Dorothy Stratten mohla být novou Marilyn. Žárlivý manžel ji ve věku 20 let zastřelil brokovnicí

Když se mluví o Dorothy Stratten, mnozí si vybaví jen pohlednou tvář z obálek Playboye. Jenže za dokonalým úsměvem a blyštivou kariérou se skrývá jeden z nejtragičtějších příběhů Hollywoodu – příběh mladé kanadské dívky, která snila o tom, že prorazí ve světě filmu. Její americký sen však skončil v krvavém masakru, když se rozhodla postavit na vlastní nohy a opustit manžela, jemuž už přestala důvěřovat. V létě roku 1980 skončilo všechno, o co usilovala, jedinou ranou z brokovnice.

Dorothy Ruth Hoog Stratten se narodila 28. února 1960 ve Vancouveru. Její rodina nepatřila k žádné vyšší vrstvě; žili spíš skromně, neustále se potýkali s omezeným rozpočtem. Dorothy si tak odmalička vytvářela sen o lepší budoucnosti – toužila po světlech ramp, filmovém plátně, úspěchu a uznání. Ti, kteří ji znali z dětství, popisovali její povahu jako neuvěřitelně laskavou a obětavou. Když pracovala v mléčném baru nebo později ve fastfoodu, pečlivě z každé výplaty odkládala, aby pomohla rodině. Přitom však v jejích očích planula jiskra: chtěla něco víc, než jen stát za pultem.

V sedmnácti letech se seznámila s mužem, který jí údajně slíbil cestu ke slávě. Jmenoval se Paul Snider, charismatický impresário s poněkud pochybnou pověstí. Zabýval se pořádáním přehlídek, měl kontakty na různých večírcích v Kanadě i USA a živil se čímkoli, co přineslo rychlé peníze. Snider v Dorothy uviděl příležitost: dívku s neobyčejnou krásou a zároveň neobyčejnou naivitou. Sliboval, že z ní udělá hvězdu – a tak se začal psát příběh, který zpočátku připomínal pohádku, ale skončil tragédií.

Paul Snider přesvědčil Dorothy, aby nafotila snímky pro soutěž pořádanou pánským časopisem Playboy. V roce 1978 už šířil její fotky po různých agenturách a doufal, že narazí na někoho, kdo pozná její výjimečný talent. A ten člověk se skutečně našel: Hugh Hefner, zakladatel Playboye, uviděl Dorothyinu fotografii a údajně měl vyhrknout: „Ta dívka vypadá jako anděl.“

Krátce nato byla Dorothy pozvaná do Los Angeles. Čekal ji úplně jiný svět – luxusní Playboy Mansion, večírky plné celebrit, fotografování s nejlepšími mistry oboru. Pro někoho by to mohlo znamenat příliš rychlý skok do neznáma, ale Dorothy díky své jemné povaze a laskavému přístupu dokonale zapadla. V roce 1979 se objevila na stránkách magazínu a začalo se o ní mluvit jako o potenciální Playmate roku. Začátek 80. let ji zastihl na vrcholu: v lednu 1980 byla skutečně zvolena Playmate měsíce a o pár měsíců později i Playmate roku 1980.

Hugh Hefner pak prohlásil:

„Dorothy měla nevinnost a čistou duši, kterou člověk ve světě modelingu jen tak nevidí. Byla jako zjevení.“

Pro Dorothy to znamenalo obrovské příležitosti: focení, reklamní kampaně, cestování po Spojených státech. Její tvář byla najednou všude a ona začínala věřit, že stoupá ke hvězdám.

Souběžně s tím, jak Dorothy prudce stoupala na vrchol, vrůstalo do jejího života i stále dusivější sevření Paula Snidera. Ten se nadále považoval za jejího manažera, dokonce i za objevitele. Vyprávěl kamarádům, že „jeho“ dívka je teď Playmate a brzy možná i filmová hvězda, takže on bude konečně bohatý a vlivný. Ale mezi Dorothy a Sniderem se prohlubovala propast. Zatímco ona se učila, jak obstát v profesionálním světě modelingových agentur a filmových producentů, on se cítil stále víc v pozadí. A co hůř – začínal žárlit.

V červnu 1979 se Dorothy přesto za Snidera provdala. Bylo jí teprve devatenáct let a možná si myslela, že mu dluží vděk za to, že jí pomohl nastartovat kariéru. A možná v tom byla i směs strachu a naivity. „Byla to ta nejmilejší dívka, která neuměla nikoho odmítnout,“ řekla o ní později jedna její známá. Svatba ale nevedla k harmonii. Naopak – Sniderův majetnický přístup se jen zhoršoval. Začal Dorothy kontrolovat, kam chodí, s kým se vídá, proč mluví s tolika muži. Když se pokusila vymezit, reagoval hněvem nebo citovým vydíráním.

Dorothy vnitřně cítila, že pouhý modeling a pózování pro Playboy jí nestačí. Chtěla se stát herečkou, zapsat se do filmových dějin. Při jedné z hollywoodských příležitostí se seznámila s renomovaným režisérem Peterem Bogdanovichem, který stál za filmy Poslední představení (1971) nebo Papírový měsíc (1973). Bogdanovich okamžitě rozpoznal její potenciál a nabídl jí příležitost ve filmu They All Laughed (1981).

Podle výpovědí kolegů z natáčení se mezi Dorothy a Bogdanovichem rozvinulo hluboké citové pouto. Dorothy v něm zřejmě poprvé našla opravdovou duševní oporu, člověka, který ji nechtěl jen „vlastnit“, ale skutečně jí pomáhal růst. To ovšem znamenalo zásadní problém: Paul Snider se začal cítit odstrčený a v jeho mysl se vkrádala představa, že Dorothy ho opustí a stane se partnerkou slavného režiséra.

Novinové články z té doby (Los Angeles Times, Variety) popisovaly Dorothy jako velký příslib pro film, který se chystá definitivně prolomit nálepku „playmate dívky“. Dorothy sama měla říkat přátelům, že našla „novou rodinu“, která ji skutečně chápe. Snider to ovšem vnímal jako zradu. Uzavřel se, často se s Dorothy hádal a bylo patrné, že situace spěje k nevyhnutelnému zlomovému okamžiku.

V létě roku 1980 už Dorothy chápala, že vztah se Sniderem je neudržitelný. Podle přátel a spolupracovníků uvažovala o rozvodu – a dokonce mu to chtěla oznámit co nejdřív, aby ukončila jeho neustálé telefonáty a výbuchy žárlivosti. Ona sama tou dobou bydlela převážně v bytě, který jí zařídili lidé z filmové produkce, zatímco Snider zůstal v jejich společném domě.

Zatímco se Dorothy snažila jemně naznačit, že mu vyplatí část peněz, aby si mohl rozjet svůj vlastní byznys, Snider situaci bral jako osobní ponížení. Ve svých očích viděl Dorothy jako „majetek“, do něhož investoval čas a peníze. Jednoho ze svých přátel se prý zeptal: „Jak si to představuje? Kdo jí dal slávu, kterou má?“

Podle dobových svědectví Snider denně volal Dorothy, sliboval, že se změní, a zároveň jí vyhrožoval. Dorothy se ho bála, ale přesto cítila zodpovědnost – měl přece zásluhu na jejím objevu. A tak souhlasila, že si spolu v klidu promluví, aby vyřešili rozvodové formality. Bylo to rozhodnutí, které se ukázalo jako osudné.

14. srpen 1980 se zapsal do dějin Hollywoodu jako den, kdy teror zvítězil. Dorothy jela do domu, který se Sniderem dříve sdílela, aby s ním probrala rozvod a vypořádání majetku. Podle toho, co později zjistila policie, se Snider už několik dní choval extrémně neklidně. Dokonce si pořídil brokovnici.

Dorothy dorazila okolo třetí hodiny odpoledne. Někteří svědci vypověděli, že vypadala docela klidně, dokonce se prý usmívala na souseda, který ji spatřil na příjezdové cestě. Uvnitř domu se však rozhořela hádka. Snider na ni křičel, proč ho opouští, proč ho chce „zruinovat“, a podle posudků z místa činu se Dorothy snažila zachovat klid a vysvětlit, že mu i tak finančně pomůže. Jenže Snider byl jako v mrákotách: jeho posedlost a vztek ho ovládly natolik, že sáhl po zbrani.

Kolem páté odpoledne přátelé Dorothy začínali mít špatné tušení, protože s ní měli domluvený telefonát, který nepřišel. Když se dorazili podívat, co se děje, našli hrůznou scénu: Dorothy byla mrtvá, zasažená brokovnicí z bezprostřední blízkosti, a vedle ní na podlaze leželo tělo Paula Snidera, jenž zbraň obrátil i proti sobě. Vše nasvědčovalo tomu, že se po vraždě Dorothy sám zastřelil.

Zpráva o vraždě Dorothy Stratten se rozletěla rychlostí blesku. Los Angeles Times přinesly na titulní straně článek: „Playmate roku 1980 zavražděna v LA, manžel spáchal sebevraždu.“ V Hollywoodu zavládl šok, lidé nedokázali pochopit, jak se něco tak děsivého mohlo odehrát uprostřed pozlátka filmového průmyslu.

Hugh Hefner v slzách řekl novinářům:

„Dorothy byla jako čistá lilie na rozbouřených vlnách. Vždy připravená pomoct. Neexistuje slovo, které by popsalo tu nespravedlnost a krutost.“

Režisér Peter Bogdanovich, který v té době natáčel film They All Laughed (kde měla Dorothy větší roli), se psychicky zhroutil. Zrušil veškeré pracovní závazky a dlouho se vyhýbal veřejným vystoupením. Později sepsal knihu The Killing of the Unicorn, v níž detailně popsal nejen Dorothyinu laskavou povahu, ale také kriticky poukázal na praktiky Playboye, na manipulaci Paula Snidera a na celou továrnu na sny, která podle něj Dorothy nakonec nedokázala ochránit.

Dorothy Stratten byla pochována ve Westwood Village Memorial Parku v Los Angeles, kde odpočívá celá řada hollywoodských hvězd, například Marilyn Monroe. Její rodina byla zdrcená – milovaná dcera, která měla celý život před sebou, byla najednou pryč. Kamarádka, jež promluvila v novinách, uvedla: „Dorothy uměla říct každému přesně to, co potřeboval slyšet. Byla to dívka, co se snad nikdy nedokázala rozzlobit. A on ji prostě zabil…“

Hugh Hefner krátce po pohřbu vydal prohlášení, že Playboy učiní opatření k ochraně svých modelek. Mluvilo se o instalování varovných systémů a psychologické pomoci. Avšak kritici poukazovali, že je to jen kapka v moři a že Dorothy byla obětí daleko komplexnějšího problému – kombinace násilnické osobnosti Paula Snidera, tlaku slávy a nedostatku reálné podpory pro mladou ženu, která se snažila překročit stín „krásné dívky z časopisu“.

Peter Bogdanovich a rodina Dorothy pak dlouhé roky odmítali mluvit s bulvárem, který se snažil z případu těžit. Až později Bogdanovich napsal zmíněnou knihu – byl to pro něj způsob, jak se s celou tragédií vyrovnat.

„Mohla mít všechno,“ napsal jeden novinář v době, kdy se zpráva o vraždě objevila v tisku.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Dorothy_Stratten

https://abcnews.go.com/Entertainment/horrific-murder-playboy-playmate-verge-hollywood-stardom-flaw/story?id=66193166

https://globalnews.ca/news/7273712/dorothy-stratten-murder-40-years/

https://www.yahoo.com/lifestyle/true-story-dorothy-stratten-just-201900434.html