Článek
Když se nad tmavými vlnami Lamanšského průlivu začalo rozednívat, František Venclovský už necítil nohy. Tělo měl promrzlé na kost a ruce těžké jako olovo. Každý další záběr pažemi pálil, jako by kůži bodaly tisíce jehel slané vody. Přesto nehodlal zastavit. Někde před sebou tušil neviditelný břeh za šedou mlhou.
Ještě před rokem v těchto vodách málem zemřel. První pokus přeplavat La Manche musel vzdát. Po celodenním boji s rozbouřeným mořem ho rozhodčí doslova vytáhli z vody – vyčerpaného a napůl slepého od soli. Tehdy se domů vrátil poražený a v duši se mu usadil stín zoufalství. Mnozí o něm říkali, že je blázen, ale on se svého snu nevzdal.
Pro Františka Venclovského nebylo pokoření kanálu rozmar, ale vyvrcholení dlouhé cesty. V polovině padesátých let patřil ke špičce československých boxerů – v roce 1955 se stal armádním přeborníkem v polotěžké váze a o rok později vyhrál prestižní Velkou cenu letectva.
Snil o olympiádě v Římě, chtěl jednou bojovat o medaile pod pěti kruhy. Jenže v roce 1957, ve svých pětadvaceti letech, utrpěl při zápase těžký úraz: zlomil si dva krční obratle. Lékaři ho na dlouhý rok upoutali do sádrového lůžka a připravovali na nejhorší – hrozilo, že už nikdy nebude chodit.
Ta nehybná zima na nemocniční posteli pro něj byla peklem. Z hrdého sportovce se najednou stal bezmocný pacient. Každé ráno se probouzel s bolestí a pocitem, že se všechny jeho sny zhroutily. Mladý František však v sobě nakonec našel vzdor. Po měsících léčby se znovu učil chodit a cvičil každý den – tvrdohlavě a s vírou, že nic ještě nekončí.
Při jedné takové opatrné procházce ho navíc potkala bizarní nehoda: uvolněný výfuk z projíždějící motorky ho udeřil do hlavy. Skončil znovu v nemocnici s osmnácti stehy na temeni – jako by ho osud zkoušel, kolik ran ještě vydrží. Ani to ho nezlomilo. Když mu lékaři doporučili plavání jako rehabilitaci, poslechl.
Voda ho nakonec zachránila – a dala mu nový cíl. Denně pak trénoval ve vodě – nejprve nemotorně, pak stále vytrvaleji, až se z rehabilitace stala vášeň. Venclovský si zamiloval chlad, stal se otužilcem a dálkovým plavcem.
V šedesátých letech už budil ve svém okolí pozdvižení. V Přerově byl snad jediný, kdo se v zimě dobrovolně ponořoval do ledové vody. Jeho tréninky provázely i veselé historky. Jednou utíkal domů jen v promáčených trenýrkách, když u něj zastavil neznámý řidič a pobaveně mu nabídl svezení. Myslel si, že František takhle prchá před manželem své milenky. Venclovský se tomu smál celý den.
Poprvé poznal svou budoucí ženu Pavlínu, když jí bylo pouhých patnáct let. Tehdy ji ve vesničce Bochoř po biografu galantně doprovodil domů – a vzápětí ho její vyděšená maminka hnala pryč se slovy, že je pro vojáka ještě moc mladá. Podruhé se František s Pavlínou setkal o deset let později a tentokrát už nic nebránilo jejich lásce. V roce 1968 se vzali.
Od začátku věděla, koho si bere: muže posedlého jedním velkým snem. „O tom kanálu mluvil, co jsme se poznali. Pořád,“ vzpomíná Pavlína Venclovská. František skutečně trénoval každý den – plaval v Bečvě za jakéhokoli počasí, jezdil na kole k jezerům kolem Tovačova, otužoval se v zamrzlých rybnících. Jeho odhodlání bylo nezlomné.
Jenže překážky nebyly jen fyzické. Cestu za kanál La Manche mu dlouho hatila i komunistická byrokracie. Už od roku 1964 žádal úřady o povolení vycestovat k Lamanšskému průlivu, ale marně.
Naděje svitla až o čtyři roky později: přerovský strojírenský podnik souhlasil, že jeho vysněnou výpravu podpoří devizami. V jarní euforii roku 1968 to vypadalo slibně – jenže ministerstvo obrany nakonec jako Františkův nadřízený orgán odmítlo plavce uvolnit ze služby. Venclovský byl zklamaný, ale nevzdal to a trénoval dál.
Opravdovou šanci vybojoval až o dva roky později. Psal se rok 1970 – poměry v zemi po sovětské okupaci ztvrdly, ale on si navzdory všemu prosadil svou cestu. V září 1970 stanul na francouzském pobřeží připravený ke svému prvnímu pokusu. Každý den pak s napětím vzhlížel k obloze a čekal, jestli se moře uklidní – marně.
Po třech týdnech už docházely peníze a František se nechtěl vracet s prázdnou. I přes varování kapitána doprovodného člunu, že moře je příliš neklidné, se rozhodl do vln vyrazit.
Bylo časné ráno 6. září 1970, když se poprvé vrhl do ledové vody kanálu La Manche. Plaval urputně celý den až do noci. Moře mu však nedopřálo vítězství. Zvedl se silný vítr a proudy ho zmáhaly. Slaná voda pronikla pod těsnění brýlí a vypálila mu oči.
Trápila ho mořská nemoc, žaludek měl prázdný a paže klesaly vyčerpáním. Po více než deseti hodinách ve vodě tělo vypovědělo službu. Rozhodčí pokus ukončili a vytáhli polozhrouceného plavce z vln. Ten den František prohrál.
Cesta vlakem domů do Československa byla nekonečná. Venclovský se vrátil do Přerova s neúspěchem, který nesl velmi těžce. Nemohl spát, v duchu stále znovu viděl bouřlivé vlny a cítil palčivou hanbu porážky. Lidé v okolí si ťukali na čelo – honil se přece za bláznivou chimérou, říkali. František však mlčky plánoval odvetu. „Musím se tam vrátit,“ opakoval tiše sám pro sebe, navzdory vyčerpání a pochybovačům.
Následující rok zasvětil ještě tvrdšímu tréninku. Vylepšil vybavení – nechal si vyrobit nové plavecké brýle i neoprénovou čepici. Doma s manželkou dokonce testovali odolnost brýlí tak, že je přes noc ponořili do vany plné husté slané vody. Nakonec nakoupili několik kilogramů soli a celou koupelnu proměnili v malé domácí „moře“. V Přerově se pak tradovalo, že prý paní Venclovská vykoupila všechny zásoby soli ve městě. František nechtěl nechat vůbec nic náhodě.
Konečně přišel červenec 1971 – druhá šance. Venclovský tentokrát neváhal ani vteřinu. Sotva dorazil k Lamanšskému průlivu, zkušený lodivod mu oznámil, že právě teď jsou ideální podmínky. Ještě té noci, půl hodiny po půlnoci 30. července 1971, vstoupil z francouzského břehu pod hvězdnou oblohou do černé vody. Rozhodčí mu předtím potřeli celé tělo mazlavým lanolínem, aby ho chránili před chladem. Pak už kolem byla jen tma, chlad a zvuk vlastních rukou rozrážejících mořskou hladinu.
Noc byla dlouhá a vyčerpávající. Hodiny plynuly v monotónním rytmu unavených paží. Slaná voda mu prýštila do úst a na jazyku cítil hořkou pachuť moře. Nad hlavou občas mezi mraky probleskovaly hvězdy, pod ním zela černočerná hlubina. Občas se ve tmě objevila světla doprovodného člunu a František zaslechl povzbudivý hlas, ale jinak byl sám – jen on a nekonečná, ledová tma.
K ránu, když se na obzoru objevily první šedé červánky, necítil už prsty ani chodidla. Jeho tělo se proměnilo v stroj, zatímco mysl balancovala na hraně vědomí. Možná myslel na Pavlínu a roční dcerku doma. Možná na všechny, kdo v něj nevěřili – a které teď chtěl přesvědčit, že se mýlili. Anebo už nemyslel na nic, jen automaticky opakoval pohyb za pohybem v mrazivé prázdnotě.
A pak se v mlze před ním cosi objevilo. Nejdřív tmavý stín, potom silueta bílé stěny vystupující z moře. Bílé útesy doverské. Cíl, o němž tolik let snil, byl na dosah. František ještě zkusil zrychlit a vtom ucítil pod nohama dno – studené oblázky a písek. Bolest i chlad v tu chvíli přestaly existovat. Z posledních sil se vymotal z dosahu příboje a poklekl na vlhký písek anglické pláže.
Hlava se mu točila vyčerpáním a svět kolem jakoby ztichl. Lidé na pobřeží k němu utíkali a volali něco neznámou řečí. On ale sotva vnímal. Zvedl paži pokrytou solí a chaluhami, zaťal pěst a zastřeným hlasem ze sebe dostal jedinou větu: „Já su tak šťastné!“
Ta prostá slova v jeho rodném hanáckém nářečí tehdy obletěla svět. Byl červenec 1971 a František Venclovský se stal prvním Čechem v historii, který zdolal kanál La Manche. Trvalo mu to patnáct hodin a dvacet šest minut a místo plánovaných 32 kilometrů uplaval kvůli mořským proudům bezmála 57 kilometrů. Ve svých třiceti devíti letech si splnil životní sen.
Zatímco on klečel na břehu Anglie, doma v Československu o triumfu ještě nevěděli. Pavlína Venclovská seděla u lůžka své umírající matky a chovala v náručí jejich roční dcerku. Když za ní sousedka přišla s křikem, že František La Manche překonal, nemohla tomu uvěřit.
Teprve pozdě odpoledne, když zprávu oficiálně odvysílal rozhlas, pochopila, že její muž se stal národním hrdinou. Uprostřed vlastního smutku se tiše radovala za něj. „Přála jsem mu ten úspěch… Ten rok předtím nebyl moc dobrý,“ říká Pavlína při tiché vzpomínce.
Venclovský se vrátil domů ověnčený slávou. V Přerově ho vítaly stovky nadšených obyvatel. Přes noc se z „Franty“ stal symbol odhodlání pro celou zemi – důkaz, že i obyčejný člověk dokáže překonat hranice možného. Armáda mu jako uznání darovala nový byt v Přerově a František začal o svých zážitcích vyprávět na besedách po celé zemi.
Každou takovou besedu uzavíral slovy: „Nebojte se překážek. Ať žádná hora není dost vysoká, ať žádný cíl není dost vzdálený, ať žádná řeka není dost široká,“ nabádal legendární plavec své posluchače.
Jeho příběh inspiroval mnohé další otužilce a dálkové plavce. A on sám neměl dost. O několik let později přišel za Pavlínou s nečekanou nabídkou: „Buď si kup kožich, nebo pojedeš se mnou,“ prohlásil jednou se smíchem. Venclovská neváhala a místo kožichu zvolila cestu – chtěla konečně na vlastní oči vidět, kde a jak manžel plave.
V roce 1975 se tak vydali spolu do Anglie na oslavy stého výročí prvního přeplavání kanálu La Manche. Nakonec to ale nebyla jen ceremonie. František neodolal a potřetí si střihl Lamanšský průliv – a podruhé úspěšně.
Tentokrát mu přeplavání trvalo jen třináct hodin a dvaačtyřicet minut – o dvě hodiny méně než poprvé. Ani tentokrát však Pavlína u jeho plavby nebyla. Povolení k pobytu měla jen na pár týdnů a musela se vrátit domů dřív kvůli dcerám. Zprávu o dalším triumfu svého muže se znovu dozvěděla až z rádia.
František Venclovský zůstával dál při chuti. Posouval dál hranice lidské vytrvalosti. V březnu 1981 například při teplotě vody pouhé 3 °C přeplaval v Maďarsku rozbouřený Dunaj – v ledové tříšti vydržel celou hodinu. V srpnu 1989 se spolu s Janem Novákem vydal na Sibiř a štafetovým způsobem zdolali 45 kilometrů dlouhý úsek řeky Angary za necelých 12 hodin – světový rekord v plavání v ledové vodě.
O rok později tentýž tandem jako první na světě přeplaval proslulé jezero Bajkal. Dokonce plánovali pokořit i peřeje pod Niagarskými vodopády, ale tenhle sen už František nestihl proměnit ve skutečnost.
Z Venclovského se stala legenda. Další a další Češi po něm začali překonávat kanál La Manche – a on každého nadšeně povzbuzoval. Sám trénoval své následovníky, třeba Jana Nováka, z něhož v roce 1974 vyrostl druhý československý „kanálník“.
Svým dvěma dcerám od dětství vštěpoval lásku k otužování a plavání; obě se staly výbornými plavkyněmi. Přes všechny úspěchy zůstal František skromným, usměvavým Moravanem.
Nebojácnost ostatně neprojevoval jen ve vodě. Rád ukazoval i sílu a smysl pro rovnováhu – dělal stojky na zábradlí nad propastí Macocha nebo na střeše hotelu Moskva ve Zlíně. Toužil postavit se na ruce i nahoře na Eiffelově věži v Paříži, ale to mu úřady nedovolily. Své zážitky si pečlivě zapisoval do deníků a v roce 1974 vydal knihu s příznačným názvem La Manche, můj osud.
Po boku Františka Venclovského prožila Pavlína tři desítky let. Znala jeho bolesti, prohry i vítězství. Stála při něm, i když o něm mnozí pochybovali nebo rovnou tvrdili, že je blázen. Ani dvacet let po jeho smrti neuplyne den, kdy by si na něj nevzpomněla.
Od prosince 1996 však zůstala sama. Legendární plavec zemřel 13. prosince 1996 náhle, na plicní embolii, ve věku 64 let. Ještě pár dnů předtím se – jako každou zimu – ponořil do ledové Bečvy, do řeky, kterou tolik miloval.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/František_Venclovský
https://www.e15.cz/magazin/boxoval-delal-stojky-nad-propasti-ale-hlavne-zdolal-la-manche-839321
https://olomouc.rozhlas.cz/rikali-o-nem-ze-je-blazen-ale-ja-jsem-mu-verila-rika-o-frantisku-venclovskem-6374703
https://zimni-plavani.info/star/Domů/tabid/39/ctl/Details/mid/417/ItemID/286/Default.aspx.htm
https://www.respekt.cz/tydenik/2021/31/stastny-plavec-frantisek-venclovsky?srsltid=AfmBOopAJZQVDRnfQKb2rRR6M50RWB-vWl5IvZOZZ5IF1ujjrXshbFVb
