Gavrilo Princip zabil arcivévodu Františka Ferdinanda i jeho ženu a tím zažehl první světovou válku

Netušil, že mezi nadšenými přihlížejícími se ukrývá devatenáctiletý mladík odhodlaný změnit běh dějin. Gavrilo Princip, drobný student s planoucíma očima, téhož dopoledne na rušné třídě Františka Josefa namíří pistoli na projíždějící automobil s arcivévodou – a dvěma výstřely navždy promění osud Evropy.

Tyto rány v Sarajevu se staly rozbuškou, která zažehla plamen první světové války. Jak se ale stalo, že tento mladík ze zapadlé vesnice dokázal uvrhnout svět do konfliktu nebývalých rozměrů?

Gavrilo Princip se narodil 25. července 1894 v malé vesnici Obljaj v západní Bosně, která tehdy patřila pod správu Rakousko-Uherska. Pocházel z chudé rodiny srbských rolníků; z devíti dětí jeho rodičů přežili pouze tři, ostatní sourozenci zemřeli v raném věku. Gavrilovo zdraví samotné bylo chatrné – od dětství trpěl tuberkulózou plic, jež ho oslabovala a kterou se mu nikdy nepodařilo zcela vyléčit.

Přesto byl odhodlaný a ctižádostivý. Již jako školák vynikal v učení, obzvláště ho okouzlila srbská hrdinská poezie a romantická literatura, kterou hltal s nadšením. Jeho učitel mu dokonce za odměnu věnoval sbírku národních eposů, což mladého Gavrila hluboce ovlivnilo – ztotožnil se s ideály boje za svobodu a hrdinství slovanských junáků.

Ve třinácti letech odešel Princip na studia do Sarajeva s původním plánem nastoupit na vojenskou školu a stát se důstojníkem v armádě monarchie. Jeho starší bratr ho v tom podporoval, neboť služba v rakousko-uherské armádě slibovala společenský vzestup. Na poslední chvíli si však rodina uvědomila, co by to znamenalo – sloužit režimu utlačujícímu vlastní národ.

Bratr Jovan nakonec Gavrilovi zvolil jinou cestu a zapsal ho do obchodní akademie v Sarajevu. Princip tam studoval tři roky, nicméně mnohem více než obchodní nauka ho zajímaly vlastenecké myšlenky a politika. V hlavním městě Bosny se totiž právě probouzelo silné národnostní uvědomění mezi mladými lidmi.

Sarajevo v té době vřelo pod povrchem nesouhlasem s rakouskou nadvládou. Roku 1908 monarchie formálně anektovala Bosnu a Hercegovinu, čímž ještě posílila odpor místních Slovanů vůči cizí vládě.

Mladý Princip se v Sarajevě brzy zapojil do tajných studentských skupin, které četly zakázanou literaturu a snily o svobodě. V roce 1911 vstoupil Gavrilo do hnutí zvaného Mladá Bosna (Mlada Bosna), které sdružovalo bosenské Srby, Chorvaty i muslimy s cílem setřást rakouské jho a dosáhnout nezávislosti.

Ačkoli se později tradovalo, že Princip byl členem srbské tajné organizace Černá ruka, ve skutečnosti k ní formálně nepatřil. Byl však ve stejném duchu ovlivněn myšlenkami jihoslovanské jednoty a národního osvobození jako členové Černé ruky – a obě skupiny měly ostatně blízké kontakty.

V únoru 1912 Princip poprvé veřejně projevil svůj vzdor vůči habsburské moci. Přidal se k velkým demonstracím studentů v Sarajevu, namířeným proti rakouským úřadům. Během protestů ho bylo všude plno – vykřikoval vlastenecká hesla a dokonce prý neváhal hrozit spolužákům, kteří váhali se ke stávce připojit.

Demonstrující dav spálil uherskou vlajku na znamení odporu a střetl se s policií. Princip byl při potyčkách s četníky udeřen šavlí a zatknut. Rakouské úřady pak tvrdě zakročily: škola Principa vyloučila ze studia za účast v nepokojích. Odhodlaný mladík se tím však nenechal zlomit. Ještě téhož roku 1912 se pěšky vypravil do Bělehradu v sousedním Srbsku, kam dorazil bez prostředků, ale s velkými ideály. Dle legendy se praví, že když překračoval hranice, klekl si a políbil srbskou půdu na znamení lásky k „mateřské“ srbské zemi.

V Srbsku hledal Princip příležitost aktivně bojovat proti těm, které považoval za utlačovatele svého národa. Když na podzim 1912 vypukla první balkánská válka proti Osmanské říši, Srbsko mobilizovalo a mnoho bosenských emigrantů v Bělehradě se hlásilo jako dobrovolníci.

Zapálený Gavrilo se přidal k zástupům nadšenců a nabídl své služby jako dobrovolník do srbských ozbrojených oddílů komitů – guerillových jednotek operujících proti Turkům. Jenže narazil na tvrdou realitu: při náboru v Bělehradě ho odmítli. Drobounký, podvyživený gymnazista zkrátka nesplňoval představu urostlého vojáka.

Princip se nevzdával a vydal se za velitelem komitů, proslulým majorem Vojislavem Tankosićem, přímo žádat o přijetí. Tankosić, který byl shodou okolností jedním z vůdců organizace Černá ruka, si mladíka přísně změřil – a znovu ho odmítl se slovy, že je „příliš malý a slabý“. Pro hrdého osmnáctiletého Gavrila to byla obrovská potupa.

Zatímco ostatní vrstevníci krváceli na bojištích za jihoslovanskou věc, jemu bylo odepřeno bojovat kvůli drobné postavě. Tato hořká zkušenost v něm zanechala hlubokou stopu. Podle pamětníků a historiků právě zde vzklíčilo Principovo pevné rozhodnutí vykonat mimořádný čin odvahy, kterým by dokázal svou cenu. Pokud nemohl sloužit v armádě, rozhodl se, že zasáhne nepřítele jinak – přímo a bezohledně.

Začátkem roku 1914 se politická situace v Balkáně opět vyhrotila. Srbsku, posílenému vítězstvími v balkánských válkách, rostlo sebevědomí, zatímco Rakousko-Uhersko hledalo způsob, jak svého malého slovanského souseda zkrotit.

V této dusné atmosféře přišla zpráva, která v očích mladých vlastenců působila jako záměrná provokace: následník trůnu František Ferdinand d’Este oznámil, že v červnu 1914 osobně navštíví Bosnu na inspekci vojsk. Termín návštěvy byl stanoven na 28. června – den Vidovdanu, posvátného svátku pro všechny Srby, kdy si připomínali porážku na Kosově poli roku 1389. 

Pro mnohé nacionalisty to byla poslední kapka. Věřili, že Vídeň zvolila datum schválně, aby pokořila srbskou hrdost. Mezi rozhořčenými vlastenci byl i plukovník Dragutin Dimitrijević zvaný „Apis“, šéf srbské vojenské rozvědky a vůdce obávané Černé ruky.

Apis dobře věděl, že František Ferdinand je vlivnou osobností, která by po nástupu na trůn mohla prosadit smířlivější přístup k slovanským národům v rámci monarchie – hovořilo se dokonce o plánu na federalizaci říše, který by Jihoslovanům udělil jisté autonomie.

Pro srbské radikály to znělo jako noční můra: pokud by Habsburkové udobřili Slovany reformami, sen o úplné nezávislosti Bosny či o připojení k Srbsku by se vzdálil. Apis dospěl k závěru, že arcivévoda musí zemřít, aby si Rakousko s Jihoslovany nic nevymohlo.

Apisův plán spojil dohromady bosenské spiklence a zdroje srbské tajné služby. V Bělehradě už na jaře 1914 Gavrilo Princip a jeho přátelé z Mladé Bosny, Nedeljko Čabrinović a Trifko Grabež, hovořili o potřebě vykonat atentát na nenáviděného habsburského hodnostáře. Když se doslechli o chystané arcivévodově cestě, Princip neváhal: rozhodl se udeřit právě v Sarajevu a přesvědčil Čabrinoviće i Grabeže, aby se k němu přidali.

Neměli však zbraně ani peníze – to se mělo změnit díky kontaktům na srbské důstojníky. Trojice mladíků se spojila s Milanem Ciganovićem, členem Černé ruky, který pro ně obstaral výcvik i výzbroj. Ve vojenském sadu v Bělehradě se Princip tajně učil střílet z pistole Browning; záhy se ukázalo, že je přirozeně nejlepším střelcem z celé skupiny.

Koncem května 1914 předal Ciganović spiklencům arzenál: pět poloautomatických pistolí Browning M1910, šest ručních granátů a ampule s prudkým jedem k okamžité sebevraždě po činu. Princip, Čabrinović a Grabež poté vyrazili na nebezpečnou cestu zpět do Bosny.

Přes řeku Drinu je převáděli srbští agenti a vlastenci, kteří je postupně přepravovali od vesnice k vesnici noční krajinou. Každý z mladíků měl u pasu připevněné dvě bomby, v kapsách pistoli, náboje a lahvičku s kyanidem. Dne 1. června 1914 pronikli konspirátoři tajně na rakousko-uherské území a zamířili do Sarajeva.

V Sarajevu už zatím zformovali místní buňku spiklenců. Principův někdejší spolubydlící Danilo Ilić se stal koordinátorem celé akce. Ihned po obdržení Principova vzkazu začal verbovat další komplice z řad mladých vlastenců. K trojici z Bělehradu se tak přidali Muhamed Mehmedbašić (bosenský Muslim, zkušený atentátník, který už dříve plánoval zabít nenáviděného rakouského guvernéra), dále Vaso Čubrilović (17letý student), jeho starší bratr Veljko Čubrilović a Cvijetko Popović (18letý student).

Celkem sedm mladých mužů, odhodlaných obětovat vlastní život pro věc, vytvořilo atentátní skupinu. Byli vyzbrojeni střelnými zbraněmi i výbušninami a všichni přísahali, že po provedení útoku spáchají sebevraždu, aby policie z nich nedostala přiznání. V zákulisí operace stála srbská Černá ruka – ani ne tak s pověřením srbské vlády, jako spíše na vlastní pěst. Tito radikálové věřili, že zasazením smrtící rány srdci habsburské moci uspíší osvobození svých národů.

Nastal den, který konspirátoři netrpělivě vyhlíželi – neděle 28. června 1914. Již časně ráno zaujali atentátníci svá místa podél trasy, kudy měl projíždět arcivévodův průvod. Oficiální program návštěvy začínal slavnostním přijetím na radnici.

Krátce před desátou hodinou dopolední dorazil František Ferdinand s chotí Žofií vlakem do Sarajeva. Na nádraží na něj čekala kolona šesti automobilů. Arcivévodský pár usedl do druhého vozu společně s generálem Oskarem Potiorkem, zemským správcem Bosny, a hrabětem Harrachem. Vpředu v prvním autě jel sarajevský starosta Fehim Ćurčić a policejní velitel dr. Gerde, připraveni uvítat vzácného hosta.

Kolona se rozjela městem podél nábřeží řeky Miljacky. Auta záměrně nechala sklopené střechy, aby nadšené davy mohly arcivévodu dobře vidět a zdravit. Netušili, že na chodnících nemávají jen přátelské tváře – číhá tam i sedm mladíků s vražednými úmysly.

Podél Appelova nábřeží stáli konspirátoři rozmístěni tak, aby každý měl šanci zasáhnout cíl. První čekal Mehmedbašić u budovy Rakousko-uherské banky. Když se před ním objevil arcivévodův automobil, ztuhl a neudělal nic – později vypověděl, že za zády cítil pohled policejního hlídače a obával se zneškodnění dřív, než stihne bombu odhodit.

Auta projela kolem něj bez úhony. O několik set metrů dál, u městské policejní stanice, stál Nedeljko Čabrinović. Když poznal přijíždějící vůz s arcivévodou, odjistil svou ruční granátovou bombu. Bylo 10 hodin a 15 minut, když Čabrinović hodil granát směrem k arcivévodově autu. Šofér však periferně zahlédl černý předmět letící vzduchem a instinktivně šlápl na plyn.

Bomba dopadla těsně vedle jedoucího vozu a explodovala pod kola následujícího auta v koloně. Ohlušující rána otřásla ulicí. Trosky a střepiny zasáhly kolem stojící diváky – kolem deseti osob padlo zraněno k zemi. V onom třetím automobilu utrpěli těžká zranění i dva muži z arcivévodova doprovodu (hrabě Boos-Waldeck a důstojník Erik Merizzi).

Sarajevské ulice rázem zachvátil chaos. Lidé křičeli, rozprchli se nebo se snažili pomoci raněným. Řidiči v koloně šlápli na plyn a vozy vyrazily kupředu, aby unikly z nebezpečné zóny. Čabrinović, který útok provedl, se pokusil spáchat sebevraždu – spolkl připravený jed a skočil do mělké řeky Miljacky. Jed však nezabral (byl příliš slabý, jen vyvolal zvracení) a voda v řečišti byla po kolena; nešťastný atentátník byl okamžitě davem vytažen a zbit, načež ho zatkla policie. V tu chvíli to vypadalo, že atentát selhal.

Kolona mezitím dorazila na radnici, kde otřesený František Ferdinand vykřikl na starostu: „Přijel jsem sem na návštěvu, a házejí po mně bomby! To je skandál!“ Ceremoniální uvítání se změnilo ve frašku. Přesto se arcivévoda po chvíli uklidnil a dokonce přednesl připravenou řeč. Navenek zachoval klid, uvnitř však vřel vztekem. Okamžitě rozhodl změnit program: po skončení přijetí v radnici trval na tom, že navštíví zraněné z výbuchu v nemocnici.

Mezitím dalších pět spiklenců, včetně Principa, bloudilo městem zmateno neúspěchem. Plán se rozpadl – po explozi a zatčení Čabrinoviće už žádný z nich neměl šanci dostat se k arcivévodovi v původně určených pozicích, protože automobilová kolona projela vysokou rychlostí až na radnici. Princip byl sklíčený a domníval se, že příležitost je nadobro pryč.

Zklamaně se potuloval v blízkosti kavárny Moritze Schillera u Latinského mostu. Krátce po půl jedenácté se ale stalo něco, co nikdo nečekal – osud zasáhl v bizarní shodě náhod. Arcivévoda s chotí po návštěvě radnice skutečně vyrazili k nemocnici, jak plánovali. Generál Potiorek, který seděl s nimi v autě, rozhodl, že pojedou nejkratší cestou podél nábřeží Miljacky a vyhnou se centru. Jenže řidič jejich vozu, Leopold Lojka, nebyl o změně trasy řádně informován.

Když kolona opouštěla radnici, Lojka zahnul podle původního plánu doprava na třídu Františka Josefa – právě do ulice, kde postával Princip. Potiorek na něj vykřikl, že jede špatně, načež zmatený šofér dupl na brzdy a začal couvat. Osud tomu chtěl, že automobil s arcivévodem se zastavil přímo před kavárnou, kde stál Gavrilo Princip.

Princip nemohl uvěřit svému štěstí. Před pár minutami se cítil jako ztroskotanec – a náhle měl svůj cíl doslova na pár kroků, nechráněný a téměř nehybný. Bez váhání vykročil z chodníku k otevřenému vozu. Z takřka bezprostřední vzdálenosti jeden a půl metru tasil pistoli Browning a dvakrát stiskl spoušť. Ozvaly se dvě ostré rány. První kulka zasáhla arcivévodu Františka Ferdinanda do krku, prorazila límec mundúru a přeťala jugulární žílu.

Druhý výstřel mířil směrem k Potiorkovi, ale Principa v tom okamžiku chytili a strhli okolostojící – takže kulka změnila dráhu a zasáhla těhotnou Žofii Chotkovou do břicha. Vévodkyně Žofie se zhroutila na sedadle a upadla do bezvědomí téměř okamžitě, arcivévoda byl bledý, ale ještě při smyslech. Vůz se ihned rozjel pryč z místa atentátu směrem k vládní rezidenci, přičemž na podlaze tekla krev z Františkovy rány. Smrtící rány byly tedy dvě a nikoliv sedm jak se někdy mylně uvádí.

Harrach a Potiorek se snažili ucpávat arcivévodovi krk kapesníkem. Ten prý ještě zachroptěl směrem ke své ženě: „Žofinko, neumírej… zůstaň naživu pro naše děti!“ – byla to jeho poslední slova. Během pár minut oba manželé vydechli naposledy. Když dorazili do Potiorkovy rezidence, Žofie už byla mrtvá a František Ferdinand skonal, než stačil lékař cokoliv podniknout. Svět tak přišel o následníka trůnu, a co hůř – tragédie rozpoutala jízdu smrtící laviny, která brzy pohltí celou Evropu.

Po výstřelech se Princip ještě pokusil otočit zbraň proti sobě, ale než stiskl spoušť, vrhli se na něj rozběsnění okolostojící a srazili ho na zem. Policisté ho museli doslova vyrvat z rukou rozhořčeného davu, který se ho snažil na místě zlynčovat. Mladík se zoufale bránil zatčení – spolkl pilulku kyanidu, kterou měl schovanou v kapse, avšak stejně jako Čabrinović jed nezabral a pouze mu rozleptal ústa a hrdlo.

Princip se svíjel v bolestech, ale stále se nevzdával; vytáhl pistoli, aby se zastřelil, jenže policista mu ji vyrazil z ruky dřív, než stačil znovu vystřelit. Bylo po všem. Gavrilo Princip, do krve zbit a polomrtvý jedem, byl zatčen a odveden v poutech.

Začalo vyšetřování, které postupně rozkrylo celý komplot. Rakouské úřady pochytaly většinu spiklenců během několika dnů. Přeživší atentátníci stanuli v říjnu 1914 před soudem v Sarajevu. V procesu trvajícím dvanáct dní vyslechl tribunál obžalobu ze zločinu velezrady a vraždy.

Mladý Princip před soudci rozhodně nelitoval toho, co udělal – naopak otevřeně prohlásil, že jednal z politického přesvědčení. Hrdě se označil za „jugoslávského nacionalistu, který věří v myšlenku sjednocení všech jihoslovanských bratrů v samostatném, na Rakousku nezávislém státě“. Když se ho žalobce otázal, jak chce takového cíle dosáhnout, Princip bez mrknutí oka odpověděl: „Prostřednictvím teroru.“

Tato slova, pronesená chladnokrevně v soudní síni, šokovala mnohé přítomné. Devatenáctiletý mladík před nimi vystoupil jako fanatik odhodlaný zabíjet pro svou ideu. Svého činu tedy nelitoval – litoval jen, že zabil i Žofii, což prý neměl v úmyslu (tvrdil, že mířil původně na generála Potiorka).

Soud vynesl rozsudek 28. října 1914. V habsburské říši platilo, že trest smrti nemůže dostat nikdo mladší dvaceti let. Principovi bylo v době atentátu 19 let a 10 měsíců, unikl tak popravě o necelé dva měsíce věku. Dostal tedy nejvyšší možný trest 20 let žaláře.

Několik jeho kompliců, kteří už věkovou hranici překročili (např. Danilo Ilić či Veljko Čubrilović), bylo odsouzeno k trestu smrti oběšením a v roce 1915 popraveni. Princip a další mladiství atentátníci byli odesláni do vězení na doživotí (formálně 20 let). Gavrilo putoval do nechvalně známé pevnosti Terezín v Čechách, která sloužila jako žalář politických vězňů monarchie.

V terezínské Malé pevnosti prožil Princip poslední tři a půl roku života v krutých podmínkách. Rakouské úřady se k vězňům, označeným za regicidy a vlastizrádce, chovaly obzvlášť tvrdě – tím spíše po vypuknutí války, kdy v říši sílela nenávist vůči Srbům. Princip byl často umístěn v temné izolaci, týdny neviděl denní světlo. Trpěl podvýživou a jeho tuberkulóza se v těžkém žaláři dramaticky zhoršila.

Navzdory dozoru se jednou pokusil i o sebevraždu oběšením na provizorním provaze z ručníku, avšak dozorci ho včas zpacifikovali. Nemoc postupovala – postupně mu začaly hnít kosti paže natolik, že lékaři přistoupili k amputaci jeho levé ruky, aby mu zachránili život.

Ale i to bylo marné. Tělo vysíleného mladíka se nedokázalo bránit. Gavrilo Princip zemřel 28. dubna 1918 ve vězeňské nemocnici v Terezíně, vyčerpán tuberkulózou. Vážil pouhých 40 kilogramů. Jeho ostatky byly rakouskými úřady potají pohřbeny kdesi u pražských Bohnic do neoznačeného hrobu, aby se z něj nestalo poutní místo.

Až po válce byly exhumovány a přeneseny do Sarajeva, kde mu nově vzniklý jihoslovanský stát vybudoval čestnou hrobku. Gavrilo Princip se tak nedožil ani konce války, kterou pomohl rozpoutat. V okamžiku smrti mu bylo teprve 23 let.

Sarajevský atentát nezůstal izolovaným incidentem – naopak rozdmýchal již tak napjaté vztahy mezi evropskými velmocemi. Rakousko-Uhersko vnímalo smrt následníka trůnu jako přímý útok na svou autoritu a rozhodlo se pro ráznou odvetu. Vzápětí rozpoutalo tzv. červencovou krizi 1914: za podpory svého spojence Německa poslalo Srbsku ultimátum s extrémně tvrdými požadavky.

Vídeň žádala například povolení pro rakouské orgány vyšetřovat atentát přímo na srbské půdě a potlačení veškeré protirakouské propagandy v Srbsku. Srbská vláda, ač ochotná většině podmínek vyhovět, nemohla přijmout ty nejvíce ponižující, které by fakticky omezily srbskou suverenitu. Rakousko-Uhersko proto považovalo odpověď za nedostatečnou a dne 28. července 1914 vyhlásilo Srbsku válku.

Tím se spustila neúprosná mašinérie spojeneckých závazků a vojenských plánů: ruský car jako ochránce Srbů nařídil mobilizaci armády, na což Německo reagovalo vyhlášením války Rusku 1. srpna. Za několik dní vstoupilo Německo do války i s Francií a britské impérium se přidalo na stranu Ruska a Francie. Během jediného týdne od sarajevského výstřelu se tak do konfliktu zapojily všechny velmoci evropského kontinentu. Začala první světová válka – katastrofa, která si v následujících letech vyžádala přes 10 milionů mrtvých vojáků a otřásla starým pořádkem.

Atentát v Sarajevu bývá právem označován za jiskru, která zapálila evropský prachový sud. Principův čin poskytl Rakousku záminku k likvidaci srbského „nebezpečí“ jednou provždy, a rivalizující bloky mocností – Dohoda (Rusko, Francie, Británie) a Ústřední mocnosti(Německo, Rakousko-Uhersko) – se vrhly do války, o které si mnozí mylně mysleli, že bude krátká a vítězná.

Mladý Gavrilo Princip jistě netušil, jak dalekosáhlé důsledky jeho výstřely budou mít. Jednal z radikálního idealismu: chtěl pomstít útlak svého lidu a uspíšit svobodu Jihoslovanů. Ironií osudu skutečně přispěl k rozpadu Rakousko-Uherska – po válce vzniklo na mapě Evropy Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávie), tedy stát sjednocujícící Jižní Slovany, o jakém snil. Avšak cena za tento sen byla strašlivá. Principův výstřel uvrhl svět do čtyř let pekla a utrpení.

Gavrilo Princip zůstává dodnes rozporuplnou postavou. Pro mnoho Srbů a dalších jihoslovanských vlastenců se stal symbolem boje za svobodu – hrdinou, který se nebál obětovat pro národní věc. Jeho jméno nesou ulice, školy a v Srbsku mu byly vztyčeny pomníky.

Naproti tomu pro potomky obětí a zvláště pro bosenské muslimy a některé Chorvaty představuje Princip fanatického teroristu, jenž svým činem přinesl jejich zemi jen zkázu a utrpení. Ať už je hodnocení morálnosti sarajevského atentátu jakékoli, historický význam této události je nezpochybnitelný.

Zároveň fascinuje jako osud muže, který vzešel z nejprostších poměrů a svým zoufalým činem nevědomky změnil celý svět.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Gavrilo_Princip

https://www.britannica.com/biography/Gavrilo-Princip

https://www.theguardian.com/world/2014/may/06/gavrilo-princip-hero-villain-first-world-war-balkan-history

https://www.thecollector.com/gavrilo-princip-ww1/

https://english.radio.cz/david-whiteman-forgotten-czech-story-man-who-triggered-world-war-i-8167353

https://www.awesomestories.com/pdf/make/132846

https://biographics.org/gavrilo-princip-the-teenager-who-started-wwi/

https://museumhack.com/gavrilo-princip/

https://www.howitworksdaily.com/gavrilo-princip-and-the-black-hand/