Petr Kellner – z filmového komparzu mezi 100 nejbohatších lidí světa. Peníze si uměl užít

Bylo mu padesát šest let a seděl v malé helikoptéře, která kroužila nad bílými hřebeny aljašských hor. Dole pod ním ležela nedotčená sněhová pláň a on se chystal zažít to, co miloval – adrenalinový sjezd na snowboardu ve volné přírodě.

V těch několika okamžicích možná cítil směs napětí a radosti. Vždyť podobných výzev už zdolal tolik. Rotor zastřeně hučí, Aljaška je mrazivě tichá. Petr Kellner netuší, že se právě naplňuje poslední kapitola jeho životního příběhu. Za pár minut se helikoptéra zřítí a nastane konec, který šokuje celý svět.

Petr Kellner se narodil roku 1964 v malém městě Česká Lípa na severu Čech. Vyrostl však v nedalekém Liberci v obyčejném paneláku – žádné bohatství, žádné speciální výhody. Rodiče byli zaměstnanci v továrně a doma se peněz mnoho nedostávalo. Petr to cítil, ale nezoufal si.

Už jako chlapec snil ve velkém. Miloval knihy a toulky přírodou. Chodil do skautu a učil se tam hodnotám kamarádství a vytrvalosti. O mnoho let později na něj vzpomínal jeho spolužák a soused Jiří Kittner: „Chodili jsme spolu do skautu a dá se říci, že jsme byli přátelé… Ať se o něm říká cokoliv, tak si myslím, že byl výjimečný“ – slova přítele při zprávě o Kellnerově tragické smrti mají hořkosladkou příchuť.

Kdo by tehdy tušil, kam až ten nesmělý kluk dotáhne? Bývalý skaut Petr Kellner se od mládí učil spoléhat sám na sebe a nebát se výzev.

Ve škole vynikal. Vystudoval libereckou ekonomickou střední školu a poté Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor ekonomika průmyslu. Psal se rok 1986 a Československo bylo pořád sevřené komunismem.

Mladý inženýr nastoupil jako referent do státního podniku zahraničního obchodu. První „velký svět“ okusil v kancelářské šeďi. Brzy ale zjistil, že to není ono – chtěl víc. Našel si neobvyklou brigádu: dělal asistenta produkce ve Filmovém studiu Barrandov. Nosil kabely, zařizoval komparz, nahlížel do světa filmu.

Dokonce se objevil v malé roli ve filmu z roku 1989 Čas sluhů, kde hrál charismatického hostitele večírku. Později se zcela vyhýbal kamerám a fotoaparátům. Jediné fotografie, které dobrovolně zveřejňoval, byly ve výročních tiskových zprávách jeho firmy – a ty byly vždy černobílé.

Ta drobná filmová epizoda jako by symbolicky předznamenala dramatický zlom, který měl přijít. Psal se listopad 1989. Sametová revoluce smetla starý režim a Petr Kellner stál před životní příležitostí. Svoboda, po které toužil, byla najednou tady. V jednom rozhovoru přiznal, že také uvažoval o emigraci, tak jako mnoho jiných. Nemusel to však udělat. Místo útěku se rozhodl zůstat a využít historickou šanci postavit něco velkého v rodné zemi.

Začátek 90. let byl v Československu dobou divokého kapitalismu, kde pro odvážné bylo možné téměř cokoliv – stačilo mít nápad, drzost a štěstí. Petr Kellner měl od každého trochu. V září 1991 spolu s partnery Milanem Vinklerem a Milanem Maděryčem založil malou investiční společnost PPF (Správa prvního privatizačního fondu). Zní to nenápadně, ale ve skutečnosti tím rozjeli příběh, jaký země dosud nezažila.

Jejich bojištěm se stala kuponová privatizace – unikátní experiment, kdy stát rozdával občanům podíly ve firmách. Aréna byla plná dravců. Na jedné straně stály státní giganty jako Česká spořitelna, na druhé se zrodila hvězda doby, Viktor Kožený. Jeho Harvardské fondy rozjely masivní reklamní kampaň s heslem „jistota desetinásobku“ a staly se symbolem agresivního kapitalismu.

Kožený byl hlasitý, okázalý a sliboval hory doly. Proti němu stál tichý Kellner. Jeho PPF byla v první vlně privatizace mnohem menším hráčem, až jedenáctým v pořadí , a místo křiklavých slibů sázela na pragmatické dohody v zákulisí.

Zatímco Kožený byl nájezdník, který peníze z fondů vyvedl a uprchl do zahraničí, kde byl později odsouzen za miliardové podvody , Kellner se ukázal být budovatelem. Nechtěl majetek jen sebrat a zmizet. Chtěl ho přetvořit a ovládnout.

K tomu ale potřeboval kapitál, který neměl. Klíčový moment přišel, když dokázal přesvědčit vlivného manažera Štěpána Popoviče, aby jim sklářský podnik Sklo Union poskytl půjčku a kapitálový vklad v celkové výši 40 milionů korun. Byla to astronomická částka a riskantní krok, který se však vyplatil.

S těmito penězi v zádech se PPF mohla pustit do boje. Kellnerova cílevědomost se projevila i ve vztahu k partnerům. Milan Vinkler, který byl zpočátku výraznou tváří firmy, byl postupně vytlačen a později sám čelil problémům se zákonem. Kellner konsolidoval moc a ukazoval, že na vrcholu je místo jen pro jednoho.

Reklamy slibovaly světlé zítřky, i když realita byla tvrdá. „Bavili jsme se třeba o způsobu reklamy, do jaké míry je etické nebo neetické děsit držitele investičních kuponů,“ vzpomínal později jeho blízký spolupracovník Ladislav Bartoníček. PPF kráčela pragmatickou cestou, chtěla uspět za každou cenu, ale zároveň se snažila nepůsobit dravě jako někteří konkurenti. Kellner chápal, že k úspěchu potřebuje také důvěru lidí a politiků. A tu si – minimálně na čas – dokázal získat.

V polovině 90. let přišel první velký triumf. Česká pojišťovna, obří státní pojišťovací dům, se ocitla v problémech. PPF se do ní v rámci privatizace tiše zakousla jako nenápadný predátor – měla minoritní podíl, ale díky dohodám a opcím Kellner a spol. získali možnost firmu řídit.

V roce 1996 svěřili tehdejší akcionáři a vláda České pojišťovnu právě Kellnerově PPF ke správě. Bylo to spojení odvážné a kontroverzní. Ministr financí Ivan Kočárník záhy po odchodu z vlády přešel do vedení PPF; kritici mluvili o propojení byznysu a politiky.

Ale Kellner se odvděčil výsledky – pojišťovnu dokázal restrukturalizovat a vrátit do zisku. Neuvěřitelné se stalo skutečností. „V tu chvíli bylo zřejmé, že jsme schopni dělat velké věci,“ popsal onen zlom Ladislav Bartoníček, který stál u všech Kellnerových rozhodujících kroků.

Od ovládnutí České pojišťovny už PPF nic nezastavilo. Kellner začal mířit stále výš. Koncem 90. let vycítil příležitost v úplně jiné oblasti – ve spotřebitelských úvěrech. Z portfolia pojišťovny získali upadající firmu na splátkový prodej. Místo aby ji zlikvidovali, rozhodli se ji rozvinout.

Tak se zrodil Home Credit, časem impérium půjček od Česka přes Rusko až po Čínu. Kellner pochopil, že právě časy změn a krizí přinášejí šance. Vždy byl ochoten vsadit vše na jednu kartu, když vycítil, že může vyhrát. Někdy to připomínalo hazardní hru – ale štěstěna mu přála.

Na přelomu tisíciletí už byl Petr Kellner pojem. Nenápadný muž s ustupujícími vlasy a klidným pohledem, který se vyhýbal médiím, v sobě skrýval instinkt šelmy. V roce 2002 využil krize kolem televize Nova – nejpopulárnější české stanice – a PPF v tichosti skoupila její akcie za zlomek ceny.

O pár let později prodal Kellner Nova TV americkému podnikateli s pohádkovým ziskem. Během dvou let proměnil 160 milionů dolarů v 580 milionů. Tento mistrovský kousek mu vynesl nejen peníze, ale i cenného spojence – mladého muže Jiřího Šmejce, který se na dlouhá léta stal jeho nejbližším partnerem.

Vytvořili dokonalý tandem: Kellner byl vizionář a stratég, který viděl příležitosti tam, kde je jiní neviděli. Šmejc byl zase brilantní manažer, který dokázal Kellnerovy vize přetavit ve fungující byznys. Jejich cesty se později rozešly, aby se Šmejc po Kellnerově smrti dramaticky vrátil do čela PPF a pokusil se navázat na odkaz svého přítele a mentora.

Z Kellnera se stal nejbohatší Čech. Jeho PPF rostla jako z vody, expandovala do zahraničí. Nebál se ani Ruska, ani Číny, zemí s autoritářskými režimy, kde mnozí podnikatelé váhali. On tam viděl obrovské trhy, ne prohřešky proti ideálům.

Jeho největší sázkou se stala Čína. Expanzi Home Creditu tam zahájil už v roce 2007. Nebyl to snadný trh, ale Kellner v něm viděl obrovský potenciál. Podařil se mu husarský kousek: jako první zahraniční firma získal v roce 2014 celostátní licenci na poskytování spotřebitelských úvěrů.

Nebylo to jen obchodní, ale i politické vítězství, kterému výrazně pomohly jeho nadstandardní vztahy s českou politikou, zejména s prezidentem Milošem Zemanem. Ten se stal jeho klíčovým spojencem a lobbistou v Pekingu a Kellnera často doprovázel na jeho cestách. Známý je i případ, kdy se Zeman z Číny vracel letadlem pronajatým PPF.

S ruskými oligarchy dokázal jednat, v Moskvě i Pekingu se cítil jako doma. Svou finanční skupinu budoval 32 let a postupně z ní vyrostlo kolosální soukromé impérium s aktivitami ve 25 zemích světa – od bankovnictví a pojišťovnictví přes telekomunikace (například operátor O2) a biotechnologie až po mediální byznys.

V roce 2013 spojil síly s italskou pojišťovnou Generali a stal se členem její správní rady. Později koupil od španělské Telefóniky většinový podíl české O2. Krátce před smrtí dokončil obchod, kterým získal televizní stanice v čele s českou Novou zpět do českých rukou. Všude chtěl být u toho, kde se rodily velké věci.

Petr Kellner se vždy snažil prezentovat svou firmu jako český úspěch světového formátu. „Ve smyslu: to je ta naše evropská firma. Aby mohli být lidé pyšní, nejen ti z PPF. Může to znít nabubřele, musí se pro to dělat hodně propagace, což já neumím a nechci,“ řekl v jednom z řídkých rozhovorů v roce 2007. 

Sám se svými úspěchy nechlubil a v zahraničí o něm často mluvili jako o „tichém miliardáři“. Čísla ale hovoří jasně: Forbes ho od roku 2006 pravidelně řadil mezi stovku nejbohatších lidí planety.

Jeho jmění v posledních letech života přesahovalo 15 miliard dolarů, tedy přes 300 miliard korun. Ty sumy si běžný člověk ani neumí představit – a Petr Kellner to věděl. Nikdy z něj nebyl okázalý boháč s diamantovými prsteny a kožichy. Raději investoval zpět do byznysu a do projektů, kterým věřil.

Navzdory pohádkovému bohatství zůstával Kellner člověkem v pozadí. Roky neposkytoval médiím rozhovory a kolem jeho osoby vznikla aura tajemství. Spatřit ho na veřejnosti bylo výjimečné. Dochovala se třeba historka, že si nechal dlouho pronajímat byt, v němž už dávno nebydlel, jen aby se v něm po něm neusadil nikdo cizí – tak urputně si chránil soukromí.

Veškeré informace o rodině pečlivě střežil, a tak se veřejnost dozvěděla jen minimum. Známá je jen Renáta Kellnerová – jeho druhá manželka, původně osobní asistentka z PPF, kterou si vzal někdy v 90. letech. Datum svatby ani její fotografie nikdy nezveřejnil.

O prvním manželství se neví prakticky nic. Petr Kellner měl čtyři děti, ale jméno jediné – dcera Anna – bylo veřejně známé. Anna Kellnerová se stala úspěšnou parkurovou jezdkyní a tatínek ji hrdě podporoval (například jí koupil špičkovou klisnu za čtvrt miliardy korun).

Měl rád klid a rodinný kruh. S manželkou a dětmi žil střídavě ve své rozlehlé rezidenci v Podkozí u Prahy nebo ve vile na pražské Hanspaulce. Vybudoval si také horské útočiště v Jizerských horách, starou celnici přestavěl na chalupu s vlastním heliportem pro případ nouze.

Když potřeboval změnit prostředí, letěl soukromým tryskáčem na svou vilu na slunném Barbadosu nebo srub v Alpách. Lákal ho svět daleko od davů a blesků fotoaparátů. Přesto nikdy neztratil kontakt s rodnou zemí: podporoval své rodné město Liberec (velkoryse financoval tamní mládežnický hokej), a i na jiných místech Česka zanechal stopy dobročinnosti. Jeho víra v „český talent“ byla upřímná – vždy říkal, že chce, aby Češi mohli být hrdí, kam to domácí firma dotáhla ve světě.

Pracoval neuvěřitelně tvrdě. O sobě říkal, že neumí vypnout. Rád vymýšlel nové cesty, chtěl dělat věci líp a jinak.„Někdy se ptám sám sebe: Proč tolik pracuji, proč nejsem víc v klidu? Upřímná odpověď? Předně mne práce pořád baví. Baví mne přemýšlet a vymýšlet, jak věci udělat líp, jinak. Baví mne učit se a uspět. Vím, že k cíli nikdy nevede jen jedna cesta, a naplňuje mne hledat tu nejlepší,“ napsal v jednom dopise zaměstnancům.

Z těch slov čiší jeho životní vášeň pro tvoření. Peníze pro něj byly důležité – byly motorem, ale ne obsesí. Uměl si je i užít, například miloval rychlá auta a neomezené možnosti cestování, ale nikdy neztratil jistou střídmost. Dobře věděl, že když člověka pohltí chamtivost, končí to špatně.

Petr Kellner byl navzdory své publicitě milující otec a věrný manžel. Když mohl, trávil čas s rodinou. Dokonce ještě dlouho poté, co zbohatl, jezdil s dětmi na obyčejné letní tábory pod stan. Byl to jeho způsob, jak zůstat nohama na zemi. Přátelé ho popisovali jako inteligentního, klidného muže, který na poradách spíše naslouchal než mluvil, ale když promluvil, vždy tím udal směr.

Vyzařovala z něj autorita i určitá plachost. Veřejné projevy rád nechával jiným. Když už něco řekl, stálo to za to – například varoval před novodobými ideologiemi, které podle něj omezují svobodu a kreativitu. Věřil pevně v liberální demokracii a volný trh, neměl rád státní zásahy a regulace. V tom byl dítětem své doby: generace, která zažila komunismus a pak euforický náraz svobody.

K obřímu majetku a vlivu neodmyslitelně patří i kontroverze a kritika. Petr Kellner nebyl výjimkou. Co jedni obdivovali jako příběh génia, druzí viděli jako symbol bezohledného zbohatnutí na úkor druhých. Už jeho rychlý vzestup v 90. letech měl temnější stránky.

Odpůrci kuponové privatizace vyčítali jemu a podobným finančníkům, že připravili obyčejné lidi o hodnotu z jejich kuponových knížek a soustředili obrovský majetek do svých rukou. Kellner namítal, že jen využil příležitost a že bez něj by ty podniky možná zkrachovaly. Přesto ho mnozí vnímali jako symbol polistopadové ekonomické džungle, kde vítězí dravost nad fair play.

PPF se časem stala tak mocnou, že ji někteří politici a novináři označovali za „stát ve státě“. Kellnerova neviditelná ruka prý sahala na zákulisí politiky, i když on sám se držel zpět. Pravdou je, že s prezidenty a premiéry vycházel dobře. S Václavem Klausem sdílel liberální názory na trh.

Miloše Zemana doprovázel na cestách do Číny, kde měl své byznysové zájmy. Blízkost nejvyšší politiky posilovala dojem, že Kellner si ochočil stát, jak napsal jeden komentátor. On sám se k takovým úvahám nikdy nevyjadřoval – mlčení opět posloužilo jako štít.

Nejvýnosnější částí Kellnerova impéria se stal Home Credit – obří firma poskytující půjčky milionům lidí. Právě tady přišla nejhlasitější kritika. Home Credit dlouho profitoval z toho, že půjčoval peníze velmi snadno a velmi draze. V Česku býval označován za lichváře a v žebříčcích férovosti půjček často končil na posledních místech.

Kellner veřejně nereagoval. Podobné to bylo i v Číně, kam Home Credit expandoval kolem roku 2010. Nezávislá čínská média psala o neudržitelně vysokých úrocích, kvůli nimž se tamní klienti dostávali do zoufalých dluhů. A pak přišel skandál v roce 2019: český investigativní web odhalil, že Home Credit potají platil PR kampaň na podporu obrazu komunistické Číny v Česku.

Tisíce hodin práce lobbistů a „odborníků“, jejichž cílem bylo vylepšovat reputaci autoritářského režimu v české společnosti – jen proto, aby Home Credit uchránil své zájmy. Když to vyšlo najevo, nastal rozruch. Byla to daň za podnikání s nedemokratickými velmocemi. Kellnerova firma se hájila, že jde o nedorozumění a že média zveličují. Ale pro kritiky to byl důkaz, že honba za ziskem zvítězila nad morálkou.

Na domácí půdě si Petr Kellner vysloužil nevoli i jinak. Když v roce 2013 koupil luxusní Hotel Praha, architektonický skvost pozdní socialistické éry, mnozí doufali, že ho citlivě zrekonstruuje nebo najde nové využití. On ale rozhodl jinak. Nechal hotel nemilosrdně zbourat. Bagry rozstříhaly betonové monstrum na kusy a nad Prahou zmizela výrazná dominanta.

Důvod? Na části pozemků chtěl vybudovat školu a konferenční centrum – a možná také získat lepší výhled ze své přilehlé vily na Hanspaulce, jak jízlivě poznamenal bulvár. Demolice Hotelu Praha vyvolala bouři nevole mezi památkáři i částí veřejnosti, ale Kellner stál pevně za svým. Viděl budoucnost, ne minulost. Tento postoj byl pro něj příznačný, byť ne populární.

A tak by se dalo pokračovat. Každý jeho krok budil emoce. Někdo v něm viděl vizionáře, jiný predátora. On sám se přímé konfrontaci vyhýbal. Občas přece jen udělal gesto, které kritiky zchladilo. Třeba Home Credit pod jeho vedením nakonec musel změnit praktiky – zrušil neférové smluvní podmínky a začal se umisťovat mezi férovějšími poskytovateli.

Jako by si Petr Kellner v posledních letech uvědomil, že dobrá pověst je také důležitá. Zůstával však rázný byznysmen. Když v roce 2020 jeho skupina kupovala středoevropské televize, včetně české Novy, mnozí se báli, že zpravodajství ohrozí tlak čínských zájmů. PPF to popřela – prý jde jen o investici. Kellner chtěl, aby se na PPF hledělo jako na firmu, která to někam dotáhla, a snad cítil, že pro takové uznání musí i něco vrátit společnosti.

Nesmíme totiž opomenout jednu podstatnou kapitolu – dobročinnost a podporu veřejně prospěšných projektů. Petr Kellner nikdy hlasitě nevytruboval, že daruje peníze. Přesto patřil k nejštědřejším českým filantropům. Už v roce 2002 s manželkou založil nadaci Educa (později přejmenovanou na The Kellner Family Foundation).

Vložili do ní stovky milionů korun. Jejich cílem bylo dát šanci nadaným dětem z chudých rodin – přesně takovým, jako kdysi byl Petr sám. Díky stipendijním programům Nadace získalo prvotřídní vzdělání více než 500 studentů, kteří by si to jinak nemohli dovolit. Vybudovali také unikátní osmileté gymnázium Open Gate, internátní školu u Prahy, kde se učí i děti z dětských domovů a sociálně slabých rodin po boku majetných vrstevníků.

Kellner investoval i do umění – jeho PPF Art má jedinečnou sbírku fotografií (zejména díla Josefa Sudka a dalších českých mistrů) a podporuje třeba Divadlo Járy Cimrmana nebo Letní shakespearovské slavnosti. Málomluvný miliardář tak promlouval skutky.

Jistě, cynik by řekl, že takové dary byly kapkou v moři proti jeho bohatství. Jenže pro mnoho konkrétních lidí znamenaly celý oceán naděje. Kellner nechtěl, aby ho veřejnost vnímala jen negativně. „Za své děti, za naše firmy, za to, co jsme v PPF za téměř třicet let vybudovali, cítím odpovědnost,“ napsal v roce 2020. 

Možná i proto dbal, aby jeho odkaz nebyl jen v číslech. U rodného Liberce financoval obnovu historického poutního areálu – dokonce tamní farář po jeho smrti vzkázal: „Ať mu Pán odplatí nebem.“ Tato slova zněla dojatě i smířlivě. Kontroverzní muž Petr Kellner nebyl ani svatý, ani zlosyn. Byl to člověk plný rozporů, který dokázal tvrdě bojovat o úspěch, a zároveň pamatoval na ty, kteří tolik štěstí neměli.

Aljašské slunce se chýlilo k obzoru a nebe bylo nemilosrdně čisté a studené. Dne 27. března 2021 tam, nedaleko ledovce Knik, tragicky skončil život muže, který určoval tvář českého kapitalismu po tři dekády.

Petr Kellner se vydal na heliskiing s několika přáteli a průvodcem. Dobrodružství, které tolikrát zažil v různých koutech světa, se mu stalo osudným. Helikoptéra Eurocopter AS350, která je měla vyvézt na vrchol, se zřítila do sněhem pokryté pustiny. Z pěti lidí na palubě přežil jen jediný.

Kellner byl mezi oběťmi. Podle pozdějšího šetření nebyla nehoda okamžitá – on sám zřejmě po havárii ještě dvě hodiny žil, vážně zraněn a uvězněn v mrazivé tmě, než přišlo nevyhnutelné. Ta představa bere dech: nejbohatší Čech světa umírá sám v ledu a sněhu, daleko od civilizace.

Zpráva o Kellnerově smrti způsobila v Česku šok. Odešla nejvlivnější tvář byznysu, fenomén, který neměl obdoby. Jeden novinový titulek vystihl náladu: „Žádný podnikatel v polistopadovém Česku nedokázal víc.“ Na Petra Kellnera se snesla vlna nekritických oslavných nekrologů, ale i připomínek všech kontroverzí. Jako by se i po smrti pokračovalo věčné dilema, kým vlastně byl.

Prezident republiky mu udělil Řád Bílého lva I. třídy in memoriam – nejvyšší státní vyznamenání. V soukromí pak rodina a nejbližší přátelé oplakávali milovaného manžela, otce a kamaráda. Při pohřbu, konaném v úzkém kruhu, panovala tíživá atmosféra plná smutku a úžasu nad křehkostí osudu.

Co zůstalo? Obrovský podnik, který dál pokračuje bez svého zakladatele. PPF Group musela poprvé fungovat bez vizionáře, jenž ji třicet let vedl pevnou rukou. K vůdčím osobnostem skupiny patřili už dříve jeho dlouholetí kolegové Ladislav Bartoníček či Jiří Šmejc, a tak se chod firmy nezastavil. Ale aura nedotknutelnosti zmizela – Petr Kellner byl jedinečný originál, kterého nešlo nahradit. Jeho odchod jako by symbolizoval konec jedné éry českého kapitalismu, éry dravých selfmademanů, kteří vyrostli z nuly v miliardáře.

Ve vzpomínkách mnoha lidí však nezůstávají jen čísla a obchody, nýbrž příběh člověka. Příběh chlapce z chudých poměrů, který si splnil sen a vystoupal na vrchol. Příběh muže, který miloval tvořit, riskovat a vítězit, ale také dokázal podat pomocnou ruku.

Jeho život byl plný paradoxů – inspiroval i rozděloval. Nejspíš nikdy nebude jednoznačná shoda zda byl odvážný vizionář, nebo bezohledný oligarcha? Možná oboje. Jisté je, že ovlivnil životy tisíců lidí a proměnil tvář české ekonomiky.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Kellner

https://zivotopis.financnici.cz/petr-kellner.php

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/chodili-jsme-spolu-do-skautu-vzpomina-na-kellnerovo-mladi-exprimator-liberce-148838

https://www.reflex.cz/clanek/filmy-a-serialy/106239/petr-kellner-ve-filmu-podivejte-se-na-zabery-ceskeho-miliardare-ktery-se-jinak-pred-kamerami-skryval.html

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/jak-jsem-potkal-kellnera-zpoved-spolupracovnika-nejbohatsiho-cecha-82817

https://disrupter.refresher.cz/96520-Miliardar-Kellner-pochazel-z-chude-rodiny-a-vybudoval-gigant-Svuj-soukromy-zivot-si-drzel-v-tajnosti

https://plus.rozhlas.cz/zadny-podnikatel-v-polistopadovem-cesku-nedokazal-vic-s-novinarem-maskem-o-8457504

https://www.irozhlas.cz/ekonomika/smrt-petr-kellner-ppf-home-credit-podnikani-byznys-zivot-klimova_2103302025_aur

https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/294824-demolice-hotelu-praha-zacala-novy-majitel-kellner-vlastni-pozemky-i-okolo

https://reportermagazin.cz/16580/petr-kellner-chtel-bych-aby-byli-lide-na-mou-firmu-pysni/

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/home-credit-ppf-kampan-cina-pr-agentura-cb/r~5f0774e01a6111ea8d520cc47ab5f122/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kup%C3%B3nov%C3%A1_privatizace

https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/vyroky-podnikatel-petr-kellner-smrt-vrtulnik-aljaska-miliardar-firma-skupina-ppf_2103291250_vtk

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/special-ct24-kuponova-privatizace-ceskoslovensky-bestseller-245024

https://citaty.net/citaty/2075423-petr-kellner-nekdy-se-ptam-sam-sebe-proc-tolik-pracuji-proc-n/

https://forbes.cz/kellner-proc-tolik-pracuji-bavi-me-delat-veci-lip-bavi-me-ucit-se-a-uspet/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Home_Credit

https://www.theguardian.com/world/2020/jan/05/china-buying-influence-czech-republic-loan-company