Článek
V neděli 9. března 1997 se na hladině jezera Berryessa odehrála scéna, kterou Kalifornie nepamatuje. Večerní klid narušily výkřiky svědků, kteří na dálku pozorovali osamělou plavkyni blížící se k obřímu kruhovému otvoru uprostřed jezera. Jednačtyřicetiletá Emily Schwaleková byla z nejasných důvodů ve vodě poblíž takzvané Glory Hole, gigantické přepadové šachty přehrady Monticello.
Kolem 18:30 se ocitla na okraji betonového víru, který hladina ukrývá – a zoufale se chytila za jeho okraj. Svědci na břehu na ni volali, aby se pokusila plavat zpět do bezpečí, Schwaleková se však držela hrany a nepouštěla se.
Proud vody byl v tu chvíli silný. Jezero bylo po deštivé zimě plné a přepad právě odváděl přebytek. Žena se udržela na okraji neuvěřitelných dvacet minut, než ji síly opustily. Před očima přihlížejících nakonec zmizela v hlubině. Její tělo našli záchranáři o několik hodin později v korytě potoka pod přehradou.
Úřady následně potvrdily, že Schwaleková je první a dodnes jediný člověk, který byl touto přepadovou šachtou stržen. Neobvyklá konstrukce přehrady Monticello tak získala tragický lidský příběh, který se zapsal do historie Napa County.
Zadržená řeka a zaniklé město
Glory Hole – doslova „díra slávy“ – nevznikla náhodou. Je součástí přehrady Monticello, která stojí na řece Putah Creek v kopcích severní Kalifornie. Tato oblast v údolí Berryessa byla ještě v polovině 20. století poklidnou zemědělskou krajinou. Leželo zde městečko Monticello obklopené farmami a sady.
Dohromady necelých pět stovek obyvatel žilo z pěstování ovoce, zeleniny a chovu dobytka. Po druhé světové válce se ale celý region ocitl pod tlakem – Kalifornie zažívala populační boom i rozmach zemědělství. „Každý měsíc přichází do Kalifornie 30 000 lidí a ani jeden z nich si nepřiváží vlastní galon vody,“ prohlásil guvernér Earl Warren v roce 1953, kdy obhajoval ambiciózní vodohospodářský plán jménem Solano Project.
Právě součástí tohoto federálně financovaného projektu se stala plánovaná přehrada Monticello, jejímž cílem bylo zadržet vodu z Putah Creek pro potřeby sousedního Solano County.
Místní obyvatelé z Berryessy reagovali na zprávu o chystané přehradě zděšeně. Už v roce 1945 posílali delegace do Sacramenta a do Washingtonu, psali petice a protestovali na úředních jednáních o vodních zdrojích. „Nesouhlasíme s přehradou Monticello, protože je to projekt, který zničí naše domovy, naši půdu, naše podniky i náš způsob obživy,“ stálo v jednom z prohlášení na vodohospodářské konferenci v roce 1945.
Monticello však nemělo politickou sílu ani populace nebyla dost početná, aby zájmy zemědělců převážily nad žízní rychle rostoucích měst. Federální úřad (Bureau of Reclamation) vykoupil pozemky v údolí, připravil stavební plány a přes odpor místních prosadil svůj záměr. Koncem roku 1953 začaly stavební práce – a obyvatelé Monticella dostali termín, dokdy musí údolí opustit.
Poslední léto Monticella
V létě 1956 už bylo jasné, že čas malého města se krátí. Některé rodiny odvezly dřevěné domky po částech na návěsech do sousedních údolí, jiné budovy srovnaly se zemí demoliční čety. Stroje s ocelovými lany strhávaly stodoly a betonové zdi, zbytky stavení se pálily na hromadách. Z mapy musela zmizet i infrastruktura: silnice, telefonní sloupy a také malý Monticellský hřbitov.
Ještě před tím, než údolí zaplavila voda, exhumovaly týmy dělníků všechny ostatky ze hrobů starého hřbitova a pietně je přemístily na nové místo na kopci mimo budoucí jezero. Když poté legendární fotografka Dorothea Langeová se svým kolegou Pirklem Jonesem procházela opuštěnou krajinou, zachytila svým fotoaparátem už jen prázdné jámy po rakvích, vyrubané sady a obhorené trámy, kde ještě nedávno stály farmářské domy.
nízký stav vody 2009
Její cyklus Death of a Valley („Smrt jednoho údolí“), později publikovaný v časopise Aperture, dokumentuje tichý zánik Monticella: na snímcích jsou rodiny při poslední nedělní mši, dělníci při sklizni vína, ale i kůň splašeně prchající z hořícího stavení a buldozery deroucí půdu v místech, kde stávalo městečko.
Betonová hráz Monticello Dam začala mezitím vyrůstat v nejužším místě údolí. Do podzimu 1957 dokončili dělníci 93 metrů vysokou klenbovou hráz a údolí Berryessa se začalo pomalu plnit vodou. Když se obloha konečně otevřela a přišly vydatné zimní deště, voda zatopila poslední zbytky Monticella.
Během roku 1958 vzniklo nové jezero pojmenované Berryessa – 42 kilometrů dlouhá vodní nádrž vinoucí se mezi kopci. Pod její hladinou navždy zmizelo město, úrodné sady i mosty přes Putah Creek. Vláda slibovala, že oběť přinese užitek: zadržovaná voda měla po desetiletí zavlažovat desítky tisíc hektarů zemědělské půdy a zásobovat pitnou vodou města, kam se stěhovaly poválečné rodiny.
Neobvyklý přeliv
Přehrada Monticello dostala do vínku jednu technickou zvláštnost, která ji časem proslavila. Protože se hráz nachází v úzké skalnaté soutěsce, nemohl být nouzový přeliv – bezpečnostní odtok při vysoké hladině – řešen obvyklým způsobem jako otevřený kanál po straně přehrady. Inženýři proto navrhli kruhovou přepadovou šachtu, která vodu odvádí svisle dolů a pak tunelem skrz skálu mimo těleso hráze.
Vstup do šachty má průměr 22 metrů a připomíná obří betonový trychtýř plovoucí na hladině. Když úroveň jezera dosáhne maxima, voda se začne přelévat přes okraj tohoto trychtýře – jako když se vana naplní až po okraj a začne přepadem odtékat. Voda padá volným pádem více než 60 metrů dolů šachtou, která se pak zužuje do 8,5 metru širokého potrubí. Tím voda proudí skrz masiv skály a ústí pod hrází zpět do koryta Putah Creek.
Místní obyvatelé si betonový trychtýř záhy překřtili na Glory Hole. Původ tohoto pojmenování není zcela jasný – možná proto, že při pohledu shora připomíná temnou „černou díru“, anebo z ironického nadšení nad technickým dílem, které se ukázalo jako velmi účinné.
Přeliv dokáže pojmout až 1 360 kubických metrů vody za sekundu, což předčí průtok mnoha velkých řek. Za běžných okolností ovšem zůstává suchý a nečinný. Jezero Berryessa musí nejprve stoupnout na kótu 440 stop (134 metrů nad mořem), aby voda začala do Glory Hole přetékat. V praxi k tomu dochází zřídka – přehrada Monticello byla uvedena do provozu v roce 1958 a od té doby nastala taková situace jen zhruba ve čtyřiadvaceti letech.
Voda se do „díry“ příležitostně valila v 60. a 70. letech, poté například roku 1983, několikrát v 90. letech a naposledy na sklonku zimy 2019. Vždy to znamenalo mimořádně deštivé období, po němž se nádrž naplnila až po okraj.
Po většinu roku tak návštěvníci jezera žádný vír neuvidí – spatří jen masivní betonový kruh trčící z hladiny, obehnaný bójemi s varováním. Přesto se Glory Hole stal fenoménem a lákadlem. Když v únoru 2017 skončilo jedno z nejhorších suchých období v dějinách Kalifornie a jezero Berryessa poprvé od roku 2006 znovu dosáhlo maximální hladiny, přijížděly k přehradě davy lidí. Na vlastní oči chtěli vidět, jak se voda propadá do útrob betonového tunelu.
Záběry z dronů ukázaly z výšky fascinující pohled: uprostřed rozlehlé vodní plochy se točí obrovský vír pohlcující tisíce litrů za vteřinu. Videozáznamy obletěly internet a přítok po vydatných deštích pokračoval ještě natolik, že přeliv v březnu 2019 zafungoval znovu. Během jednoho z těchto vypouštění dokonce do víru vklouzl vodní pták a na pár okamžiků zmizel v temné rouře. O několik desítek metrů níže ho prý jiný svědek viděl vyletět z tunelu ven, rozčepýřený, ale živý.
Suchá země
Euforie z účinného vodního díla však měla i své stinné stránky. V dlouhých obdobích sucha se hladina Berryessy propadla desítky metrů pod úroveň přepadu a ukázalo se, co bylo dříve na dně. V roce 1991 odhalilo tehdejší extrémní sucho části kraje, jež jinak skrývala voda: ze dna jezera vykukoval starý betonový most postavený ještě v roce 1941, zbytky silnice se žlutou středovou čarou anebo modře obložený bazén za jednou z farem.
Bývalí obyvatelé Monticella se tehdy po letech vraceli na místa svého dětství – pro některé to byla lákavá turistická kuriozita, pro jiné bolestné setkání s minulostí. „Jsou to takové duchové v mé hlavě,“ komentoval pohled na popraskanou zem a obrysy základů budov Bob McKenzie, kterému bylo sedmdesát a pamatuje si Monticello ještě jako prosperující obec.
Po válce se měl ujmout rodinného obchodu, jenže plány mu zhatilo rozhodnutí o stavbě přehrady. McKenzie, kdysi fotograf místních novin, znovu chodil po vyschlém břehu a poznával místa, kde stávaly domy jeho známých. Přiznal, že ho pohled na vyschlé údolí spíše zneklidňuje. Důkaz, jak vyčerpávající umí být kalifornské sucho. „Je zajímavé to tu po letech vidět, ale žádnou velkou radost nám to nedělá. Chceme zpátky déšť,“ pronesl tehdy McKenzie k novinářům.
Déšť nakonec přišel – a v následujících dekádách se cyklus sucha a záplav opakoval. Údolí Berryessa se nikdy nevynořilo celé, ale při velkých poklesech hladiny lze v dálce rozeznat obrysy starých silnic a mostů. Pak stačí několik zimních bouří a jezero se znovu rozlévá, jako by chtělo pohřbít jakékoliv vzpomínky na Monticello.
Pokaždé když se hladina přiblíží k okraji přelivu, správci přehrady zpřístupní vyhlídkový bod a zájemci sledují, jak se dříve pohřbená krajina mění v mohutný vodopád mizející v betonové šachtě.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Monticello_Dam
https://www.guernicamag.com/death-of-a-valley/
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1991-01-06-mn-10908-story.html
http://lakeberryessanews.com/april-fools-day-master/glory-hole-worm-hole-or.html
https://www.sfgate.com/news/article/NORTH-BAY-Woman-Sucked-Into-Lake-Berryessa-2849821.php
