Článek
„Když nemůžeš, tak přidej!“ vyhrál maraton, který neměl nikdy běžet.
Je mu šestačtyřicet a v rukou svírá těžký krumpáč. Nedaleko něj nevěřícně přihlíží španělský novinář – šokovaný tím, co vidí. „Takhle vy tady opečováváte svého hrdinu?“ hlesne tiše.
Ještě před necelými dvaceti lety bouřilo zaplněné stadionu v Helsinkách nadšením. „Zátopek! Zátopek! Zátopek!“ skandovalo šedesát tisíc diváků toho letního dne roku 1952. Emil Zátopek – drobný voják s nezdolným úsměvem – právě doběhl pro své třetí olympijské zlato během jediného týdne.
Ten poslední běh byl maraton, vůbec první, jaký v životě běžel. Riskoval vše. Když nemůžeš, tak přidej! – tímhle svým nekompromisním heslem hnal sám sebe vpřed, až do cíle.
Teď ale žije bez slávy v zemi, kterou miluje, a kope studny, aby se uživil. Jak se z národního miláčka stal nepohodlný dělník v maringotce?
Zlatá éra
Emil Zátopek se narodil roku 1922 v Kopřivnici do chudých poměrů jako sedmé z osmi dětí. Už jako teenager nastoupil do zlínské továrny Baťa a tam si ho náhoda přivedla k běhu – tovární trenér jednou prostě vybral několik chlapců na závod a mladý Emil musel běžet, i když se zprvu bránil. K překvapení všech skončil druhý ze sta běžců, a tehdy se v něm cosi zapálilo.
Začal běhat s vášní a urputností, která brzy neznala mezí. Trénoval často sám a podle svého – běhal v těžkých vojenských botách, lesem, v zimě, do úmoru. Někdy to nebyl běh, ale peklo. Krátké sprinty střídal s výklusem stokrát za sebou, až padal vyčerpáním. Věřil, že jedině bolest ho přiblíží k vítězství.
Na dráze pak působil jako česká lokomotiva – tak mu svět začal říkat pro jeho stylem nekoordinovaný, usilovný běh s tváří staženou námahou. První mezinárodní úspěchy na sebe nenechaly čekat.
Ve 26 letech získal zlato na olympiádě v Londýně 1948 v běhu na 10 000 metrů a stříbro na 5 000 metrů. Tehdy byl mimo rodnou zemi téměř neznámý mladík. O čtyři roky později už jeho jméno znal celý svět.
V Helsinkách 1952 nastoupil ke třem nejtěžším běžeckým disciplínám – a všechny vyhrál. Nejdřív 10 000 metrů, pak 5 000 metrů, a nakonec i maraton, který běžel poprvé v životě. Před maratonem mu jeho instinkt napovídal jednoduchou strategii: držet se nejlepšího maratonce světa Jima Peterse.
Prvních 15 kilometrů se Zátopek britského rekordmana držel jako stín. Petersovi ale docházely síly, což nepřiznal a na Zátopkův zdvořilý dotaz odvětil: „Tempo je docela pomalé“. Emil se jen usmál a přidal – zrychlil tak, že vyčerpaný Peters brzy odpadl a závod vzdal.
Zlatá olympijská medaile z maratonu tak připadla Zátopkovi, který tehdy posunul hranice lidských možností. „Chtěl jsem vyhrát pokaždé, když jsem na dráze,“ přiznal později skromně. Helsinki mu tleskaly vestoje.
Téhož odpoledne, kdy Emil vyhrál pětku, získala zlato i jeho manželka Dana Zátopková v hodu oštěpem. Sdíleli spolu nejen manželství, ale i datum narození a nejvyšší sportovní pocty – oba se narodili ve stejný den roku 1922, svatbu měli na své narozeniny v září 1948 a o čtyři roky později si k narozeninám nadělili olympijské zlato každý ve své disciplíně.
Byl to příběh jako z pohádky. Na dráze i v životě stáli bok po boku – Dana usměvavá a klidná, Emil s nesmlouvavou vůlí a jiskrou v oku.
Zátopek se stal národním hrdinou a ikonou sportu. Svět obdivoval jeho rekordy – jako první člověk zaběhl 10 000 metrů pod 29 minut – i jeho skromnost. Když v roce 1966 navštívil Prahu vyhlášený australský běžec Ron Clarke, který nikdy nezískal olympijské zlato, Emil ho tiše zavedl do svého bytu.
Při odjezdu pak Clarke ve svém kufru našel dárek: Zátopkův olympijský zlatý metál s lístečkem „Nemohl jsi vyhrát, tak aspoň něco ode mě.“ Emil tak uctil přítele, kterého si vážil. Byl v těch gestech stejný jako na trati – velkorysý, neokázalý a plný porozumění pro druhé.
V pasti režimu
Jeho vrcholná sportovní kariéra skončila roku 1958, kdy se rozloučil závodem na Strahově jako vítěz. Z armádního důstojníka, kterého si komunistický stát hýčkal jako propagandistický symbol úspěchu, se stal funkcionář a trenér mladých. Zátopek nikdy netoužil po politice - chtěl hlavně běhat a předávat zkušenosti.
Jenže v 50. letech se nikdo nemohl vyhnout politice – sláva v socialistickém Československu měla svou cenu. Emil vstoupil už roku 1948 do Komunistické strany a věřil, že jako voják plní povinnost vůči vlasti.
Dokonce v červnu 1950 svým jménem podpořil justiční vraždu – podepsal v Rudém právu schvalování trestu smrti pro Miladu Horákovou, demokratickou političku odsouzenou ve vykonstruovaném procesu.
S odstupem let bylo toto pro mnohé jeho největší morální selhání. Zátopek se k tomu později příliš nevyjadřoval - možná ho tížil stud, možná to vnímal jako daň, kterou zaplatil, aby mohl dál běhat.
Komunisté jej bedlivě sledovali – od roku 1956 figuroval dokonce jako tajný spolupracovník vojenské kontrarozvědky s krycím jménem „Macek“. Chtěli mít jistotu, že jejich zlaté vejce plní, co se od něj čeká.
Jenže s postupujícím časem se Zátopek začal měnit, tak jako celá společnost. Šedesátá léta v Československu přála reformám a uvolnění. Emil hodně cestoval po světě a poznal realitu za železnou oponou. Získal nadhled a nebál se říct vlastní názor.
Když přišlo pražské jaro 1968, veřejně podporoval reformní komunisty kolem Alexandera Dubčeka a naději na „socialismus s lidskou tváří“. V srpnu 1968, když do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, nezůstal zticha. Účastnil se protestů v pražských ulicích a hlasitě dával najevo, co si o bratrské pomoci myslí. Poprvé v životě se otevřeně postavil režimu – a režim mu to nezapomněl.
Naděje na svobodu byla rozdrcena pásy tanků a nastupující normalizace hledala exemplární viníky. Zátopek, do té doby příkladný důstojník a člen strany, se rázem stal nepohodlným. Okamžitě byl odvolán ze všech funkcí a propuštěn z armády. Jeho jméno zmizelo z novin i učebnic.
Když se v lednu 1969 upálil student Jan Palach na protest proti okupaci, komunistický poslanec Vilém Nový šířil lživou teorii o „podvodu a zinscenování“ Palachova činu. Emil Zátopek se tehdy spojil s dalšími čtyřmi známými osobnostmi – spisovatelem Pavlem Kohoutem, novinářem Vladimírem Škutinou, šachovým velmistrem Luďkem Pachmanem a studentem Lubomírem Holečkem – a společně na Nového podali žalobu pro pomluvu.
„Byl to Emil, kdo nám navrhl, abychom do toho soudu šli,“ vzpomínal později Pavel Kohout. Zpočátku do toho šli s elánem a vírou ve spravedlnost. Jenže tlak režimu sílil a optimismus se vytrácel. Když došlo na soudní jednání, Zátopek své obvinění stáhl a přímo v soudní síni se poslanci Novému omluvil. Zlomili ho.
Jeho přátelé to nesli těžce. Kohout neskrýval zklamání – ta chvíle podle něj ukončila veškerou solidaritu a mnozí začali ze strachu ustupovat režimu. Zátopek v očích mnohých selhal podruhé. Z hrdiny se stal zlomený člověk, který už nemohl bojovat. Jeho kajícné gesto však stejně nezměnilo, co mělo přijít. Komunisté dosáhli svého: legendu pokořili a ukázali ji národu na kolenou.
Pád do zapomnění
Zátopkovo jméno se stalo pro normalizační režim nežádoucím. Nesměl závodit, trénovat ani se veřejně vyjadřovat. Co hůř – nesměl ani pracovat. Kdekoli se pokusil ucházet o místo, přišlo shora zamítnutí. Po slavném olympionikovi zůstala hořká pachuť: bývalý plukovník bez příjmů, personální problém, kterého se nikdo neodvážil zaměstnat. Byl to trest – izolovat kdysi populárního člověka a vzít mu důstojnost kousek po kousku.
Nakonec se přece slitovali: státní podnik Stavební geologie dostal pokyn přijmout Zátopka na podřadnou práci. Tak se stalo, že olympijský vítěz hloubil studny po celém Československu. Šest let jezdil od vesnice k vesnici a v maringotce u vrtu trávil dny i noci sám, daleko od ženy a přátel.
Emil nesměl do zahraničí a domů do Prahy jezdil zřídka. Samota a těžká dřina ho poznamenaly. Po pěti letech strávených v odloučení od rodiny a všeho, co měl rád, se jeho nezlomný duch definitivně unavil.
Zátopkovi nakonec dovolili vrátit se do Prahy. Psal se rok 1977 a vláda se už nebála – věděla, že legendu zlomila. Nabídli mu směšně nízkou funkci archiváře v tělovýchovném ústavu pod stadionem na Strahově. Emil přijal – kvůli Daně, kvůli domovu.
Aby se udržel v toleranci mocných, občas veřejně vystoupil, jak si žádali: hned v lednu 1977 například poslušně v televizi odsoudil prohlášení Charty 77 jako „protistátní živly“. Také v roce 1984 propůjčil své jméno propagandě – když komunisté bojkotovali olympiádu v Los Angeles, Zátopek v tisku přitakal linii, že prý američtí imperialisté zničili ideály her a že v USA není pro sportovce bezpečno. Bylo zřejmé, že dělá, co musí, ne co chce.
Návrat světla
V listopadu 1989 přišla svoboda. Sametová revoluce smetla starý režim a Emil Zátopek náhle přestal být persona non grata. Nový prezident Václav Havel ho v roce 1990 oficiálně rehabilitoval – očistil jeho jméno a vrátil mu čest. Národ na svého šampiona nezapomněl. Po desetiletích útlaku se Zátopek dočkal vřelého přijetí.
Emil strávil 90. léta v ústraní, ale užíval si prostých radostí – s Danou chodili na procházky, účastnil se běžeckých akcí pro radost, občas poskytl rozhovor. Stále měl ten nenapodobitelný smích a jiskru, třebaže zdravotně na tom nebyl nejlépe. Zemřel v listopadu 2000 ve věku 78 let na komplikace po mrtvici.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Emil_Zátopek
https://www.ctidoma.cz/clanek/osobnosti/emil-zatopek-hrdina-naroda-nebo-moralni-dno-kvuli-spolupraci-s-stb-72335
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2000-dec-07-sp-62522-story.html
https://epochaplus.cz/proc-bezec-emil-zatopek-nemohl-najit-praci/
https://www.zlaty-tyden.cz/zivotopis-emila-zatopka/
https://www.svetbehu.cz/emil-zatopek-100-let-co-jste-o-nem-nevedeli/
https://www.irozhlas.cz/historie/emil-zatopek-jako-moralni-autorita-v-beznem-zivote-mnohokrat-selhal-upozornuji_1611290600_lsm
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/pribeh-emila-zatopka-normalizace-zacala-pred-50-lety-ohybani/r~d5c3ab284a2611e998d70cc47ab5f122/
