Drama, vášeň a nebezpečná přitažlivost. Vzpomínky na Afriku Karen Blixenové, které ji proslavily

Britský dobrodruh Denys Finch Hatton naposledy kontroluje přístroje a rozhazuje bezstarostně rukou na pozdrav. Letadélko se rozjíždí po nerovné zemi a pomalu se odlepuje od země. Vtom však idylické svítání prořízne ohlušující exploze. Stroj se ve vteřině mění v ohnivou kouli a k zemi se snášejí trosky.

Lidé z Denysovy safari výpravy zděšeně přibíhají k místu dopadu, ale nemají co zachraňovat – čtyřiačtyřicetiletý Finch Hatton, zkušený pilot a lovec, je mrtev. Jeho život zhasl stejně nečekaně jako africká noc, když se rozhostí tma. A spolu s ním končí i výjimečný milostný příběh, který po sedm let sdílel s dánskou baronkou Karen Blixenovou.

O sedm let dříve nic z těchto tragických událostí nevěstilo. Psal se rok 1918 a v kolonii Britská východní Afrika vrcholila první světová válka. V exkluzivním koloniálním klubu Muthaiga v Nairobi se tehdy poprvé setkaly dvě dosud vzdálené životní cesty: krásná dánská spisovatelka Karen Blixenová a charismatický anglický šlechtic Denys Finch Hatton.

Karen do Keni přijela už v roce 1914 se svým manželem, baronem Brorem Blixenem-Fineckem, aby zde vedli farmu na úpatí pohoří Ngong. Denys byl v té době dobrodruh každým coulem – vzdělaný absolvent Etonu a Oxfordu, druhorozený syn hraběte z Winchilsey, který dal před pohodlím rodového sídla přednost Africe plné divoké přírody. Jejich seznámení nebylo romantické – byli si představeni formálně u drinku, zatímco za okny klubu cvrkali cvrčci a nad savanou stoupal měsíční svit. Ale právě tady přeskočila jiskra, která zažehla velký příběh.

Denys musel krátce nato odjet sloužit do armády v Egyptě, ale semínko vzájemných sympatií již bylo zaseto. Po skončení války se vrátil do Keni a začal trávit čas s Karen i jejím manželem na farmě. Baronka Blixenová byla inteligentní, odvážná žena s duší umělkyně, která se v africké divočině cítila překvapivě svobodně.

Okouzlila Denyse svým vyprávěním o domorodých mýtech a schopností porozumět domorodcům, on ji zase svým humorem, nadhledem a vášní pro nespoutaný život. Často spolu hovořili dlouho do noci na verandě farmy, s výhledem na tmavé obrysy pahorků Ngong. „Člověk teprve pozná, co je to skutečně žít, když žije mezi lvy,“ poznamenala prý Karen jednou zamyšleně při poslechu vzdáleného lvího řevu. V Denysovi tehdy našla spřízněnou duši, která chápala její lásku k Africe.

Farmu, ležící na úpatí Ngong Hills, spravovala Karen převážně sama – manžel Bror býval často na loveckých výpravách a jejich vztah se ocitl v krizi. Nakonec se v roce 1921 odloučili a o několik let později rozvedli. Po rozluce s manželem zůstala Karen na farmě samotná, avšak nezůstala osamělá dlouho. Jejím stále častějším hostem – a posléze životním druhem – se stal právě Denys Finch Hatton.

Od roku 1925, kdy se oficiálně rozvedla, působil Denys takřka jako pán domu: využíval Blixenové farmu jako základnu pro své safari výpravy a mezi návraty z buše zde trávil čas po boku Karen. Společné večery trávili u krbu, když praskající akátové dřevo provonělo vzduch a venku zněly zvuky tropické noci. Denys naléval whisky do křišťálových sklenic a recitoval milované verše anglických básníků, zatímco Karen naslouchala se zaujetím a obdivem.

Jejich soužití však zdaleka nebylo konvenční. Nebyli manželé a Karen dobře věděla, že Denys je nespoutaný dobrodruh, kterého nelze vlastnit. Místo toho si vybudovali křehkou, ale o to hlubší důvěru. Denys vodil Karen do divočiny, učil ji rozumět krajině i zvířatům. Občas vyrazili na safari spolu – jindy ji vzal v malém letadle vysoko nad savanu a ona poprvé spatřila svůj domov z ptačí perspektivy.

„Každý krát, když jsem v letadle a vidím zem z výšky, připadá mi, že jsem učinila velký objev. ‚Vidím,‘ říkám si. ‚Tohle je ten pravý smysl – teď rozumím všemu,‘“ napsala Karen o onom opojném pocitu volnosti, který při letech s Denysem zažívala. V africkém vysokohorském podnebí mezi kávovými keři, žirafami a lvy se zrodila jejich láska – ne okázalá ani sladkobolná, ale tichá, pevná a o to opravdovější.

Karen v dopisech rodině popisovala, jak se její život proměnil: z křehké dívky z dánské aristokracie se stala tvrdě pracující farmářka, která ve dne v sedle objíždí plantáže a v noci píše příběhy inspirované Afrikou. A po svém boku má muže, jehož si hluboce váží.

„Jsem navěky spjata s Denysem – miluji zemi, po níž chodí, jsem nepopsatelně šťastná, když je nablízku, a trpím hůř než smrt, když mě opouští,“ svěřila se v jednom z dopisů. Taková slova vypovídala o intenzitě jejího citu. Finch Hatton byl pro ni víc než milenec: byl to partner, učitel, kamarád.

Společně sdíleli lásku k africké přírodě – časně ráno se často vydávali do buše pozorovat ptáky, v poledním žáru sedávali pod akácií a debatovali o literatuře či smyslu života.

Jejich vztah byl od počátku neobyčejný právě svou volností. Denys Finch Hatton miloval svobodu a odmítal se vázat konvencemi. Nebyl to muž pro manželství u krbu – mnohem raději trávil týdny ve stanu uprostřed divočiny. Karen to chápala a nechtěla ho spoutat. Přesto někdy v koutku duše toužila po jistotě a budoucnosti, o níž však Denys nerad mluvil.

„Možná věděl – na rozdíl ode mne – že Bůh stvořil svět kulatý, abychom nedohlédli příliš daleko na cestu,“ poznamenala Karen hořce nad Denysovou neochotou plánovat společný život. Musela se smířit s tím, že každé jeho „sbohem“ může být poslední.

Napětí do jejich vztahu vnášela i Denysova přelétavá povaha. Byl pohledný, okouzlující a společenský – ženy (a podle všeho i někteří muži) v koloniální společenské smetánce jej zbožňovali. Karen sice byla jeho přední dámou, ale nebyla jedinou. Finch Hatton často cestoval a na svých safari výpravách trávil čas i s jinými přáteli a klienty, a v pozdních 20. letech se začalo šeptat, že navázal známost s jistou mladou pilotkou, která ho provázela na cestách.

Baronka Blixenová o tom zřejmě příliš nevěděla, nebo nechtěla vědět – i tak ale cítila, že Denysova náklonnost nepatří jen jí. Občas se v ní probouzel stín žárlivosti, který však statečně skrývala. Místo výčitek volila trpělivost a doufala, že se Denys vždycky vrátí zpátky k ní, k tichému domku pod Ngong Hills, kde na něj čeká šálek čaje a věrná náruč.

A Denys se zatím skutečně vracel. Po každé expedici či lovecké výpravě zaparkoval svůj otevřený vůz před verandou farmy a s typickým šibalským úsměvem volal na Karen, že přivezl čerstvé maso nebo nové historky z buše. Společně pak kuchtili večeři z úlovku, smáli se a užívali si přítomnosti toho druhého, jako by žádné odloučení nikdy nenastalo.

Jejich láska měla svou vlastní dynamiku – chvíle euforie, kdy byli sami dva proti celému světu, střídaly okamžiky smutku, kdy Denys odjížděl a Karen osiřela v prázdném domě. Naučili se však neřešit zbytečné maličkosti. Místo slibů si dávali zážitky: pohled na slony brodící se v řece za svitu luny, noční přechod hřebene kopců, kde nad hlavou hoří klenba hvězd.

„Zajeďme až k našim hrobům,“ prohodil Denys jednou s ironickým úsměvem, když spolu v autě projížděli zvlněnou krajinou podél úbočí Ngongu. Narážel tím na jejich častý černý humor ohledně nejisté budoucnosti. Karen se tomu smála, ale v hloubi srdce ji mrazilo při představě, že by jednoho dne mohla Denyse ztratit. Během společného lovu buvolů o pár týdnů později stanovali vysoko v kopcích a večer se vydali na procházku na svah, odkud byl nekonečný výhled do kraje.

Na obzoru zářil večerní opar a v dálce se rýsovaly bílé štíty Kilimandžára i Mount Kenya. Denys ležel v trávě, loupal si pomeranč a mlčky se díval do kraje. „Tady bych chtěl zůstat,“ řekl pak tiše a zavřel oči, jako by v duchu splynul s celou tou zemí. V tu chvíli netušili, jak prorocká tato slova budou.

Když Karen v květnu roku 1931 doprovázela Denyse na jeho další safari, loučili se jako obvykle polibkem a lehkým žertem. On měl vést skupinu bohatých cestovatelů na lov, ona zůstávala na farmě dohlížet na sklizeň kávy.

Tentokrát však Karen vnímala zvláštní neklid. Denys s sebou bral i svůj malý žlutý letoun, kterým hodlal přelétávat mezi tábory. Měl už nalétáno stovky hodin a miloval pocit volnosti ve vzduchu. Přesto ji s úsměvem uklidňoval, že přece bude opatrný, a odjel. Bylo to naposledy, co ho Karen Blixenová viděla živého.

Osudného 14. května 1931 ráno přišla za Karen na farmu zdrcující zpráva: Denysovo letadlo havarovalo krátce po startu u Voi a nikdo nepřežil. Zprvu tomu odmítala uvěřit. Ještě včera cítila v dlaních teplo jeho rukou a slyšela jeho smích – a teď bylo vše pryč? Ihned se vydala na místo nehody, cestu dlouhou přes sto mil.

Doufala, že jde o omyl. Avšak tvrdá realita ji zasáhla naplno: v provizorní dřevěné rakvi leželo ohořelé tělo jejího milovaného Denyse. Baronka Blixenová v té chvíli ztratila svůj poslední životní opěrný bod. Její farma byla na pokraji krachu kvůli dluhům a neúrodě, její zdraví podlomené prodělanou nemocí – a teď navíc přišla o muže, kterého nazývala svou duší.

Přežila vlastní šok jako ve snu. Zařídila, aby Denys Finch Hatton byl pochován na místě, které si kdysi spolu vyhlédli – na hřebeni Ngong Hills s výhledem na nekonečnou africkou savanu. Tam, kde chtěl „zůstat“, tam navždy spočinul. Karen stála u jeho skromného pohřbu zlomená žalem, ale zároveň s klidným vědomím, že splnila jeho přání. Do červené půdy kopce nechala vsadit jednoduchý kámen a k nohám hrobu položila svazek lučních květů.

Po Denysově smrti už Karen v Africe nic nedrželo. Ještě téhož roku 1931 prodala farmu (která se mezitím změnila spíše v základnu pro safari než výdělečnou plantáž) a s těžkým srdcem opustila zemi, jež jí dala tolik radosti i bolesti. Vrátila se do rodného Dánska, kde na ni však čekaly pouze stíny minulosti – ztratila lásku, majetek i iluze. Upadla do hlubokých depresí a dokonce uvažovala o tom, že skoncuje se životem, podobně jako to kdysi udělal její otec. Nakonec ji však zachránilo to jediné, co jí ještě zůstalo: vzpomínky.

Karen Blixenová se rozhodla svůj africký příběh zvěčnit na papíře. V dlouhých zimních večerech sedávala u krbu v dánském Rungstedlundu a psala. Anglicky, jazykem Denyse a jejich společných přátel, z ní začaly proudit kapitoly, v nichž znovu ožívaly obrazy horké savany, štíhlých žiraf v oparu, křik ptáků za svítání i tvář milovaného muže při pohledu na letící hejna plameňáků.

Vzpomínky na Afriku – tak pojmenovala knihu memoárů, kterou vydala v roce 1937 pod svým literárním pseudonymem Isak Dinesen. Čtenářům po celém světě v ní představila romantický, a přece pravdivý obraz života v Africe, jaký sama prožila. Nevynechala ani tragické finále: závěrečné stránky líčí Denysův pohřeb na Ngong Hills tak dojemně, že nad nimi tuhne krev v žilách.

V jedné pasáži svých vzpomínek Karen popisuje zvláštní zprávu, kterou obdržela krátce po návratu do Evropy. Její bývalý služebník z Nairobi jí psal o podivném úkazu u Denysova hrobu: „Masajové hlásili okresnímu komisaři v Ngongu, že za úsvitu a za soumraku vídají na Finch Hattonově hrobě lva a lvici, jak tam stojí nebo leží po dlouhé hodiny…“

Tyto řádky Karen četla se slzami v očích. Představovala si párek lvů, kteří na kopci hlídkují u Denysova hrobu, jako by střežili památku na svého přítele z říše lidí. Pro ni samotnou to bylo symbolické potvrzení toho, co už dávno cítila – že Denys Finch Hatton navždy patří Africe.

Baronka Karen Blixenová žila po zbytek života už jen ze svých vzpomínek. Už nikdy se neprovdala, nikdy neměla děti, po kterých v hloubi duše toužila. Zemřela v roce 1962 ve věku 77 let – tiše, ve spánku, v pokoji svého dánského statku. Její poslední přání bylo, aby byla pochována v zahradě domova. A tam také odpočívá, obklopena růžovými keři a vzpomínkami na svou velkou lásku v Africe.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Denys_Finch_Hatton

https://legendsandlegaciesofafrica.org/karenblixen.php

https://karenblixencamp.com/karen-blixen-legacy/

https://www.highteawithelephants.com/people/12-things-didnt-know-karen-blixen/

https://thesamsonsedhistorian.wordpress.com/2014/03/25/karen-blixens-ww1-in-africa-and-other-stories/

https://www.canberratimes.com.au/story/7960141/an-affair-to-remember-for-your-african-bucket-list/