Článek
„Pořád nemůžu uvěřit, že jsem tady. Bojím se, že je to jen sen,“ šeptá Antonie, zatímco se jejich auto kodrcá kamenitou cestou. Teprve před několika hodinami je vyvedli z temné místnosti na svobodu.
Oslepující slunce je vítá po dvou letech zajetí. Dvě mladé české cestovatelky se po nekonečném čekání znovu nadechují vzduchu svobody.
Ještě včera byly obě uvězněné kdesi na pákistánsko-afghánském pomezí, odkud už skoro nedoufaly v návrat. Hana se rozhlíží kolem sebe: poprvé od onoho hrůzného dne vidí oblohu a volný svět.
Po tvářích jí stékají slzy. Na rameno jí tiše dopadne ruka – Antonie. Hřejivé objetí dvou kamarádek, spřízněných duší, které spolu prošly peklem.
Píše se březen 2013 a Hanka s Tončou, jak jim říkají přátelé, vyrážejí na cestu, o níž snily roky. Dvě studentky pedagogiky, idealistky a dobrodružky, se rozhodly poznat svět jinak než z pohodlí evropských metropolí. Vlakem a autobusem míří přes Turecko a Írán dál na východ. Cílem je Indie – země vůní, barev a duchovna.
Cesta napříč Orientem bývala v sedmdesátých letech takřka rituálem mladých cestovatelů. „Hippie trail“, pozemní trasa do Indie, tehdy lákal tisíce lidí. Doba se ale změnila.
Tam, kde kdysi jezdívaly Volkswageny s květinami na karosérii, teď číhají nové hrozby. Přesto obě dívky věří, že s respektem k místním zvyklostem a trochou opatrnosti projedou i náročnými úseky.
Z Íránu překračují pozemní hranici do provincie Balúčistán na jihozápadě Pákistánu. Je 13. března 2013, pozdní odpoledne. Oblast je vyprahlá, řídce obydlená a pověstně neklidná.
Po úzké silnici z íránského Mehru do pákistánské Kvéty drncá malý linkový autobus. Uvnitř sedí i české cestovatelky, unavené dlouhou jízdou. Na klínech jim leží batůžky a vlasy mají zahalené šátkem – dbají na místní zvyklosti, nechtějí budit pozornost.
Náhle autobus zpomaluje. Řidič vidí vpředu vojenské uniformy a zvednutou dlaň – kontrola. V těchto končinách nic neobvyklého. Vozidlo zastaví u krajnice a dovnitř pronikne ostré světlo zapadajícího slunce.
„Doklady,“ zazní přísně lámanou angličtinou. Do vozu vstupují dva muži se samopaly. Další ozbrojenci mezitím obstoupili autobus zvenčí. Je jich nejméně osm, možná deset.
Jeden z útočníků míří hlavní zbraně na ozbrojený doprovod – pákistánského policistu, kterého úřady přidělily autobusu pro bezpečí pasažérů. Policista nemá šanci zareagovat.
Vyděšení cestující se krčí na sedadlech. Během pár vteřin je strážcova puška v rukou únosců. Další rozkaz padne v jazyce, jemuž Češky nerozumějí, ale význam je jasný: „Vy dvě – ven!“
Hana i Antonie tuhnou strachy. Co se to děje? Proč zrovna ony? Nikdo jim nic nevysvětluje. Cizí ruce je popadnou a táhnou z autobusu. Ještě nejspíš zahlédnou tváře ostatních pasažérů – šok, soucit, hrůzu. Kolem už burácí motor připraveného terénního vozu.
Za pár okamžiků se zvedá mračno prachu. Ozbrojenci nahnali obě zajatkyně do jedné z několika přistavených Toyot Land Cruiser. Motor řve a vůz se prudce rozjíždí do pouště. Poryv horkého vzduchu přibouchne dveře autobusu, ve kterém zůstali zkoprnělí svědci únosu. Celá akce trvala sotva pět minut. Křik unášených dívek zanikl v hukotu motorů a za odjíždějící kolonou jen pomalu sedal prach.
Policistu únosci odvezli s sebou, snad jako živý štít pro případ pronásledování. Po pár kilometrech ho ale vysadili – zbraň si ponechali. Bez prostředků, šokovaný a ponížený, zůstal strážce zákona uprostřed pustiny. Češky zmizely společně se svými únosci kdesi v neznámé krajině. Nikdo zvenčí netušil, kam ozbrojená skupina obě ženy odvezla.
Únos dvou cizinek na jihozápadě Pákistánu je zpráva, která se brzy rozletí do světa. České ministerstvo zahraničí okamžitě zřizuje krizový štáb. V Islámábádu se rozbíhá vyšetřování. Na místo incidentu vyráží speciální tým pákistánské policie. Tam už ale nachází jen prázdnou silnici a několik vyděšených svědků. Stopa je slabá. Žádná skupina se k činu nehlásí, únosci mlčí.
První hodiny a dny po únosu jsou kritické. České diplomacii přicházejí na pomoc i zástupci států, které mají bohužel bohaté zkušenosti s podobnými případy. Francie, Švýcarsko – jejich experti sdílejí informace.
Ukazuje se, že unést cizince v Balúčistánu není zdaleka nic neslýchaného. Jen za poslední dva roky tu zmizel například francouzský turista či švýcarský pár. Ti měli štěstí – po zaplacení výkupného se dostali na svobodu.
Tahle oblast je jako Divoký západ jednadvacátého století. Islamisté napojení na Tálibán nebo teroristickou síť Al-Káida, místní separatistické guerilly i prosté kriminální gangy – ti všichni tu operují.
Často mají jediný cíl: peníze. Únosy zahraničních rukojmích jsou výnosný obchod. Někdy ale pachatele vedou i politické nebo fanatické pohnutky. Jak odlišit zločince od teroristy? A na kom teď záleží osud dvou mladých Češek?
Sesterská stránka „Hanka a Tonča domů“ na Facebooku se plní vzkazy podpory. Rodiny unesených studentek, zdrcené obavami, se rozhodnou vystoupit na veřejnost. Děkují všem, kdo se v případu angažují. Ujišťují, že jejich dcery nejsou žádné lehkomyslné bláznivé holky.
„Vím, že se na cestu pečlivě připravovaly. Nehazardovaly,“ říká novinářům sestra jedné z nich. Přátelé potvrzují: nebyl to žádný spontánní nerozum, ale dlouho naplánovaná výprava s respektem k místní kultuře. Přesto nakonec všechny jejich přípravy neodvrátily nebezpečí, které na ně v Balúčistánu číhalo.
V prvních týdnech po únosu nepřicházejí od únosců žádné zprávy. To je snad ještě horší než výkupné či požadavky – ta nejistota a prázdnota. Ocitly se Hanka s Antonií v rukou někoho, kdo s nimi má nekalé úmysly? Nebo únosci čekají, až případ vychladne, aby mohli začít vyjednávat? České i pákistánské úřady zatím tápou. Jako by se po mladých ženách slehla zem.
Někde tam, daleko v horách, zatím dvě vystrašené zajatkyně svírají jedna druhou. Kolem nich ozvěny střelby, možná i výbuchů. „Byly jsme ze začátku skutečně vyděšené. Ale časem jsme si na to zvykly,“ vzpomíná po čase Hana na nekonečné dny a noci v zajetí. Ocitly se uprostřed války, která nebyla jejich. Poprvé v životě stanuly tváří v tvář ozbrojeným mužům a násilí.
Kdo byli jejich věznitelé? To zůstávalo záhadou i pro ně samotné – po celé dva roky se nedozvěděly, která skupina je vlastně unesla, ani proč je drží. Nebyly to ale jediné otázky bez odpovědi. Každé ráno se probouzely s tísnivým pocitem, že snad už nikdy neuvidí své blízké ani svět za zdmi svého vězení.
Uplynuly tři měsíce. Venku mezitím propuká jaro 2013 – Hanka s Tončou to nevidí, jejich svět má velikost malé místnosti. Naděje však stále plápolá, byť slabounce. V červnu se na internetu objevuje první video.
Konečně zpráva od unesených Češek. Sedí na záznamu před kamerou, tváře zahalené šátkem, a promlouvají. Hovoří anglicky, jejich slova jako by četly z připraveného textu. Únoscům trvalo tři měsíce, než prolomili mlčení.
„Jsme v dobrém zdravotním stavu, ale naše životy jsou v nebezpečí,“ říkají dívky na videu. Za jejich zády visí fotografie pákistánské neuroložky Áfíji Siddíkíové – v muslimském světě proslulé vězenkyně přezdívané Lady Al-Káida. Únosci tím světu poprvé odhalují svůj požadavek: propuštění Siddíkíové z amerického žaláře výměnou za svobodu Češek.
Ta zpráva přináší tolik potřebný důkaz, že Hanka a Antonie žijí. Matky obou dívek poprvé po dlouhých dnech nejistoty pláčou úlevou. Ve svém videoprohlášení děkují lidem, kteří jejich dcery drží, za tento „vzkaz“ a prosí únosce o milosrdenství. Ujišťují je, že Hanka s Tončou přijely do jejich země s respektem k místním tradicím a víře.
Na diplomatické frontě se mezitím rozjíždějí všechna kola vyjednávání. Prezident Miloš Zeman píše osobní dopis svému protějšku v Pákistánu a případ probírá i s českým ministrem zahraničí. Oficiálně se samozřejmě s teroristy nevyjednává. Ale v praxi? Co udělat, aby se dvě mladé ženy vrátily domů živé a zdravé?
České úřady pečlivě zvažují každý další krok. Pokud únosci požadují výměnou proslulou vězeňkyni z USA, značí to jediné: za nitky zřejmě tahají islamističtí radikálové. A s těmi nelze jednat přímo.
Navíc Praha nemá žádnou páku, jak ovlivnit osud Siddíkíové, vězněné kdesi v Texasu. Může se tedy ve skutečnosti skrývat motiv jiný – možná jim nakonec půjde o peníze a ideologie je jen zástěrka.
Čas běží a nervy pracují. V říjnu 2013, po více než půl roce od únosu, přichází další mrazivá zpráva. Únosci zveřejňují nové video. Hanka a Tonča jsou na něm viditelně pohublé a vyčerpané a mluví o svém utrpení. Tentokrát vystupuje každá zvlášť.
Obě naléhavě prosí českou vládu o pomoc a stěžují si, že jsou ve špatném zdravotním stavu. Mají málo jídla a špatnou vodu. Jedna z dívek zlomeným hlasem a se slzami v očích dokonce diktuje své poslední přání – jak by chtěla být pohřbena, pokud zemře v zajetí.
Tato slova působí jako ledová sprcha. Celá země si klade otázku: Dá se ještě něco udělat? Prezident Zeman veřejně prozradí, že podle tajných informací se unesené dívky patrně pohybují mezi Pákistánem a Afghánistánem. Potvrdí, že český stát činí, co může – detaily ale odmítne sdělit. Je jasné, že případ se vleče a dobré řešení je v nedohlednu.
Není známo, zda v té době probíhaly i tajné pokusy o záchranu silou. Podle některých pozdějších zpráv totiž americká a pákistánská rozvědka už krátce po únosu vypátraly možnou skrýš dívek v horách. Dokonce se prý plánovala riskantní osvobozovací akce s nasazením speciálních sil. Ale přišla písečná bouře a vrtulníky nemohly vzlétnout.
Dny se změnily v měsíce a měsíce v roky. Psychika zajatých žen prošla zkouškami, které si nikdo z nás neumí představit. Dlouhé období zdánlivého ticha bylo plné malých vnitřních bojů: neztratit naději, nezbláznit se z izolace a strachu.
Hanka a Tonča byly samy, ve tmě, odkázané jedna na druhou. Každý večer si šeptem vybavovaly vzpomínky na domov – dětství, rodiny, drobné radosti obyčejného života. Držely se naděje, že je někdo hledá, že na ně někdo čeká.
Jak se lidská mysl dokáže adaptovat na nesnesitelné podmínky? Byly momenty, kdy to chtěly vzdát? Představy o takzvaném stockholmském syndromu se vnucují samy: přimkly se snad zajatkyně citově ke svým věznitelům? Nebo alespoň k jejich víře?
Hanka se podle některých zpráv v průběhu zajetí začala modlit k Alláhovi. Byl to projev zoufalství, strategie přežití, nebo upřímné osvícení uprostřed temnoty? Na tyto otázky znají odpověď snad jen ony dvě.
Na přelomu let 2014 a 2015 už případ unesených Češek upadal do rezignovaného stavu. Uběhly téměř dva roky. V zákulisí však mezitím dospíval jiný, méně okázalý plán záchrany. Do hry vstupuje turecká humanitární organizace IHH – nadace s kontakty hluboko v muslimském světě. Zoufalé rodiny unesených dívek se na ni obrátily jako na poslední instanci.
(Podle některých zdrojů však záchranné operaci, která zahrnovala i lokalizaci dívek, významně napomohl také Katar.)
Tam, kde diplomaté a agenti nepochodili, možná uspěje tichá intervence vyjednavačů. A skutečně – zdravotní stav obou dívek se zhoršoval. To dodává vyjednávání naléhavost. Zástupci IHH navazují kontakt přes prostředníky s těmi, kdo ženy drží. Jde to pomalu, ale po dvou měsících přichází průlom.
Je březen 2015 a tureckým zprostředkovatelům se daří nemožné: Hanka a Tonča jsou na cestě ke svobodě. Jsou obě ženy přesunuty na utajeném místě u hranic Pákistánu a Íránu a odtud dál do Turecka, do východní provincie Van. Na turecko-íránské hranici, uprostřed sychravé noci, přebírají pracovníci IHH dvě vyhublé, zakřiknuté postavy – kdysi studentky z Česka, nyní stíny svých bývalých já.
A pak přichází ta chvíle: po dvou letech a dvou týdnech věznění překračují Antonie Chrástecká a Hana Humpálová práh svobody. Doslova. Za hranicemi Turecka už na ně čekají čeští diplomaté a lékaři. Padají si do náruče s rodiči. Slzy, smích, nevěřícné pohledy. Je noc z 27. na 28. března 2015. Po dlouhé cestě domů konečně přistává vládní speciál v Praze-Kbelích.
„Děvčata jsou volná,“ oznamuje ráno 28. března premiér Bohuslav Sobotka a celá země si oddychne. Rodiče děkují všem, kdo se o návrat zasloužili. Příběh dvou unesených cestovatelek tak končí šťastně. Nebo spíš – teprve teď začíná další kapitola, ta nejtěžší: návrat do života.
Je snadné říci, že vše dobře dopadlo. Ale dva roky pekla nezmizí mávnutím kouzelného proutku. Obě ženy jsou v péči lékařů a psychologů. Jejich tváře se na krátký čas mihnou v médiích na fotografiích – pohublé, ale živé. Pak se po nich zavře voda. Rodiny i vláda žádají respekt k jejich soukromí. Národ to chápe. Ty dívky si už vytrpěly své.
Přesto se o nich ještě bude mluvit. Za pár měsíců po návratu se totiž objevuje nečekaná zpráva: jedna z propuštěných se údajně znovu vypravila do Turecka a snad mířila zpět do Pákistánu.
Spekulace v médiích vzplanou jako oheň. Chce se vrátit za únosci? Nakonec se ukáže, že pravda je prostší: Hana se vydala jen na běžnou dovolenou a turecké úřady ji kvůli byrokratické nesrovnalosti nevpustily přes hranice.
O to větší senzací se ale stane jiný detail, který postupně vyplouvá na povrch. Hana Humpálová přijala islám – víru svých věznitelů. I po návratu domů se modlí jako muslimka a zahaluje si vlasy. Pro část veřejnosti šok; pro jiné téměř pochopitelná reakce člověka, který prošel krajní mezní situací. Skutečná pohnutka zůstává skryta v nitru Hany samotné.
Antonie Chrástecká naproti tomu zvolila cestu návratu k normálnímu životu daleko od kamer. Začíná pracovat v neziskové organizaci v Kladně a pomáhá tam dětem ze sociálně znevýhodněných rodin. O svých zážitcích se zmiňuje jen málo, spíše se soustředí na práci a dobrovolnictví – možná i to je součást terapie.
Není ovšem všem dnům konec. Na veřejnost postupně prosakují informace, které zastíňují radost z návratu. Česká média oznamují, že vláda zřejmě musela za propuštění dívek zaplatit výkupné – údajně až šest milionů dolarů. Tato obří částka (kolem 150 milionů korun) vyvolává bouři politických reakcí.
Opoziční politici kritizují kabinet, že ohrozil bezpečnost Čechů ve světě: prý tím vyslal signál „Ulov si svého Čecha – vyplatí se to“. Prezident Zeman, známý svými nevybíravými výroky, dokonce unesené dívky veřejně pokárá s tím, že „nejsou žádní Hanzelka a Zikmund“ (legendární cestovatelské duo) a že svou nerozvážností přidělaly starosti rodinám i celému státu. Odmítne se s nimi dokonce setkat.
V jednom z mála veřejných vyjádření po návratu Antonie tiše poznamenala: „Měly jsme víc než dost času na přemýšlení…“
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Anos_%C4%8Desk%C3%BDch_turistek_v_Bal%C3%BA%C4%8Dist%C3%A1nu
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-svet-cesky-unesene-v-pakistanu-jsou-na-svobode-290364
https://radiozurnal.rozhlas.cz/unesene-cesky-konecne-na-svobode-poprve-za-dva-roky-jsme-videly-slunce-7186421
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/divky-unesene-pred-dvema-lety-v-pakistanu-se-vratily-do-ceske-republiky_201503281121_kwinklerova
https://www.reuters.com/article/world/video-of-kidnapped-czechs-demands-release-of-jailed-pakistani-idUSBRE95P0XJ/
https://www.e15.cz/zahranicni/unesene-cesky-jsou-na-svobode-v-pakistanu-je-pry-zajala-al-kaida-1175685
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/cesky-zmizely-v-pakistanu-pred-peti-lety-okolnosti-jejich-propusteni-jsou-dosud-nejasne-82928
https://www.respekt.cz/tydenik/2016/6/teroristy-za-turisty?srsltid=AfmBOoraN1d1XjAabjK_Pv6sGIL2d9K88flKvl7MFrQbMJ61ndDZ-yQj
https://www.echo24.cz/a/wv7KW/ceska-unesena-v-pakistanu-prijala-islam-a-zustava-u-nej
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/326420-cesko-zaplatilo-za-hanku-a-toncu-150-milionu-jedna-se-chtela-vratit
