Článek
Chladná voda ho obklopila ze všech stran. Sedmnáctiletý Tibor se zoufale snaží udržet na hladině, plíce v jednom ohni, srdce zběsile tluče. Ze břehu se ozývá křik a smích. Siluety mužů s vyholenými hlavami stojí na obou stranách řeky Otavy a čekají – s připravenými tyčemi, boxery a baseballovými pálkami.
Není kam uniknout. Když Tibor zkusí plavat ke břehu, přivítají ho výhrůžky. Zoufale mění směr a pokouší se o únik na druhou stranu, ale tam už se rýsují další postavy. Další smích. Další dav.
Voda je studená a jeho mladé tělo slábne s každým tempem. Věděl, že plave o život – a přesto se břeh zdá nekonečně daleko. Bylo 24. září 1993 a z temné hladiny jihočeské řeky právě mizel život sedmnáctiletého chlapce jen proto, že byl Rom.
Vše začala o několik desítek minut dříve. Tma už zahalila městský ostrov v Písku, když se k němu začali stahovat první útočníci. Jihočeští příznivci krajní pravice si dali sraz právě tady – na břehu malebného města, které dosud nepoznalo tak otevřenou nenávist.
Přijely desítky skinheadů. Dorazily skupiny z Českých Budějovic, Tábora, přidali se i místní extremisté a radikálové z nedaleké Příbrami. Všichni ozbrojení – dřevěnými tyčemi, kovovými boxery, řetězy a pálkami – a rozhodnutí „najít si cikány“. Pochodovali městem a řvali rasistická hesla. Dlouho ale žádné nepotkali. Až do téhle chvíle.
Tibor Danihel, štíhlý kluk z Písku, ten den netušil, že se jeho jméno stane symbolem hrůzy. Rád se potuloval ulicemi svého města a zkoušel, všechno možné - nebyl to rozhodně žádný svatoušek. Spolu s dalšími třemi kamarády – také Romy – ten večer experimentovali s drogami. Schovaní za polorozpadlou budovou na ostrově čichali toluen, omamné lepidlo. A pak je uviděli. Blížil se k nim dav běsnících skinheadů – ozbrojených a odhodlaných k násilí.
Vyděšení chlapci neměli kam uniknout. Městský ostrov leží uprostřed řeky, spojený s pevninou jen mosty, a ty už ovládal rozzuřený houf útočníků. Čtyři mladíci proti několikanásobné přesile. Věděli, že proti desítkám vyzbrojených neonacistů nemají šanci se ubránit.
Každá cesta vedla přímo skrz ně – a ta znamenala jistou smrt. V jednu zoufalou chvíli jednoho z nich napadlo řešení: když nemohou utéct po souši, zkusí to po vodě. Skočíme do řeky. Přeplaveme na druhou stranu. Snad tam bude bezpečí. Snad v temnotě uniknou… Začalo se schylovat k tragédii.
Tibor se vrhá do chladné Otavy jako první. Po boku rozpoznává své tři kamarády – i oni raději riskli chladnou řeku, než aby se nechali ubít k smrti. Jenže zlověstné postavy je sledují z břehu. Skinheadi se bleskově rozdělili na dvě skupiny a obsadili oba břehy, levý i pravý.
Čtveřice Romů se ocitá uprostřed černé vody v dokonalé pasti. Vyholené lebky na březích si napjatou chvíli vychutnávají: křičí po klucích výhrůžky, skrývají si obličeje pod šátky a kuklami, poskakují podél řeky, smějí se. Jeden vykřikuje cosi o plaveckém výcviku – sarkastická narážka, že je naučí plavat.
Jiný míří baterkou do očí těm ve vodě. Co se jim asi honí hlavou? Strach ze smrti paradoxně brání Tiborovi doplavat až ke břehu. Pokaždé když se přiblíží k jedné straně, musí se s hrůzou zase otočit – tam na něj čekají zvednuté pěsti a lesknoucí se zbraně.
Plave tam a zpět, lapá po dechu, ruce tuhnou chladem. Přestává cítit nohy. Otava má koncem září kolem deseti stupňů a chlapcům rychle ubývají síly. Kolik takových přeplavání ještě zvládnou?
Nakonec se třem z mladíků přece jen podaří na jednom místě vylézt na pevnou zem. Využili snad chvilkové nepřehlednosti, snad se nad nimi někdo slitoval – to už se dnes přesně neví. Zbyl tam ale Tibor. Nejmladší z nich, teprve sedmnáctiletý, slábne rychleji než ostatní.
Jeho pohyby se zpomalují, dech se krátí. Je tak unavený. Kamarádi na břehu křičí, máchají rukama, ale Tibor už neslyší. Napije se, dáví se. Ještě se jednou vynoří – naposledy vidí hvězdy nad hlavou. Pak mizí pod hladinou úplně.
Kolem ostrova přitom procházejí lidé, svědků té hrůzy je dost. Kousek odtud postávají zahraniční hokejisté na soustředění, zvědavě sledují křik z břehu. Nikdo nezasáhl. Nikdo neměl odvahu či možná tušení, co se v té tmě skutečně odehrává. Za pár minut slyší přihlížející jen jásot spokojených skinheadů, kteří se pomalu rozcházejí do noci. Je 24. září 1993, hodiny ukazují asi deset večer. V řece Otavě, u zeleného Městského ostrova v Písku, zemřel člověk.
„Nebyla to lehká doba a Písek tím několik let trpěl,“ vzpomínal později Luboš Průša, který tehdy stál v čele městského úřadu. Následovalo několik demonstrací a protestů. Z malebného města se v očích mnoha lidí stalo rasistické centrum skinheadů, zatímco jiní naopak obviňovali úřady, že příliš straní Romům.
Písek získal nálepku, jakou nechtěl. A přitom – jak poznamenal Průša – se to mohlo stát kdekoli. Začátkem 90. let se po pádu komunismu po celé zemi zvedla temná vlna xenofobie a rasismu.
Vražda, nebo klukovina?
Tibor Danihel nebyl první Rom, kterého tehdy v Česku napadli neonacisté – ani první, kdo takový útok nepřežil. Jeho smrt se však stala jedním z nejznámějších případů rasově motivovaného násilí u nás. Policie zprvu tápala: najít samotné účastníky skinheadského srazu nebylo tak těžké, ale určit kteří z nich skutečně nahnali čtveřici Romů do vody, to už byl daleko složitější úkol.
Nakonec kriminalisté shromáždili důkazy proti osmnácti lidem. V půlce října 1994, rok po tragédii, stanulo těchto 18 mladíků (většinou ještě neplnoletých) před Okresním soudem v Písku.
To, co následovalo, zanechalo v pozůstalých hořkost a pocit bezmoci. Soudci totiž tehdy nesdíleli názor, že šlo o vraždu– alespoň ne podle paragrafů. Hlavní líčení probíhalo za přísných bezpečnostních opatření a za hojné účasti skinheadské komunity. V jednu chvíli se soudní síní dokonce rozlehl smích: vynášely se rozsudky.
A k ohromení přítomných zazněly hlavně osvobozující verdikty. Z osmnácti obžalovaných odešlo čtrnáct z nich bez trestu, soud je osvobodil pro nedostatek důkazů. Zbylé čtyři uznal písecký soud vinnými z násilí proti skupině obyvatel a ublížení na zdraví, nikoli z vraždy – a i těm vyměřil jen směšně mírné tresty.
Jaroslav Churáček a Milan Brat, kteří byli označeni za hlavní agresory, dostali pouze jeden rok vězení s dvouletou podmínkou. Tedy žádné vězení natvrdo, jen podmíněný trest. Další dva mladiství pachatelé vyvázli s dohledem probačního úředníka. Všichni ostatní – včetně těch, kdo bránili Tiborovi a ostatním vylézt z vody – byli zproštěni obžaloby.
K rozsudkům přispěly i pochybnosti, které se obhájcům podařilo zasít: tvrdili například, že čtveřice Romů byla před útokem pod vlivem toluenu, a mohla proto ve zmatku označit za pachatele i nesprávné osoby. Bylo to celé jen vyjančená klukovina? Tak nějak to tehdy líčili advokáti – jako nerozvážnou, nešťastnou klukovskou akci, pouhou výtržnost, ze které neměl vzejít tak tragický následek.
Soudní lékař sice konstatoval, že příčinou smrti Tibora bylo jednoznačně utonutí (na těle neměl žádné stopy přímého násilí) a přiznal, že dávka toluenu mohla přispět k jeho neschopnosti doplavat na břeh.
Tiborova matka seděla v soudní lavici s nepřítomným pohledem. Když skinheadi v síni začali přes ochrannou službu pokřikovat na pozůstalé a cynicky se usmívat, zhroutila se. Jeden z narušitelů procesu musel být dokonce vyveden – takové bylo ovzduší při líčení.
„Stejně skončíte v plynu,“ procedil Jaroslav Churáček skrz zuby směrem k veřejnosti. Tiborova maminka to těžce nesla. Jen pár let po smrti syna zemřela také – a konečného spravedlivého rozsudku se nedočkala.
Trvalo to skoro šest let. Šest dlouhých let od osudné noci, než české soudy konečně uznaly, že to, co se v září 1993 stalo v Písku, byla vražda. Verdikt okresního soudu byl naštěstí jen prvním dějstvím: státní zástupce se odvolal a případ se znovu a znovu vracel do hry.
Vyšetřování se doplňovalo, vyměnilo se několik soudců i žalobců. Kauza Tibora Danihela se tak stala nejdelším a nejkomplikovanějším případem rasově motivovaného násilí polistopadové éry.
V říjnu 1998 konečně Krajský soud v Táboře označil smrt Tibora Danihela za rasově motivovanou vraždu. Jaroslav Churáček, Zdeněk Habich a Martin Pomije byli tentokrát uznáni vinnými z vraždy a pokusu o vraždu a dostali nepodmíněné tresty vězení – 8,5 roku, 7,5 roku a 7 let.
Jelikož v době činu byli nezletilí, nemohl jim soud uložit vyšší než desetileté tresty. (Čtvrtý z hlavních obžalovaných, Milan Brat, byl v odděleném procesu v roce 2000 nakonec zproštěn obžaloby pro nedostatek důkazů.) Definitivní tečku pak udělal Vrchní soud v Praze v červnu 1999, který tyto verdikty pravomocně potvrdil. Po šestileté anabázi doputovala spravedlnost i do Písku: tři mladí neonacisté nakonec putovali za mříže.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vra%C5%BEda_Tibora_Danihela
https://www.respekt.cz/tydenik/1999/29/marny-utek
https://cnn.iprima.cz/romy-nahnali-do-reky-aby-se-utopili-tricet-let-od-prvni-rasove-vrazdy-v-ceske-republice-413171
https://cnn.iprima.cz/romy-nahnali-do-reky-aby-se-utopili-tricet-let-od-prvni-rasove-vrazdy-v-ceske-republice-413171
https://nasregion.cz/pred-30-lety-byl-v-pisku-zavrazden-romsky-mladik-skinheadi-ho-nechali-utopit-349288/
https://plus.rozhlas.cz/30-let-od-smrti-tibora-danihela-jedne-z-nejznamejsich-obeti-rasoveho-nasili-v-cr-9081281
https://ceskobudejovicky.denik.cz/zlociny-a-soudy/pred-dvaceti-lety-se-v-otave-utopil-tibor-danihel-20130924.html
