Článek
Drnovice byly nenápadnou jihomoravskou vískou. Dva tisíce obyvatel, pár ulic, kostel a hřiště u sokolovny. Fotbal se tu hrál roky jen pro radost místních, v nižších soutěžích. Až do chvíle, kdy se do rodné obce vrátil Jan Gottvald – bývalý opravář praček a autobazarista, který nosil v srdci troufalý sen.
Chtěl v Drnovicích vybudovat prvoligový klub. Tehdy možná bláznivá představa: vesnice, kterou mnozí ani nenašli na mapě, měla soupeřit s českými velkokluby. Gottvald se toho snu držel zarputile. V roce 1993 se jeho tým skutečně probojoval do nejvyšší soutěže. Oslavy postupového vítězství tehdy proběhly přímo na místním náměstíčku – hráči v euforii popíjeli pivo z půllitrů, sousedé je plácali po ramenou. Malý zázrak se stal skutečností.
Hned v první ligové sezóně ale idylu narušil skandál, který jako by předznamenal rozporuplnost drnovického příběhu. Po jednom ze zápasů vyšlo najevo, že dva hráči Drnovic neprošli dopingovou kontrolou. Ukázalo se, že trenér Jindřich Dejmal svěřencům podával karamelky napuštěné zakázanou povzbuzující látkou.
Ačkoli se to zdálo absurdní – cukrovinky namísto tablet – aféra otřásla důvěryhodností klubu. Disciplinární komise potrestala provinilce dvouletým zákazem činnosti a klub vyvázl jen se symbolickou pokutou 50 tisíc korun.
Gottvald reagoval rázně: Dejmala okamžitě propustil a na jeho místo dosadil ostříleného stratéga Karla Brücknera, budoucí trenérskou legendu české reprezentace.
Stadion uprostřed polí
Začátkem roku 1994 bylo jasné, že udržet prvoligový klub v Drnovicích nebude levná záležitost. Jan Gottvald, jakkoli zapálený, neměl dost financí, aby sám utáhl rostoucí ambice. Tehdy do příběhu vstupuje mocný hráč z byznysového světa – Chemapol.
Tento obří chemický holding, vedený kontroverzním Václavem Junkem, hledal cestu, jak proslavit svoji novou síť čerpacích stanic Petra. A co může být lepší reklamou než populární fotbal? Chemapol převzal klub, stal se generálním partnerem a přejmenoval tým na FC Petra Drnovice.
Do vesnice začaly proudit peníze v částkách, o jakých se místním dosud ani nesnilo. Stadion za 160 milionů korun vyrostl doslova uprostřed polí – moderní stánek s kapacitou několikanásobně převyšující počet obyvatel Drnovic. Když se na jeho otvíracím zápase sešlo přes šest tisíc lidí, stála za brankami i řada místních, kteří fotbalu ani nerozuměli, jen užasle zírali na tu betonovou koloseum vyrůstající z jejich rodné hroudy.
Pod vedením Chemapolu se klub stabilizoval v první lize. Už to nebyl outsider – za Drnovice najednou hráli i reprezentanti, známá jména českého fotbalu. Gottvald s gustem přiváděl posily a později se chlubil, že osobně do Drnovic dotáhl přes mnoho fotbalistů, mezi nimi hvězdy jako Luboš Kubík, Václav Kadlec, Peter Weiss či kanonýr Roman Drulák.
Na tréninky mířily kolony drahých aut a na vesnickém hřišti se proháněli borci, kteří ještě nedávno váleli ve slavných klubech. „Hrál jsem s nimi ligu celkem jedenáct roků, to je zázrak,“ vzpomínal Gottvald později s nostalgií pro deník Sporti. Z malého provinčního týmu se stalo „vesnický velkoklub“, jak s úžasem psal i zahraniční tisk.
Pod povrchem této fotbalové pohádky se však už tehdy mísily i temnější odstíny. Chemapol sice na oko hrál roli štědrého mecenáše sportu, ale zdroj jeho bohatství vzbuzoval otázky.
Byla to doba divokého podnikatelského baroka – devadesátá léta v Česku, kdy se obrovské majetky rodily přes noc z často prapodivných obchodů a známostí.
Právě Chemapol patřil k symbolům oné éry. Jako někdejší státní podnik zprivatizovaný bývalým agentem StB Václavem Junkem se vrhl i do obchodu s lehkými topnými oleji (LTO) – zázračného zdroje zisků mnoha novodobých „naftových magnátů“.
Olejové peníze
Princip podvodu s LTO byl děsivě prostý. České zákony na počátku 90. let danily naftu podle názvu, ne obsahu. Stačilo papírově deklarovat kvalitní motorovou naftu jako „lehký topný olej pro vytápění“ – a daň se neplatila.
Kamiony a cisterny proudily ze zahraničí plné údajného topného oleje. Naoko si ho přeprodával řetězec firem a bílých koní, až na konci administrativního řetězu někdo orazítkoval přeměnu oleje zpět na naftu.
V té chvíli mizela povinnost odvést státu spotřební daň i DPH. Firmičky zanikly, bílí koně se vypařili – a skutečná motorová nafta se rozvezla k čerpacím stanicím jako běžné palivo. Na litru tak podvodníci vydělali až 10–14 korun čistého. Při milionech litrů šlo o astronomické částky.
Zpočátku se zdálo, že jde o šedou zónu – něco nemorálního, ale formálně těžko postižitelného. Když se policisté začali o LTO obchody zajímat, tvrdili nadřízení často jediné: podnikatelé přece jednají tak, jak jim to zákony umožňují.
Vyšetřování naráželo na neviditelnou hradbu vlivu. Firmy kšeftující s LTO měly vazby na politiky, jejich manželky i vysoké úředníky. Zřídily se sice speciální policejní týmy, ale jejich snaha vyšuměla do ztracena – případ se prakticky zametl pod koberec.
Hlavní vojenský prokurátor té doby, Miroslav Kříženecký, později trpce glosoval, že odhalování ekonomických zločinů 90. let připomínalo spíš boj s větrnými mlýny. Špičky ministerstev vnitra, financí či průmyslu prý nejevily valný zájem vše důsledně vyšetřit. A mezitím mizely ze státní kasy desítky miliard korun, nenávratně.
Drnovice na první pohled žily jen fotbalem, ale právě fotbalový klub se stal jedním z bezpečných přístavů, kam olejoví bossové mohli ukládat a „legitimizovat“ své pohádkové zisky. Chemapol podle odhadů nalil do drnovického klubu a stadionu přes půl miliardy korun.
Stejný holding sponzoroval i hokejový klub ve Vsetíně, další vesnický zázrak té doby, a oběma těmto provinčním baštám sportu to přineslo mistrovské ambice. V Drnovicích díky penězům z LTO mohli zaplatit špičkové hráče i trenéry, postavit luxusní zázemí a konkurovat bohatým klubům z měst.
Odkud finance skutečně pocházejí, to se veřejně příliš neřešilo – a možná ani vědět nechtělo. Pro místní obyvatele Chemapol představoval dobrodince, který z jejich vesnice udělal pojem.
Pýcha před pádem
Na konci devadesátých let dosáhl drnovický klub vrcholu své pohádky. Jan Gottvald, který si i po vstupu silného partnera udržel v klubu vliv (stal se dokonce místopředsedou Fotbalové asociace), snil stále větší sny. V sezóně 1999/2000 se Drnovice umístily na 3. místě v první lize – něco nepředstavitelného.
Vesnice tím vybojovala postup do Poháru UEFA, druhé nejprestižnější evropské soutěže. Když los přisoudil Drnovicím slavný 1860 Mnichov, mnozí kroutili hlavou: maličký klub z Vyškovska proti bundesligovému velikánovi? Přesto tým okolo trenéra Františka Komňackého sehrál s Němci vyrovnanou partii.
Doma v zaplněném drnovickém svatostánku uhrál senzační remízu 0:0, v odvetě na Olympijském stadionu v Mnichově padl 0:1 jediným gólem až v závěru utkání.
Na postup to nestačilo, ale v očích fanoušků to byl triumf sám o sobě. „Pohár UEFA byl pro mě a pro Drnovice taková Liga mistrů,“ přiznal Gottvald, když vzpomínal na ony slavné zápasy.
Jenže euforie na hřišti skrývala bobtnající problém v zákulisí. V roce 1998 se Chemapol náhle dostal do finančních potíží a zkrachoval. Obří holding, do té doby zdánlivě neotřesitelný, zmizel v propasti dluhů ve výši 17 miliard korun.
Pro Drnovice to byl šok – hlavní mecenáš zmizel a s ním i penězovod. Chemapol musel klub narychlo prodat. Novým majitelem se stal bývalý tenista Tomáš Petera, ten však brzy předal klub zpět Janovi Gottvaldovi.
Návrat ztraceného syna – Gottvald byl znovu předsedou a věřil, že naváže na předchozí úspěchy. Jenže finanční situace byla mnohem složitější. Z podnikatelského ráje devadesátek se Česko mezitím posunulo a lehké zisky se vypařily. Gottvald najednou musel počítat každou korunu.
Sezóna 2000/2001, byť na trávníku solidní, odhalila trhliny v hospodaření. Od srpna 2000 klub nevyplácel výplaty včas. Hráči i trenéři začínali tušit, že sláva Drnovic stojí na vratkých základech. Na jaře 2001 přišel šok: zoufalý Gottvald prodal devět nejlepších hráčů do Příbrami – jedině tak mohl zalepit nejpalčivější dluhy.
Kabinou se rozhostilo hořké zklamání - trenér Karel Jarůšek na protest proti rozprodání týmu rezignoval. Fanoušci, kteří ještě před rokem slavili evropskou pohádku, nyní na tribunách pískali a plakali. Bylo jasné, že konec se blíží.
Na jaře 2001 se objevil nečekaný „zachránce“. Klub koupila neznámá firma Corimex. Měl to být příliv peněz, co udrží Drnovice nad vodou. Jenže Corimex byla jen prázdná schránka – ve skutečnosti za ní stál Radovan Krejčíř, nechvalně proslulý podnikatel a později uprchlý zločinec.
Krejčířovy praktiky byly stejně temné jako jeho pověst. Do Drnovic údajně neproudily žádné poctivé investice, spíše se klub stal figurkou v jeho hrách. Gottvald brzy pochopil, že záchrana nepřichází – naopak ztratil nad svým „dítětem“ zbytky vlivu. Rezignovaně v říjnu 2001 odešel z funkce a nechal klub osudu. „Po odchodu hlavního mecenáše Chemapolu jeho dítě zemřelo,“ glosovala trpce média Gottvaldův odchod. Drnovicím zbyla už jen křehká kostra týmu a hory dluhů.
Rok 2002 přinesl rychlý sešup. V první lize Drnovice skončily na sestupové pozici. Jenže ani druholigovou licenci klub nedostal – svaz jej kvůli dluhům a nepořádku v účetnictví rovnou vyřadil ze všech profesionálních soutěží.
To už se o slovo přihlásila i policie a soudy. Jan Gottvald byl obviněn z hospodářských deliktů, údajně manipuloval s finančními toky klubu a dopustil se podvodů. V únoru 2002 putoval do vazby a později byl odsouzen. Ironií osudu skončil strůjce drnovického zázraku v cele – stejně jako mnozí jiní „kapitáni“ českého fotbalového boomu devadesátek.
Jméno Radovana Krejčíře začalo plnit novinové titulky v souvislosti s fotbalem ještě jednou temnou historkou. V létě 2002 přepadli neznámí ozbrojenci jednoho z funkcionářů konkurenčního klubu Boby Brno, spoutali ho a prostřelili mu obě nohy.
Spekulovalo se, že šlo o Krejčířovu mstu v zákulisních sporech o vliv ve fotbalovém prostředí. Ačkoli přímá spojitost s Drnovicemi nebyla prokázána, symbolicky tato brutální epizoda ukázala, kam až se kdysi idylický svět sportu na vsi posunul: do nebezpečného polosvěta mafie a násilí. Fotbalové zázraky z venkova, zrozené z peněz pochybných patronů, se ocitly ve stínu zločinu.
Na jaře roku 2006 se v Drnovicích dohrála poslední sezóna. Klub, který se ještě znovu na skok vrátil do první ligy v ročníku 2004/05, mezitím úplně vykrvácet. Hráči nedostávali výplaty od léta 2005, trénovali z povinnosti a z lásky k fotbalu, dokud to šlo.
Když pak na jaře 2006 nenastoupili k utkání druhé ligy, bylo definitivně po všem. 1. FK Drnovice zanikl. Zůstala po něm jen ta gigantická aréna a hořké vzpomínky. Místní fanoušci, zprvu zaražení, se však nevzdali: založili nové občanské sdružení a zaregistrovali klub FKD od nejnižší soutěže, aby fotbal v obci úplně nevymřel.
Začínali od nuly na rozblácených okresních hřištích, ale s o to čistším štítem. Během pár let se vypracovali aspoň do krajského přeboru – ovšem stadion pro tisíce diváků už zůstával prázdný, nevyužitý pro jejich skromné zápasy.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/1._FK_Drnovice
https://isport.blesk.cz/clanek/fotbal-domaci-souteze-chance-narodni-liga/400018/strujce-zazraku-z-drnovic-chtel-jsem-titul-zahucel-jsem-neskutecne-penize.html
https://www.idnes.cz/fotbal/prvni-liga/drnovice-chce-dat-k-soudu-i-sef-brna.A020412_215228_fotbal_rou
https://wave.rozhlas.cz/vesnicko-ma-fotbalova-jak-podnikatele-z-ceske-periferie-dobyvali-evropu-8198823
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-velky-pohreb-v-drnovicich-uctit-pamatku-gotyse-prijeli-faltynek-i-redl-217452
https://vyskovsky.denik.cz/fotbal_region/drnovice-fotbal-bronz.html
https://www.irozhlas.cz/sport_fotbal/fotbalovy-gambler-gottvald-mel-drnovice-misto-automatu_201007050900_sport
https://tn.nova.cz/sport/clanek/334838-drnovicky-smutek-kdysi-pohar-uefa-dnes-stadion-drzi-spekulanti
