Článek
Skleněné vitráže vrhají v ranním šeru kostela barevné stíny na kamennou podlahu. Uprostřed toho neklidného přítmí klečí drobná plavovlasá žena a tiskne v náručí plačící batole. Ze tmy se ozývá dusot těžkých bot – pařížská policie právě vtrhla dovnitř. Na okamžik se jejich pohledy setkají: v očích té ženy není strach, jen vzdor a tichý hněv.
Ruce se jí třesou, když ji policista surově zvedá na nohy. Z její náruče vyrvou cizí dítě, které se snažila chránit. Žena neprotestuje, pouze sevře rty a napřímí se. Tu ženu znají z filmového plátna, ale tady a teď není hvězdou francouzského filmu – je jednou z protestujících, která byla právě zatčena při obraně bezbranných.
Teprve po chvíli si přihlížející uvědomí, že tou zarputilou aktivistkou je Emmanuelle Béart, herečka proslulá éterickou krásou a křehkými rolemi. Na rozdíl od svých filmových hrdinek však v tomto zásahu nejde o žádné představení. Je srpen 1996 a francouzská veřejnost je svědkem dramatické scény: policejního vyklizení kostela Saint-Bernard v Paříži, který obsadily desítky afrických rodin bez platných dokladů.
Emmanuelle Béart, tehdy třiatřicetiletá filmová hvězda, stála po jejich boku – držela africké dítě, když těžkooděnci rozbili vrata útočiště a vyvlekli ven protestující. „Evakuovali je jako psy, jako zvěř,“ vyhrkne herečka s hořkostí ještě téhož dne před novináři.
Dětství v kraji levandule
Bezmála o třicet let dříve, jednoho srpnového rána 1965, panuje na venkovské usedlosti v Provence hluboký klid. Vůně levandule a zralých oliv prostupuje vzduch. Právě tady, na farmě poblíž Saint-Tropez, se narodila malá Emmanuelle – první dcera slavného otce a krásné matky.
Její rodiče, zpěvák a básník Guy Béart a bývalá modelka Geneviève Galéa, sem uprchli z hektické Paříže, aby děti vyrůstaly daleko od světa slávy. Přesto stín showbyznysu malou Emmanuelle dohnal: tatínkův melodický hlas zněl z rádia po celé Francii a cizí lidé ho zastavovali na ulici.
„Styděla jsem se, nedokázala jsem unést, že všichni na tátu civí,“ vzpomíná později herečka na pocity z dětství. Když byly Emmanuelle pouhé čtyři roky, rodiče se rozešli. Holčička zůstala s maminkou na statku, nejstarší z pěti sourozenců. Možná právě tehdy se v ní začal usazovat ten zvláštní neklid.
Jako dítě působila Emmanuelle na okolí zasněně a křehce, v nitru však bouřila. Ve škole s nikým nevycházela a střídala jednu instituci za druhou. „Byla jsem hrozně problémová. Agresivní. Osamělá. Ani nevím proč,“ popsala své dospívání o mnoho let později.
Když ji po pátém vyhazovu ze školy už nikde nechtěli, rozhodla se matka poslat šestnáctiletou Emmanuelle daleko od všech trablů – až do Kanady. V Montréalu měla dívka vypomáhat známým jako au-pair a přitom se zdokonalit v angličtině.
Ocitla se v úplně cizím prostředí, tisíce kilometrů od Provence, a poprvé okusila pocit svobody. „Milovala jsem to tam. Zachránilo mě to,“ přiznala později. Ve skutečnosti ji odtud zachránilo možná víc – ale k tomu se veřejně odhodlala až po mnoha desetiletích.
V Kanadě Emmanuelle pookřála. V anglicky mluvící rodině byla spokojená a zároveň v sobě začala objevovat nový sen. Od dětství milovala filmy a tajně obdivovala herecké ikony. Když jednou v místním kině zhlédla francouzský film Mado s nádhernou Romy Schneider, došlo jí to: Chci být jako ona. Chci být herečkou.
Po návratu do Francie roku 1980 proto odhodlaně zamířila do Paříže na herecké kurzy Jean-Laurenta Cocheta a začala se objevovat v televizi a menších filmových rolích. Měla talent i neobyčejnou fotogeničnost: blankytně modré oči a plachý pohled, který však dokázal v mžiku ztvrdnout vzdorem.
V devatenácti letech zaujala kontroverzního fotografa Davida Hamiltona, známého svými eroticky laděnými filmy. Nabídl mladičké Béart hlavní roli ve vášnivém snímku První touhy (1984). Emmanuelle neváhala: styděla se sice nahoty, ale touha hrát byla silnější. Premiérové filmové polibky před kamerou tak zažívala v sedmnácti letech a rovnou pod dohledem muže, který proslul estetizací dívčí sexuality.
První triumf
Drobná blondýnka si rychle získala pověst jedné z největších nadějí francouzského filmu. Už v roce 1986 na sebe strhla pozornost kritiků ve venkovském dramatu Manon od pramene. Jako divoká Manon s houfem koz a srdcem plným nenávisti dokázala na plátně skloubit křehkost i spalující odhodlání pomstít smrt otce.
Bylo jí teprve 23 let, když za tento výkon získala svého prvního Césara – nejvyšší francouzské filmové ocenění. Z Manon se stala hvězda. Jak paradoxní, že právě tato role ji mohla navždy uzamknout do škatulky „krásné venkovské divoženky“, jak sama říká: „Byla by to pozlacená klec. Měla jsem tehdy s těmi velkýma modrýma očima ideální vzhled pro roli půvabného ptáčka v kleci – tak jsem utekla.“
Namísto těžení z jednoho typu postav se Béart pustila do odvážných proměn. Koncem 80. let a v 90. letech přijímala jednu hereckou výzvu za druhou: tragická prostitutka a narkomanka ve filmu Nezřízené děti, mladičká milenka staršího muže v Nelly a pan Arnaud, neurotická virtuózní houslistka zmítaná milostným trojúhelníkem ve Srdci v zimě.
Za všechny tyto role si vysloužila nominace na Césara. Ve filmu Krásná hašteřilka režiséra Jacquese Rivetta se objevila jako múza stárnoucího malíře – celé hodiny v něm sedí před kamerou nahá, napůl herečka, napůl sochařův objekt.
Náročná, fyzicky i psychicky odhalující úloha ji proslavila stejně jako odvážné erotické scény. Emmanuelle Béart se takto na počátku 90. let stala symbolem umělecké odvahy a smyslnosti francouzského filmu.
Do vínku jí osud nadělil nejen krásu a talent, ale také charismatické muže kolem. V polovině 80. let se při natáčení zamilovala do hereckého kolegy Daniela Auteuila, tehdy už zavedené hvězdy a svého hereckého partnera z několika filmů. Daniel byl o patnáct let starší.
Emmanuelle po letech přiznala, že to byl její první skutečný osudový vztah. Sedm let stáli bok po boku v soukromí i na plátně. „Daniel mi toho tolik dal… učil mě hrát i žít,“ řekla kdysi v návalu upřímnosti novinářům. Byla to láska prudká a vášnivá – a záhy také láska rodičovská. Roku 1992, v jejích necelých devětadvaceti, přivedla Emmanuelle na svět dceru Nelly.
Auteuil byl u porodu a zářil štěstím. Svatba následovala o rok později. Béartová však nikdy netoužila stát se paničkou v domácnosti. Zatímco pečovala o miminko, pokračovala v rozjeté kariéře a přijímala roli za rolí. Tato rovnováha se brzy ukázala jako křehká.
Manželství dvou hereckých osobností, kdy jeden míří na natáčení a druhý uspává dítě, se rozpadlo do dvou let po svatbě. Rozvod v roce 1995 ukončil jeden z nejfotografovanějších párů francouzské kinematografie. Emmanuelle zůstala s malou Nelly sama – a ve vzduchu visela otázka: Bude teď volit mezi mateřstvím a prací?
Odpovědí byl film, který znamenal její průlom do Hollywoodu. V roce 1996 usedli diváci v kinosálech po celém světě k akčnímu trháku Mission: Impossible, kde vedle Toma Cruise zazářila i francouzská kráska v roli záhadné Claire Phelpsové. Bylo to poprvé, co ji vidělo skutečně globální publikum. Mission: Impossible se stalo jedním z nejvýdělečnějších filmů roku.
Paradoxně samotná Emmanuelle tento hollywoodský výlet příliš neprožívala. Při premiérách plaše klopila oči a na přímé dotazy odpovídala anglicky s těžkým přízvukem: „Vůbec jsem té roli nerozuměla. Nebyla nic moc,“ řekla upřímně novináři v Londýně.
V Americe ji nenadchla nabízená škatulka krásných ženských postav bez hloubky – ve Francii byla zvyklá na komplexnější hrdinky. Zatímco pro svět zůstala hlavně „tou z Mission: Impossible“, doma v Paříži dál točila filmy s nejuznávanějšími režiséry.
Hvězda, která chodí protestovat
Právě v období Mission: Impossible se definitivně projevil i její občanský vzdor. Emmanuelle Béart nikdy nepatřila k celebritám žijícím v blahobytné bublině – tíhlo ji to k osudům těch méně šťastných.
Už na počátku 90. let podporovala různé humanitární sbírky, ale do veřejného dění naplno vkročila právě roku 1996, kdy se stala tváří boje za práva imigrantů ve Francii. V létě toho roku neváhala riskovat svou pověst ani bezpečnost, když se připojila k cizincům bez papírů okupujícím pařížský kostel.
Později stála v první řadě pochodu proti krajně pravicovému politikovi Jeanu-Marie Le Penovi a nahlas kritizovala protiimigrační zákony vlády. Neodradilo ji ani, když ji bulvární tisk začal nazývat „naivní herečkou, co se plete do politiky“. Béart cítila, že musí využít svůj hlas ve prospěch těch, které není slyšet. Sama o tom říká: „Jakmile jednou otevřete oči, už je nemůžete zavřít.“
Její angažovanost pramenila i z hodnot vštípených rodinou. Matka měla řecké a chorvatské předky, otec se narodil v Egyptě židovské rodině se španělskou a ruskou krví. Možná právě proto vždy odmítala xenofobii a nacionalismus. Sama se považuje především za „dítě jihu“, jak říká – miluje provensálský venkov a otevřené nebe nad hlavou.
Když koncem 90. let stoupaly ve Francii protiimigrační nálady, nebála se promluvit. Svolávala tiskové konference na podporu rodin, jimž hrozilo násilné vystěhování ze země, a střetávala se verbálně i s politiky z nejvyšších míst.
Jednoho dne stanula přímo před ministrem vnitra, jemuž do očí vyčetla „krutost vůči nevinným dětem“. Takovou Emmanuelle veřejnost neznala – ohnivou, nepřikrášlenou, hořící spravedlivým hněvem.
Krása, která tíží
V roce 2003 se jméno Emmanuelle Béart ocitlo na přední straně všech francouzských novin – tentokrát však nešlo ani o film, ani o politiku. Osmatřicetiletá herečka svolila, že pózuje nahá na obálku magazínu Elle. Na černobílé fotografii stojí u moře ruku v ruce s o patnáct let mladším mužem, obnažená a hrdá. Odhalené tělo herečky, kterou publikum vnímalo jako národní klenot, způsobilo senzaci: 550 tisíc výtisků zmizelo z trafik během tří dnů.
Jedni tleskali odvaze a přirozenosti, druzí kroutili hlavou, zda tohle má zapotřebí matka dospívající dcery. Možná tím chtěla stvrdit, že stále patří mezi nejkrásnější ženy své generace, ačkoli se blížila čtyřicítce. „Nevadí mi stárnout. Vrásky k životu patří,“ prohlásila tehdy vzdorně. Jenže právě v té době ji cosi sžíralo.
Za jejími plnými rty, jedním ze symbolů její smyslné krásy, se ukrývalo malé osobní tajemství. Když jí bylo 27 let, podlehla pokušení a nechala si chirurgicky zvětšit rty. Výsledek ji šokoval: „Není to žádné tajemství – nepovedlo se to,“ přiznala poprvé až po více než dvaceti letech.
Před publikem vždy vystupovala sebevědomě, ale kritické pohledy na její změněnou tvář ji ničily. „Bylo to strašné, ten zásah a hlavně reakce lidí. Už bych to nikdy neudělala,“ řekla otevřeně v rozhovoru pro Le Monde v roce 2012.
V soukromí mezitím zažila několik citových zemětřesení. Po rozvodu s Auteuilem se jejím partnerem stal hudební producent David Moreau, s nímž v roce 1996 porodila syna Johana. Byl o sedm let mladší než ona a plachý tam, kde Daniel Auteuil byl sebejistý. Jejich vztah však dlouho nevydržel.
Emmanuelle se ocitla znovu sama, jen s dětmi. A právě tehdy potkala muže, jenž mohl být její spřízněnou duší: Vincent Meyer, elegantní filmový producent. Zamilovali se do sebe okouzleni uměním a svobodomyslností toho druhého. Béart poprvé zářila na veřejnosti po jeho boku – vypadali jako pár z prvorepublikového filmu, on vysoký gentleman, ona víla v šatech od Diora.
Jenže v zákulisí jejich vztahu doutnaly problémy. Vincentova produkční společnost se ocitla ve ztrátách a on upadal do depresí. V květnu 2003 dolehly jeho vnitřní běsi s drtivou silou: Vincent Meyer spáchal sebevraždu.
Čas postupně zahojil otevřené rány. Emmanuelle Béart se nevzdala naděje na rodinné štěstí a v létě 2008 se podruhé vdala – za herce Michaëla Cohena. Místo okázalé veselky utekli milenci tajně do Belgického vnitrozemí, kde si řekli své „ano“ na malém obecním úřadě. O rok později společně adoptovali chlapečka z Etiopie, osmiměsíčního Surafela.
Béart v té době omezila práci a užívala si pozdní mateřství s miminkem, které „přiletělo jako anděl z nebe“, jak se dojatě svěřila magazínu Paris Match. Jenže idyla netrvala dlouho – v roce 2011 se i toto manželství rozpadlo. Herečka zůstala se třemi dětmi a stále hledala štěstí.
Konečně ho našla v dokumentaristovi Frédéricu Chaudierovi, do něhož se zamilovala při spolupráci na jednom filmu. Nenápadný, o dva roky mladší tvůrce ji prý okouzlil svou klidnou povahou a schopností naslouchat. Žili spolu mnoho let relativně stranou pozornosti, až se v roce 2018 rozhodli svůj svazek zpečetit sňatkem.
„Patnáct let lásky, sedm let manželství a pořád stejně něžnosti,“ napsala Emmanuelle v září 2025 na sociální sítě k jejich výročí. Po bouřlivých vztazích mládí zakotvila – a s Frédéricem po boku se usmívala možná nejupřímněji ve svém životě.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Emmanuelle_B%C3%A9art
https://www.csfd.cz/tvurce/2333-emmanuelle-beart/biografie/
https://www.standard.co.uk/culture/film/carry-on-emmanuelle-7229341.html
https://www.theguardian.com/film/2023/sep/06/french-actor-emmanuelle-beart-says-she-was-victim-of-incest-as-a-child
https://people.com/actress-emmanuelle-beart-reveals-survivor-of-sexual-abuse-7966084
https://www.lepoint.fr/people/emmanuelle-beart-regrette-son-intervention-aux-levres-c-est-loupe-02-03-2012-1437373_2116.php
https://filmstarpostcards.blogspot.com/2014/04/emmanuelle-beart.html
