Leopolda Dostalová byla první dámou československého divadla, navzdory totalitě hrála do 92 let

Píše se rok 1879. Svět Rakouska-Uherska, honosný a zdánlivě věčný, se pomalu drolí, i když to ještě málokdo tuší. Do tohoto světa, konkrétně do veleslavínského zámečku u Prahy, se 23. ledna narodila Leopoldina Vilemína Karolína Dostalová. Její kolébka stála v prostředí, kde se snoubilo bohatství s hlubokým vlastenectvím a láskou k umění.

Její otec, Leopold Dostal, byl úspěšný inženýr a podnikatel, spolumajitel cukrovaru. Její matka, Marie Horská-Kallmünzerová, však v sobě nosila nesplněný sen. Bývala nadějnou herečkou Prozatímního divadla, kde se líbila prý i samotnému Janu Nerudovi, a dokonce bydlela v podnájmu v rodině Bedřicha Smetany. Po sňatku s bohatým průmyslníkem a narození jedenácti dětí však musela prkna, která znamenají svět, opustit. Byla to oběť, kterou přinesla rodině, ale oheň, který v ní hořel, potají předala dál.

Leopolda, které nikdo neřekl jinak než Poldýnka, vyrůstala v poděbradské vile „Dostalka“ a od dětství projevovala nesmírný talent. Nebyla to ale žádná křehká květinka. Její herectví bylo od počátku živelné, plné patosu a vnitřní síly.

Když hrála v místním ochotnickém souboru, její výkon byl tak strhující, že si jí během jednoho představení všiml muž, který měl změnit její osud – dramaturg Národního divadla, básník Jaroslav Kvapil. Bylo to jako scéna z filmu: génius českého divadla rozpoznal v mladé ochotnici na provinční scéně surový, neopracovaný diamant.

Kvapil neváhal a svěřil ji do péče té nejpovolanější – své manželky, legendární herečky Hany Kvapilové. Ta se stala její jedinou učitelkou. Nebylo to systematické studium na konzervatoři, ale spíše řízená exploze talentu. Kvapilová ji neučila techniku, ale pomáhala jí zkrotit a nasměrovat ohromnou energii, která z ní prýštila.

Výsledek byl ohromující. V roce 1901, v pouhých dvaadvaceti letech, dostala Leopolda šanci vystoupit na zkoušku na prknech samotného Národního divadla. A ne v nějaké vedlejší roli. Byla okamžitě vržena do titulní postavy Maryši. Publikum oněmělo. Její výkon byl tak autentický a drásavý, že jí okamžitě nabídli stálé angažmá.

Na první scénu národa nevstoupila jako pokorná žačka, ale jako přírodní síla, která si ji okamžitě podmanila. Po předčasné smrti své mentorky Hany Kvapilové to byla právě ona, kdo převzal její největší role a stal se její právoplatnou nástupkyní.

Když se 28. října 1918 zrodilo samostatné Československo, národ hledal své symboly. A našel je i v divadle. Hned následující den, 29. října, se ve Zlaté kapličce konalo první představení ve svobodné zemi. Byla to historická chvíle, rituál, který měl potvrdit znovunabytou suverenitu. A koho vedení divadla vybralo, aby tento večer zahájil? Právě Leopoldu Dostalovou. Její mocný, lehce drsný alt se rozezněl sálem, když přednášela Nerudovu báseň Jen dál. Nebyl to jen přednes, byl to křest. Její hlas se stal hlasem nové republiky, plným odhodlání a naděje.

Její kariéra stoupala strmě vzhůru. Stala se vrcholnou tragédkou, její Medea, Lady Macbeth či Ofélie se staly legendami. Nebála se však ani riskovat. Po sporu s vedením Národního divadla v roce 1922 udělala něco nemyslitelného – odešla na dva roky do konkurenčního Divadla na Vinohradech. Mohlo se to zdát jako krok zpět, ale osud tomu chtěl jinak. Právě tento akt umělecké neposlušnosti ji přivedl k muži, který ji navždy zvěčnil.

Na Vinohradech ji totiž ve světové premiéře své hry Věc Makropulos režíroval sám Karel Čapek. A ona se stala první, nezapomenutelnou Emilií Marty. Během zkoušek mohl Čapek zblízka poznat její jedinečnou, monumentální hereckou sílu. Bylo to setkání, které položilo základy pro její největší životní roli o šestnáct let později.

Její soukromý život byl stejně bouřlivý a plný umění jako ten profesní. Po tragické smrti svého prvního manžela, operního pěvce Václava Klimenta, se v roce 1919 provdala za významného sochaře Karla Dvořáka, žáka Jana Štursy. Jejich byt na Smíchově s výhledem na Vltavu a později i usedlost ve Lhotce u Skřípele, kterou dostali od mecenáše Václava Palivce, se staly pulzujícím centrem pražského uměleckého života.

Scházeli se u nich největší malíři, spisovatelé a hudebníci té doby. Leopolda Dostalová nebyla jen herečkou, byla ikonou, která propojovala světy a jejíž osobnost formovala kulturní tvář první republiky.

Píše se rok 1938. Nad Evropou se stahují černá mračna nacismu a Československo se třese v předtuše zkázy. V této dusivé atmosféře strachu a nejistoty sedí Karel Čapek a píše svou nejosudovější hru. Hru, která není jen uměleckým dílem, ale zoufalým výkřikem, varováním a morálním apelem. A od první chvíle ví, pro koho ji píše.

Matka nebyla jen další role pro Leopoldu Dostalovou. Byla to hra, kterou jí Čapek napsal přímo na tělo. Byl to dar, ale zároveň i nejtěžší břemeno její kariéry. Čapek v ní viděl jedinou ženu, jedinou herečku v celém národě, která dokáže unést tíhu postavy Dolores – matky, která ve válkách a ideologických konfliktech ztratila manžela i čtyři syny a nyní stojí před strašlivým dilematem: má poslat na smrt i toho posledního, aby bránil ohroženou vlast?

Premiéra 12. února 1938 ve Stavovském divadle nebyla divadelní událostí. Byl to národní manifest. V hledišti seděl celý národ a v postavě Matky viděl sám sebe, své vlastní dilema, svůj vlastní strach. Když na konci hry, po zprávě o bombardování škol a smrti dětí, zlomená Matka podává svému nejmladšímu synovi Tonimu pušku se slovy: „Jdi!“, sálem se nešířil potlesk, ale zadržovaný dech a tiché vzlyky. Nebylo to divadlo. Byla to krutá realita, výzva k obraně, která rezonovala až do morku kostí.

Leopolda Dostalová si plně uvědomovala historický význam okamžiku. O mnoho let později na to vzpomínala s dojetím a hlubokým pohnutím. Její slova odhalují osudové spojení dvou uměleckých duší v nejkritičtější chvíli dějin: „Čapek byl vůbec dramatikem mého srdce. A když se nad Evropou schylovalo k druhé světové válce, mohla jsem vytvořit nad jiné mě drahou titulní postavu z jeho Matky,“ svěřila se ve svých pamětech.

Role Matky se stala jejím uměleckým vrcholem, ale zároveň i jejím prokletím. Katapultovala ji do sféry národních mýtů, ale zároveň ji politicky označila pro všechny budoucí režimy, které se bály její nesmírné morální autority. Její největší triumf se odehrál v předvečer největší národní tragédie a stal se příčinou jejího pozdějšího umlčení.

Sláva a morální kredit, které jí role Matky přinesla, se jí staly osudnými. Když přišla nacistická okupace, její postavení symbolu demokratického Československa a Čapkova odkazu bylo pro nový režim nepřijatelné.

V roce 1942, v 63 letech a na vrcholu tvůrčích sil, byla předčasně a nuceně penzionována. Byl to jasný a cílený pokus umlčet ji.

Po válce, v květnu 1945, se do Národního divadla vrátila jako hrdinka. Byla jmenována Národní umělkyní a zdálo se, že spravedlnost zvítězila. Idyla však netrvala dlouho. Přišel únor 1948 a s ním nová totalita, která měla pro umění svá vlastní, pokřivená pravidla. A Leopolda Dostalová do nich opět nezapadala.

V 50. letech, v éře socialistického realismu, se její herecký styl stal problémem. Její „aristokratický typ“, její patos, její vnitřní hrdost a monumentální gesta byly v příkrém rozporu s novým ideálem prostého, lidového a ideologicky uvědomělého hrdiny. Kritici a režiséři ji začali považovat za „přežitek“ starého, buržoazního světa.

Byla odsunuta na vedlejší kolej. Zatímco na jevišti se oslavovali budovatelé a úderníci, největší česká tragédka, která ztělesňovala antické hrdinky a královny, byla pro nový režim nepohodlná. V roce 1959, v osmdesáti letech, byla z Národního divadla definitivně poslána do důchodu.

Zažila tak paradoxní a kruté dvojí umlčení. Dva naprosto odlišné totalitní režimy, nacistický a komunistický, ji odstavily ze stejného důvodu: její umělecká i lidská osobnost byla příliš velká, příliš silná a příliš symbolická na to, aby ji bylo možné ideologicky zkrotit a ovládnout.

Zdálo se, že její příběh skončil. Že velká Leopolda Dostalová dožije v tichosti a zapomnění. Ale osud pro ni chystal ještě jedno, naprosto neuvěřitelné a triumfální dějství. V polovině 60. let, v krátkém období politického tání před sovětskou okupací, založil režisér Otomar Krejča divadlo, které se okamžitě stalo slavným – Divadlo za branou. Byla to oáza umělecké svobody, scéna s nejvyššími nároky na herce i text, která si rychle získala světový věhlas.

A právě sem, do tohoto epicentra nového, moderního a existenciálního divadla, zamířila téměř devadesátiletá Leopolda Dostalová. Od roku 1966 zde nejprve hostovala a od roku 1969 se stala stálou členkou souboru. Bylo to nevídané. Hrála po boku herců o dvě generace mladších, jako byl Jan Tříska, a její přítomnost na jevišti byla zjevením. Vystupovala zde až do svých neuvěřitelných 92 let.

Její životní příběh se uzavřel s mrazivou a osudovou symbolikou. Divadlo za branou, poslední bašta svobodného umění v Československu, bylo normalizačním režimem násilně zrušeno a jeho činnost ukončena. Poslední opona v něm spadla 10. června 1972. O pouhých sedm dní později, 17. června 1972, Leopolda Dostalová umírá. Jako by její duše, která byla s divadlem srostlá po více než sedmdesát let, nemohla žít bez něj.

Zdroje:

https://www.irozhlas.cz/kultura/divadlo/matka-karel-capek-vyroci_1802121325_jak

https://cs.wikipedia.org/wiki/Matka_(divadeln%C3%AD_hra)

https://enciklopedija.hr/clanak/dostalova-leopolda

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/3754/DPTX_2005_2_11410_OSZD001_69532_0_20809.pdf?sequence=1&isAllowed=y

https://cs.wikipedia.org/wiki/Divadlo_za_branou

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1064042877-leopolda-dostalova/

https://www.wikiwand.com/cs/articles/Leopolda_Dostalov%C3%A1

https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/18715-leopolda-dostalova.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Leopolda_Dostalov%C3%A1

http://www.starysmichov.cz/view.php?nazevclanku=leopolda-dostalova-23-1-1879-praha-%E2%80%A017-6-1972-praha&cisloclanku=2007050013

http://www.kultura.cz/profile/29660-leopolda-dostalova