Dzeržinsk: ruské město chemie a jedno z nejznečištěnějších míst světa

Toto je příběh Dzeržinsku – města, které si ještě donedávna nárokovalo nelichotivý titul nejznečištěnějšího místa na světě.

V Dzeržinsku (dříve pojmenovaném podle zakladatele sovětské tajné policie Felixe Dzeržinského) lidé po desetiletí spoléhali na chemický průmysl jako na hlavní zdroj obživy. Jenže tato obživa měla svou odvrácenou stranu. V dobách, kdy se na zpracování nebezpečných látek nevyžadovaly ani základní ekologické či bezpečnostní standardy, končily tuny toxických zbytků takřka pod okny obyvatel. Část místních měla na sklonku 20. století pocit, že žije uprostřed malého chemického Černobylu.

Přitom nejde o zapomenutou vesnici „kdesi v pustině“. Podle oficiálních statistik tu dnes žije přes 200 tisíc lidí. Na mapě Ruské federace se Dzeržinsk nachází jen dvě stovky kilometrů od Moskvy, v Nižněnovgorodské oblasti. Odhlédneme-li však od kolonky „počet obyvatel“, zůstává město na okraji zájmu. Továrny sice postupně utichly, ale jedy a výpary, které vyprodukovaly, se drží v okolní krajině jako urputný stín. Jak se na toto ponuré dědictví dívají sami Rusové? A má Dzeržinsk vůbec šanci na změnu?

Příběh tohoto města sahá hluboko do sovětské minulosti. Dzeržinsk se stal jedním ze symbolů horečnaté industrializace, kterou Sovětský svaz nastartoval ve 30. letech 20. století. V době rychlých pětiletek, kdy měla země dohnat a předehnat Západ, padaly investice do těžkého průmyslu a výroby všeho druhu. Vznikaly nové továrny na výrobu chemikálií, umělých hnojiv i zbraní; to vše v duchu „co nejrychleji“, s co největším objemem výroby a co nejmenším ohledem na budoucí následky.

Zásadním milníkem byla druhá světová válka a s ní spojený prudký vzestup strategické výroby. Mezi roky 1941 až 1965 se v Dzeržinsku oficiálně produkovaly i chemické zbraně. V archivech lze dohledat, že se tady nakládalo s vysoce toxickými látkami typu yperitu či luizitu (hořčičný plyn a arsenová sloučenina). Obří množství nebezpečného odpadu se tehdy – vzhledem k absolutní prioritě tajných projektů a laxním nařízením – ukládalo přímo v prostorách továren nebo v jejich těsné blízkosti. Kdyby v té době někdo přišel s návrhem bezpečného skladování či dekontaminace, riskoval by, že bude označen za „příliš úzkostlivého“ nebo rovnou „brzdu pokroku“.

Uzavřený charakter města, v němž působily podniky strategického významu, se proměnil v dvojsečnou zbraň. Na jedné straně Dzeržinsk chránila státní policie a přísně kontrolovala pohyb obyvatel. Na druhé straně se skrývala temná realita: zamlčované úniky škodlivých látek, hromady chemických odpadů, minimální veřejná diskuze o možných rizicích. A co z toho zůstalo? Rozsáhlé průmyslové pozemky, kde se toxické látky usadily tak důkladně, že začaly pronikat do země i do podzemních vod. Kritické momenty přišly až po rozpadu Sovětského svazu, kdy se město otevřelo okolnímu světu – a zároveň se začaly odhalovat následky.

V roce 2007 vyšla zpráva americké neziskové organizace Blacksmith Institute, která Dzeržinsk označila za jedno z nejznečištěnějších měst na planetě . V některých pozdějších publikacích se mluví přímo o „nejznečištěnějším“. Výsledkem byla vlna pozornosti ze strany západních médií i ekologů, avšak nikoli z ruských úřadů, které se k závěrům Blacksmith Institute stavěly přinejmenším chladně.

Zpráva uváděla, že se v okolí města mezi lety 1930 a 1998 nahromadilo až 300 tisíc tun průmyslového odpadu, jehož hlavním zdrojem byl právě chemický sektor. Obrovskou obavu vyvolával fakt, že mnoho látek zůstávalo v tzv. bílém moři – jedovaté laguně, která se na hladině tváří téměř pohádkově, jenže obsahuje nebezpečné kaly. Jinou nechvalně proslulou lokalitou je tzv. černá díra, tedy hluboká jáma naplněná toxickou směsí. Nakolik jsou tato jména poetická, natolik je jejich reálný dopad na lidské zdraví krutý.

Někteří místní obyvatelé mají za to, že největší hrůza vrcholila na přelomu tisíciletí – voda byla v Dzeržinsku zbarvená do šeda, a pokud ji nechali pár minut odstát, proměnila se v páchnoucí hnědou tekutinu. Obyčejné praní prádla znamenalo, že čistě bílé košile brzy změnily barvu. Ještě horší je, že chemikálie se neukládají jen na povrchu. Kontaminované spodní vody se mohou odrazit ve studnách i na polích, kde lidé pěstují zeleninu a chovají dobytek.

Nejhorší ránu přitom dostává zdraví místních. V některých zprávách se objevují tvrzení o průměrné délce života kolem 42 let u mužů a 47 let u žen. Oficiální ruské zdroje tato čísla zpochybňují a uvádějí, že v Dzeržinsku odpovídá průměr spíše národnímu průměru – tedy kolem 64 let. Pravdu je těžké ověřit, neboť nezávislé statistiky se s těmi státními rozcházejí v mnoha ohledech. Faktem nicméně zůstává, že populace Dzeržinsku dlouhodobě klesá. A je téměř jisté, že za tím nestojí jen ekonomické důvody, ale také zdraví a kvalita života.

Znečištění v Dzeržinsku by se dalo rozdělit na tři hlavní okruhy. Za prvé je to půda, která je prosáklá arsenem, fenolem či zbytky yperitu. Není těžké si představit, co se stane, když v takovém terénu někdo pěstuje plodiny. Za druhé je to voda. Jak ve studnách, tak v povrchových tocích – jako je řeka Oka, která zásobuje vodou další města v Nižněnovgorodské oblasti a vlévá se do Volhy. Část obyvatel se proto setkává s toxickými látkami i daleko za hranicemi Dzeržinsku, jen o tom možná nemá ponětí. A do třetice ovzduší: sice už tu neproudí takové mraky exhalací jako v 70. či 80. letech, avšak zbytky chemikálií se při každém větším vrtání, či zasypání, mohou znovu uvolňovat.

Tyto hrozby navíc v posledních letech doplňuje další riziko: některé továrny v Dzeržinsku byly zařazeny na seznam strategických podniků ruského obranného průmyslu. V kontextu probíhající války na Ukrajině se zvyšuje pravděpodobnost, že by se město mohlo stát terčem úderů. Už v minulosti tu došlo k několika explozím, například v roce 2019, kdy vybuchl muniční sklad a poškodil i obytnou zástavbu. Lidé, kteří se tu snaží normálně žít, tak čelí dvojnásobnému stresu: bojuje s toxickým dědictvím a současně se obává případných vojenských incidentů.

Když se v médiích přetřásá ekologická zátěž v Dzeržinsku, oficiální představitelé města obvykle tvrdí, že situace není tak vážná nebo že se již zlepšila. Například magistrát v minulosti kritizoval závěry Blacksmith Institute a upozorňoval, že některá data o výrobě sarinu se prý nezakládají na pravdě. Nicméně i kdyby to byla pravda, Dzeržinsk – a přilehlé průmyslové areály – tvoří ohromnou zásobárnu nebezpečných sloučenin, jejichž ovlivňování krajiny pokračuje i bez ohledu na to, že se v mnoha továrnách už dávno nevyrábí.

Za jedním z možných důvodů mlčení lze spatřovat ekonomickou stránku. Sanace podobně rozsáhlých prostor by znamenala miliardové částky. Když už do Dzeržinsku nějaké finance doputují, často je spolkne pouhé udržení základní infrastruktury, nikoli projekt masivní dekontaminace půdy a vody. Své sehraje i fakt, že město z velké části ztratilo výrobní kapacity – lidé se stěhují pryč, a tím se snižuje politický tlak na řešení situace. Jediný, kdo tu ještě aktivně zůstává, jsou pracovníci zbrojních závodů nebo starousedlíci, kteří si nemohou dovolit odejít.

Některé neziskové a ekologické organizace, například ruský Družen (někdy nazývaný DRON) či zahraniční WWF, se dlouhodobě snaží problematiku města otevírat. Jejich úsilí ale naráží na fakt, že v Rusku panuje nedůvěra k zahraničním agenturám a řada domácích neziskovek je pod drobnohledem úřadů. Výsledkem je, že většina Rusů se o Dzeržinsku dozvídá jen útržkovitě. Částečným paradoxem je, že přímo ve městě se v posledních letech objevily moderní podniky jako McDonald’s či sushi bary, což vyvolává dojem „západního komfortu“.

Kdyby měla proběhnout seriózní očista Dzeržinsku, muselo by se začít u likvidace těch nejobávanějších skládek. V roce 2016 ruské úřady vypsaly zakázku na sanaci tzv. černé díry – hlavního rezervoáru nebezpečných látek. Jeden z vítězů tendru, firma Gaz Eněrgostroj (Gas Energy Stroy), se pustila do práce, ale záhy se ukázalo, že odhadované množství odpadu je mnohem větší, než se čekalo. Navýšení rozpočtu neprošlo a projekt zmizel do ztracena. Do toho vstoupily měnící se politické priority i pandemie covidu, která dalším investicím nepřála. Když následně začal válečný konflikt na Ukrajině, téma Dzeržinsku se v ruských médiích propadlo na poslední příčky.

Na drobné zlepšení nicméně upozorňují sami obyvatelé, kteří v městě nadále žijí a považují ho za svůj domov. Menší projekty na čištění některých místních vodních zdrojů existují, často se do jejich realizace pouštějí spolky dobrovolníků nebo menší technologické firmy, jež se snaží vyvinout lokální filtrační jednotky. To všechno je však v porovnání s ohromným rozsahem škod kapka v moři.

Dzeržinsk představuje univerzální varování, jak může vypadat obrovská ekologická daň za neřízené hospodářské závody. Pohled do historie města dokládá, že pokud se v honbě za výrobou přehlížejí varovné signály a ignorují se základní principy ochrany přírody, nakonec na to doplatí ti, kdo žijí přímo u zdroje. Vzduch, voda i země se stanou tichými nositeli nemocí a nekonečného znečištění.

A nejde pouze o dopad na lidské zdraví či úmrtnost. Životní prostředí je propojené skrz řeky a spodní vody, takže jedy a chemikálie neznají hranice ani ploty zavřených podniků. Trpí ekosystémy a trpí s nimi i lidé, kteří o tom třeba ani netuší, protože Dzeržinsk je pro ně jen vzdálenou tečkou na mapě.

Zdroje:

https://www.worstpolluted.org/projects_reports/display/42

https://www.visapourlimage.com/en/festival/exhibitions/dzerzhinsk-la-region-la-plus-polluee-du-monde

https://www.themoscowtimes.com/2019/02/18/see-death-and-life-in-dzerzhinsk-a64533

https://en.wikipedia.org/wiki/Dzerzhinsk,_Russia

https://www.ecohubmap.com/hot-spot/chemical-pollution-in-dzerzhinsk-russia/1b2m24klj2qkk95

http://news.bbc.co.uk/2/hi/programmes/correspondent/2821835.stm

https://www.ryanjhite.com/2024/11/04/dzerzhinsk-russia-the-most-polluted-place-on-earth/