Zdeněk Štěpánek: Uhrančivý pohled, bouřlivá povaha a talent od boha. Ženy mu padaly k nohám

Osud Zdeňka Štěpánka byl od počátku dramatický. Narodil se 22. září 1896 předčasně – už v sedmém měsíci těhotenství. Jeho matka Marie položila drobounké novorozeně do rozehřáté pece. Babička pak chlapečka doslova „dopékala v troubě“, aby dohnal, co mu příroda upřela.

Zázrakem to zabralo. Nedonošený synek přežil a rostl jako z vody. Z chlapečka v šátkách u pece vyrostl statný mladý muž, vysoký, ramenatý, s hlubokýma tmavýma očima. Když o mnoho let později vstoupil na jeviště, leckteré divačce se podlamovala kolena.

Pocházel z uměleckého rodu. Dědeček Jan Nepomuk Štěpánek kdysi řídil Stavovské divadlo a psal divadelní hry, otec Vincenc byl vzdělaný milovník hudby – prchlivý bouřlivák, který hrál na čtrnáct nástrojů a kvůli svým vlasteneckým názorům se neváhal poprat.

Rodina se proto neustále stěhovala z místa na místo, jak tatínek přicházel o zaměstnání. Malý Zdeněk v dětství často měnil školy a býval vždy „ten nový“, osamělý kluk mezi cizími. Ve třídě patřil k nezbedům a učení ho nebavilo.

Později s úsměvem říkával, že ho vyhodili ze všech rakousko-uherských škol. Už jako teenager utekl raději za divadlem: v Rakovníku hrál s ochotníky, toužil po dobrodružství na prknech. Tehdy ještě netušil, že jej brzy čeká mnohem drsnější škola života na bitevním poli.

Rok 1914 zastihl Evropu v plamenech první světové války. Devatenáctiletý Zdeněk Štěpánek se rozhodl nenechat si ujít „velkou akci“ – na jaře 1915 dobrovolně narukoval do rakousko-uherské armády. Možná chtěl dokázat odvahu, možná ho lákala vidina hrdinství.

Jeho mladší syn Martin to po letech označil za „jistý druh sebevraždy“. A skutečně: na haličské frontě záhy poznal mladý herec válku zblízka – syrovou, nelítostnou, plnou bláta a krve. Poprvé v životě teď stál na obrovském jevišti dějin, kde se skutečně umíralo.

Byl horký letní den roku 1915 na východní frontě. Zdeněk ležel v bahnitém zákopu a nad hlavou mu hvízdaly ruské kulky. „Cosi mě tupě udeřilo do nohy, skácel jsem se. Cítím horkou krev, která mi plní nohavici a botu,“ vzpomínal po letech v rozhlase.

Voják Štěpánek, poprvé postřelený, v sobě tehdy probudil zbytek sil – sáhl po granátu, prudce jej hodil proti nepříteli a na malý moment konečně nastalo ticho. Zanedlouho však znovu zahřměla dělostřelba, tentokrát z rakouské strany.

Císařští důstojníci bez milosti pálili i do vlastních zajatých vojáků. V nastalém chaosu byl Zdeněk se stovkou dalších přeživších zajat kozáckou jízdou a odvlečen do ruského týlu. Ještě ten večer už stál na dvoře jakési vesnické pevnosti u Kyjeva, promrzlý, s ránou na noze a s hrůzou v očích. Netušil, že pro něj právě začíná úplně jiný boj – boj o holý život ve válečném zajetí.

Místa, kde se ocitl, mu připadala jako předpeklí a posléze peklo. Rusové zajatce často stěhovali z tábora do tábora. Každý další byl horší než ten předchozí: špína, hlad a vši, kam se podíval. Na kost vyhublý a malárií zmatený Čech pomalu přestával doufat, že přežije.

Když už skoro ztratil víru, sehrála náhoda svou roli. Jednoho sychravého rána spatřil Zdeněk v táboře muže v civilu s rakouskou důstojnickou čepicí, jak rozvážně pokuřuje cigaretu. Z kabátu neznámého stoupal modravý dým a vyděšený mladík dostal náhle neodolatelnou chuť alespoň ten dým nasát.

„Chodil jsem za ním opatrně jako pes, abych alespoň ucítil cigaretový kouř,“ líčil později setkání s tímto podivným andělem. Když zrovna nikdo z Rusů nekoukal, Zdeněk se odvážil důstojníka potichu oslovit – a ke svému šoku zaslechl českou odpověď.

Onen pán byl rovněž Čech, operní pěvec z Oděsy jménem Mančál, kterého válka zavlekla do podobných končin. Měl u nepřátel trochu volnosti: staral se v táboře o papíry a učil dceru ruského generála zpívat árie. S proměnlivým štěstím pomáhal krajanům a slíbil pomoc i Štěpánkovi.

Zdeněk brzy pochopil, že musí okamžitě zmizet z tábora do nějakého pracovního komanda – kamkoli, hlavně pryč z jámy smrti. Přihlásil se proto dobrovolně na práci v lese a nenápadně pronikl do prvního transportu. Útěk však nevyšel hladce. Když se kolona zajatců v lese přepočítávala, Rusové zjistili, že mají o jednoho muže navíc.

Podvod vyšel najevo – a Štěpánek byl odhalen. Měl ale štěstí: místo návratu do lágru si ho stráže nechaly u sebe jako nádeníka. Několik dalších měsíců pak dřel od rána do večera na kácení stromů. Na Silvestra roku 1915 se ale mladý Čech odhodlal k odvážnému útěku. Využil nepozornosti vojáků, vlezl do prázdné bedny na povoze a nechal se odvést z lesa pryč. Za mrazivé noci se pak dostal do nedalekého Kyjeva – svobodný, ale úplně sám, zbědovaný a zoufalý.

Ve víru cizího velkoměsta se z něj stal bezprizorní žebrák. Ukradl bochník chleba a na tři dny se schoval v teple za pecí v opuštěné pekárně. Když jej objevili místní Volyňští Češi, nemohli uvěřit, že ten otrhaný, vyhladovělý mladík pochází ze země jejich otců.

Štěpánek sám později přiznal, že se zmohl jen na jakousi zvláštní směs polštiny a ukrajinštiny – rodnou češtinu už téměř zapomněl. Měl ale tuhý kořínek. Kyjev se mu stal dočasným útočištěm. Aby přežil, vzal jakoukoli práci: topil v peci, roznášel pytle s moukou, vařil v polní kuchyni.

Brzy se dostal k méně namáhavému přivýdělku – prodával seno a dokonce si zařídil malou palírnu vodky. Ocitl se tím na okraji tamního podsvětí a říkal, že právě „ženy hříchu“ mu v těžkých chvílích nejvíce pomohly. Vzniklo v něm tehdy hluboké přesvědčení, že prostitutky jsou ženy, které se o člověka v nouzi dokážou postarat nezištně a dokonale.

V Kyjevě se kolem mladého Štěpánka začaly kupit historky, které by leckdo označil za pábení jako od barona Prášila. Po jeho boku se objevila tajemná kráska Olga, díky níž se dostal nejen do opery, ale dokonce i k úřednickému místu pod smyšleným jménem Sidon Vikentievič.

Podle jeho vzpomínek měl na čas řídit hotel Praha, kde prý osobně přivítal Milana Rastislava Štefánika i prezidenta Masaryka. Ten dokonce měl navštívit jedno z jeho představení a prohodit s hercem několik slov. A v rušném městě, zmítaném revolucí, prý Štěpánek zahlédl i cara Mikuláše, projíždějícího ulicemi.

Mezitím se v Rusku zhroutil starý carský režim a chaos občanské války se valil i na Ukrajinu. Zdeněk Štěpánek se připojil k nově formujícím se československým legiím. Vstoupil do slavného 3. pluku Jana Žižky z Trocnova a znovu oblékl vojenský kabát – tentokrát už ne do císařských barev, ale s trikolórou nové vlasti.

Spolu s legionáři sváděl boje s bolševiky, často se zbraní v ruce. Osud tomu ale chtěl, že se ke slovu dostalo spíš jeho herecké nadání. Nadřízené zaujaly jeho zkušenosti z ochotnických souborů a svěřili mu kulturní činnost: mladý vojín Štěpánek začal v legiích hrát divadlo a režírovat představení pro vojáky.

Skončil jsem však jako vedoucí českého divadla v Kyjevě. Když pak československé legie ovládly transsibiřskou magistrálu, projel Zdeněk s kočovnou kapelou celou Sibiř – od Kyjeva až po Vladivostok. Divadlo pro něj bylo záchranou v nejhorších chvílích.

Na své pouti Ruskem prožil i první velkou lásku. V Kyjevě se zakoukal do půvabné krajanky Marie, herecké kolegyně z ochotnického souboru. Ve víru války a revoluce ji v únoru 1918 dokonce pojal za manželku – jestli z velké lásky, nebo spíš z potřeby mít v cizině někoho blízkého, to už se dnes těžko dozvíme.

Jisté je, že první manželství Zdeňka Štěpánka trvalo velmi krátce a brzy zaniklo. Když se pak mladý legionář po šesti letech bloudění konečně vrátil domů do Čech, ani se o své ukrajinské svatbě příliš nezmiňoval. Dokonce i jeho nejbližší později jen tiše spekulovali, co všechno se tenkrát v Rusku stalo: „Pravděpodobně se i oženil,“ naznačil jeho syn Martin, „to je další neprozkoumaná věc, kterou my se už nikdy nedozvíme.“

Roku 1920 se Zdeněk Štěpánek vrátil do rodícího se Československa jako hrdina od legií – ověnčený gloriolou vojáka, který se probojoval domů přes půl světa. V duši si však nesl jizvy, jež se jen tak nezhojí. Na vlastní oči mnohokrát viděl válečné peklo a to poznamenalo jeho psychiku.

O hrůzách, jichž byl svědkem, mluvil po válce jen nerad. Jeho mladý organismus měl ovšem neuvěřitelnou výdrž. Kulka z války, která mu uvízla hluboko v těle, mu tam zarostla do masa a Štěpánek ji nosil až do konce života jako tichou připomínku svých frontových let.

Už za pár týdnů po návratu ho ale znovu volalo jediné povolání, které kdy opravdu chtěl dělat – divadlo. Zdeněk byl doma na mizině, neměl ani korunu. Živil se dokonce krátce jako falešný hráč karet, takzvaný „valchař“. Pak však dostal šanci na divadelních prknech. Přijal místo u městského divadla v Kladně.

Zpočátku měl potíže – kvůli dlouhým rokům v cizině mluvil hrozně, lámal češtinu s ruským přízvukem. Ale dřel na sobě a už během sezóny 1920–21 se vypracoval. Brzy poté přišel velký zlom: v roce 1921 ho na základě intervence spisovatele Karla Čapka angažovali do pražského Divadla na Vinohradech.

Zde se potkal s řadou předních umělců a poprvé také s krásnou mladou herečkou Elenou Hálkovou, vnučkou slavného básníka. Byla to láska jako trám. Elena se stala roku 1931 jeho druhou ženou a Zdeněk se mezitím rychle zařadil mezi opory Vinohradské scény.

Koncem 20. let přišly i první velké úspěchy. Štěpánek byl muž pro velké role a patetická gesta. Perfektně se uplatnil v dramatických klasikách – Shakespearovi, Čapkovi, Dostojevském. Když v roce 1925 ztvárnil Cyrana z Bergeracu, sklidil bouři nadšení.

Vedle divadla začal Zdeněk Štěpánek pronikat i do světa filmu. Za prvorepublikové éry sice stál poněkud ve stínu jiných filmových hvězd, ale několik rolí si připsal – například ve slavném protirežimním dramatu podle Karla Čapka Bílá nemoc (1937), kde hrál krvelačného maršála, který až tváří v tvář smrtelné nákaze odvolá válku.

Před kamerou navíc ztvárnil i charismatického renesančního šlechtice Mikuláše Dačického, neohroženého bijce za český národ, ve filmu Cech panen kutnohorských (1938). Tu postavu miloval – na scénáři se dokonce sám podílel a Dačického pak hrál i na jevišti.

Když v září 1938 vrcholila krize kolem Sudet, stal se Zdeněk Štěpánek pro český národ symbolem vlastenectví a statečnosti. Nikdo nepochyboval, na čí stranu se postaví. O to větší šok veřejnosti nastal, když uslyšela jeho hlas z rádia 21. září 1938: vážný baryton Zdeňka Štěpánka četl rozvážně vládní prohlášení oznamující, že Československo přijme ponižující ultimátum a vzdá se pohraničí Hitlerovi.

Bylo to tak: vláda dostala od spojenců příkaz zamezit nepokojům a podvolit se Mnichovu. A napadlo ji – kdo jiný by mohl nejlépe uklidnit národ než milovaný legionář a herecký hrdina Štěpánek? Přestože se mu do toho pranic nechtělo, nátlaku podlehl.

Na rozhlasovou adresu usedl s kamennou tváří a svým autoritativním hlasem vyzval zklamané obyvatele k ukázněnosti. Um, který mistr Štěpánek do svého projevu vložil, byl mimořádný.

Na moment skutečně dokázal omezit chaos a paniku. Ale něco uvnitř něj se tenkrát zlomilo. Už nikdy na tu noc nezapomněl. Když se za pár týdnů republika zhroutila pod německou okupací, bylo mu jasné, že teď půjde nejen o kariéru, ale i o život.

Za Protektorátu se herec snažil hrát divadlo, točit filmy a přežít tu strašnou dobu bez úhony. Jenže nacisté dobře věděli, jakou autoritu ve společnosti má – a chtěli toho zneužít. V červnu 1942, po atentátu na Heydricha, byl Zdeněk Štěpánek donucen vystoupit veřejně s projevem schvalujícím německou odvetu a hanícím exilovou vládu prezidenta Beneše.

Shromáždění kulturních pracovníků v Rudolfinu, jež se tehdy konalo, probíhalo pod hlavněmi samopalů gestapa. Zdeněk cítil, že se dopouští snad nejpotupnějšího jednání svého života, ale neměl na výběr – hrůza visela ve vzduchu a on měl rodinu, dcerku Janu a malé miminko.

Jeho manželství s Elenou Hálkovou se ovšem právě rozpadalo – nejen pod tlakem doby, ale i kvůli Eleniným nevěrám. Štěpánek ji přistihl s milencem a roku 1942 následoval rozvod. Uprostřed heydrichiády tak stál osamělý umělec, který z donucení mluvil jazykem okupantů.

Málokdo ale tušil, že si Zdeněk Štěpánek v té době dokonce obstaral kapsli s jedem. Rozhodl se, že pokud pro něj přijde gestapo, spáchá sebevraždu, aby unikl mučení. Kyanid draselný schovával v kapse kabátu – a skutečně jednou pomýšlel, že ho spolkne. Osud chtěl, že i to se obrátilo v hořkou grotesku: smrtící kapsle byla zřejmě prošlá, protože jed už neúčinkoval. Zdeněk to přežil.

Když v květnu 1945 Praha povstala proti Němcům, byl Štěpánek mezi prvními, kdo vyběhli do ulic s puškou v ruce. Na barikádě v Praze na Pankráci kryl záda odbojářům a díky své znalosti ruštiny pak dělal překladatele důstojníkům Rudé armády, kteří přijeli město osvobodit.

Národ ho miloval – a zároveň mu nemohl zapomenout onen kolaborantský projev z dob heydrichiády. Po skončení války se noviny ptaly: Je hrdina, nebo zrádce? Zdeněk se ocitl v soukolí divoké poválečné spravedlnosti.

Revoluční lidový soud mu sečetl vše, co se za okupace dalo označit za prohřešek: kromě vynuceného projevu mu vyčetli i drobnosti – třeba že po premiéře jedné hry přijal od německého ministra K. H. Franka koš květin a vína.

Za šest údajných skutků velezrady byl herec uvržen do vazby na Pankráci, stejně jako řada jiných hvězd (Vlasta Burian, Adina Mandlová aj.).

Seznam bodů velezrady byl následující: že 18. června 1942 na manifestační schůzi Národní rady české přečetl rezoluci schvalující okupační režim a tupící prezidenta Edvarda Beneše; že 10. března 1943 v Rudolfinu promluvil na večeru pořádaném K. H. Frankem a poděkoval hostiteli; že při pražské návštěvě Josepha Goebbelse vítal propagandistického mistra ve studiích na Barrandově; že se stýkal s představiteli moci; že účinkoval na dobročinných večerech ve prospěch Německého červeného kříže; a že po premiéře Gygova prstenu přijal od Franka koš květin a alkoholu.

Nepomohlo, že měl ve spisu také zápis o aktivní účasti v Pražském povstání. V rozjitřené době zkrátka vítězila zloba a touha po exemplárních trestech.

Štěpánek nakonec strávil ve vězení celý rok. Byla to tvrdá zkouška – hrdý muž, který se nikdy nezlomil na frontě, teď musel znovu bojovat o čest a důstojnost. Na rozdíl od jiných kolegů ale dostal šanci se vrátit poměrně rychle.

Už v létě 1946 byl očištěn a mohl znovu vystoupit na jevišti Národního divadla, tentokrát před vyprodaným hledištěm plným těch, kteří mu věřili. Hrál zase naplno a snažil se, aby publikum zapomnělo. Diváci mu postupně odpustili a přijali ho zpět mezi svoje modly.

Na konci čtyřicátých let se mu začalo dařit i v soukromí. Brzy po válce se Zdeněk Štěpánek oženil potřetí – vzal si mladičkou herečku Soňu Grossovou, do níž se zamiloval. V květnu 1945 si ji vedl k oltáři jako krásnou nevěstu a v dalších letech spolu měli několik dětí.

První synek, Zděněček, bohužel zemřel jako nemluvně – tragédie, která oba manžele velmi zasáhla. Ale potom se jim narodili zdraví potomci: Martin, Petr a nejmladší Kristina. Všichni tři později kráčeli v otcově šlépějích a proslavili se v umění. Rod Štěpánků tak pokračoval a Zdeněk byl rád, že doma slyší zase dětský smích. Konečně našel životní klid.

Na jevišti Národního divadla mezitím dál kraloval velkým dramatům. Roku 1953 získal titul národní umělec a stal se dokonce šéfem činohry ND. Komunistický režim ho po počáteční nedůvěře vzal na milost a zahrnoval poctami.

Štěpánek se sice nikdy netajil svými legionářskými názory a láskou k masarykovskému ideálu první republiky, ale byl to pragmatik – za daných okolností se snažil kultuře posloužit, jak nejlépe uměl. A snad i proto ho režisér Otakar Vávra, dvorní tvůrce budovatelské kinematografie, začal znovu hojně obsazovat do filmů.

Přišla velkolepá „husitská trilogie“ (1954–1956) – sérií historických eposů chtěla mladá komunistická republika povzbudit národní hrdost. Zdeněk Štěpánek v nich předvedl úctyhodný herecký koncert.

Zahrál si totiž rovnou dvě hlavní postavy, jež nemohly být odlišnější: v prvním díle ztvárnil zaníceného kazatele Jana Husa, který řečnil k zástupům a nebál se upálení; v druhém a třetím filmu pak přešel do role husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova, nezdolného slepého bojovníka.

Málokterý herec by dokázal obsáhnout obě postavy, ale Štěpánek obstál. Jeho charismatický hlas duněl filmem a dodával dávným kapitolám historie pečeť opravdovosti. Diváci v kinech povstávali při slavné scéně, kdy v roli Husa pronáší: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do smrti…“

Štěpánek se stal jedním z pilířů československé kultury 50. let. Jeho herecký styl byl starosvětsky heroický, plný velkých emocí, a přece v sobě měl i cosi jemného. Uměl hrát hrdiny i padouchy, drsné vojáky i vnitřně rozervané muže. Oplýval zvláštně zastřeným, drsně něžným hlasem, který dokonale využíval k přednášení poezie.

Nejen v divadle a filmu, ale i v rozhlase dodával svým projevem důstojnost literatuře. Takového národního barda si režim hýčkal. Byl ozdoben řády a cenami – dostal třikrát Státní cenu (1926, 1936, 1951), Řád práce (1958) i Řád republiky (1963).

V polovině 60. let už byl Zdeněk jedním z nestorů herecké generace, ale v duši cítil určitý neklid. Svět kolem se měnil. Mladí umělci nastupující v 60. letech do divadel razili nový civilnější styl a mistrovi Štěpánkovi připadali „nijací“.

Jednou se dokonce vypravil do Činoherního klubu na moderní představení Zločinu a trestu a vydržel tam jen půlku – celý nesvůj během pauzy odešel domů. V kuchyni se pak prudce pohádal se synem Martinem, který nové pojetí hájil.

Táta se tehdy rozohnil, až mu rudý obličej planul hněvem: „Pamatuj si, že v Dostojevském už mě nikdy nikdo nedohoní!“ zakřičel na Martina a praštil do stolu. Mladší herec raději zmlkl. Teprve s odstupem času pochopil, že s otcem odchází celá jedna velká éra. „Jak člověk stárne, uznávám, že ten tehdejší divadelní styl… s ním odešla generace lidí, které my nikdy nedoženeme. Určitě se narodí větší herci, ale tohle byla generace, která o divadle věděla absolutně všechno,“ vzpomínal Martin tiše.

Rok 1968 zastihl Zdeňka Štěpánka v rozjitřené době společenského uvolnění. Cítil naději, že se možná blíží lepší časy. Sám však už příliš nehrál – věk mu ukrajoval síly a on s hořkostí nesl postupný úbytek rolí.

Po odchodu z funkce šéfa činohry Národního divadla se stáhl do ústraní. Věnoval se alespoň milované recitaci: na malých scénách přednášel úryvky z Bible a z klasické poezie. Večery v klubu Reduta či v divadélku Viola byly komorní, ale o to upřímnější.

Mistr seděl jen pár kroků od diváků a jeho přednes měl tichou, podmanivou sílu. Jedno takové vystoupení proběhlo osudného 20. června 1968. 

Štěpánek v Redutě dokončil cyklus veršů ze Starého zákona, sklidil vlídný potlesk a vydal se noční Prahou domů. Cestou nemohl neskočit „na jedno“ pivo do své oblíbené hospůdky poblíž Malostranského náměstí. Tam ho zastihla – srdeční slabost či mrtvice.

Zdeněk Štěpánek zemřel náhle krátce před půlnocí, v nedožitých dvaasedmdesáti letech. Pohřbili ho na vyšehradském Slavíně mezi velikány české kultury. Ještě přesně dva měsíce po jeho skonu přijely do Prahy sovětské tanky a zašláply všechny naděje „obrodného procesu“.

Možná bylo milosrdné, že to už nemusel vidět.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_%C5%A0t%C4%9Bp%C3%A1nek

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/o-krvi-z-boju-se-veteranum-tezko-mluvi-zazivaji-hrdinstvi-perzekuci-i-tezky_1711111317_pj

https://www.krajskelisty.cz/praha/19834-legendarni-bard-z-narodniho-obdivoval-prostitutky-a-ani-jeho-nejblizsi-dodnes-nevi-zda-se-ozenil-tajnosti-slavnych.htm

https://www.databazeknih.cz/citaty/jan-hus-239

https://nasregion.cz/kdyz-vesel-na-jeviste-vsichni-jen-zirali-pred-125-lety-se-narodil-mistr-ceskeho-divadla-zdenek-stepanek-230221/

https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=5666:stepanek-zdenek&lang=cs

https://www.osobnosti.cz/zdenek-stepanek.php

https://temata.rozhlas.cz/zdenek-stepanek-valecna-odyssea-budouci-herecke-legendy-8110110

https://www.krajskelisty.cz/kultura/29150-odehral-predstaveni-dal-si-pivo-a-padl-mistr-zdenek-stepanek-milacek-muz-vyroci-jakuba-vosahla.htm