Článek
Dvakrát unikl smrti ve zkáze, která dohromady zabila přes dvě stě tisíc lidí. Příběh tohoto skromného japonského inženýra (1916–2010), jediného člověka oficiálně uznaného za přeživšího obou atomových útoků druhé světové války, patří k nejneuvěřitelnějším v historii – a zároveň je mrazivým svědectvím o hrůzách jaderné zbraně.
Ráno 6. srpna 1945 začalo v Hirošimě jako každé jiné. Bylo krátce po osmé hodině, obloha byla blankytně jasná. Ozvalo se vzdálené hučení motorů amerického letounu B-29, ale obyvatelé města mu nevěnovali velkou pozornost. Za války už sirény varovaly mnohokrát a jeden průzkumný bombardér nad městem nikoho nevzrušil. Mezi těmi, kdo toho rána vzhlédli k nebi, byl i 29letý Tsutomu Yamaguchi.
Ten v Hirošimě strávil tři měsíce na pracovní cestě u firmy Mitsubishi a právě se chystal vrátit domů do Nagasaki. Společně se dvěma kolegy si zabalil věci a spěchal na vlak. Cestou na nádraží však zjistil, že v kanceláři zapomněl svou hanko – osobní pečetidlo, které v Japonsku slouží místo podpisu. Rozhodl se pro něj rychle vrátit. Tato osudová maličkost způsobila, že v momentě, kdy se nad Hirošimou schylovalo k apokalypse, stál Yamaguchi právě v loděnicích Mitsubishi poblíž centra.
Bylo 8 hodin a 15 minut ráno, když japonská protiletadlová služba zaregistrovala, že z jediného nepřátelského letounu něco vypadlo. Yamaguchi vzhlédl a uviděl, jak se z B-29 pomalu snášejí dva malé padáky s podivným kovovým předmětem. V tu chvíli oblohu rozčísl ohromující záblesk – jako by někdo odpálil gigantickou magnéziovou světlici. „Bylo to, jako kdyby se na obloze rozsvítilo druhé slunce,“ vzpomínal později.
Záblesk okamžitě vystřídal ohlušující třesk. Yamaguchi měl pocit, že ho udeřil uragán: tlaková vlna ho smetla z nohou, vymrštila do vzduchu a mrštila s ním o zem. V jediném okamžiku oslepl a ušní bubínek v levém uchu mu praskl. Prudká vlna žáru mu sežehla obličej a ruce; uniforma se na něm začala pálit. Instinktivně se vrhl do blízkého příkopu a překříženými rukama si zakryl obličej – tímto reflexem si nejspíš zachránil život.
„Myslím, že jsem na chvíli ztratil vědomí,“ přiznal. Když znovu po pár vteřinách otevřel oči, kolem něj panovalo nepřirozené šero a ticho. „Bylo to jako v kině těsně před promítáním filmu, kdy na plátně problikávají prázdné okénka beze zvuku,“ popsal první vteřiny po výbuchu.
Hirošima kolem něj se změnila k nepoznání. Město zachvátilo ohnivé peklo. Budovy v okruhu několika kilometrů byly srovnány se zemí; tam, kde ještě před chvílí stály ulice a domy, zely pouze doutnající trosky. Ženu, která kráčela jen pár metrů od Yamaguchiho, exploze doslova rozprášila – zmizela beze stopy. Mladý inženýr se ocitl obklopen zpustošenou krajinou přízraků. Chvíli nebyl slyšet žádný zvuk – jako by celé město oněmělo v šoku. Pak se začaly ozývat výkřiky a nářek.
Z trosek se ozývalo sténání raněných a umírajících. Z rozvalin začali vylézat přeživší – popálení lidé, seškvaření téměř k nepoznání. Někteří z nich byli jako chodící mrtvoly: kůže se jim sloupala z masa a visela z těl v cárech, které Yamaguchi později přirovnal k „obřím gumovým rukavicím“. Městem bloudily postavy s vypálenýma očima a s obnaženou svalovinou, které v tichém šoku nevydávaly ani hlásku.
Po zemi ležela těla – stovky, možná tisíce těl. Když se Yamaguchi dovlekl k nedaleké řece, naskytl se mu pohled na vodu posetou stovkami mrtvol. Nafouklá spálená těla plula po hladině jako bizarní vor z lidských údů. Hirošima zažila během pár vteřin naprostou zkázu. Přímo při výbuchu zahynulo snad osmdesát tisíc lidí a další desítky tisíc umíraly v příštích hodinách a dnech na popáleniny a akutní nemoc z ozáření.
Yamaguchi byl zraněný a otřesený, ale naživu. Navzdory šoku se dokázal ovládnout – věděl, že musí utéct, pokud chce přežít. V pomalém tempu se odplazil do provizorního krytu, kde se ukryla skupinka přeživších. Mezi troskami pak Tsutomu začal hledat své dva kolegy, Akiru Iwanagu a Kunijošiho Satóa, kteří byli v Hirošimě spolu s ním. Po nějaké době je skutečně našel – zázrakem i oni explozi přečkali, byť popálení a v šoku.
Všichni tři Japonci strávili onu děsivou noc pohromadě, ukrytí v provizorním protileteckém krytu na okraji města. Kolem dokola hořely budovy, ozývaly se vzdálené výbuchy a sténání raněných. Yamaguchi trpěl palčivou bolestí popálenin a začínala se u něj projevovat první slabost z ozáření – během noci několikrát zvracel a musel bojovat s mdlobami.
Za úsvitu 7. srpna se trojice kolegů odhodlala Hirošimu opustit. Věděli, že pokud zůstanou, hrozí jim dohořívající požáry i smrtelná radiace, o níž zatím nikdo z nich mnoho nevěděl. Hirošimská nádraží byla zničena, a tak museli jít pěšky řadu kilometrů rozpálenými ulicemi a kolem trosek, než v předměstí našli fungující vlakovou trať.
Ve vlaku směřujícím pryč z města se tísnily stovky zraněných lidí – všichni prchali z toho novodobého inferna, s děsem ve tvářích a v bolestech. Po mnoha hodinách strastiplné cesty dorazil Tsutomu Yamaguchi 8. srpna večer domů do Nagasaki. Byl vyčerpaný, obvázaný provizorními obinadly, oči měl zarudlé a tvář spálenou do krvava – ale byl rád, že je naživu a zpátky u své rodiny. Netušil, že nejhorší zkouška ho teprve čeká následujícího rána.
Přestože mu působilo každý pohyb bolest, Yamaguchi se rozhodl hned další den nastoupit do práce. V Nagasaki se mu dostalo základního ošetření a jeho popáleniny obvázali. Už 9. srpna brzy ráno – jen tři dny po hirošimském bombardování – se Tsutomu hlásil ve své kanceláři v loděnici Mitsubishi. Cítil povinnost podat zprávu nadřízeným o tom, co v Hirošimě viděl. Když vešel, kolegové na něj zůstali zírat v úžasu: Yamaguchi měl celý obličej i ruce omotané obinadly.
Šéfovi závodu se z hrdla vydral šokovaný hlas: „Co se ti proboha stalo?“ Yamaguchi, stále ještě v tělesném i duševním šoku z prožité hrůzy, začal chraplavě líčit, jak jediná americká bomba dokázala zničit celé město Hirošimu. Ředitel na něj ale nevěřícně hleděl: něco takového se zdálo nemožné. „Nesmysl! Jeden bombardovací útok nemůže srovnat se zemí celé velkoměsto,“ okřikl Yamaguchiho nadřízený a nepříčetně mu tvrdil, že si vymýšlí a „musel se zbláznit“. Tsutomu se zoufale snažil trvat na svém – v duchu stále viděl oslepující záblesk a moře plamenů Hirošimy – ale vtom jeho protest rázně uťala realita.
Krátce po jedenácté hodině dopolední, právě ve chvíli, kdy Yamaguchi mluvil se svým šéfem, ozářil kancelář náhle stejný bělavý záblesk jako o tři dny dříve v Hirošimě. „Zničehonic celou místnost zaplnilo totéž oslnivé bílé světlo,“ vzpomínal Tsutomu. „Měl jsem pocit, že mě ten atomový hřib pronásledoval z Hirošimy až sem.“ Vzápětí se ozvala ohlušující rána. Betonová budova se otřásla, okna se sypala z rámů a všude kolem se valila tlaková vlna.
Na Nagasaki dopadla druhá americká atomová puma, nazvaná příznačně „Fat Man“ – „Tlouštík“. Yamaguchi měl to štěstí, že výbuch zastihl opět asi 3 kilometry od hypocentra, stejně jako v Hirošimě, a navíc v relativním bezpečí pevné železobetonové konstrukce. Přesto byl podruhé během tří dnů sražen k zemi, omráčen a zasypán střepy skla. Když se prach usadil, viděl kolem sebe své zděšené kolegy, jak leží na zemi a křičí.
Ti, kteří před chvílí poslouchali Yamaguchiho varování o Hirošimě, teď instinktivně udělali totéž co on – vrhli se k zemi a chránili si hlavu – a i díky tomu většina z nich přežila bez vážnějších zranění. Otřesený Tsutomu se rychle vzpamatoval a uvědomil si, že tentokrát možná výbuch nezasáhl jen jeho samotného. Měl v Nagasaki manželku a malého syna.
Yamaguchi se s divoce bušícím srdcem rozeběhl ulicemi k domovu. Venku ho čekal obdobný obraz zkázy jako v Hirošimě. Přestože Nagasaki leží v kopcovité krajině, která část výbuchu odstínila, zůstaly po explozi centra města jen doutnající ruiny. Celé čtvrti lehly popelem, dřevěné domy hořely a nad tím vším se k nebi zvedal obří hřibovitý mrak radiací nasáklého dýmu. Po ulicích se válely trosky a střepy. Všude se vznášel prach a popel.
Město ztichlo – v šoku a hrůze se nikdo ani nehnul. (Později se říkalo, že v zasaženém Nagasaki nebylo slyšet ani bzukot hmyzu.) Yamaguchi klopýtal tímhle strašidelným tichým světem a bál se nejhoršího. Konečně se dostal na místo, kde stával jeho dům – a tam spatřil svou ženu Hisako, jak svírá v náručí jejich malého synka. Oba byli živí.
Žena byla poraněná jen lehce a dítě plakalo, ale vypadalo v pořádku. Yamaguchiho zaplavila nesmírná úleva. Vrhl se k nim a pevně je objal, slzy radosti a dojetí mu stékaly po tváři. Podruhé během tří dnů mohl děkovat osudu: zatímco desítky tisíc lidí kolem něj zahynuly, jeho vlastní rodina jako zázrakem přežila.
Radost z toho, že jsou spolu, ovšem kalila nová hrozba. Z temného nebe se začal snášet olejnatý černý déšť – radioaktivní spad, který výbuch vyvrhl do atmosféry. Hisako Yamaguchiová byla tímto deštěm promočená a vdechla s ním jedovaté částice. Ve městě navíc propukaly požáry a manželé věděli, že musejí co nejdříve pryč. Yamaguchi odvedl ženu s dítětem do bezpečnějšího úkrytu – do provizorního krytu, který vznikl v podzemí nedaleké pošty. Tam pak celá rodina přečkala následujících sedm dní.
Pro Tsutomu Yamaguchiho to byla nejtěžší zkouška v životě. Jeho popáleniny z Hirošimy se vlivem druhého ozáření a infekcí prudce zhoršily. Obvazy, které měl na sobě, se během výbuchu v Nagasaki potrhaly a kontaminovaly prachem a špínou. Yamaguchiho tělo zachvátila vysoká horečka, rány hnisaly a on celé dny zvracel.Vypadaly mu zbytky vlasů a obočí – silná dávka radiace ho postupně připravila o veškeré ochlupení.
Jeho manželka Hisako se starala o kojence a s obavami sledovala, jak se manžel zmítá v deliriu a blouzní. V okolí krytu panovaly zoufalé podmínky: zástupy zraněných a popálených lidí ležely na zemi bez jakékoli pomoci, mnozí umírali v bolestech a žízni. Mladá matka musela poslouchat nářek umírajících, ale její hlavní starostí bylo udržet při životě vlastní dítě a manžela. Trpěla žízní a únavou, ale nevzdávala se. Každé ráno, když vyšlo slunce, byla rodina Yamaguchiových stále pohromadě – naživu.
Mezitím v tokijském radiu zaznělo poselství, které otřáslo celou zemí. 15. srpna 1945 japonský císař Hirohito oficiálně oznámil kapitulaci. Druhá světová válka definitivně skončila. Pro Japonce to byla hořká zpráva – jejich země byla poražena a obsazena. Ještě pár týdnů předtím byl přitom Yamaguchi přesvědčen, že jestli Japonsko prohraje, raději svou rodinu vlastní rukou usmrtí, než aby je nechal trpět poníženou porážkou.
Teď Japonsko kapitulovalo – ale Tsutomu byl nesmírně vděčný, že svůj děsivý plán nerealizoval. Navzdory válečné prohře byla jeho rodina naživu. On sám přežil dvě jaderné exploze za tři dny. Všechno, co přijde po tom, může být už jen lepší, pomyslel si tehdy.
Po několika týdnech v krytu se Yamaguchiovi vrátili do ruin svého domova. Tsutomu byl zesláblý na těle i duchu, ale postupně se zotavoval. Utrpěl sice trvalou ztrátu sluchu na levé ucho a jeho popáleniny se hojily dlouhé měsíce, avšak přežil bez těžších následků. Už v roce 1946 nastoupil znovu do práce, ačkoli tentokrát v docela jiné situaci. Japonsko obsadily americké okupační jednotky a z dříve pyšného obyvatele „říše vycházejícího slunce“ se rázem stal poražený občan, který se musel podřídit vítězům.
Yamaguchi nic nenamítal – žil a měl u sebe svou rodinu, to jediné bylo podstatné. Přijal zaměstnání jako tlumočník pro americké spojenecké úřady v Nagasaki. Později krátce pracoval i jako učitel angličtiny na místní škole. Když se japonská ekonomika začala zotavovat, vrátil se Tsutomu ke své původní profesi inženýra v Mitsubishi – tentokrát však firma místo válečných lodí vyráběla lodě pro civilní účely a časem také automobily.
V poválečném období se Yamaguchi snažil vést nenápadný, pokud možno normální život. S Hisako měli postupně další děti – celkem tři potomky. Stín jaderného útoku však z jejich rodiny nikdy zcela nezmizel. Tsutomu sám zůstal doživotně poznamenán: na levé ucho už nikdy neslyšel a po několik let trpěl následky rozsáhlých popálenin.
Jeho kůže byla křehká a poškozená; Toshiko, nejstarší dcera Yamaguchiových, později vyprávěla: „Do svých dvanácti let jsem vídala tátu neustále obvázaného. Ty jeho strašné rány se hojily snad deset let, a vlasy mu po tom výbuchu úplně vypadaly.“ Yamaguchi skutečně po explozi dočasně zcela zplešatěl a i později mu vlasy dorůstaly jen řídce – až do konce života nosil prořídlý účes a na temeni zůstal holohlavý. Jeho tělo mu navždy připomínalo, čím prošel.
Tragické následky radiace si vybraly daň i na zbytku rodiny. Hisako Yamaguchiová sice v Nagasaki neutrpěla větší zranění, ale absorbovala radiaci z „černého deště“, který ji zkropil po výbuchu. Po zbytek života pak zápasila s nejrůznějšími zdravotními obtížemi – trápily ji bolesti hlavy, slabost a náchylnost k infekcím. V roce 2008 zemřela ve věku 88 let na rakovinu ledvin a jater, tedy nemoci, které mohly souviset s dávkou radiace, jíž byla vystavena.
Děti Yamaguchiových se narodily až po válce, přesto i na nich jako by ulpěl stín atomových bomb. Toshiko vzpomíná, že ona i její sourozenci byli odmalička drobnější a často nemocní. „Máma byla tehdy v Nagasaki otrávená tím černým deštěm a my si myslíme, že tu otravu předala i nám,“ řekla doslova.
Syn Katsutoši, narozený v roce 1946, býval slabé dítě a v dospělosti ho postihla rakovina. Stejné onemocnění, na jaké zemřela jeho matka, ho nakonec ve věku 59 let připravilo o život – bylo to v roce 2005. Druhá dcera, Naoko, měla celý život podlomené zdraví; podle Toshiko „byla odjakživa hrozně neduživá“. Nejstarší Toshiko sama trpí chronicky nízkým počtem bílých krvinek a musí se mít na pozoru i před běžnými infekcemi. Celá rodina nesla doživotně následky dvou atomových výbuchů.
Přesto Tsutomu Yamaguchi dlouhá desetiletí o svém neuvěřitelném příběhu téměř nemluvil. Přežil dvě jaderné bomby, ale nijak se tím nechlubil a publicitě se spíš vyhýbal. V Japonsku získal v roce 1957 oficiální status hibakuša (ozářeného člověka) a obdržel průkaz přeživšího, měl však v něm zapsáno pouze Nagasaki – jeho přítomnost v Hirošimě nebyla úředně vedena.
Yamaguchi to neřešil. Cítil se relativně zdravý a nechtěl se stavět do role „dvakrát vyvolené oběti“. „Potom už byl zase v pořádku – stěží jsme si uvědomovali, že patřil k hibakuša,“vzpomíná jeho dcera Toshiko. Otec podle ní nechtěl budit pozornost, protože mnozí jiní přeživší trpěli mnohem horšími následky než on. Měl pocit, že by nebylo fér, aby on – vcelku zdravý a aktivní – vystupoval jako symbol utrpení, zatímco jiní hibakuša umírali na leukemii a rakoviny. Proto odmítal účast v protijaderných kampaních a památných aktech, přenechávaje prostor těm méně šťastným.
Takto uběhlo přes půl století. Yamaguchi žil tiše a nenápadně, věnoval se rodině a práci, a hrůzy roku 1945 nosil hluboko uzamčené v duši. Každý večer usínal s pocitem vděčnosti, že se dožil dalšího dne, a budil se s nadějí, že to nejhorší je už dávno za ním. Jenže pak přišel rok 2005 a s ním rána, která zasáhla Yamaguchiho přímo do srdce: jeho milovaný syn Katsutoši podlehl rakovině. Tehdy Tsutomu cítil, jako by se mu znovu vrátily všechny běsy minulosti. Uvědomil si, že zlo, které na něm válka spáchala, si našlo cestu i k jeho dětem. A že mlčet už dál nemůže. Téhož roku se rozhodl, že začne o svých zkušenostech veřejně mluvit.
V osmdesáti devíti letech tak Tsutomu Yamaguchi poprvé vystoupil na veřejnosti jako „dvojitý přeživší“. Během jediného roku se z nenápadného inženýra v penzi stal morální symbol. Začal besedovat s mladými lidmi o Hirošimě a Nagasaki, poskytl rozhovory novinářům a poskytl svůj příběh filmařům. V roce 2006 se zúčastnil natáčení dokumentárního filmu Nijú hibaku („Dvakrát zasažen“) o přeživších obou bomb, který byl promítán i na půdě OSN v New Yorku.
Právě před kamerou tohoto filmu se v Yamaguchim poprvé po letech zlomily hráze držených emocí: když líčil, co viděl v rozbořené Hirošimě, rozplakal se. Se slzami v očích popisoval nafouklé mrtvoly plovoucí v řece a chodící přízraky s visící spálenou kůží, které ho dodnes pronásledovaly ve snech. „Měl jsem pocit, že se dívám na samotné peklo,“ přiznal tehdy.
Od té doby už Yamaguchi svůj hlas neztišil. Naopak, stal se jedním z nejhlasitějších odpůrců jaderných zbraní v Japonsku. Ještě v roce 2006 vystoupil před Valným shromážděním Organizace spojených národů, kde přednesl emotivní řeč. Stál o holi, na kost vyhublý, ale mluvil silným a jistým hlasem. „Zažil jsem jaderné bombardování dvakrát a přežil jsem – je mým osudem o tom svědčit,“ prohlásil před zástupci všech členských zemí OSN.
„Byl jsem zázrakem uchráněn a mám povinnost předat lidem tohoto světa pravdu,“ dodal. „Nemohu pochopit, proč svět stále nechápe agónii, jakou působí jaderná bomba. Jak mohou vůdci dál vyvíjet tyhle zbraně?“ apeloval na světové mocnosti. Svými slovy dokázal dojmout i ostřílené diplomaty. „Důvod, proč nenávidím atomovou bombu, je ten, co dělá s důstojností lidských bytostí,“ vysvětloval jindy – a připomínal, že jaderná zbraň neútočí jen na život, ale i na lidskou čest a duši.
Koncem roku 2008 se Tsutomu Yamaguchi dočkal ještě jednoho zadostiučinění. Úřady v Nagasaki mu konečně oficiálně uznaly status „dvojitého hibakuša“. Trvalo to sice přes šedesát let, ale přece: v březnu 2009 japonská vláda potvrdila, že Tsutomu Yamaguchi přežil obě atomové bomby. Stal se tak prvním a dodnes jediným člověkem na světě, který je úředně veden jako dvojí oběť jaderné bomby.
Do velmi vysokého věku byl Tsutomu Yamaguchi nečekaně čilý, s bystrou myslí a sarkastickým smyslem pro humor. Když jeho tvář obletěla světová média, někteří žurnalisté ho označovali za „největšího smolaře na světě“ – vždyť dvakrát po sobě na něj Američané svrhli atomovou pumu. Jiní mu zase říkali „nejšťastnější muž v dějinách“, protože přežil něco, co žádný jiný člověk.
Yamaguchi takové řeči se shovívavým úsměvem odmítal. Na otázku, proč zrovna on měl takové neuvěřitelné štěstí, jen kroutil hlavou. „Vždycky se tomu jen zasmál,“ prozradila jeho dcera Toshiko, „vůbec netušil, čím si to zasloužil.“ On sám říkal, že zázračně vyvázl, a tak je všechen čas „navíc“ už jen darem od Boha. „Mohl jsem zemřít v kterýkoli z těch dvou dnů,“ řekl v jednom z posledních rozhovorů, „všechno, co následovalo potom, je bonus navíc.“
Tsutomu Yamaguchi se dožil požehnaných 93 let. V posledních letech života bojoval s několika nemocemi, které lze přičíst ozáření: měl těžký šedý zákal a diagnostikovali mu leukemii. Nakonec u něj propukla rakovina žaludku – pravděpodobná pozdní dohra radiace.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Tsutomu_Yamaguchi
https://www.theguardian.com/world/2009/mar/25/hiroshima-nagasaki-survivor-japan
https://www.independent.co.uk/news/world/asia/how-i-survived-hiroshima-ndash-and-then-nagasaki-1654294.html
https://www.biography.com/history-culture/a44577392/tsutomu-yamaguchi-hiroshima-and-nagasaki-bombing-survivor
