Donner Party: Sen o novém světě se změnil v boj o přežití v mrazivé zimě. Došlo i na kanibalismus

Mezi nimi i skupina přibližně devadesáti mužů, žen a dětí, později známá jako Donner Party. Vyjížděli s nadějí, že je čeká prosperita ve slunné Kalifornii, ale namísto toho uvízli v mrazivých průsmycích pohoří Sierra Nevada, kde byli nuceni uchýlit se k nejtemnějším činům lidské historie: ke kanibalismu.

„Vyrazili jsme s modlitbami na rtech a s očima zářícíma odhodláním. Netušili jsme, že už za pár měsíců se i modlitby změní v prosby o rychlou smrt,“ zaznamenal jeden z účastníků výpravy, kterého o několik týdnů později přemohl hlad a mráz.

V polovině 19. století spočívala obvyklá trasa na Západ v následování Oregonské stezky, vyzkoušené cestě přes Velké pláně a Skalnaté hory. Zpravidla trvalo tři až čtyři měsíce, než se rodiny dostaly do Oregonu či Kalifornie se svými krytými vozy a dobytkem. Pro dobrodruhy to byla náročná, avšak známá a prověřená trasa.

Donnerovi, starší a respektovaní osadníci George a Jacob, se k jedné takové karavaně přidali. Jejich společníkem byl James Reed, ambiciózní a bohatší muž, který věřil, že dokáže rodinám dopřát lepší budoucnost. Všichni se drželi hlavní trasy, dokud se neobjevilo svůdné pokušení v podobě údajné zkratky – tzv. Hastings Cutoff.

Autorem zkratky byl Lansford Hastings, dobrodruh a autor příruček pro osadníky, který ve svých textech vychvaloval novou trasu přes Velkou solnou pláň (Great Salt Lake Desert). Měla prý ušetřit mnoho dní a vyhnout se přeplněným stezkám. Hastings však tuto cestu s krytými vozy nikdy skutečně neprojížděl. Jeho sliby se ukázaly jako nadsazené a mylné.

„Byl to prý mladý muž s kloboukem z bobří kožešiny, který o sobě hrdě prohlašoval, že zná všechna tajemství Západu. Dnes vím, že jsme mu neměli věřit,“ napsala později ve svých poznámkách Virginia Reedová, dcera Jamese Reeda.

Donnerovi a Reedova rodina se v srpnu 1846 rozhodli odpojit od hlavního proudu osadníků a vydat se Hastingsovou zkratkou. Tím začala řada kritických událostí, které postupně přerostly v peklo na zemi.

Peklo na solné pláni

Velká solná pláň nebyla žádnou zázračnou zkratkou. Její pustá krajina, spalující horko ve dne a chlad v noci, to vše osadníkům odčerpávalo síly. Kola se bořila do hlubokého slaného písku, zvířata se vyčerpávala, lidé trpěli nedostatkem vody. Zásoby potravin ubývaly rychleji, než si kdokoli představoval. Vozy se vlely do nehostinného prostoru a zdálo se, že cesta nemá konce.

Když se situace zhoršila, narůstalo napětí i mezi členy výpravy. Mnozí otevřeně obviňovali Jamese Reeda z toho, že je do této „zkratky“ zatáhl. Jeden z kritických okamžiků nastal, když se Reed pohádal s dalším členem karavany, Johnem Snyderem. Během prudké hádky nakonec Reeda ohrožoval Snyder bičem, Reed se bránil nožem a Snyder byl smrtelně zraněn.

„Viděla jsem tu potyčku na vlastní oči – křik, nadávky a pak krev. Všichni jsme zděšeně ztichli. Tehdy se rodiny rozdělily na ty, které stály za Reedem, a ty, které ho chtěly oběsit,“ poznamenala si k tomu Margaret Breenová ve svém deníku.

Nakonec se rozhodlo, že Reeda nepopraví, nýbrž vyženou – což byla téměř jistá smrt. Reed se sám, bez rodiny, vydal na cestu do Kalifornie. Věřil, že pokud dojde živý, sežene pomoc.

Po překonání pouště se i zbytek skupiny pokusil zrychleně pokračovat k východnímu úpatí pohoří Sierra Nevada. Všichni tušili, že musí horský masiv přejít dříve, než ho zasype sníh. Jenže už bylo pozdě. Byli vyčerpaní, bez dostatečných zásob jídla a dobytek byl na pokraji zhroucení. Jakmile dosáhli údolí řeky Truckee (dnešní oblast Donner Lake, tedy Donnerovo jezero), zjistili, že mrazy přišly neobvykle brzy. V říjnu 1846 začalo hustě sněžit a průsmyky se uzavřely.

„Nemohli jsme uvěřit, že ještě včera jsme kráčeli po prašné cestě a dnes se brodíme sněhem po stehna. Nikdo z nás nebyl na takovou proměnu připraven,“ zapsala Georgia Donnerová, jedna z dcer George Donnera.

Výprava se rozdělila. Část rodin zůstala u jezera Truckee (později přejmenovaného na Donnerovo jezero), druhá část s rodinou Donnerových se usadila v nižším táboře, přibližně o 8 kilometrů dál, protože George Donner si při opravě vozu poranil ruku a nemohl pokračovat. Oba tábory se brzy ocitly pod silnou sněhovou vrstvou. Kolem nebyla žádná jiná osídlení; nejbližší ranče v údolí Sacramenta ležely za neprostupnou sněhovou bariérou.

Zpočátku se zdálo, že pokud sníh na chvíli roztaje, mohou se znovu zkusit vypravit přes průsmyk. Ale teploty klesly, a tak se pokusili přežít improvizací: stavěli si chatrné sruby z klád, přikrývali je celtami z vozů a jedli poslední zbytky zásob.

„Viděla jsem už vše – mráz, smrt, hlad a zoufalství, jaké jsem si neuměla představit. Každý den odnáší něčí duši. Přežijí jen ti nejsilnější, nebo nejbezcitnější?“

zapsala se do deníku Tamsen Donnerová, manželka George Donnera, když pochopila, že bez pomoci zvnějšku nemají téměř žádnou šanci.

Ve chvíli, kdy hlad a nemoc začaly decimovat dospělé, rozhodla se skupina nejsilnějších, že překoná hory pěšky a dojde do Kalifornie pro pomoc. Tato „záchranná“ jednotka, později nazývaná Forlorn Hope (Ztracená naděje), sestávala z patnácti vybraných mužů a žen. Vyrobili si provizorní sněžnice z větví a kůže a vzali si jen hrstku potravin, pár zbraní a oblečení.

První dny se vleklé stoupání ukázalo jako mučivé. Místy zapadali do sněhu po pás. Slunce přes den příliš nehřálo a v noci teploty padaly hluboko pod bod mrazu. Členové Forlorn Hope brzy přišli o všechny zásoby, takže když zemřeli první z jejich řad, rozhodli se pro nejtěžší řešení – kanibalismus.

„Nevěřil jsem, že k něčemu takovému někdy dojde. Když však ležíte v závěji vedle mrtvého přítele a cítíte, že v dalším úsvitu už nepozvednete paži, protože hlad z vás vysál poslední síly, pochopíte, že hranice lidskosti jsou křehké,“ poznamenal později William Eddy, jeden z mužů, kteří nakonec dorazili až k osadníkům v údolí Sacramento.

Na této hrůzné cestě zemřela většina členů Forlorn Hope. Ti, kdo přežili, dorazili do údolí jako kostlivci se zničenými chodidly od omrzlin. Nakonec se jim podařilo zalarmovat osadníky, kteří začali formovat záchranné výpravy.

Mezitím v táborech u jezera Truckee a v Donnerově táboře rostla hrůza s každým dalším dnem. Byly vyčerpány všechny potraviny: mouka, sušené maso, dobytek. Jeden z přeživších, Patrick Breen, ve svém deníku na přelomu roku 1846–1847 zaznamenal:

„Prší, pak znovu sněží. Děti pláčou hlady, skoro není co rozdělit. Ukrajuji poslední kousky z volské kůže. Žijeme z polévky, která chutná hořce a je cítit prachem z celt.“

Kůže z volských postrojů se nejdříve uvařila, zbytky srsti a prachu se seškrábly. Vznikla želatinová hmota, která se po pár dnech nedala už ani spolknout. Muži se marně pokoušeli lovit ptáky či veverky, ale ty se v krutých mrazech stáhly jinam. Někdo prý zabil i psa a malé hlodavce, kteří se zatoulali k táboru. A pak začali umírat lidé.

„Jen při pomyšlení, že bychom měli jíst lidské maso, se mi chtělo křičet. Ale když jsem viděla, jak mi dítě v náručí slábne, ztratila jsem veškerou soudnost,“ svěřila se později Margaret Reedová prý své nejbližší přítelkyni.

Není jisté, jak přesně probíhalo rozhodnutí o konzumaci mrtvých těl. Přeživší se ve vzpomínkách rozcházejí: někteří tvrdí, že čekali, až oběť zemře, druzí naznačují, že došlo i k vraždám. Nicméně obecně platilo, že většina lidí konzumovala jen ty, kdo již přirozeně zemřeli. Hrůza a hanba se vznášely nad tábory jako temný stín.

První záchranná expedice se k jezeru Truckee prodírala v únoru 1847. Tvořilo ji jen několik mužů vedených Jamesem Reedem (který dorazil do Kalifornie už na podzim a nyní se snažil pomoci své rodině). Když konečně dosáhli tábora, našli obraz zmaru: někteří byli na pokraji šílenství a vyčerpání, jiní mrtví, několik dětí hladem a zimou zcela nehybných.

Zachránci odvedli, koho dokázali, ale nebyli schopni pomoci všem. Cesta zpět přes průsmyk byla příliš obtížná a museli se vracet, aby i oni sami nezemřeli. Během února a března 1847 se uskutečnilo několik záchranných výprav, jež postupně vynesly menší skupinky přeživších dolů do údolí.

„Maminka byla tak slabá, že nás prosila, abychom ji nechali. Nechtěla jít, ale otec ji téměř táhl. Držela mne za ruku a mezi sněhovými závějemi opakovala jména mých sourozenců, kteří zůstali za námi,“ vzpomínal prý John Breen, kterého zachránili při druhé výpravě.

Zhruba polovina výpravy zemřela, většinou na hlad nebo na následky podchlazení. Muži umírali ve větším počtu než ženy, což mnozí historici vysvětlují tím, že muži často šetřili zbytky jídla pro děti a manželky. Někteří také riskovali život při pokusech vydat se pro pomoc.

George Donner, jeden z hlavních vůdců, se do Kalifornie nedostal. Zemřel na infekci v poraněné ruce a možná i na zápal plic. Jeho manželka Tamsen měla možnost odejít s poslední záchrannou výpravou, ale odmítla opustit smrtelně nemocného muže. Podle některých zpráv zůstala s ním do posledního dechu. Když pak dorazila pozdější výprava, nenašla po ní žádné stopy.

Na druhou stranu James Reed vyvázl, stejně jako část jeho rodiny včetně dětí. Žena Margaret a dcera Virginia přežily. Po příchodu do Kalifornie se rodina Reedových znovu usadila a časem se jim podařilo najít životní stabilitu. Přesto se jich stigma „Donner Party“ drželo napořád.

Po válce s Mexikem a připojení Kalifornie ke Spojeným státům se příběh Donner Party dostal do novin po celé zemi. Veřejnost byla šokovaná příběhy o kanibalismu. Novináři případ často přikrášlovali senzačními detaily. Přeživší se pak mnohdy báli veřejného odsouzení. Mnozí se v nových komunitách raději vydávali za obyčejné příchozí bez tragické minulosti.

„Co se stalo v horách, mělo v horách zůstat. Když jsme poprvé vyprávěli pravdu, lidé se od nás odtáhli, jako bychom byli divoká zvířata,“ vypověděla prý Mary Murphyová, jedna z přeživších, kteří se pokusili vyprávět o svých zkušenostech.

Dodnes historici i amatérští badatelé zkoumají místo u Donnerova jezera. Archeologické výzkumy objevují kosterní pozůstatky s možnými stopami po řezech nožem, které by svědčily o kanibalismu. Existuje mnoho dohadů, nakolik se tragédie mohla odvrátit a jak velkou roli sehrálo hazardní spoléhání se na Hastingsovu „zkratku“.

„Nešlo o monstra, ale o obyčejné rodiny. Hlad a zima proměnily lidské duše k nepoznání,“ poznamenal historik Charles F. McGlashan, který se případem Donner Party zabýval na přelomu 19. a 20. století.

Zůstává otázkou, zda by skupina bez Hastingsovy zkratky a bez nešťastných rozhodnutí prošla do Kalifornie včas a v plném počtu.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Donner_Party

https://highways.dot.gov/highway-history/general-highway-history/back-time/hastings-cutoff-and-highway-80-tragedy-donner

https://www.digitalhistory.uh.edu/disp_textbook.cfm?smtID=2&psid=3251

https://study.com/academy/lesson/the-donner-party-facts-summary.html

https://www.gutenberg.org/files/6077/6077-h/6077-h.htm