mezi vyššími vrstvami koloval termín „undeserving poor“ – nepřičinliví chudí, kteří si bídu zavinili sami a nemají nárok na slitování. Takovým se mělo pomáhat jen velmi neochotně, aby to nepodkopalo morálku pracující většiny.

A protože rozlišit „hodné“ a „nehodné“ chudé bylo prakticky nemožné, pohlíželo se skrz prsty na všechny. Když se díváme zpět, může se zdát nepochopitelné, že někdo považoval spaní v rakvi za adekvátní dobročinnost. Jenže v kontextu doby šlo o kompromis mezi svědomím a strachem: poskytni minimum, zachraň duši – ale ne rozmařilost těla.

S úsvitem 20. století začaly ponuré noclehárny typu four-penny coffin mizet ze scény. Po roce 1900 se objevily nové, humánnější přístupy k sociální péči – vláda i městské rady začaly budovat bezplatné nouzové noclehárny. Dřevěné „rakve“ nahradily kontejnery a ubikace s opravdovými lůžky, provazy k přespání zmizely nadobro jako podivná relikvie.

Neznamená to ovšem, že by utrpení chudých zmizelo. Londýnský East End i v současnosti zná bezdomovce přespávající na lavičkách – jen provazy a rakve vystřídaly kartony a spacáky.

Zdroje:

https://www.thevintagenews.com/2017/03/15/the-four-penny-coffin-was-one-of-the-first-homeless-shelters-in-victorian-england/

https://www.paisleyheritage.org.uk/post/the-grim-realities-of-poverty-the-four-penny-coffin-and-the-penny-lean-in-paisley-s-past

https://hyperallergic.com/200035/coffin-beds-and-penny-sleeps-an-exhibition-on-victorian-homelessness/

https://www.theguardian.com/artanddesign/2015/jan/02/homelessness-victorian-london-exhibition-geffrye-museum

https://en.wikipedia.org/wiki/Four_penny_coffin

https://en.wikipedia.org/wiki/Penny_sit-up