Článek
Muž, jehož hlas provázel celé generace diváků, náhle ležel na nemocničním lůžku potichu, oči vytřeštěné údivem. Ještě na jaře s vypětím všech sil dotočil pokračování pohádkového seriálu Arabela. Teď, o pár měsíců později, jen nehybně poslouchal mrazivé ticho. Co se mu asi honilo hlavou? Myslel na to, že už nikdy nepromluví?
Když bylo malému Františkovi deset let a svým čistým hlasem právě zahajoval Rybovu mši, jak to dělával každé Vánoce. Ohromná loď kostela byla chladná, dech zpěváků se sráží v obláčcích páry. Chlapec zpívá sebejistě, procítěně – a přítomní mají slzy v očích.
Jeho otec, místní hudební skladatel, hrával na varhany a jistě s hrdostí sledoval syna. Filipovského talent se zrodil z hudby. Už od dětství miloval tóny a slova, účinkoval ve sboru a doma zkoušel napodobovat herce, které slyšel v rádiu. Když mu bylo dvanáct, otec zemřel – rodina se ocitla ve finanční tísni. Přesto se Františkův sen nezměnil. Ten malý chlapec s andělským hlasem chtěl na prkna, která znamenají svět.
O pár let později míří mladý Filipovský do Prahy, tepajícího srdce první republiky. Studuje sice na gymnáziu, ale mnohem víc ho to táhne k divadlu. Potají utíká na zkoušky amatérských souborů.
Ve dvaceti letech poprvé stane na skutečné scéně: nastoupí k venkovské divadelní společnosti a dostává první maličkou roli. Světla reflektorů ho okouzlí. Od té chvíle ví, že univerzitní studia ani úřednická kariéra nejsou pro něj – jeviště se stane jeho osudem.
V brzkých 30. letech přichází příležitost, o jaké snil: stává se členem legendárního Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha. Ve víru avantgardy a satiry si piluje herecké mistrovství po boku velikánů.
Učí se, jak časovat vtip, jak i z malé role vykřesat pamětihodný moment. Publikum si oblíbí jeho mimiku a pohotovou mluvu. Filipovský, drobný muž se šibalským pohledem, dokáže na scéně explodovat energií. Každý pohyb, každý přízvuk má promyšlený. Je mistrem detailu.
Pak však přichází rok 1938 a s ním zánik Osvobozeného divadla pod tlakem okupantů. Mladý herec se ocitá ve víru událostí. Protektorát Čechy a Morava znamená i cenzuru, strach a nesvobodu na jevišti. Filipovský přesto hraje dál – střídá různá pražská divadla, která se snaží udržet při životě českou kulturu.
V temných hledištích válečných let rozdává smích, i když kolem zuří peklo dějin. František zůstává věrný svému poslání – bavit publikum a na chvíli je nechat zapomenout na všudypřítomný strach. Někdy je to křehký humor na hraně zoufalství, ale funguje. Divadlo je pro něj útočištěm i službou lidem.
Když válka skončí, otevřou se před Filipovským dveře zlatého sálu Národního divadla. 1. srpna 1945 nastupuje do činoherního souboru a této scéně zůstane věrný neuvěřitelných 47 let. Na prknech „Zlaté kapličky“ zraje v charakterního herce.
Jedna z jeho životních rolí je lakomý Harpagon v Molièrově Lakomci – postava směšná i tragická zároveň. Filipovský do ní vkládá srdce, sžíravý humor i stopy hořkosti stáří. Diváci mu leží u nohou; ten drobný muž dokáže zaplnit i obří jeviště Národního divadla svým projevem. Kromě komediálních postav zvládá i vážné party, byť v očích publika zůstane hlavně milovníkem humoru.
Jeho všestranný talent brzy využijí i další média. Když Československá televize 1. května 1953 poprvé spustí vysílání, je to právě František Filipovský, kdo stojí před kamerou jako první. Živě improvizuje a svým vystoupením otevírá novou éru zábavy. V rozhlase exceluje v dramatizacích i ve čtení knih – jeho načtení románu Bylo nás pět Karla Poláčka patří dodnes k mistrovským kouskům českého rozhlasu.
A film? Tam začínal už ve 30. letech, kdy hrál potrhlé studenty, úředníčky a číšníky. Nikdy nebyl typickým krasavcem do hlavních rolí, ale stal se „velkým mistrem malých rolí“, které dokázal povýšit na nezapomenutelné epizody. Stačí si vybavit školáka Krhounka ze satirické komedie
Škola základ života či Mazánka z Cesty do hlubin študákovy duše – Filipovský na plátně možná nehrál hlavní postavy, ale vždy, když se objevil, strhl na sebe pozornost diváků. Během 50. a 60. let byl nepřehlédnutelný také na estrádních jevištích, v zábavných televizních pořadech a všude tam, kde bylo třeba pohotového glosátora s lidovým šarmem. Jeho hlas a tvář byly zkrátka všude.
A pak přišla role, která překonala všechny hranice – doslova. V 60. letech se do československých kin dostávají bláznivé francouzské komedie s cholerickým géniem Louisem de Funèsem.
Domácí publikum si tohohle potrhlého četníka a mistra grimasy okamžitě zamiluje – nejen díky Funèsovi samému, ale i díky fenomenálnímu dabingu našeho Františka Filipovského. Filipovského hlas sedne k Funèsovi jako ulitý: rychlopalná kadence, výbušná intonace, komediální timing. Čeští diváci se smějí až k slzám.
Bez Filipovského by Funèsovy filmy v naší zemi nikdy nezískaly takovou oblibu. A stane se něco nečekaného – úspěch českého dabingu obdivuje i samotný Funès. Když slavný Francouz poprvé slyší svůj film s Filipovského hlasem, je ohromen. Dokonce uzná, že dabovaná verze je lepší než originál. A to je co říct – sám Funès byl pověstný soutěživostí a nerad přiznával, že by ho někdo mohl předčit.
Přesto neváhá Filipovskému napsat osobní dopis, ve kterém mu děkuje. Český herec je dojat. Za železnou oponou vzniká neobyčejné přátelství na dálku. Oba muži si přes překážky doby vyměňují dopisy, občas si i zatelefonují. Plánují setkání – Funès chce svého „dvojníka“ poznat a podat mu ruku.
Jenže tato pohádka nemá jednoduchý konec. Komunistický režim v Československu nechce podobné sbližování s francouzskou celebritou dovolit. Schůzku zamítne; legendární dvojice hlasu a tváře se tak osobně nikdy nesetká. Zůstane jen u slov na papíře. Filipovský si ten dopis schová jako poklad.
Osud mu dopřál dlouhý život. V 80. letech už byl vnímán jako nestor herectví – v roce 1984 obdržel titul národního umělce za celoživotní mistrovství. Když přišla sametová revoluce, tleskali mu lidé na náměstích spolu s jinými oblíbenými herci. On sám politiku příliš nekomentoval; celý život raději sloužil humoru.
v této vilce v Praze žil
Ještě na sklonku kariéry rozdával radost dětem: v populárním pohádkovém seriálu Arabela ztvárnil kouzelnického popletu Blekotu a roztomile komickou češtinou kouzlil i nejmenším divákům. Byla to jeho poslední velká role před kamerou. Pak už se ohlásila únava a stáří.
A tak se znovu ocitáme v onom sychravém ránu 90. let. Filipovský po mrtvici sedí u okna a mlčky hledí ven. Je mu 85 let. Slova, která mu celý život tak lehce plynula ze rtů, jsou pryč. Život komika bývá někdy krutý – ten, kdo celý život rozdával hlas a smích, zůstává nakonec v tichu.
26. října 1993 František Filipovský umírá v Praze, obklopen rodinou. Pohřben je skromně, podle přání blízkých nemá hrob na Olšanech žádný okázalý pomník ani jméno. Odchází tiše, tak jak žil v soukromí – skromný a oddaný své práci.
Na jeho počest však už od roku 1995 nese prestižní ocenění pro nejlepší dabéry jméno Františka Filipovského. V rodné Přelouči se tak každoročně připomíná, kdo pozvedl české filmové mluvené slovo na úroveň umění. Jeho dcera Pavlína, populární zpěvačka a herečka, i vnučka Pavlína Wolfová, známá novinářka, pokračují v rodinné tradici práce s hlasem, každá po svém.
Zdroje:
https://zivotopisyonline.cz/frantisek-filipovsky-hlas-ktery-zustane-v-pameti-naroda-uz-naporad/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Filipovsk%C3%BD
https://www.super.cz/clanek/celebrity-splhoun-krhounek-z-filmu-skola-zaklad-zivota-i-zakerny-astrolog-z-pekarova-cisare-kde-vsude-zaril-frantisek-filipovsky-1303269
https://zeny.iprima.cz/celebrity/frantisek-filipovsky-po-mrtvici-prestal-mluvit-sedel-v-kresle-a-cekal-na-smrt-415677
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/frantisek-filipovsky-115-let-narozeni-vyroci.A220922_144729_lidicky_zar
