Emiliano Zapata patří mezi největší hrdiny Mexika. I když byl zrazen a zabit, lidé odmítli uvěřit

Kovaný železný portál se s vrzáním otevírá a dovnitř vjíždí skupina jezdců. V čele jede statný muž na bílém koni, oděný v typickém charro klobouku a s mačetou zavěšenou u pasu. Generál Emiliano Zapata sesedá a opatrně kráčí vpřed – netuší, že za pár okamžiků se brána za jeho zády opět zavře a on vejde přímo do pasti.

Naproti němu vychází důstojník, tváří se sebevědomě, ale v očích má neklid. Jmenuje se Jesús Guajardo a dnešní schůzku s vůdcem rolnické revoluce svolal se slibem, že přejde na jeho stranu. Jenže slib je lež. Salva výstřelů náhle rozčísne ticho. Následuje zmatek. Výkřiky. Zapata se zapotácí a klesá k zemi, zbrocen krví. Na horké dlažbě haciendy zůstává ležet nehybné tělo – a s ním umírá i hlavní muž mexické revoluce.

Když se Emiliano Zapata narodil 8. srpna 1879 ve vesnici Anenecuilco ve státě Morelos, nikdo netušil, že o čtyřicet let později bude v Mexiku znám jako El Caudillo del Sur – „Vůdce jihu“. Přišel na svět jako deváté z deseti dětí v rodině drobného zemědělce a krotitele koní.

Obojí určilo jeho osud: miloval půdu i zvířata, a zároveň od dětství vnímal krutou nespravedlnost, jaká na venkově panovala. Malý Emiliano viděl na vlastní oči, jak bohatí vlastníci plantáží beztrestně zabírají polnosti chudým rolníkům a ženou je pracovat na svá rozsáhlá panství.

Zapata vyrůstal v kraji, který měl dlouhou tradici odporu – vždyť Morelos nese jméno hrdiny války za nezávislost. Přesto právě zde za vlády diktátora Porfiria Díaze došlo koncem 19. století k bezohlednému rozmachu haciend. Půda, kterou po generace obdělávali drobní farmáři a domorodí obyvatelé, byla systematicky vyvlastňována ve prospěch pár rodin bohatých elit.

Vesničané v Anenecuilcu a okolí rázem ztráceli obživu i důstojnost. Mladý Emiliano poznal, jak hluboká to je křivda: kdysi úrodná pole jeho sousedů pustla pod pyšnými kroky cizích pánů, zatímco bývalí vlastníci se měnili v nuzné nádeníky na cizí sklizni.

Zapatova rodina nebyla nejchudší, patřili spíš k drobným „střední vrstvě“, a přesto na ně dolehlo, jak sousedy kolem připravují o vše. Když bylo Zapatovi šestnáct let, zemřela mu matka; o necelý rok později pochoval i svého otce. Osiřelý mladík se musel postarat sám o sebe i o své sourozence. Zdědili po rodičích kousek půdy, pár koní a on hlavně tvrdohlavou čestnost – tu prchavou, spalující vlastnost, kvůli níž se někteří lidé nikdy nesmíří s útlakem.

Poprvé stanul v čele protestu v pouhých osmnácti letech – vedl skupinu sedláků proti jednomu z mocných vlastníků, který si bez právního nároku přivlastnil jejich polnosti. Za tuto troufalost byl Emiliano zatčen. Psal se rok 1897 a on poznal, jak chutná vězeňská cela i zvůle venkovských četníků.

Jeho starší bratr Eufemio Zapata na nic nečekal: přijel do města Cuernavacy s pistolí za pasem a donutil stráže, aby Emiliana propustily. Oba bratři museli následně uprchnout z rodného státu – úřady je vedly jako buřiče. Emiliano strávil rok v exilu na haciendě v sousední Pueble jako kočí a koňský handlíř. Neztrácel čas; učil se jezdit v sedle stejně jistě jako zacházet se zbraní. Dobře věděl, že domoci se práva po dobrém je marné.

Vrátil se koncem roku 1899 a našel Anenecuilco v ještě horším postavení. Haciendy zatím spolkly další a další lány půdy a rolníci hladověli. Mladý Zapata se stal všeobecně respektovanou vůdčí osobností: vášnivý řečník s pověstí neústupného bojovníka za spravedlnost. V září 1909 ho vesničané jednomyslně zvolili svým zástupcem do vyjednávací komise pro obranu obecních pozemků.

V únoru 1910 byl Zapata přinucen narukovat do armády. Vojenská služba měla odbojného muže zkrotit. On však odcházel do kasáren s jedinou myšlenkou: až se vrátí, vrhne se do boje ještě důrazněji. A skutečně – ještě téhož roku se stihl zapojit do otevřené revolty.

Na podzim 1910 v Mexiku vypukla revoluce proti Porfiriu Díazovi. Dlouholetý autokrat právě zfalšoval další „volby“ a pohár trpělivosti přetekl. V zemi se zvedla vlna povstání vedených opozičním liberálem Franciscem I. Maderou. Emiliano Zapata nezaváhal ani chvíli – přidal se k ozbrojenému boji s odhodláním a nadějí.

Už předtím neváhal sáhnout ke zbraním: pár měsíců před Maderovým voláním do zbraně dokonce na vlastní pěst obsadil se svými lidmi půdu u městečka Villa de Ayala a rozdělil ji mužům, kteří na ní dřeli.

Teď ovšem nastal čas svrhnout nenáviděného Díaze. Zapata se v Morelos rychle vyprofiloval jako místní vůdce rebelů. 10. března 1911 zahájili povstalci pod jeho vedením útok na město Villa de Ayala a záhy ovládli celý venkov v okolí.

Zapata jednal nekompromisně: zabíral velkostatkářům majetek, ničil jejich panská sídla, nařizoval pálit záznamy pozemkových knih. Do Zapatova „rolnického vojska“ proudili noví odhodlaní muži a brzy i ženy, ozbrojení často jen mačetami. Přišli o všechno, neměli co ztratit, a on jim dal jednoduchý, vše říkající cíl. Jeho heslem bylo „Tierra y Libertad“ – Země a svoboda“.

Tyto ženy, Soldaderas, aktivně bojovaly po boku mužů, staraly se o logistiku, vařily pro celé oddíly a ošetřovaly raněné. Tvořily páteř revolučních armád a jejich zapojení bylo masivní.

Ještě téhož jara se hroutila desetiletí neotřesitelná vláda diktátora Díaze. 19. května 1911 porfiristický režim kapituloval. Díaz uprchl ze země a revoluce slavila první triumf. Emiliano Zapata se svou armádou – už tehdy čítající několik tisíc mužů – vtáhl vítězně do metropole státu Morelos, do města Cuernavaca.

Triumf však neměl dlouhého trvání. Revoluční lídr Francisco Madero se místo bojechtivého liberála projevil spíše jako váhavý idealista: chtěl v Mexiku nastolit demokracii, ale volil opatrnost a kompromisy. Zapata záhy poznal, že ani nový prezident nehodlá dělat nic radikálního pro chudé rolníky.

Když Madero žádal, aby povstalci složili zbraně a respektovali jeho prozatímní vládu, Zapata sice zpočátku souhlasil – věřil ještě, že stačí mír a dobrá vůle –, brzy ho ale zklamala další zrada.

Místo aby stát vrátil vesničanům ukradené pozemky, poslal prozatímní prezident León de la Barra na Morelos armádu, aby tamní povstalce „uklidnila“ silou. Vesnice, které Zapata osvobodil, začaly znovu trpět pod útoky federálních vojáků.

To byla pro Emiliana poslední kapka. Rozešel se s Maderem. Koncem srpna 1911 se Madero osobně přijel se Zapatou setkat v Morelos a snažil se ho přesvědčit, ať svoje tažení zastaví. Nabízel mu dokonce, že mu za odměnu přenechá bohatou haciendu v Morelos, aby se usadil jako velkostatkář a „měl klid“.

To byla osudová chyba. Pro rolnického vůdce to znělo jako urážka všech ideálů, za něž bojoval. Zapata se neudržel a přímo v Národním paláci v Mexiku mu vpálil do tváře slova, která se navždy zapsala do dějin:

„Ne, pane Madero. Nezvedl jsem zbraně proto, abych pro sebe dobyl půdu a haciendy. Pozvedl jsem zbraně proto, aby lidu v Morelos byla vrácena země, kterou mu uloupili.

Zapata si pak šel svojí cestou – a poctivost ho vyšla draze. Z Madera se mezitím stal prezident (listopad 1911), jenže v zemi zavládl chaos. Důstojníci starého režimu na venkově dál potlačovali vzpoury, jak byli zvyklí.

Zapatisté odmítli složit zbraně a v horách Morelos pokračovali ve své válce za půdu. V listopadu 1911 sepsali vlastní provolání, Plan de Ayala, v němž „prohlásili Madera za zrádce a požadovali okamžité předání půdy rolníkům“.

Plán z Ayaly nebyl jen vojenským provoláním, ale základním kamenem ucelené ideologie, známé jako zapatismus. Jednalo se o formu agrárního socialismu s prvky anarchismu, jehož hlavním cílem byla decentralizace moci a navrácení půdy původním rolnickým a domorodým komunitám (tzv. ejidos), aby ji mohly společně obdělávat.

Na rozdíl od jiných vůdců, kteří usilovali o politickou moc v hlavním městě, Zapatovým konečným cílem byla radikální proměna venkova a obnova komunitní samosprávy. Nešlo mu o dobytí státu, ale o jeho zrušení v tradiční podobě.

Zapata tím vyhlásil válku i nové federální vládě. Na jihu Mexika vypuklo další krvavé povstání – o to krvavější, že teď šlo o zúčtování mezi někdejšími spojenci. Madero poslal do Morelos svého nejlepšího generála, Victoriana Huertu, aby „bandity“ vyhladil. Federální armáda uplatňovala taktiku spálené země: pálila vesnice a pole, zabíjela dobytek, muže odvlékala do nucených prací.

Odpovědí byly masakry a odveta. Zapatovi muži bránili svůj domov zuřivě a krutě. Morelos se stal peklem. Uprostřed občanské války zaplatil Zapata strašlivou osobní cenu: jeho vlastní rodina se skrývala v lesích a na útěku zahynuly dvě z jeho malých dětí. Syn Felipe zemřel ve věku pěti let na uštknutí chřestýšem a dcerka Josefa o rok dříve na bodnutí štírem.

Navzdory těmto tragédiím nacházel oporu v rodině, i když jeho osobní život byl stejně bouřlivý jako revoluce sama. Jeho hlavní manželkou byla Josefa Espejo, která ho provázela po většinu jeho revoluční dráhy. V kontextu doby a postavení revolučního vůdce měl však Zapata více dětí s několika dalšími ženami z řad svých stoupenkyň.

Zatímco na jihu válčil Zapata, situace na celostátní úrovni se obrátila naruby. V únoru 1913 došlo v Mexiku k převratu: generál Huerta zradil Madera a nechal ho zavraždit. Sám se chopil moci jako nový diktátor. Pro Zapatovo hnutí to paradoxně znamenalo úlevu – z Maderova idealistického tábora zbyly trosky a teď měl zase jednoznačného nepřítele, proti němuž mohl bojovat spolu s dalšími revolučními frakcemi.

Na severu Mexika totiž zatím povstal legendární Pancho Villa a v čele své kavalerie drtil Huertovy jednotky. K němu se přidali i další velitelé – Venustiano Carranza, Álvaro Obregón a další takzvaní konstitucionalisté. Všichni proti uzurpátorovi Huertovi.

Zapata se s nimi neformálně spojil: se severním „Centaurem“ Villou sdílel cíle i nepřátelství ke zrádnému Huertovi. A tak se stalo, že v létě 1914 padl i diktátor Huerta. Mexiko se ocitlo ve zvláštní situaci: starý režim byl definitivně poražen, ale vítězové se záhy rozpadli na další soupeřící strany. Carranza se prohlásil prozatímním prezidentem, ovšem Villa ani Zapata ho neuznávali. Místo jednotné vlády nastal boj všech proti všem.

Emiliano Zapata držel pevně kontrolu nad svým rodným Morelos, ale do vysoké politiky se nehrnul. V říjnu 1914 se účastnil tzv. Sjednocovací konvence revolucionářů ve městě Aguascalientes. Tam se pokusili ještě naposledy dosáhnout dohody – a kupodivu se dokázali shodnout aspoň na tom, že přijmou Zapatovy požadavky.

Konvence slavnostně schválila Plan de Ayala jako svůj program a vyzvala Zapatův Jižní osvobozenecký armádní sbor, aby se připojil. Naoko tedy vznikla aliance „Jihu a Severu“: Zapata a Pancho Villa si potvrdili spojenectví a 4. prosince 1914 se setkali osobně ve vesnici Xochimilco nedaleko hlavního města. Bylo to setkání poněkud rozpačité, neboť každý z těch mužů byl hrdý samorost – a také zcela jiný typ.

Villa byl bodrý ranař, Zapata zase zdrženlivý a chladný. Přesto se dohodli na společném postupu proti Carranzovi a na rozdělení moci na osvobozených územích. O dva dny později, 6. prosince 1914, vjely za nadšeného jásotu Zapatovy a Villovy jednotky do Ciudad de México. Revoluční armády jihu a severu společně vkročily do symbolického středu země – dobyly Národní palác a pořídily si tam slavnou fotografii: vousatý Pancho Villa rozvalený v prezidentském křesle, vedle něj vážný Zapata s coltem u pasu.

Bylo to pomyslné vyvrcholení revoluce. Lidové milice získaly hlavní město. Jenže slavná chvíle netrvala dlouho. Carranza s Obregónem ustoupili stranou a sbírali síly. Ještě v roce 1915 se vrátili s početnou armádou a postupně se jim podařilo Villu i Zapatovy spojence zatlačit. Začala poslední fáze občanské války – a pro Zapatovo hnutí byla nejtragičtější.

Boj o nadvládu v Mexiku se však neodehrával ve vakuu a klíčovou roli v něm hrály Spojené státy, které se obávaly nestability na své jižní hranici. Americká vláda po sérii diplomatických i vojenských intervencí hledala partnera, který by dokázal v zemi nastolit pořádek.

Radikální Villa a agrární socialista Zapata pro ni byli nepřijatelní. V říjnu 1915 proto Washington oficiálně uznal Venustiana Carranzu jako legitimní hlavu Mexika. Toto rozhodnutí dalo Carranzovi obrovskou výhodu: přístup k americkým zbraním a mezinárodní podpoře, zatímco Villu a Zapatu definitivně izolovalo a odsoudilo do role domácích rebelů.

Od roku 1916 čelil Morelos invazi Carranzovy armády. Znovu plály vesnice, znovu tekla krev po stráních. Zapata však nebyl ochoten kapitulovat. Neměl už naději zvítězit, ale stáhnul se do horských úkrytů a vedl neustávající partyzánskou válku proti všem „uzurpátorům“ v Mexico City. Neuznal Carranzovu legitimitu ani poté, co v únoru 1917 vstoupila v platnost nová ústava s příslibem agrární reformy – tedy právě toho, zač bojoval.

Nedůvěřoval slibům. V té době už byl ze Zapaty legendární fantóm: federální vojsko ho nedokázalo polapit ani zničit a chudí vesničané ho tajně podporovali navzdory všem rizikům. Kolem jeho osoby se šířily fantastické historky.

Jedni ho pokládali za zbožného rytíře chudiny, druzí za ďábla. Jisté bylo, že Carranza si na nepolapitelného vůdce nakonec netroufal v otevřeném střetu. Místo toho spřádal intriky, jak se ho zbavit zradou. A tak přichází onen osudný duben 1919– a návrat do ticha haciendy Chinameca, kde jsme Emilianův příběh začali.

Zbývalo pár minut do poledne, když toho dne generál Zapata projížděl branou haciendy vstříc zradě. Pod vousy se lehce usmíval: Jesús Guajardo, mladý důstojník Carranzovy armády, mu dopředu poslal bedny munice a koně jako výraz dobré vůle. Vypadalo to slibně. Guajardo se nabídl, že přeběhne i se svými muži na Zapatovu stranu – přesně to, co Emiliano potřeboval.

Jenže starý revolucionář byl unavený a důvěřivý. Když vešel do nádvoří, vojáci mu salutovali a jejich velitel Guajardo zval hosta dál… V tu chvíli přerušila vřelost zinscenovaného uvítání sprška střel. Zapata byl zasažen bez varování. Zhroutil se do prachu, než stačil tasit zbraň.

Padl, aniž by mohl bojovat. Jedna kulka ho zasáhla do hrudi, druhá prolétla hlavou. S posledním výdechem se splnilo to, co kdysi prorocky prohlásil: lepší zemřít vstoje, než žít na kolenou. Emiliano Zapata zemřel věren svým zásadám, neporažen – ale zrazen.

Zrádce Guajardo nechal mrtvého Zapatu rychle naložit na vůz. Tělo odvezli do nedalekého města Cuautla, kde ho Carranzovi lidé vystavili veřejnosti na identifikaci a výstrahu.

Díky tomu vznikla dnes už ikonická posmrtná fotografie – bledý muž s hustým knírem leží na prostěradle obklopen vojáky. Ovšem namísto jasného důkazu přinesl ten snímek hlavně pochybnosti.

Zapatovi blízcí přátelé nevěřili, že je to on. Měl sice jeho šaty i charakteristický klobouk, ale oni stejně nechtěli uvěřit. Zapata nemohl zemřít! Někde tam venku – v horách, v noci, v našich srdcích – určitě dál jezdí na svém bělouši a jednou se vrátí… Mexický lid si začal vyprávět legendu o tom, že zastřelen nebyl skutečný Emiliano, ale jen jakýsi dvojník. Ta legenda přetrvala celé generace. „¡Zapata vive, la lucha sigue!“ – Zapata žije, boj pokračuje – volali rolníci ještě dlouho poté.

Historie mezitím stihla dát Zapatovým ideálům za pravdu. Revoluce sice pohltila své děti, ale úplně jejich odkaz nezabila. V roce 1917 vstoupila v platnost nová mexická ústava, která poprvé uznala právo rolníků na půdu a omezila moc velkostatkářů.

Byl to však jen začátek složité cesty – proces agrární reformy a sporů o půdu se táhl celým 20. stoletím. Pro chudé to nakonec nebyl všelék; venkov zůstal těžkým místem k životu a mnozí potomci Zapatových bojovníků stejně odešli do měst.

Emiliano Zapata, muž, který se narodil jako prostý rolník a zemřel jako hrdina, se stal nesmrtelným synonymem odporu vůči útlaku. V roce 1994, tři čtvrtě století po Zapatově smrti, povstala v jižním Mexiku skupina ozbrojenců, kteří si říkali Zapatova armáda národního osvobození – další generace lidí, kteří se rozhodli raději zemřít vstoje, než žít na kolenou.

Zdroje:

https://www.inehrm.gob.mx/sitios/proceres/index.php?p=zapata

https://es.wikipedia.org/wiki/Emiliano_Zapata

https://www.nationalgeographic.com.es/

https://www.britannica.com/biography/Emiliano-Zapata

https://www.youtube.com/watch?v=p6yntbVfmNE